Uzávěrové forty v jižních Korutanech

(Slovinsko, Itálie) – Predil, Malborghetto
Napsal: O. Filip (výrazně rozšířený článek z roku 2005)
objekty: forty, baterie, blokhaus
V části bývalých Korutan, rozdělené po první světové válce mezi Slovinsko a Itálii, se nacházejí silně poškozené, ale velmi zajímavé rakousko-uherské forty a také unikátní stálá opevnění, vybudovaná během války.

Přístupové cesty z Itálie do jižní části Korutan byly Rakouskem opevňovány již během Napoleonských válek, kdy improvizované blokhausy u Malborghetta a Predilu kryly ustupující vojska, byť za cenu strašných ztrát jejich obránců. Důležitou silniční a železniční komunikaci údolím řeky Fella přes Tarvisio přehradil velký fort Hensel s atypickou výzbrojí, zatímco silnici přes sedlo Predil chrání z obou stran několik fortů různého stáří. Většina objektů sice patřila do kategorie pancéřových fortů, jednalo se však o rané „Voglovy“ konstrukce se slabými stěnami a stropy a pancéřovými prvky starších vzorů, které byly odolné nejvýše proti granátům ráže 21 cm. Nejstarší fort Flitscher Klause byl kamenný, ostatní měly čelní stěny a stropy z prostého betonu. S výjimkou dvou masivních věží a kasematy Gruson fortu Hensel byly dělostřelecké věže vyrobeny v Plzni a vyznačovaly se spíše výhodnou cenou, než vysokou odolností.

Forty, pozorovatelny a nejdůležitější stálá opevnění. Oranžově je vyznačena transportní štola, červeně nejbližší italský fort. (Ondřej Filip 2020, mapový podklad Google Maps)

Pancéřové polokopule pro dělostřelectvo horských fortů

Nejdůležitější výzbroj starých horských pancéřových fortů „Voglovy epochy“ představovaly 12 cm kanóny, ukryté v pancéřovaných kasematách pro čelní palby. Samotné pancíře byly nejčastěji označovány jako „pancéřové štíty“ (Panzerschilde), dnešní terminologii by však spíše odpovídal výraz „polokopule“, neboť zčásti kryly střeleckou místnost i ze stran a seshora. Od svých protějšků ve většině haličských pevností se lišily především výrazným sešikmením, které umožňovalo jejich zapuštění do zkosených stropů. Nejstarší typ pro kanón M.80 produkovaly od roku 1877 ocelárny ve Vítkovicích a zatímco střílna byla tvořena odlitkem o síle 10-15 centimetrů, zbytek polokopule měl tloušťku pouhé dva centimetry a sloužil spíše jako opora pro žulové kvádry, které tvořily vnější vrstvu. V Alpách bylo osazeno 28 kusů polokopulí (Landro, Haideck, Mitterberg, Corno, Dossaccio, Tenna, Colle delle Benne), dalších devět kusů v Kotoru (Gorazda a Skaljari) a pět kusů zamířilo coby jediný export rakouských pevnostních pancířů do Švýcarska (Airolo). Dochovaly se pouze tři kusy na fortu Mittelberg v Tyrolsku, osm kusů v Kotoru a také zmíněné kusy ve Švýcarsku.

Po roce 1886 zahájila Škoda výrobu odolnějších polokopulí, označovaných jako typ „C“. Starší verze o váze 3,5 tuny pro kanóny M.80 nebo M.85 se značně podobala polokopulím z Vítkovic a bylo jich dodáno pouze jedenáct (Predilsattel v Korutanech a Vermač v Kotoru). Novější verze pro kanón M.96 vážila 8,8 tuny a skládala se z čelní desky o síle 12 cm, na níž navazovala 5 cm silná stropní část. Osazeno bylo celkem 22 kusů (Romagnano, Corte, Hermann, Moena, Hauptwerk Matarello a Mittelbatterie Brione). Pro pevnost Přemyšl bylo vyrobeno 12 kusů verze „D“ (Optyń a Dziewięczyce). Bojové využití polokopulí v Alpách bylo minimální, neboť téměř všechny kanóny byly na začátku konfliktu demontovány a osazeny v kavernových objektech nebo v otevřených postaveních. Polokupule staršího typu se dochovaly v kotorském fortu Vermač, přičemž čtyři z nich disponují rozměrnými přídavnými pancíři. Žádná novější exemplář z produkce Škody se nedochoval.

Kanón ráže 12 cm M96 v polokopuli fortu Hermann před demontáží, která probíhala až během ostřelování.

Jeden z kanónů 12 cm M96 z fortu Hermann, instalovaný do kasematní baterie Hum.

Nástupcem těchto stále ještě nedostatečně odolných polokopulí, osazovaných do stěn, obložených žulou, byly polokopule nejmodernějších fortů, zapuštěné v masivním betonu, jejichž pancíř P2 měl sílu 20 cm. Vzniklo jich malé množství a objevily se především ve fortech uzávěrů Folgaria, Lavarone a Tonale, unikátem pak byly dvě polokopule pro 10 cm kanóny ve fortu Sebastiano. Prvky obdobného typu se měly objevit objevily v obrovských rozestavěných fortech nejmodernější kategorie (Valmorbia, Coni Zugna, Altissimo, Hoher Vermač a dalších), ale k tomu již nedošlo.

V haličských pevnostech Krakov a Přemyšl, jejichž pancéřové prvky se jen z malé části shodovaly s horskými opevněními, byly používány konstrukčně odlišné polokopule pro 8 cm kanóny s minimální střílnou vz. 1894. Jejich charakteristickým prvkem byla svislá čelní deska o tloušťce 10 cm, která byla zabetonována v rovině vnější stěny. Těchto prvků se dochoval větší počet, to v krakovských fortech 47a Wegrzce, 49 1/4 Grębałów, 50 1/2 O Kosocice a 53a Winnica.

