 |
(Francie) – Alpský val – Mont-Cenis Napsal: O. Filip dělostřelecké a pěchotní tvrze, pancéřová baterie, forty Jeden z nejsilněji opevněných úseků Alpského valu se nachází v průsmyku Mont-Cenis. Na jeho levém křídle stoupá hustá linie tvrzí až do nadmořské výšky 2915 m, kde se nachází jeden z nejvýše položených pevnostních objektů v Alpách. |
Průsmyk Mont-Cenis (italsky Moncenisio) o nadmořské výšce 2081 m, umožňující spojení z Modane do Susy a dál směrem na Turín, byl jedním z nejdůležitějších průsmyků v západní části Alp. Jeho význam ještě vzrostl, když v něm byla za vlády císaře Napoleona vybudována kvalitní silnice. Po připojení území Savojska k Francii v roce 1860 se průsmyk Moncenisio stal průsmykem hraničním. Prvními velkými pevnostními objekty, které zde Italové vybudovali, byly forty Varisello, Cassa a Roncia, postavené v letech 1877-79, které byly později doplněny bateriemi Pattacroce a Malamot, z nichž druhá se nacházela v extrémní nadmořské výšce (téměř 2900 m). Před 1. světovou válkou posílily zdejší opevnění ještě pancéřové forty Paradiso a La Court. Ve 30. letech 20. století byl v průsmyku vybudován jeden z nejsilnějších úseků Alpského valu, složený z pěchotních (centro) a dělostřeleckých (batteria) tvrzí, vybudovaných dle zásad pro „typ 200″. Linie o délce přibližně 11 kilometrů se na křídlech opírala o neprostupné horské hřebeny a kromě tvrzí zahrnovala i řadu podzemních úkrytů pro pěchotu. Druhá obranná linie, situovaná asi 4 kilometry v týlu v oblasti Pianto St. Nicolao, však nebyla nikdy dokončena. Opevnění byla součástí podsektoru IX/B „Moncenisio“, který se dělil na několik pevnostních skupin (gruppo di capisaldi). V roce 1940 se opevnění s výjimkou pancéřových baterií nezapojila do boje a posloužila pouze jako východiště neúspěšného italského útoku, v roce 1944 a 1945 však pomohla při obraně německých a fašistických jednotek proti Spojencům. Pevnostní objekty se i přes mírná poškození, způsobená ustupujícími obránci, dochovaly ve velmi dobrém stavu, část linie v údolí však byla v 60. letech zatopena novou nádrží přečerpávací elektrárny. Zatopené objekty lze navštívit, pokud je nádrž vypuštěná, s výjimkou opěrného bodu Gran Croce (skládal se pouze z malých objektů), který se nacházel právě v místě dnešní hráze. V následujícím článku jsou popsána opevnění, náležející do pevnostních skupin Ovest (opěrné body Malamot a Pattacroce) a Lago (opěrný bod Rivers).
Pohled na levé křídlo uzávěru se dvěma dělostřeleckými tvrzemi a linií pěchotních tvrzí, stoupající k baterii Pattacroce. na ostrůvku v popředí je také tvrz 16, ale ta je skrytá za pahorkem. Tvrze nad Pattacroce nejsou vyznačeny. Foto: Gunther Hissler, licence: CC 3.0, upravil O. Filip.
|
Čtyřstřílnová kopule pro dva těžké kulomety (torretta metallica) byla specifickým italským řešením k zajištění kruhového postřelování terénu. Československé opevnění mělo pro tento účel šestistřílnový zvon, francouzské pětistřílnový a Němci měli své obrovské šestistřílnové kopule pro dva kulomety. Italové vymysleli řešení, které vyžadovalo pouhé čtyři střílny. Bylo toho dosaženo díky velkým otočným vložkám, umožňujícím odměr 100°, daní za to však byla malá odolnost vložek, jejichž pancíř byl silný jen několik centimetrů, proti případnému zásahu dělostřelectvem. Odolnost střílen proti pěchotním zbraním byla dostatečná. Přijatelného rozměru kopulí bylo dosaženo tím, že hlavně kulometů vyčnívaly ze střílny, což ovšem z hlediska odolnosti nebylo ideální.