“Panzerschild C“ z produkce Škody. Pod střílnou byl pivot pro lafetu kanónu, jimž procházelo lano do šachty, v níž bylo zavěšeno protizávaží. To vyvažovalo hlaveň, která nevyčnívala ze střílny a měla tedy těžiště daleko vzadu za otočným bodem. Díky silné čelní desce byla polokopule odolnější, než předchozí typ z Vítkovic. O. Filip 2014


Vnější část střílny ve fortu Mitterberg. Tvary pancíře jsou přizpůsobeny tomu, aby byly obloženy žulovými bloky. (RH)

Interiér kasematy s polokopulí. Plocha je jen slabá a kryje pouze prostor nad střílnou. (RH)

Polokopule švýcarského fortu Airolo s kanónem ráže 8,4 cm. Zbraň je posunuta směrem dozadu.

Starší verze „C“ s rozměrnými přídavnými pancíři ve fortu Vermač. Tato sestava už měla solidní odolnost.


 

Malá odolnost objektů byla příčinou jejich devastace nepřátelským dělostřelectvem, nicméně v roce 1915, po předchozích zkušenostech z jiných bojišť, nebyly účinky nejtěžších děl žádným tajemstvím. Rakousko-uherské velení s tímto vývojem víceméně počítalo, forty byly téměř zcela vyklizeny a podstatná část jejich výzbroje odsunuta do kavernových objektů a polních postavení. Staré forty plnily především roli úkrytů a pozorovatelen a poutaly na sebe palbu italských těžkých děl.

Mimo forty byla vybudována řada polopermanetních opevnění, především zákopů, zesílených zídkami se střílnami pro pušky a kaveren pro mužstvo. Vznikaly i stálé kavernové baterie pro pevnostní kanóny a věže a došlo i na výrobu jednoduchých lafet, umožňujících použití polních děl v minimálních střílnách. Mezi nejpropracovanější stálá opevnění patřily objekty uzávěru Saisera, kde vznikly moderní betonové objekty pro boční palby. Na důležitých vrcholech byly postaveny pozorovatelny.

Tlak na zdejší obranu zmizel až s úspěšnou ofenzivou v říjnu 1917, po němž se fronta posunula o stovky kilometrů do italského vnitrozemí a zůstala zde až do zhroucení rakouské obrany na podzim roku 1918.

V meziválečném období byly z fortů, s výjimkou fortu Flitscher Klause, vytěženy všechny pancéřové prvky, což vedlo k větší devastaci, než bojové akce. Na konci třicátých let byla v této oblasti zahájena výstavba mimořádně silných opevnění Alpského valu, patřících do sektoru XVII Tarvisiano. V několika případech byly využity i rakouské objekty, konkrétně blokhausy u jezera Predil a v údolí Saisera, přístupový tunel k fortu Hermann a některé objekty fortu Hensel i kaverny v jeho okolí.

 

SLOVINSKO

Flitscher Klause

Fort z let 1881-82 patří k nejstarším a k jeho stavbě byl využit i materiál ze zdemolovaného hradu, který se zde nacházel. Obdržel unikátní střílny Gruson z tvrzené litiny pro 12cm kanóny M.80, v roce 1915 však byly zbraně demontovány a přemístěny do baterie Kal. Během bojů ležel v hluchém prostoru a nebyl poškozen. Jelikož byl poté používán k ubytování vojáků, stal se jediným rakousko-uherským objektem v Alpách, v němž se dochovaly všechny kovové součásti.

Fort slouží jako muzeum, unitř jsou k vidění i pancéřové desky pro kanóny, střílny pro kulomety a v prvním patře otočná pozorovací věž Škoda. Zvenku je věž bohužel zakrytá lepenkou.

Až na chybějící bránu a překážku u silnice vypadá fort dodnes zcela stejně, jako na tomto snímku z května 1916.


Čelní stěna fortu, který obklopují strmé stěny, převyšující jeho pozici o více než kilometr. (RH)

Bok fortu s pozůstatkem zdi, na níž byla fortová mříž, přehrazující silnici. Iniciály Františka Josefa I jsou původní dekorací. (RH)

Čelní stěna s dvojicí střílen Gruson z tvrzené litiny. (RH)

Detail masivní střílny pro 12cm kanón. Tyto pancíře byly zřejmě použity jen zde.

Jedna ze střílen pro 12cm pevnostní kanón M.80 s pancéřovou deskou a pivotem pro uchycení čepu lafety. (RH)

Detail stěny se střílnou, která byla pri modernizaci přebudována pro použití dvou kulometů. (RH)

Hermann

Pancéřový fort „Vogolovy epochy“ leží na skalní plošině přímo nad fortem Flitscher Klause. Hlavní výzbroj tvořily moderní kasematní kanóny M.96 v pancéřových polokopulích a dvě věže pro moždíře M.80, přezbrojené na začátku 20. století na houfnice M.05 s podstatně větším dostřelem. V rámci modernizace byly pod fortem vyraženy chodby do objektu pro pozorovatelnu, světlomet a kulomety (zřejmě s pancéřovou deskou). Italové na fort vypálili Italové 3 840 granátů, a byť jej vzhledem k jeho malým rozměrům a velké vzdálenosti zasáhlo jen asi 200 z nich, stačilo to k jeho k vážnému poškození. Posádka jej z větší části vyklidila, ale i tak zahynulo devět mužů. Kanóny ráže 12 cm byly demontovány pro použití v opěrném bodu Hum a houfnicové věže pro plánovanou pancéřovou baterii Kal II.

Přístupová cesta k fortu, zčásti vysekaná do skalní stěny, začíná přímo naproti fortu Flitscher Klause. Následuje tunel, z něhož vedou chodby do objektů Alpského valu a cestou je i několik malých kaveren a betonový objekt pro světlomet. Impozantní budova fortu je silně poškozená dělostřelectvem a pozdějším trháním pancéřových prvků a chybí v ní schodiště, na strop se nicméně dá dostat. Ve zničené kaponiéře byla vyčištěna šachta do kavernových postavení pod fortem a opatřena novými schody.

Bojový trakt fortu s levou kaponiérou. Uprostřed je zničený výtah na vysouvání světlometu, který byl dostaven dodatečně. Nároží s kanceláří velitele utrhl zásah a je vidět okenice a vnitřní klenba. Zcela odhalený je i předpancíř pozorovací věže. Na spodním snímku je pohled z interiéru kanceláře velitele.

Celkový pohled na fort s pravou kaponiérou zcela zničenou přímým zásahem. Dobře viditelné jsou i střílny tří ze čtyř polokopulí pro 12cm kanóny.

Kasemata s polokopulí, zničená přímým zásahem. Granát prošel tenkou vrstvou betonu a pět centimetrů silným pancířem horní části. Kopule je značena „Skoda Pilsen 1898 C.50 No 10.


Týlová stěna kasáren (vpravo) a bateriového traktu. Ačkoli je o pancéřový fort, méně ohrožené stěny jsou stále z kamene. (RH 2014)

Boční stěna bateriového traktu a kaponiéra, z níž vede šachta do podzemí. Chybějící strop bude spíše výsledkem trhání traverz, než bojových operací. (RH)

Hermann: sešikmená stěna vlevo ukrývala čtyři pancéřové kasematy pro kanóny ráže 12 cm, dochovaly se však pouze zbytky jejich obložení žulovými kvádry.

Chodba, vedoucí od schodišťové šachty k objektům ve skalní stěně. (RH)

Vybetonovaná odbočka k jednomu z objektů. Vpravo je zářez, kterým vedla hlasová roura, na stropě byly elektrické rozvody. (RH)

Opěrný bod Kal

Do tohoto opěrného bodu (Stützpunkt) byly přemístěny dva staré 12 cm kasematní kanóny z fortu Flitscher Klause. Nejprve vznikl systém vyzděných zákopů a úkrytů, napojených na otevřená postavení pro kanóny. Vzhledem k exponovanému umístění opěrného bodu tvořily výborný cíl a proto muselo být již záhy přistoupeno k jejich přemístění do rozsáhlé kaverny přímo pod původním opevněním. O něco později začala i stavba pancéřové baterie pro věže z fortu Hensel, ale nepodařilo se jí dokončit a věžové houfnice byly provizorně umístěny do polních postavení.

Opěrný bod Kal pod palbou italských děl dne 23. září 1915. Vrchol hory Svinjak v pozadí je přesně o tisíc metrů výše.

Opěrný bod je kompletně vyčištěný a zpřístupněný v rámci naučné stezky. Nejrychleji se sem dostanete z jihu, z vesnice Kal-Koritnica. Pod jižním okrajem zákopového systému je kaverna se střílnami pro oba kanóny. Z místa, kde jsou otevřená postavení pro 12cm kanóny vede do týlu pěšina a asi po padesáti metrech je vstup do rozlehlého podzemního systému. Pravděpodobně se jedná o rozestavěnou pancéřovou baterii Kal II.


Jedna ze dvou střílen kavernové baterie Kal I. V betonu je pečlivě vytvarována nápodoba pancéřové střílny. (RH)

Výhled na Bovec, který byl obsazen italskou armádou. V nižší pravé části nejbližšího pahorku se nachází opěrný bod Ravelnik.

Zákop s puškovými střílnami, umístěný nad kavernovou baterií. (RH)

Interiér jednoho z úkrytů pro posádku. Strop byl pouze z kolejnic či trámů, pokrytých zeminou.

Levé palebné postavení pro 12cm pevnostní kanón. V betonu je vytvarována původní podoba pancéřové střílny, obložená plechem.

Pravé palebné postavení s přístupovým zákopem. Zajímavé je ozdobné provedení detailů stěn. (RH)

Nápis nad střílnou „F.A.“ (pevnostní dělostřelectvo), „postaveno v roce 20. IV. 1915″.

Interiér rozsáhlého podzemního systému v týlu. Pravděpodobně se jedná o nedokončenou pancéřovou baterii Kal II.

Opěrný bod Ravelnik

Malý pahorek mezi Bovcem a opěrným bodem Kal získal zásadní význam po obsazení Bovce Italy v srpnu 1915, kdy se stal součástí první linie rakousko-uherské obrany. Opěrný bod se podařilo udržet po více než dva roky, až do ústupu Italů po průlomu na Soči v říjnu 1917. Vznikl zde systém podzemních chodeb a zákopů s krytými stanovišti pro kulomety a pozorovatele a v prudkém svahu v týlu byly zřízeny dřevěné baráky. Dnes je opravený a slouží jako volně přístupné muzeum, otevřené jsou i všechny podzemní prostory. Snadno se dojdete z malého parkoviště u hlavní silnice.


Zrekonstruovaný barák v týlu opěrného bodu. Vpravo je jeden z vchodů do podzemí. (RH)

Vchod do podzemí s celkem masivní betonovou konstrukcí.

Střelecké postavení z betonu a klád, po nichž zůstaly jen otisky. (RH)

Zazděný zákopový štít pro pozorování nebo palbu z ruční zbraně. Uzávěr střílny je stále funkční.

Predil

Velký kamenný blokhaus z let 1848-50, propojený poternou s obrannými kasárnami, byl již v roce 1898 překlasifikován na sklad. Dřevěné střechy a stropy se dávno rozpadly a obvodové zdi připomínají zříceninu hradu. U kasáren je malé parkoviště a přístupová cesta je upravená, objekt ale není oficiálně přístupný a je nutné pohybovat se v ruinách opatrně. Na nejníže položeném nádvoří kasáren najdete nenápadný zarostlý průlez do dlouhé poterny, klesající do velkého blokhausu pod silnicí. U silnice je pomník kapitána Hermanna, který padl s většinou posádky za napoleonských válek při statečné obraně velkého dřevěného blokhausu.


Týl objektu s kaponiérou, nad níž vyčnívá štít centrálního blokhausu.

Hradba s pěchotními střílnami a střílnou pro kanón.

Ohyb spojovací poterny s větracím komínem. Celá chodba je ve velmi dobrém stavu. (RH)

Pomocná štola císaře Františka Josefa I.

Obří důl na olovo a zinek v dnešní obci Cave del Predil se dostal do velké hloubky a proto musela být na přelomu 19. a 20. století vyražena pětikilometrová odvodňovací štola, vedoucí pod hřebem Alp do slovinského údolí řeky Koritnica. Dostala název Kaiser Franz Joseph I. Hilfsstollen a už po něklika letech byla výrazně zvýšena a nad hladinou prudce tekoucí důlní vody byly do stěn zasekány tisíce borových trámů, na něž byla položena trať úzkorozchodné elektrifikované železnice. Vzniklo tak unikátní dopravní spojení, díky němuž se horníci ze Slovinska dostali přímo do hlubokých pater dolu, odpracovali směnu a stejnou cestou se vrátili.