Čtyřstřílnová kopule nejodolnějšího typu 1. Ve střílnách jsou vidět různé natočené vložky (levá s otvorem v ose střílny, střední natočené pro palbu vlevo, pravá zavřená). Horní část kopule na nasazena na vysoký podkladový prstenec. O. Filip 2014 Celkově měly kopule, zvláště pak nejpoužívanější typy 1 a 2, slušnou odolnost a díky vysokému předpancíři, ukotvenému do betonu masivními šrouby, byly solidně zabezpečeny proti podstřelení v případě narušení okolního betonu. Na pevně umístěnou podlážku v kopuli se vstupovalo po žebříku a pro případ, že by bylo nutné evakuovat zraněnou obsluhu, bylo možné otevřít poklop i směrem dolů. Kulomety byly uchyceny v otočných vložkách, upevněných na bronzových kluzných ložiscích (dodnes funkčních). Kopule byly vyprojektovány ve čtyřech variantách, lišících se nejen sílou stěn, ale i kvalitou použité oceli. Typ 1 byl odolný proti těžkým granátům a skládal se z kopule o váze 16 tun a síle stěn 20 cm, odlité z chromniklové oceli a podkladového prstence vysokého 200 cm z běžné (uhlíkové) oceli, silného 10 až 15 cm. Typ 2 měl být odolný proti granátům střední ráže, byl vyroben z běžné oceli a síla jeho stěn se pohybovala od 10 do 20 cm podle míry ohrožení. Skládal se z vrchlíku a podkladového prstence o výšce 115 cm. Typ 3 z běžné oceli o váze 7,5 tuny měl stěny o síle 8 cm a byl odolný pouze proti lehkým granátům. Tento typ byl jednodílný, nicméně měly by existovat dvě verze, jedna nízká a druhá s pancířem prodlouženým do spodní válcové části. Tento válec byl ovšem na rozdíl od těžších typů součástí odlitku. Typ 4 zřejmě nebyl běžně používán a měl by být až na horní část o síle 15 cm shodný s typem 1.
Tři varianty kopulí podle odolnosti. Jelikož vnitřní prostor musel zůstat stejný, u kopulí se slabšími stěnami vyčnívá kulový uzávěr z obrysu kopule. Čtyřstřílnové kopule byly používány v objektech typu 200, u modernějších a obvykle větších tvrzí typu 15000, stavených v pozdějším období, se nevyskytují. Je tedy možné, že kromě nedostatku oceli existovaly i obavy ohledně jejich odolnosti. Nejvíc kopulí bylo osazeno na hranici s Francií a Jugoslávií, zatímco u hranic s Rakouskem, kdce dominovaly objekty typu 15000, jsou jen na starších objektech těsně u hranic. Jistou výjimkou je kopule ve tvrzi typu 15000 č. 19 linie Leila-Cavallar-Coppa, ovšem tato tvrz do sebe integrovala starší objekt typu 200 a po této přestavbě byla kopule nadále využívána pouze jako pozorovací. Novější tvrze měly celkově málo pancéřových prvků, nicméně jak pozorovací zvony, tak jednostřílnové kopule se u nich vyskytují, zatímco čtyřstřílnové nikoli. Existují také celé rozsáhlé úseky starších opevnění, jako je například okolí Tende, kde nebyly vůbec žádné kopule a zvony. Tvrzové objekty s kopulemi měly obvykle podobu betonových válců s postupně se ztenčujícími stěnami, zapuštěných do země, bez jakýchkoli vnitřních prostor kromě vysoké šachty do kopule, kombinované případně se šikmým schodištěm. Výjimečně se vyskytovaly i samostatné objekty s kopulemi, každopádně kopule často představovaly jediný aktivní prvek tvrze či objektu. Čtyřstřílnové kopule byly používány především v okolí Bardonecchie a Moncenisia, přičemž se nezřídka vyskytovaly ve velkých nadmořských výškách. Mnoho kopulí bylo osazeno na nové východní hranici s Jugoslávií, až po opevnění přístavu Rijeka. Pokud jde o italská území mimo severní hranici, objevilo