Během války Italové ostřelovali sedlo Predil a tak se štola a navazující výtahy staly vítaným spojením na frontu. Celkem tudy bylo přepraveno kolem 450 tisíc mužů a 240 tisíc tun materiálu, zpět tudy putovalo čtvrt milionu raněných. Klíčový význam měla štola při přepravě 270 tisíc rakousko-uherských a německých vojáků, shromážděných pro ofenzivu, která po bitvě u Kobaridu definitivně prorazila obranu Italů. Provoz ale nebyl jednoduchý. V některých obdobích stoupal objem vody natolik, že se vagóny brodily vodou a docházelo i smrtelným úrazům vojáků, kteří se v nízké štole dotkli troleje. Pro zabezpečení vstupu na frontové straně byl vyprojektován vstupní objekt se střílnami a ocelovými vraty, ale zřejmě nebyl postaven.

Štola fungovala až do uzavření dolu v roce 1991 a za socialismu zde byl kuriózní podzemní hraniční přechod. Dnes je nepřístupná, ale udržovaná, neboť stále odvádí vodu z nefunkčního italského dolu. Na italské straně je část štoly zpřístupněna v rámci muzea, na slovinské straně byl portál štoly opraven a je u něj perfektní expozice s velkým množstvím fotografií a informací.

Vjezd na slovinské straně. Cedule zakazují kouření, používání ohně a varují před elektrickým prodem v troleji. Aby se vozíky do štoly vešly, mají podlahu těsně nad zemí.

Elektrická lokomotiva Siemens-Schuckert a podzemní transformátorová stanice, měnící napětí 5000 Voltů na 500 Voltů pro pohon vlaků. Oba snímky byly pořízeny v květnu 1916.


Zrekonstruovaný portál štoly. Pod mříží se stále valí proud důlní vody, vytékající ze zavřeného italského dolu.

ITÁLIE

Predilsattel

V průsmyku Predil (1156 m) byla v letech 1898-99 postavena neobvyklá pancéřová baterie se čtyřmi polokopulemi Škoda nejstaršího typu. Výzbroj doplňovaly dva těžké kulomety ve střílnách a četné střílny pro ruční zbraně. Plánovaná modernizace, zahrnující osazením dvou kulometných kopulí o síle pancíře 10 cm, už nebyla realizována. Ačkoli je na exponovaném místě s dalekým výhledem do předpolí, měly její betonové konstrukce minimální odolnost.

Italové objekt ostřelovali od 27. května 1915 až do srpna. Vystříleli asi 140 granátů ráže 21 cm a především přes 300 granátů ráže 30,5 cm, z nichž 40 docílilo zásahu a baterii značně zdemolovalo. Dnes leží objekt, zbavený všech kovových součástí, přímo na italsko-slovinské hranici. Interiér je čistý a je odtud nádherný výhled na jezero Predil.

Levá část baterie s kaponiérou. Vpravo je fortová mříž, ohraničující malé nádvoří.


Pohled na baterii z pozorovatelny Zottenkopf. Je vidět silně poškozená čelní část, kde byly pancéřové polokopule.

Brána baterie a pravá část týlové stěny.

Čelní kaponiéra s chybějícím stropem. Dole je vidět jezero Predil.

Baterie Predilkopf

Baterie byla postavena během války a leží zhruba 200 metrů nad původní baterií Predilsattel. Cesta vede od staré celnice, nejprve po louce a poté lesem až k první serpentině, kde se odpojuje pěšina ke vchodu. Baterie měla jen jeden kanón a zřejmě i světlomet, podzemí je však neobvykle rozsáhlé a velmi hezké. Odbočuje z něj i stoupající chodba, kterou jsme pro kluzký povrch a přílišný sklon nezvládli prozkoumat.


Vchod do baterie s palebným postavením, které částečně kryje skalní stěnu se střílnami.

Hned za vchodem je prostorný sál, v němž byla postavena zastřešená stavba, zřejmě určená pro agregát.

Dlouhá chodba k bojovým postavením s boční místností.

Střílna pro 12cm M.80, demontovaný z baterie Predilsattel. Kanón sem byl vytažen po dřevěném skluzu s převýšením 60 metrů.

Pozorovatelna Zottenkopf

Vyrazit lze z malého parkoviště dvě serpentiny pod baterií Predilsattel. Značená pěšina prudce stoupá o 450 metrů na kótu Cima dei Mughi (Nemške Glave). Cestou jsou zbytky baráků a otevřená baterie, obklopené zákopy, v níž se dochovala palebná postavení děl a jednoduché úkryty na munici. Necelých sto metrů severozápadně od kóty je standardní stanoviště pro řízení palby, sestávající z baráku, opatřeného zařízením pro optickou signalizaci a otevřených postavení pro dálkoměr a dalekohled, propojených hlubokým zděným zákopem. Od kasáren je skvělý výhled na jezero Predil i průsmyk.

Kasárenský objekt se střílnami pro pušky a vstupem do zákopu k pozorovacím stanovištím. Vpravo jsou roury pro optickou signalizaci. (Ondřej Filip 2020)


Jeden z muničních úkrytů baterie cestou k pozorovatelně, v nadmořské výšce přes 1400 m.

Ruina kasárenského baráku. Vlevo jsou otvory pro signalizaci k bateriie Raibl, vpravo k baterii Predilsattel. Větší otvor sloužil pro signální světlomet, menší pro sledování zpráv z opačné strany. (RH)

Křižovatka zákopů z kasáren. Doprava je průchod k pozorovacímu stanovišti, doleva k postavení dálkoměru.

Baterie Raibler See a blokhaus Aiblschlucht

Na malém poloostrově v jezeře vznikla neobvyklá baterie s trojicí děl, pálících čelně na jezero. Na nevelký objekt navazovaly dva obranné objekty se střílnami, z nichž levý byl vybaven otočnou pozorovací věží. Z pravého objektu vedla pod silnicí podzemní chodba do blokhausu, zabudovaného v hluboké rokli potoka. Plánované zesílení protipěchotní funkce vestavbou tří betonových objektů s pancéřovými deskami pro dvojice kulometů nebylo realizováno.

Baterie a blokhaus v konečné podobě. Silnice vedla mírně odlišnou trasou mimo objekt. (Ondřej Filip 2020, mapový podklad Mapy.cz)

Čelní stěna baterie byla dobře maskovaná, ale kvůli umístění na poloostrově i tak představovala perfektní terč. Vpravo na obzoru je vidět baterie Predilsattel, vlevo od ní svah a strmá stěna, v jejímž úpatí je zabudována kavernová baterie Predilkopf.

Ostřelování baterie italskými 14,9cm kanóny začalo 24. května 1915 a od dva dny později se přidaly 21cm moždíře, k zásahu, který zablokoval pozorovací věž však došlo až 21. června. Poté baterii zasáhly tři granát ráže 30,5 cm, které zničily strop, vrata na silnici. Boční objekt s věží dostal přímý zásah a její vrchlík spadl do jezera. Blokhaus zůstal díky umístění v rokli nepoškozený a dál plnil roli ochrany komunikace. Po válce byla baterie zcela odstraněna, blokhaus přežil ve velmi dobrém stavu, ale poterna do baterie je zaplavená. Před blokhausem je vystaven britský kanón BL 4.5-inch ráže 114 mm z druhé světové války.

Těžce poškozená chodba za kasematami pro kanóny. Trosky klenby ze slabého betonu napadaly na nádvoří a zablokovaly bránu. V pozadí je vidět pravý obranný objekt s pěchotními střílnami.


Čelní stěna s vchodem a střílnami pro obranu prostoru před baterií Raibl.

Zadní stěna blokhausu s malou kaponiérou. (RH)

Detail pancéřové desky se střílnou pro kulomet.

Hensel

Fort byl postaven v letech 1881-1883 v lokalitě, kde se původně nacházel dřevěný blokhaus. V květnu 1809 zde při statečné obraně proti Francouzům padly více než tři stovky rakouských vojáků včetně jejich velitele, kapitána Hensela. Rozsáhlý pancéřový fort se skládal ze dvou hlavních částí s odlišnou výzbrojí. Výše umístěná část „A“ byla vyzbrojena dvojicí věží Škoda pro 15 cm moždíře M.80, později přezbrojených na 10 cm houfnice M.5. Kromě toho zde byly 9 cm a 15 cm kanóny v kamenných kasematách. Níže umístěná část „B“ měla unikátní pancéřovou kasematu Gruson z tvrzené litiny pro čtyři 12cm kanóny a dvojicí obrovských dvoudělových věží téhož výrobce se stejnou výzbrojí. Fort prošel menšími modernizacemi, například zřízením strojovny, umístěné částečně v kaverně a částečně v betonovém objektu. Na začátku války byly všechny kanóny z kasemat demontovány a přemístěny do kavernových postavení v okolí, z každé velké věže bylo odvezeno po jednom 12cm kanónu, houfnicové věže zůstaly aktivní.

Fort po ostřelování. V popředí je přístupová silnice. Dnes jsou svahy v popředí provrtány opevněními Alpského valu.

Vlevo je stav fortu na začátku bojů, vpravo ruina s vytrhanými pancéřovými prvky, využitá v rámci Alpského valu pro obranu z opačného směru. Z bývalé elektrárny (E-Werk) vede chodba do velké tvrze č. 6, do zbytků fortu jsou vestavěny kulometné objekty.

Posádku fortu tvořila obvyklá kombinace zeměbranců a pevnostních dělostřelců pod velením poručíka Ebnera. Ostřelování fortu 15cm kanóny a 21cm moždíři začalo 12. června 1915 a krátce na to byl zasažen venkovní sklad munice pro okolní jednotky, který explodoval a zapálil les kolem fortu. První velké poškození způsobil 21. června zásah do pancéřové kasematy Gruson, který zničil dvě ze čtyř stanovišť pro kanóny a ukázal, jak problematickou bojovou hodnotu má tato kdysi tak drahá vymoženost. Následujícího dne ráno fort zahájil palbu, ale hned poté inkasoval několik zásahů z nesrovnatelně nebezpečnějších 30,5cm houfnic. Jeden granát prorazil již předtím narušenou část stropu objektu B, proletěl dvěma podlažími a způsobil zhroucení stropu nad ubikací, přičemž zahynuli dva poddůstojníci a 17 mužů. Pravá věž pro 12cm kanóny dostala 24. června přímý zásah, po němž se vrchlík a předpancíř z tvrzené litiny doslova rozložily na jednotlivé segmenty a tlaková vlna poškodila i levou věž. Lépe odolávaly věže pro 15cm moždíře, přezbrojené na 10cm houfnice, neboť tvořily jen velmi malý cíl. V dalších dnech se stav fortu, obsazeného již jen minimální posádkou, neustále zhoršoval a intenzita italské palby rostla. Posledním dnem intenzivního ostřelování byl 4. srpen 1915, kdy na fort během osmi hodin dopadlo 225 granátů ráže 21 a 30,5 cm.

Poslední boj podporučíka Sedláka
V březnu 1916, po více než půl roce relativního klidu, dostal fort za úkol odlákat pozornost nepřátelských dělostřelců od operací v okolí. Dosud funkční levá věž s 12cm kanóny a jedna z houfnicových věží začaly 19. března pálit na italské pozice. Palbu levé kanónové věže řídil podporučík Sedlák z trosek pravé věže, odkud měl dobrý výhled. Italové se nenechali dlouho pobízet a začali fort ostřelovat z těžkých děl. Vzhledem ke špatnému stavu objektů nařídil velitel, aby se obsluhy zbraní rychle stáhly do spojovací poterny, jenže ne všichni to stihli. O intenzitě italské palby svědčí právě dramatický osud podporučíka Sedláka. Když dostal rozkaz k ústupu, dopadl přímo před jeho stanoviště těžký granát. Vyběhl na strop, aby se dostal pryč nejkratší cestou, avšak v tom okamžiku zasáhl další granát místo, kde se ještě před chvílí nalézal, a inicioval výbuch munice. Exploze vyřadila i levou věž, z níž vyšlehly žlutavé plameny, a poškodila vnitřní prostory fortu. Byla tak silná, že jedno křídlo vrat fortu bylo později nalezeno v údolí – zaražené do dna řeky Felly. Otřesený podporučík se dostal do nitra fortu, jenže tam jej spolu s telefonistou zasáhla tlaková vlna dalšího granátu, který dopadl na dvůr, a zasypala je troskami. Po nějaké době se k nim propracovala záchranná skupina vedená velitelem fortu, leč mladý důstojník později zemřel na následky poranění plic. K ukončení aktivní činnosti fortu došlo 24. března, kdy byla demontována poslední houfnice M.05 z objektu A.