se několik kopulí na Sardinii a je známa i jedna kopule ze Sicílie. Několik kusů kopulí obdržel i obranný perimetr kolem italského přístavu Zadar, který byl samostatnou enklávou na jugoslávském území. Desítky koulí se objevily v Libyi, odkud je znám snímek velkého množství kopulí typu 1 a 3, skladovaných v přístavu a také několik záběrů na již osazené kopule, které se tak zřejmě staly jedinými pancéřovými prvky charakteru kopulí či zvonů, které kdy byly použity v Africe. Po druhé světové válce byly ukořistěné kopule instalovány do jugoslávských opevnění na ostrovech u pobřeží Chorvatska, kde byly pravděpodobně využívány pro pozorování. Po válce vzali Italové čtyřstřílnové kopule na milost a používali je na nových pohraničních opevněních na východě. Lze předpokládat, že pocházely z opevnění u francouzských hranic, demolovaných na základě mírové smlouvy z roku 1947. Kopule byly celkem běžně užívány v objektech na hrázích za řekou Tagliamento a také v některých uzávěrech na hranici, kde zajišťovaly kruhovou obranu opěrných bodů a ochranu objektů pro protitankové kanóny. Zvláštností bylo zabudování jedné kopule do velkého podzemního velitelského stanoviště poválečného uzávěru Sant Andrat, které mělo též předválečný pozorovací zvon. Výjimečným případem bylo také použití dvou slabých kopulí typu 3 pro dostavbu předválečné tvrze č. 3 uzávěru Dobbiaco. Kromě nich bylo v poválečných opevněních použito větší množství nových, o něco větších kopulí se čtyřmi střílnami, které měly dosti střílny s velkými otvory, chráněnými masivními posuvnými uzávěry, v nichž byl kulomet přímo lafetován. Výjimečné je použití poválečné kopule na staré tvrzi č. 13 uzávěru Rasun, kde nahradila neosazený pozorovací zvon. Staré i nové kopule, osazené na samostatných objektech z období Studené války, byly vesměs rozřezány a sešrotovány v letech 2012-13, a to nejen na nových liniích, ale i v horách, kde samostatné objekty zesilovaly starší opevnění Alpského valu. Naproti tomu kopule na předválečných opevněních, pokud přežily systematické demolice, prováděné po roce 1947, se dochovaly, ve většině případů z nich však byly ukradeny otočné vložky. |
Opěrný bod Malamot
Nejlepším místem, odkud lze vyrazit na Malamot, je západní konec hráze přehradní nádrže Mont-Cenis (dříve zde bylo možné parkovat, dnes je zřejmě nutné jít přes hráz pěšky). Odtud je třeba jít po silnici na západ, kolem vchodů do podzemního úkrytu Varisello. Samotná cesta na Malamot odbočuje doleva asi po 200 metrech a po chvíli se z ní odpojují dvě pěšiny. Pak už se v podstatě nedá nikam odbočit. Kdysi byla cesta sjízdná pro nákladní automobily, ale dnes je silně poškozená a pokrytá napadanými balvany. Během stoupání četnými serpentinami se nabízí krásné výhledy na jezero a fort Varisello.
Asi po 400 metrech převýšení se ve skalním výběžku vpravo od cesty objeví obdélníková silueta pancéřové strážnice (mimochodem jediné v celém úseku, která zůstala na svém místě). Ta je součástí dělostřelecké tvrze B2, nejníže položeného objektu tohoto opěrného bodu. Ze strážnice vede úzký tunel na malou plošinu, které nese stopy po výbuchu dělostřelecké munice. Z ní lze teprve vstoupit do podzemí tvrze. Její čtyři dělostřelecká postavení se otvírají do svahu širokými okny, z nichž je nádherný výhled. Není jasné, jaká výzbroj zde měla být umístěna a zda nejde pouze o výlomy pro nedokončené objekty.