Levá věž, jejíž levý kanón nebyl demontován. Exploze munice nadzvedla kruhový stropní pancíř, masivní boční díly zůstaly na místě. Zajímavé je moderní maskování nepravidelnými skvrnami.

Zcela zničená pravé věž, v níž měl pozorovatelnu podporučík Sedlák. Velmi dobře je vidět složitý tvar masivních bočních segmentů z tvrzené litiny. Za spadlým vrchlíkem je lafeta demontovaného kanónu.


 

Jedna ze tří otočných pozorovací věží Škoda. Otvor vlevo sloužil k osvětlení interiéru, pozorovací průzor není vidět.

Fort je přímo nad moderním silničním tunelem. Asi sto metrů před jeho východním ústím je malé parkoviště a odtud vede původní přístupová cesta kolem poválečného objektu pro věž tanku Pershing a střílen velké tvrze Alpského valu až na dvůr před ruinu části „B“. Vpravo jsou ruiny strojovny, z níž vede chodba do zmíněné tvrze. Vnitřek je průchodný, ale je to jen hromada trosek ze zničených stropů. Nahoru vede poterna a pěšina a minete několik menších objektů, až dojdete k Rondelu, který je v dobrém stavu. Hned vedle něj jsou šachty po vytržených houfnicových věžích a těžce zpustošený objekt „B“. Na konci je kaponiéra a od ní lze sejít do příkopu, kde jsou dvě kaponiéry, napojené na rozsáhlé a velmi pěkné podzemí.

Werk B s poškozenými věžemi Gruson po skončení bojů. Vpravo dole je zářez, v němž se skrývá pancéřová kasemata pro kanóny. V zemním náspu na stropě jsou vidět krátery po zásazích těžkých granátů.

Werk A s dvojicí věží pro 10cm houfnice M.5 a pozorovací věží. V pozadí je vesnice Malborghetto

Přímo nad fortem, na kótě Testa di Malborghetto (1262 m) je opěrný bod Buchkopf, který spolu s protější Nebrií zajišťoval pozorování pro dělostřelectvo úseku. Od ostatních se lišil částečně kavernovým provedením. Vede k němu pěšina s převýšením přes 400 metrů (na Mapy.cz značená Soldatenweg Buchkopf). Tuto lokalitu jsme zatím navštívit nestihli.

Jeden z 9cm kanónů vz. 1904, pocházející z fortu Hensel, instalovaný v kavernové baterii Bahnstützpunkt. Na dřevěných tabulkách jsou zřejmě koordináty pro různé směry paleb.


Pohled z cesty na pozorovatelnu Nebria. Dole Werk B, nahoře Rondel a Werk A, někde nad nimi pozorovatelna Buchkopf. Celé okolí fortu je prošpikované chodbami italských tvrzí.

Mezi propadlými klenbami Werku B se dochovala deska s názvem fortu. Nádvoří je jedinou rovnou plochou ve fortu.

Jeden ze sálů hlavního objektu Werku B. Spíše než při ostřelování se klenby zřítily až při italském rabování surovin..

Hlavní objektu Werku B s kaponiérou. Vybetonované spodní střílny patří italskému objektu.

Stěna poterny do horní části. Dole jsou pozůstatky betonového objektu strojovny, které později posloužily jako vstup do velké italské tvrze.

Betonové palebné postavení u poterny mezi Werkem B a Rondelem bylo využito i jako součást Alpského valu

Horní podlaží Rondelu se střílnami pro 9cm kanóny. Na začátku války byly přemístěny do nových objektů, například do uzávěru Saisera.

Z pravé boční stěny Werku A zbyla po destrukci stropu tato odkrytá stěna se střílnami pro ruční zbraně.

Vchod v prostoru Werku A s ochrannými střílnami. Pečlivé dekorativní provedení stěny je pro tento starý fort typické.

Kamenná kaponiéra na pravém křídle Werku A je chráněna zvláštním betonovým překladem.

Opěrný bod Nebria

Po zaparkování u hlavní silnice je třeba dojít po polní cestě pod dálniční most. Pod ním, u rozestavěné italské tvrze, začíná pěšina s převýšením 420 m. Cestou minete odbočky k rakousko-uherským kavernovým postavením, která byla přebudována na malé objekty Alpského valu a dojdete přímo ke kasárnám opěrného bodu. Nad nimi je obvyklé pozorovací stanoviště. U pěšiny, vedoucí od kasáren po severním úbočí jsou dvě kaverny, jedna z nich poměrně rozlehlá, ale nadloží je nestabilní a vstup nedoporučuji. Lepší cesta vede přímo na kótu Nebria (1207 m) se skvělým výhledem. Asi by nemělo smysl drápat se sem jen kvůli pozorovatelně, nicméně o tři sta metrů dál je do východního vrcholu Nebria (1194 m) zabudována velmi hezká italská dělostřelecká tvrz.

Plán opěrného bodu. Zleva vede cesta z údolí pod fortem Hensel, směrem doprava vede k asi 250 metrů vzdálené dělostřelecké tvrzi Alpského valu. (Ondřej Filip 2020, mapový podklad Mapy.cz)


Rakousko-uherská kaverna na hraně úbočí hory, přebudovaná na kulometný objekt Alpského valu. (RH)

Výše položená rakousko-uherská kaverna. Není jasné, zda je střílna původní, nebo také přestavěná. (RH)

Největším objektem byl kasárenský barák v týlu.

Plechová futra baráku jsou popsána jmény posádky.

Výhled z pozorovatelny do údolí Kanaltal (Val Canale), kudy v roce 1915 postupovaly italské jednotky. (RH)

Jedna z napůl zhroucených kaveren u pěšiny, vedoucí od baráku po severním úbočí hory. (RH)

Uzávěr Seisera

Tento unikátní uzávěr měl zablokovat údolí, vedoucí z jihu. Ploché dno mělo zabezpečit několik malých bodů s velkým betonovým úkrytem a celek měly krýt dva bojové objekty s kulomety a světlomety, zabudované do obou svahů. Do vypuknutí bojů byl dokončen jen jeden úkryt a oba bojové objekty, zbytek už musela zajistit polní opevnění. Ve třicátých letech byl úkryt zbaven stropu a byla na něm postavena strážnice, oba bojové objekty byly rozšířeny a zařazeny do Alpského valu.

Projekt uzávěru. Dokončeny byly pouze oba čelní bojové objekty. (Ondřej Filip 2020, mapový podklad Mapy.cz

Pravý objekt je nedaleko hlavního parkoviště, má sice zazděné střílny, ale dostanete se do něj boční střílnou nebo nově zřízenou podzemní chodbou, která vede z jihu, neboť Italové objekty „otočili“. Po mostě z parkoviště snadno dojdete i na druhou stranu, kde je levý objekt. Je volně přístupný a uvnitř je expozice fotografií z války. U objektu je pramen pitné vody.

Dvoupodlažní pravý objekt pro boční palbu s protipěchotní překážkou. Původní střílny byly menší, než po italské přestavbě.

Kanón ráže 9 cm vzor 1904 z fortu Hensel, umístěný ve střílně pravého objektu pro boční palbu.

Dvojice kulometů Schwarzlose M.7. ze sestavy Kulometného oddílu č. 17 v pěchotním obranném postavení uzávěru.

Zhruba dva kilometry jižně od uzávěru, nedaleko parkoviště restaurace Jôf di Montasio začíná naučná stezka „Abschnitt Saisera“ po předsunutém obranném postavení. Stezku jsme nestihli, ale určitě stojí za to. Najdete zde opravená polní opevnění, kaverny a barák, z vybavení například zákopový štít a zbytky lafety pro kanón.


Pravý objekt se zvětšenými střílnami po přestavbě na objekt Alpského valu.

Interiér objektu po italských úpravách. Strop tvoří holá skála, na níž jsou napojeny stěny. (RH)

Levý objekt má tradičnější podobu betonového kvádru s malými kaponiérami. (RH)

Interiér hlavní místnosti se střílnou pro polní kulomet a původními rakousko-uherskými střílnami s ocelovými deskami pro pušky.

Rozestavěný objekt velkého úkrytu, z něhož byly postaveny jen boční stěny. Nástavba pochází až z italské doby.

Opěrný bod Kleiner Pal

Na vrcholu Kleiner Pal (Pal Picollo), v nadmořské výšce 1867 m, se nachází polní opěrný bod s pozorovacím zvonem, jichž se dochovalo jen několik. V tomto případě se jedná o poloviční zvon odlehčené konstrukce, vážící asi půl tuny. Dojdete sem z průsmyku Plöcken Pass (Passo di Monte Croce Carnico), odkud je nutné překonat převýšení 500 metrů. Z parkoviště vede úzká pěšina kolem tvrze Alpského valu a prudce stoupá kolem několika kaveren. Těsně pod vrcholem začíná skanzen opevnění, který zahrnuje desítky zákopů a kaveren, jimiž je vrchol kolem zvonu doslova provrtán. Nejzajímavější je rozvětvená kaverna ve svahu nad chatou, v jejíž betonové kasematě byl kanón na lodní či pobřežní lafetě. Skrz kavernu se dá vyjít na vrchol, kde je zmíněný zvon.

(Jediný další exemplář, o kterém vím, je na jednom z vrcholků hřebene o výšce kolem 2500 m, tvořícího hranici mezi Rakouskem a Itálií, zhruba 4 kilometry severně od průsmyku Monte Croce Comelico (Kreuzbergpass). Prochází kolem něj trasa, vedoucí na východ z chaty Sillianer Hutte).

Zhruba půl kilometru za hranicí začíná naučná stezka, která vede po objektech rakousko-uherského opěrného bodu Maschinengewehr-nase. Kromě kaveren jsou zde i zajímavé betonové kryté zákopy se zabudovanými štíty. V době naší návštěvy jsme o ní ale nevěděli.


Lehký pozorovací zvon. úchyt na stropě možná sloužil pro hromosvod. V pozadí je rakouský krytý zákop se střílnami.

Na snímku z boku je vidět, že jde jen o polovinu, zezadu krytou zdí.

Pohled z levého průzoru zvonu na italské zákopy.

Poznámky:

(1) Pozorovací stanoviště (Beobachtungsposten) byla obvykle vybavena kasárenskou budovou se střílnami pro pušky. Od kasáren vedly vyzděné hluboké zákopy k dvojici polokruhových stanovišť pro dálkoměr a dalekohled. Objekty byly postevny z kamene s malým množstvím betonu a měly jen lehké dřevěné střechy, kryté tenkou vrstvou zeminy. Chránila je soustava zákopů a překážek, takže každé pozorovací stanoviště bylo schopno kruhové obrany. K předávání zpráv sloužila optická signalizace a jelikož s ní původní pevnostní objekty nepočítaly, vznikla potřebná stanoviště v zazděných oknech. Pro uzávěr Malborghet s fortem Hensel byly postaveny pozorovatelny na hoře Nebria (1140 m) a kótě Buchkopf (1250 m), pro uzávěr Raibl to byla pozorovatelna Zottenkopf (Nemške Glave – 1570 m) a pro uzávěr Flitsch s fortem Hermann sloužily pozorovatelny na kótě Kleiner Svinjak (1127 m) a Rombonhang (Veliki Rob – 1313 m).

 


 

Forty v jižních Korutanech jsou zajímavou ukázkou rakousko-uherské opevňovací školy. Ke všem objektům (kromě fortu Hermann) se dá zajet autem, takže celou akci lze zvládnou za půl dne, na opevnění z války ale budete potřebovat více času, protože k některým z nich je nutné vyjít strmá stoupní. Na fortu Flitscher Klause jsou nejzajímavější jeho unikátní pancéřové prvky. Objekty Alpského valu, které najdete nejen u fortu Hensel (uzávěr Malborgetto-Valbruna), ale též poblíž zničeného fortu Raiblersse (uzávěr Lago del Predil), jsou popsány v samostatném článku. Všechny forty jsou opuštěné, takže je lze zkoumat bez nejmenších problémů, s ohledem na jejich poškození je však na místě opatrnost. Z literatury doporučuji především perfektní monogtrafii od Ulrike Weiss.