Od baterie následuje nejhorší úsek stoupání, kde je nutné překonat převýšení 500 metrů až k opevněným kasárnám Malamot (2915 m), Cestou ještě minete několik malých úkrytů v podobě kamenných nebo betonových baráků a velký kasárenský komplex, ukrytý v úžlabině po vrcholem. (Od kasáren vede na sever cesta, klesající k jezeru Lac Blanc a vlevo od ní je vidět homolovitý skalní útvar, vedle nějž stojí obrovský sloup vysokého napětí. Právě v této skále je zabudován zajímavý samostatný objekt T, která má miniaturní podzemí vylámané ve skále a jednoduchou střílnu, zato však disponuje pancéřovými dveřmi se střílnou pro těžký kulomet.)
Po posledním stoupání uvidíte těsně před kasárnami také samostatný objekt č. 5, ležící pod cestou. Přímo na vrcholu Malamotu se pak nachází tvrz č. 6, jejíž podzemí leží pod původními opevněnými kasárnami (což je celkem mohutná stavba, opatřená kaponiérami a střílnami pro ruční zbraně). Hlavní vchod do tvrze leží ve skalní stěně hned u cesty, uvnitř však čeká návštěvníka nemilé překvapení – v této části je podzemí tvrze vyplněno ledem. Těsně pod levým okrajem cesty se v pečlivě vyzděném svahu nachází dokonale maskované střílny dvou kopulí pro těžké kulomety a stejným způsobem kamuflovaná kopule leží i na opačné straně kasáren. V týlu se nachází i druhý, dosti obtížně přístupný vchod, jímž je možné navštívit část podzemí tvrze. Pancéřová strážnice vchodu byla utržena výbuchem a leží ve svahu pod tvrzí. Největší zajímavostí je pozorovací zvon, ukrytý pod přístřeškem v nejvyšší části kasáren. Od něj je také výhled na tvrze č. 7 a 8. Nejvyšším místem hřebene však není samotný Malamot, nýbrž 300 metrů vzdálená kóta Pointe Droset (2917 m).
(Od pozorovací zvonu tvrze č. 6 je také vidět jezero Lac Blanc, ležící v průsmyku mezi Malamotem a horou Cime du Bard (3166 m). Na opačném břehu jezera, v místech kde suťový svah přechází ve skály, leží sousední tvrz č. 1 se třemi kulometnými objekty. Mezi tvrzí a břehem jezera leží také betonový úkryt Y. Návštěva těchto objektů by byla časově náročná a vyplatilo by se jít k nim od objektu T, neboť Malamot je o 300 metrů výše.)
Tvrz č. 7 leží na malém vrcholku severně od Malamotu, na němž stojí sloup vysokého napětí. Některé objekty jsou sice nedostupné kvůli ledu, vyplňujícímu chodby, hlavní chodba je naštěstí průchodná směrem od hlavního vchodu k nouzovému východu v čelním kulometném objektu. Vyplatí se vyjít i na vrchol kopce, kde se nacházejí dva krásně maskované objekty s jednostřílnovými kopulemi.
Tvrz č. 8 je situována na rovném hřebeni severozápadně od Malamotu a její čtyřstřílová kopule je velmi fotogenická, stejně jako oba velké kulometné objekty. Mimo to má tvrz jednostřílnovou kopuli, z níž je vidět pouze střílna v oblém betonovém pahorku.
Na okraji náhorní plošiny před výše popsanou tvrzí, přesně pod vedením vysokého napětí, leží tvrz č. 9 s čtyřstřílnovou kopulí a třemi velmi hezkými objekty, zabudovanými ve skále. Dva z nich mají střílny pro těžké kulomety, zatímco třetí sloužil jako pozorovatelna.
Na zmíněné náhorní plošině lze také najít nevýrazné pozůstatky původní baterie Malamot v podobě nízkých valů s postaveními pro kanóny, zpevněnými kameny.
Vchod do dělostřelecké tvrze B2, opatřený pancéřovou strážnicí, je ukryt pod skalním převisem.
|
|
Pozorovací zvon tvrze č. 6, ukrytý pod střechou původní pozorovatelny kasáren Malamot. (JP)
|
Objekty tvrze č. 8. Vlevo je vidět jeden z kulometných objektů a a vpravo objekt se čtyřstřílnovou kopulí. V pozadí se chystá obvyklá odpolední bouřka. (JP)
|
Pravý kulometný objekt tvrze č. 8 důkladně maskovaný kamením. Malý otvor vlevo sloužil pro optickou signalizaci. (JP)
|
Opěrný bod Pattacroce
Odtud se budete muset vydat směrem na hřeben, směřující na sever k baterii Pattacroce. Hřeben má v nejužším místě jen několik desítek metrů šířky a je ohraničen strmými srázy, ale na jeho povrchu je terén v podstatě rovný a velmi dobře schůdný. Právě v nejužším místě hřebene leží tvrz č. 10, vybavená třemi jednostřílnovými kopulemi, jejichž betonové nálitky nejsou vůbec maskovány, podobně jako u dalších objektů směrem na sever. Vchod leží pod hranou hřebene a podzemím se dá projít až na jeho opačnou stranu směrem k nepříteli, kde lze vyjít na povrch výkopem pro nepostavený bojový objekt. Uvnitř tvrze se dochovaly některé pozůstatky původního vybavení, například světla a stojan ventilátoru. (Od tvrze vede nepoužívaná cesta, klesající po východní straně hřebene, u níž se nachází vchody do několika podzemních úkrytů.)
Ke tvrzi č. 12, která nachází těsně nad baterií Pattacroce, je třeba absolvovat prudký sestup. Přímo na hřebeni se nachází pozorovací zvon tvrze a před ním jednostřílnová kopule s neobvykle mohutným betonovým límcem. Dva zajímavé bojové objekty a vchod se pak nacházejí pod severní stranou hřebene, s výstřelem do týlu baterie.
Už během cesty po hřebeni kolem tvrze č. 10 uvidíte pod příkopem baterie Pattacroce tři bílé trojúhelníky. Jde o betonové nálitky, vymezující palebné sektory kanónů ráže 75 mm vz. 27 dělostřelecké tvrze B5, které byly ukryty v mohutných pancéřových kopulích a svou palbou kryly průsmyk Petit Mont-Cenis. Vstup do podzemí tvrze je hned za nejbližší kopulí a stejně dobře je možné dostat se dovnitř i některou z kanónových střílen. Podzemí, kde nechybí ani muniční sklady, je dosti rozlehlé, neboť je s ním spojena i nedokončená pěchotní tvrz, která nemá své vlastní číslo (je označována jako „opera staccata“ – oddělená tvrz). Podzemím se dá projít pod valem staré baterie a vyjít buď do příkopu nebo po schodišti přímo do postavení děl na valu.
Baterie Pattacroce (2395 m), vybudovaná v letech 1887-89, byla původně vyzbrojena dvanácti kanóny ráže 12 cm a čtyřmi moždíři ráže 15 cm. Postavení kanónů se dochovala v dobrém stavu a jsou v nich patrné pozůstatky obloukových segmentů, po nichž se pohybovaly zadní části lafet. Před útokem pěchoty chránil baterii příkop, vylámaný ve skále, opatřený dvěma malými kaponiérami a dutým batardeaux. V týlu baterie se nachází budova kasáren.
Od baterie je vidět plochý hřeben s ruinami starých kasáren, u nichž lze najít tři objekty tvrze č. 11 s jednotřílnovými pancéřovými kopulemi. Interiér tvrze je bohužel nepřístupný, neboť po vchodu zůstal pouze sesutý zářez se zbytky rozlámaných betonových desek, nacházející se u cesty pod hřebenem. Kolem tvrze se dochovaly kamením zpevněné zákopy a také mohutná výsypka vytěženého materiálu z podzemí, v jejímž povrchu je vyhlouben zákop.
Od tvrze č. 11 hřeben klesá směrem k přehradní nádrži. V prudkém svahu se zde nachází tvrz č. 13A, z níž nejprve uvidíte jednu ze dvou jednostřílnových kopulí, nacházející se přímo na úzkém hřebeni. Vchod do tvrze je poněkud obtížně přístupný, neboť leží podstatně níže ve skalní rozsedlině. Směrem k nepříteli je ve skále zabudován objekt s běžnou střílnou. V týlu tvrze se nachází hezký samostatný objekt č. 25.
Velmi blízko předchozí tvrze leží tvrz č. XIII, zabudovaná do malého skalnatého pahorku, který vyčnívá z hřebene. Ke vchodu tentokrát vede pohodlná cesta a bez problémů lze dojít i k pozorovacím zvonu, od něhož je nádherný výhled na celou přehradní nádrž a velký poloostrov s tvrzí č. 16. Pokud se podíváte dolů, uvidíte na louce o nějakých 200 metrů níž pancéřovou strážnici druhého vchodu, která sem doletěla, když ji vyrvala exploze uvnitř tvrze. Dál se pokračovat nedá, neboť hřeben je neschůdný a je tedy nutné vydat se po vrstevnici do týla a napojit se na přístupovou cestu k fortu Pattacroce.
Pohled z hřebene na baterii Pattacroce. V popředí je vidět bílý beton objektů tvrze č. 12, vlevo dvě střílny pro 75 mm kanóny. Cesta v pozadí vede do průsmyku Petit Mont-Cenis. (JP)
|
|
Kulometné objekty tvze č. 12, umístěné v týlu za hřebenem společně s oběma vchody. (JP)
|
Střílna pro kanón vz. 27 ráže 75 mm, model 06, typ 6 v pancéřové kopuli.
|
Pozorovací zvon tvrze č. XIII s vynikajícím výhledem na přehradní nádrž Mont-Cenis. (JP)
|
Opěrný bod Rivers
Cesta od Pattacroce klesá serpentinami až pod skalní stěnu, v níž je situována dělostřelecká tvrz B1. U vchodů jsou sice jakési novodobé přístavky, nicméně podzemí je bez problémů přístupné. Hned vedle vchodu se nachází pancéřová deska hlavní pozorovatelny baterie. Zvenku se dá dojít také k první střílně pro kanón ráže 75 mm vz. 27 typ 1, který byl umístěn na železničním podvozku a chránila ho mohutná pancéřová deska. Zbývající dvě kasematy je lepší prohlédnout si jen zevnitř. Podzemí baterie je poněkud vlhké a dochovaly se zde pozůstatky po výbuchu střeliva v podobě zbytků dělostřeleckých granátů.
Od baterie je třeba dostat se na cestou, vedoucí směrem na severozápad rovnoběžně s břehem přehradní nádrže. Zakrátko minete vchody do podzemního úkrytu A a po chvíli uvidíte po levé straně vchod do tvrze č. 13B. Tvrz má velmi zajímavé objekty, zabudované do skalního masivu, v jejím podzemí se však drží asi 15 cm vody, takže s běžnou výbavou je nepřístupné.
Již cestou k tvrzi 13B nelze přehlédnout objekty větší tvrze č. 14, jejíž objekty jsou vesměs situovány podél týlové strany plochého pahorku na břehu přehrady. Nejzajímavější je dvoupatrový objekt na pravém křídle tvrze s výstřelem do nyní již zatopeného údolí, v jehož horním podlaží je pancéřová deska pro kanón Nordenfelt ráže 57 mm. Podzemí je bohužel opět zčásti zaplavené, ale rozhodně stojí za to vyjít na pahorek, kde se nachází pozorovací zvon tvrze.
Místo, kde se nacházely kulometné objekty 15 a 15bis je zatopené a pro cestu k další tvrzi je třeba vrátit se až do výchozího bodu pod fortem Varisello a vydat se po cestě na poloostrov. Po vstupu na nejužší část poloostrova před sebou uvidíte dva vchody do úkrytu L a za nimi objekty tvrze č. 16. Tvrz se skládá ze tří kulometných objektů, z nichž pravý slouží zároveň jako vchod. Především levá dvojice objektů s „krakorcem“, tvořeným skalním převisem, je velmi impozantní. Téměř celé podzemí tvrze je zaplavené. V přístupové chodbě za vchodem je sice jen asi decimetr vody, níže položené části podzemí jsou však pod vodou.
(Pokud není v přehradní nádrží maximální stav vody, vynořuje se východně od tvrze nad hladinu malý ostrůvek, na němž lze spatřit betonovou strukturu. Jedná se o nejvýše položený objekt tvrze č. 17, vybavený jednostřílnovu kopulí. Pod vodou bohužel zmizel levý objekt s pancéřovými deskami pro námořní kanóny ráže 57 mm vzor 1887, později nahrazenými běžnými protitankovými kanóny ráže 47 mm. Pokud je však jezero alespoň částečně vypuštěné, je tvrz včetně jejího interiéru přístupná.)
Fort Varisello, postavený v letech 1877-80, leží na nejvyšším vrcholu poloostrova (2106 m) a je největším ze starých pevnostních objektů v průsmyku. Vstup do fortu je možný hlavní branou přes dřevěný most. Jeho prázdné kasematy se střílnami pro kanóny ráže 9 cm jsou pěkné, na mnoha místech jsou však patrna poškození, vzniklá při zkušebním ostřelování fortu před 1. světovou válkou. Velmi zajímavou součástí fortu je podzemní prachárna, umístěná vně jeho příkopu a spojená s jeho interiérem podzemní chodbou. Chodba začíná vedle vstupu do levé týlové kaponiéry a vzhledem k chybějícímu schodišti a značnému sklonu je to sestup poněkud krkolomný. Poblíž cesty k fortu leží také malá samostatná pozorovatelna v podobě kupolovitého objektu se střílnami.
Střílna pro kanón vz. 27 ráže 75 mm, model 06, typ 1 chráněný pancéřovou deskou ve tvrzi B1. (JP)
|
|
Pohled na fort Varisello z přístupové cesty na Malamot. Hory v pozadí mají kolem 3500 m, v kotlině mezi nimi končí pravé křídlo linie.
|
Brána fortu Varisello. Po stranách jsou vidět tři střílny pro kanóny ráže 9 cm. (JP)
|
Celkový pohled na poloostrov s tvrzí č. 16 (zcela vpravo) a vchody do úkrytu L. (JP)
|
Stav: 2002 a 2003
Popsaná trasa od přehradní hráze přes Malamot a Pattacroce až k tvrzi č. 14 je fyzicky náročná a zabere zhruba 12 hodin. Nejde jen o samotný přesun, ale i o prohlídku 15 tvrzí, z nichž většina má přístupné podzemí. Je tedy prakticky nezbytné před akcí i po ní nocovat přímo u jezera. Do uvedeného času pak není započítána odbočka na poloostrov a fort Varisello, kterou je možné absolvovat zvlášť. Trasa vede po slušných cestách nebo horských loukách a po celou dobu je z ní nádherný výhled na jezero, okolní hory a nejrůznější, vesměs velmi fotogenické pevnostní objekty, vybavené téměř všemi typy pancéřových prvků, které se na Alpském valu vyskytují.
Při plánování je třeba počítat s tím, že na místě nelze doplnit zásoby jídla, pitná voda je k dispozici z pramene, situovaného hned pod silnicí severovýchodně od kaple ve tvaru pyramidy na opačném břehu jezera. Ideální místo na spaní je u východního konce hráze, za ruinami fortu Cassa. Okolí jezera je neobydlené a ani turisty zde prakticky nepotkáte. Při výstupu je třeba brát v úvahu velmi proměnlivé počasí v průsmyku. Případná odpolední bouřka není na holých hřebenech příliš příjemným zážitkem. Každopádně je cesta přes Malamot (kterou jsem absolvoval již dvakrát), podle mého názoru vůbec nejhezčí trasou, jakou lze po opevněních absolvovat a pokud byste měli na návštěvu italských opevnění jen jeden den, neuděláte chybu, když vyrazíte právě sem. Za povšimnutí stojí ještě jedna technická zajímavost, a to úzkokolejná ozubnicová železnice, která v průsmyku fungovala pouze v letech 1868-71 a byla prvním železničním spojením mezi Itálií a Francií. Její pozůstatky, především tunely a galerie na italské straně, nelze přehlédnout. Pro návštěvu průsmyku se vyplatí zakoupení podrobné mapy IGN (Val Cenis, Charbonel – č. 3634 OT).
Literatura:
Roberto Chirio: Moncenisio: un valico, un lago e tanta storia
Lorenzo Marcon, Luciano Marcon: Le fortificazioni in caverna del Vallo Alpino
Ottavio Zetta: Vallo Alpino Occidentale
Lorenzo Zburlatti: Opevnění průsmyku Moncenisio, in: Novodobé fortifikace 7/2001
V oblasti jsem byl počtvrté, nyní konečně byl čas na výstup někam nahoru.
Fort Malamot
Že by Drakulův hrad? Autem lze přejet přehradní hráz a parkovat na rozdvojení cest nad ní a nad odbočkou k fortu Varisello. Je to cca 2050 mnm a směrem nahoru je zákaz vjezdu pro auta a motorky (N45° 13.148′ E6° 56.322′). Technicky je cesta ještě několik zátočin sjízdná, ale pak jsou sesuté a vyerodované pasáže přes které se širší auto nedostane, čtyřkolka ano a místní pasák ovcí s něčím takovým drandí nahoru.
Kolem přehrady je turistů a obytňáků opravdu hodně, čím jste víš tím je krajina opuštěnější. Nahoře nebyl nikdo, jen krásné rozhledy, jezírka, rozsáhlé zbytky kasáren a na špičce hledané opevnění. Jsou zachované zdi, brána, střílny a plném půdorysu stavby. Největší hádankou je jak do ní Italové vestavěli poměrně mělce tvrz č. 6, aniž by stará stavba spadla.
Italské opevnění kolem něj
Pevnost č. 6
Vchodem lze vejít dovnitř, do dvou malých místností. Tam kde asi klesá chodba do podzemí se naopak tlačí nahoru ledovec plným profilem. Doufal jsem, že zbude škvírka na prolezení, ale kdepak. Naneštěstí jsem marně hledal druhý vchod „v týlu“, krajina je členitá a prostě jsem ho nevykoukal, v článku není zrovna u toho objektu mapka. Kopule navazující na kamenné schodiště ze starého fortu je opravdu unikátní.
Pevnost č. 7
No opravdu je zajímavé kráčet vodorovnou chodbou a dojít ke svislé ledovcové stěně co uzavírá skoro celou výšku profilu a nechává u stropu jen pár centimetrů na nakouknutí dál. Tak to platí ve směru do masivu v levé odbočce. Na pravé straně byl ledovec odtátý asi do polovinu a dalo by se prolézt za cenu značného zašpinění. Jinak je všechno přístupné a otevřené, uvnitř je dobré chladit pivo – dokonalá lednička.
Pevnost č. 8
Dobře zachovalá, čistá a za špatného počasí vhodná k přespání. Všechny objekty jsou přístupné.
Srpen 2017, kk
Ahoj,
moje fotky jsou tady: http://liskka.rajce.idnes.cz/Mont_Cenis_07_2017/ . Cesty v tom svahu jsou sjízdné podle roční doby, sněhové návěje leží dlouho. Někdy dříve jsme s Formanem a lopatou dosáhli asi 2500 mnm. O prázdninách je tam plno, jindy moc ne.
Zdraví
kk
Na prohlídku opevnění kolem jezera Mont-Cenis je třeba si vyčlenit min.2 dny a to musíte být hodně rychlí. Doporučoval bych spíše 3 dny. U nejvýše postaveného Fortu Malamot a Fortu Mont Froid je i v srpnu počítat dosti velkou pokrývkou sněhu a tudíž i stíženého pochodu.Všechny forty jsou velice fotogenické a oblast doporučuji vřele všem.