Stav: červenec 2004, červen 2014 (Hermann)

Literatura:
Ulrike Weiss: K.(u.)K. Befestigungen vom Kanaltal über das Seebachtal, Predil bis ins obere Socca (Isonzo) Tal, Vehling Verlag, Graz 2013
Martin Dubánek, Ondřej Filip. Jan Pavel: Pevnosti v bojích Velké války – Východní fronta a Alpy, Mladá fronta, Praha 2017
Walter Schaumann, Karynckie fortyfikacje graniczne, Forteca, Przasnysz 2003
Jaroslaw Chorzępa, Nec Plus Ultra na Przelęczy Predil, in: Forteca 9, Przasnysz
Ulrich Moesslang, Bunkeranlagen und Festungen vom ersten Weltkrieg in den Alpen
Karl Ebner: Ostatnia walka fortu Hensel, in: Forteca 20-21, str. 103, Przasnysz 2006
Hans Novaczek Die 6 Kärntner Festungen
Rudi Rolf: Festungsbauten der Monarchie, PRAK Publishing, Middelburg 2011
Österreichische Nationalbibliothek – Bildarchiv Austria

Komentářů: 8

  1. Anonymní, 9.3.2007:

  2. Martin Vlach, 9.6.2009:

    PredilsattelU baterie PREDILSATTEL již při mé poslední návštěvě (9. května 2009) kanony před objektem nebyly. Ještě loni, cca v září, byly na asfaltové ploše u silnice vystaveny.

  3. franci, 15.7.2009:

    HermannVchod do štol je již prokopaný ze zbořené kaponiéry a vystrojený žebříkem. Už se člověk nemusí plazit po skalách k východům štol. Připadá mi, že se Slovinci o Hermann začínají trochu starat a to je dobře. Jinak na Rajčeti mám i fotky (Rajče/franci/vojenské pevnosti a jiné krajiny Slovinska a Itálie).

  4. Colonel, 24.11.2009:

    V zaveru clanku zminovane trikavernove postaveni je v soucasne dobe jiz zpristupnene, v minulosti pristupova sachta k nemu byla zavalena betonovymi ulomky, ted je vycistena a opatrena zebrikem. Toto postaveni by melo pochazet z druhe svetove valky.

  5. David, 8.5.2011:

    Fort SvinjakNaproti fortům Kluže a Hermann by měl být fort Svinjak na svahu stejnojmenné hory. Četl jsem, že byl pouze naplánován, ale na mapách googlu je dobře vidět obrys nebo základy. To by znamenalo že nebyl dostavěn. Viděl jsem také fotky. Nevíte o něm něco více? Nebo to bylo jen otevřené postavení pro děla?

  6. David, 11.8.2011:

    Muzeum Cave del PredilChtěl bych upozornit na muzeum v Cave del Predil. Přímo na náměstí vedle kostela. Venku před ním stojí děla. Vstup 4 EUR/os. 6 místností narvaných zbraněmi (kupříkladu PPŠ, Bren, Maxim a různé křesadlové zbraně) , informacemi, vyznamenáními, miniaturami (znázornění bitev a pevností) , fotkami, plány atd. Různé období od Napoleonských válek, přes rakouské forty, 1. sv. v., Alpský val, 2.sv.v. U Alpského valu bylo nakresleno několik tvrzí a plánků. Mám je přefocené. Fotky tvrzí či muzea můžu poslat mailem. Jediná věc mi vadila a to absence angličtiny u popisků. Skutečně se to vyplatí.

  7. Lukáš, 13.8.2018:

    Flitscher Klause – je stále otevřený jako muzeum.
    Hermann – je volně přístupný včetně zde zmíněného podzemí, kam se dá pohodlně slézt po žebříku z kaponiéry.
    Predil – je volně přístupný, ale ne moc zajímavý.
    Pradilsattel – baterie je volně přístupná. Před vchodem je informační tabule s podrobným plánem celého objektu, kde se lze dočíst, k čemu sloužily jednotlivé místnosti.
    Reiblersee – možné je navštívit zmíněný blokhaus.
    V dané oblasti je zajímavá návštěva muzea pod širým nebem na kopci Ravelnik, kde jsou rekonstruované rakouské pozice z první světové války, které jsou spojeny podzemními chodbami vykutanými uvnitř kopce. Muzeum se nachází na levé straně silnice z pevnosti Kluž (Flitscher Klause) do Bovce, cca 300 m za rakouským vojenským hřbitovem. Na muzeum upozorňuje nenápadná cedule na kraji silnice. Od silnice je třeba jít ještě asi 200 – 300 m.
    O opevněních v dané oblasti pojednává též kniha Weiss, Ulrike: K.(u)k. Befestigungsanlagen vom Kanaltal über das Seebachtal, Predil bis ins obere Socca (Isonzo) Tal, Graz 2013
    Doporučuji mít s sebou při prohlídce oblasti knihu Fučík, Josef – Pavlík, Marek: Sočská fronta 1915 – 1917. Průvodce po místech bojů vojáků z českých zemí, Praha 2008

  8. FortMan, 18.5.2019:

    Zajímavé opevnění od jezera Lago di Predil až po obec Bovec
    – Naproti fortu Lago di Predil se již další objekt nenachází – je zničen.

    – V obci Log pod Mangartom se nachází štola „Kaiser Franz Josef Hilfsstollen“
    Původně odvodňovací štola byla v 1.světové válce vybavena elektrickým důlním vláčkem a tunel sloužil jako zásobovací trasa pro vojsko na Sočské frontě.
    Poblíž je i vojenský hřbitov s českými vojáky.

Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)

 

Publikováno: 15.11.2020 11.13 , Komentáře (8)

380 stran o pevnostech
Doplněno

Monte Festa

Regelbau 601

San Michel al Tagliamento

ERSTA

Zbraně L1 na Krétě

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže