Opevnění Alpského valu u průsmyku Reschenpass
Opevnění: ITALSKÁ   Téma:

(Itálie) – Resia (Reschen), Malles Venosta (Mals), Glorenza (Glurns)
Napsal: O. Filip
pěchotní a dělostřelecké tvrze, samostatné objekty
Průsmyk Reschenpass byl pro svůj strategický význam opevněn již před rokem 1938, na začátku 40. let byla zdější opevnění výrazně zesílena. Najdete zde jak malé objekty s pancéřovými kopulemi, tak i obrovské monobloky a rozestavěné dělostřelecké tvrze.

Průsmyk Reschenpass umožňoval spojení mezi údolím Venosta v Jižním Tyrolsku, které po roce 1918 připadlo Itálii a údolím Innu v rakouském Tyrolsku. Do konce 1. světové války ležel průsmyk ve vnitrozemí Rakouska-Uherska a jeho jediným opevněním byl starý fort Nauders, vybudovaný již v letech 1834-40. Po rozpadu monarchie vznikla v průsmyku nová hranice a fort zůstal jako jediný z alpských objektů na území dnešního Rakouska. V polovině 30. letech 20. století začali Italové průsmyk a jeho okolí opevňovat a pokračovali v tom až do roku 1942. Přímo v průsmyku vznikla asi 1,5 kilometru hluboká obranná pozice uzávěru Passo Resia. Čelní objekty, dokončené v roce 1938 byly nejstaršího typu 200, s malým podzemím a četnými pancéřovými prvky. V roce 1939 doplnil obranu samostatný objekt č. IV typu 7000 s protitankovým kanónem. Objekty v týlu uzávěru již byly větší tvrze typu 15000. Lehkými objekty málo používaného typu 450(1) byla opevněna též planina východně od průsmyku ve výšce 2050 metrů (uzávěr Pian dei Morti), a to z důvodu její dominantní pozice nad průsmykem a její dobré přístupnosti z rakouského území (které bylo od března 1938 součástí Třetí říše). I tento uzávěr byl v roce 1939 zesílen objekty typu 7000. Další, podstatně silnější uzávěr byl budován kolem měst Malles Venosta (německy Mals) a Glorenza (Glurns), 15 kilometrů jižně od průsmyku. Uzávěr tvořil druhou linii obrany průsmyku Reschenpass, mimo to uzavíral i podstatně méně důležitou silnici, přicházející ze západu ze švýcarského průsmyku Ofenpass. Původně zde byly plánovány pouze lehké objekty typu 7000, nakonec však zde byl rozestavěn jeden z nejsilnějších uzávěrů Alpského valu s četnými těžkými monobloky a tvrzemi typu 15000. Monobloky pro čelní, kosé a boční palby jsou sice efektní a viditelnou součástí opevnění, avšak ve skutečnosti ležela i první linie těchto objektů mírně za spojnicí silných opevnění, zabudovaných do skalních stěn na obou stranách údolí. Mezi nimi měl být vybudován 1600 metrů dlouhý protitankový příkop, k tomu však již nedošlo. Nejsilnějším objektem se měla stát dělostřelecká tvrz č. 21 v týlové části uzávěru, vyzbrojená 23 těžkými kulomety, 4 pevnostními 7,5 cm kanóny a minometem, pro čelní postřelování údolí měla taktéž v týlu vyrůst ještě dělostřelecká tvrz č. 17(2). Všechny uzávěry v oblasti náležely do sektoru XIII Venosta.

V roce 1943 došlo v průsmyku k potyčkám mezi jednotkami pohraniční obrany (Guardia alla Frontiera) a německými jednotkami, které sem vtrhly po italské kapitulaci. Po 2. světové válce byly některé pevnostní objekty přímo v průsmyku reaktivovány a vyzbrojeny. Druhá linie v Malles (i přes opačná tvrzení v některých pramenech) pravděpodobně nijak reaktivována nebyla, neboť objekty nenesou objekty stopy takových úprav. Reaktivace zahrnovala kromě kompletního technického vybavení objektů (především elektrickými instalacemi, komunikačními prostředky a rozvody ventilace) také zesílení obrany 9 cm protitankovými kanóny a důkladné zamaskování všech pancéřových zvonů, kopulí a střílen. Modernější objekty typu 15000 musely být pravděpodobně vybaveny zcela od základu, neboť v roce 1943 zůstaly pouze ve fázi hrubé stavby. Uzávěr Passo Resia obdržel kódové označení NATO „Remo/Romolo“ (Romulus a Remus) a měl být obsazen 254 muži.

Uzávěr PASSO RESIA

Tvrz č. II (46 50 29; 10 30 26) kryje z pravé strany protitankový příkop. Její přítomnost prozrazuje pouze maskovaná okenice v opěrné zdi silnice. Ta kryje střílnu, v níž byl instalován 4,7 cm protitankový kanón. Nad zdí je falešná betonová skalka, v níž jsou zamaskovány dvě jednostřílnové kopule a pozorovací zvon, umístěné velmi blízko u sebe. Několik desítek metrů směrem do týla je hluboký zářez s vchodem, který je otevřený a tak je možné si interiér této zajímavé malé tvrze prohlédnout.

Nad opačnou straně protitankového příkopu, dnes již sice z větší části zasypaného, ale stále ještě dobře patrného, se v lese nachází malý objekt typu 7000 č. IV. Vstup je uzamčený, ale dovnitř se dá dostat střílnou pro 4,7 cm protitankový kanón. Kromě ní má jen jednu další střílnu pro kulomet, nicméně jeho plně vybavený interiér stojí za shlédnutí.

Na louce poněkud týlu si lze všimnout dvou betonových kostek, větracích komínů z doby poválečné reaktivace tvrze č. I s malými větracími zvony, osazenými atypicky ve svislé poloze. Vedle nich jsou dvě jednostřílnové kopule pro těžké kulomety, které jsou díky jejich zapuštění do terénu vidět až z bezprostřední blízkosti a za nimi uzamčený vchod. Jiné objekty tato neobyčejně nenápadná tvrz evidentně nemá.

O něco dál je v týlu je na louce, u níž je volně postaven pozorovací zvon. Jedná se o jediný pozůstatek monobloku č. III, zdemolovaného při výstavbě lesní cesty. Zvon je velmi zajímavý a jeho existence výstižně ilustruje přístup k druhotným surovinám v bohatých západních zemích.

Tvrze č. 14, 19 a 20 mají poměrně rozsáhlé podzemí, nicméně každá z nich byla vyzbrojena pouze několika kulomety. Všechny mají uzavřené vchody a střílny zamaskované krycími okenicemi z doby reaktivace. Tvrz č. 14 je přímo u silnice a kromě střílen lze na louce najít i zářez se vchodem a nad ním typickou kasárenskou budovu, z tvrze č. 19 není mnoho vidět a u tvrze č. 20, která je někde výš v lese, jsme nebyli. V době výstavby těchto objektů se už s ocelí šetřilo a tak má pozorovací zvon pouze tvrz č. 19.

Objekt č. 18 (46 49 45; 10 30 35) je ve skutečnosti pouze velitelské stanoviště, byť s poměrně rozsáhlým podzemím. Vchod je na louce nad silnicí, vedoucí k domům u severozápadního cípu jezera. V době naší návštěvy byl tento hlavní vchod otevřený a podzemí bylo ve velmi dobrém stavu. Druhý menší vchod byl zamčený. V nejvyšší části podzemí naleznete šachtu z žebříkem, vedoucí do pozorovacího zvonu, který z venku najdete velmi snadno, neboť je na louce. Od zvonu je perfektní výhled na celý uzávěr.

Monoblok č. 16 (46 49 55; 10 30 13) se nachází v malém lesíku asi 300 metrů severozápadně od zvonu tvrze č. 18 a přímo k němu vede cesta z obce Resia. Jedná se o obrovský dvoupodlažní objekt o klasickém půdorysu s kruhovou čelní částí, v níž jsou rozmístěny střílny a podlouhlou týlovou sekcí. Při reaktivaci byla jedna z kulometných střílen v masivní pancéřové desce přepracována na střílnu pro 9 cm protitankový kanón, což lze poznat podle nahrubo proříznutých otvorů v horní části střílnového otvoru. Vchody do objektu jsou bohužel důkladně uzavřené.

Uzávěr PIAN DEI MORTI

Planina se nachází na pravém křídle uzávěru Passo Resia, ale je o 500 metrů výš. Původní přístupová silnice odbočuje z pobřežní silnice, vedoucí podél jezera, a to asi v polovině vzdálenosti mezi okrajem obce Resia a známou kostelní věží, trčící z přehrady. Část cesty je snad průjezdná pro osobní vůz, zbytek pro terénní auto. Několik set metrů před planinou je závora, neboť další úsek těžce poškodily laviny. Po chvíli dojdete k protitankové překážce, který přehrazuje sjízdnou část planiny a skládá se z klasického protitankového příkopu, na která navazuje unikátní překážka ze tří řad dřevěných kůlů, obalených betonem a opatřených ocelovými špicemi. Překážka sice vypadá elegantně, ale o její odolnosti proti ostřelování i nájezdu vozidel lze mít velmi silné pochybnosti, a to zvláště v poměru k její pracnosti. Ve svahu nad překážkou se černají střílny objektů pro kulomet a protitankový kanón, které ji kryly boční palbou. Další dva objekty, tentokrát pro čelní palby jsou na pahorku mírně v týlu a jsou spojeny podzemím, v němž jsou zabudována i kasárna, původně zřejmě pouze zapuštěná do terénu a teprve dodatečně opatřená chodbou podél týlové stěny. Krátké přístupové chodby a vybetonované zákopy lze nalézt i u ostatních objektů. Je to řešení dosti specifické a zřejmě jde právě o charakteristický rys velmi zřídka se vyskytujících objektů typu 450. Na planinu by se v současné době možná dalo ještě lépe dojet z opačné severní strany, kde je nová stavba jakéhosi lyžařského areálu s přístupovou silnicí, nevím však, kde v údolí tato cesta začíná.

Uzávěr MALLES-GLORENZA

Typický monoblok č. 4 je celkem fotogenický, ale je na oploceném pozemku a z nejbližší silnice se k němu nedá přes potok dostat. Měl být vyzbrojen třemi kulomety, protitankovým kanónem a celkem neobvykle i plamenometem.

Monoblok č. 7 (46 41 25; 10 31 58) je fotogenický a bez problémů přístupný, neboť je u silnice z Malles do Clusia. Jeho vchod je vzhledem k nedokončenému záhozu několik metrů vysoko, dovnitř se ale dá dostat přes hromadu odpadků zničenou střílnou. Interiér obou podlaží je rozlehlý a zcela prázdný, až na zmíněné odpadky.

K sousednímu monobloku č. 8 (46 41 14; 10 31 35) lze dojít po cestě z centra vesnice Clusia (Schleis). Jedná o atypický objekt, neboť jeho výzbroj pod betonem působila s ohledem na umístění na hraně rokle hned ze tří podlaží a navíc byl objekt vybaven pozorovacím zvonem. Ke zvonu se dá bez problémů dostat, neboť objekt má částečně proveden zához. Ze stropu je také výborný výhled na celý první sled monobloků a také na jediné dokončené objekty obrovské tvrze v blízké skalní stěně.

Rozsáhlý a velmi zajímavý komplex, který se skládá z tvrzí č. 9, 10 a 11, prochází v téměř kilometrové délce skalní stěnou nad roklí potoka. Jediný přístupný vchod do podzemního komplexu je poblíž mostu cyklostezky, asi v polovině vzdálenosti mezi obcemi Laudes a Clusia. K mostu lze dojít pěšky po cyklostezce, nebo dojet autem z Laudes po západním břehu Adiže. Poblíž mostu je v lese vidět uměle nasypaná plošina, kde byl původní vchod do tvrzí, avšak svah se zde sesul. Dnešní vchod (46 41 7,9; 10 31 32,5) je v prudkém svahu, nad nápadným kuželem suti, ke kterému dojdete po několika desítkách metrů chůze od mostu proti proudu potoka. Jde o jednu z minimálně 16 chodeb, které vedly z hlavní galerie do plánovaných bojových objektů, z nichž však byly vybudovány jen tři. Podzemí je velmi rozsáhlé, překonává značné výškové rozdíly a díky soudržné hornině je v dobrém stavu. Pouze krátký úsek na začátku podzemí u původního vchodu se zhroutil, protože se zde chodba dostala do silné vrstvy hlíny. Některé chodby a sály jsou vybetonované, výlomy pro dělostřelecké kasematy jsou provizorně zazděné a evidentně nebyly provedeny v plném rozměru. Výše umístěné bojové objekty, jejichž řetěz stoupá skalní stěnou až nad obec Clusia, mají podobu otevřených kaveren, z nichž je výborný výhled do údolí. V čele tvrze je také skupina tří objektů, umístěných podstatně níže. Kromě četných kulometů a několika protitankových kanónů měla být hlavní výzbrojí obvyklá čtveřice moderních pevnostních 7,5 cm kanónů. Na všech dostupných mapách je komplex zakreslen chybně, posunutý oproti skutečnosti asi o půl kilometru na jih.

Monoblok č. 13 je na jihovýchodním okraji Laudes a má pozorovací zvon. Objekt je bohužel v ohradě hned o domů, ale dá se dojet až k němu a je i z cesty fotogenický.

Monobloky č. 14 a 15 jsme viděli jen zdálky a vypadají celkem obyčejně, přístup k nim je asi poněkud problematický, neboť jsou na zemědělských pozemcích dál od veřejných cest. Monoblok č. 22 je schován přímo ve vinici. Bez problémů je přístupný nejvýše umístěný monoblok č. 23 (46 41 13; 10 33 37), který je vidět z celého údolí, ale bohužel je uzavřený a kolem střílen poněkud zarostlý.

Nejzajímavějším objektem je obrovská rozestavěná tvrz č. 21, který měla mít ve výzbroji 23 těžkých kulometů, 4 pevnostní 7,5 cm kanóny, minomet a světlomet. Ve tvrzi se také mělo nacházet velitelství celého uzávěru. Po silnici se dá dojet přímo k zazděnému vchodu (46 40 46; 10 33 45), který je jedním z mála vybetonovaných objektů. Zde je parkoviště a vede odtud pěšina na opačnou stranu skalnatého pahorku, odkud je nutné slézt prudkým svahem ke vchodu do podzemí (46 40 40; 10 33 30), který se nachází v lesíku nad ocelovou sítí, která chrání železniční trať. Podzemí je v plném rozsahu vyražené, což s ohledem na italský zvyk budovat nejčastěji objekty pouze pro jednu zbraň a při rozmístění objektů této tvrze po obvodu pahorku znamená, že se jedná o mimořádně rozsáhlou spleť podzemních prostor, jejíž délka dle hrubého odhadu přesahuje 2 kilometry a prohlídka zabere dobré dvě hodiny. Hornina je opět soudržná, takže i nevybetonované části jsou bezpečné, celkem namáhavé jsou ale úseky bez schodů, z nichž některé jsou celkem strmé. Tu a tam je zaplavený úsek, ale jedná se především o krátké úseky chodeb k dalším východům. Konce chodeb k bojovým objektům jsou zazděné, několik malých vchodových objektů s kaponiérami bylo vybetonováno, avšak zvenku jsou zasypané.

Monoblok č. 19 ční nad břehem Adiže, v místech, kde se na opačném břehu nachází kemp. Jeho týlová část je přímo u silnice 41 na Ofenpass a jeden z vchodů je otevřený. Podobně je situován i vzdálenější monoblok č. 18, který však má zabetonované vchody.

Poznámky:
(1) Instrukce č. 450, která byla vydána v lednu 1936, se zabývala organizací obrany celého pohraničí a předpokládala výstavbu četných samostatných objektů pro kulomety a protitankové kanóny těsně u hranic. Samostatné objekty však byly daleko častěji stavěny až od roku 1938 dle instrukce č. 7000, a to obvykle pro zesílení linií větších objektů typu 200.
(2) Kanóny ráže 75 mm tvrzí č. 10, 17 a 25 měly mít moderní pevnostní lafetu, jejíž střílnový otvor v masivní desce uzavírala pancéřová těsnící koule. Z koule vycházel směrem dolů čep, který se otáčel na kluzném ložisku těsně pod střílnou, což je řešení poněkud odlišné od francouzských či československých konstrukcí. Kanón byl ovšem stále starou osvědčenou zbraní 75/27 Mod. 906 (Krupp vz. 1906). Tato varianta lafetace byla označována jako „Tre Croci“ podle lokality u Bardonecchie, kde byly poprvé instalována. U tvrze č. 21 se uvádí možné použití staršího typu lafetace.

Stejně jako ostatní opevnění v Jižním Tyrolsku je Reschenpass dobře přístupný. Příroda je zde krásná a jsou zde příjemné kempy – jeden mezi jezery jižně od uzávěru Passo Resia, další přímo na západním okraji městečka Glorenza u monobloku č. 19. Ačkoli Glorenza není nijak známé město, má nádherné hradby s věžemi a bránami a uvnitř se nachází dokonale opravené historické centrum, jaké třeba v Čechách snad ani nenajdete. Pokud jde o opevnění, obrovité monobloky jsou uvnitř méně zajímavé, než by se dalo čekat, naproti tomu rozsáhlé nedokončené dělostřelecké tvrze uzávěru Malles-Glorenza jsou opravdu dobrodružným zážitkem i pro zkušeného bunkrologa, zvláště když nejsou k dispozici žádné plánky a vstupy do nich je nutné důkladně hledat.

stav: květen 2009

Literatura:
R. Hentzschel Der Alpenwall in Südtirol
Wikipedia: Vallo Alpino Littorio in Alto Adige
Ch. Niederkofler, J. Urthaler, A. Pozza, L. Mauro: Bunker, Verlagsanstalt Athesia, Bolzano 2005

Komentářů: 2

  1. Lukáš Klein, 24.11.2012:

    Zajímavé jsou pečlivě provedené ocelové špice, jejichž smysl je záhadou. Nemohla tam být ta ocelová špice z důvodu ochrany pře dopadajícím dělostřeleckým granátem? Jinak by mě docela zajímal nákres monobloku. Chtěl bych vidět, jak byl udělán interiér…

  2. admin, 20.12.2012:

    Špice na překážkách zřejmě chránily dřevěné kůly před vlhkostí. Jsou z plechu, takže odolnost nezvyšovaly.

    Plánky dvou monobloků uzávěru jsou zde: http://it.wikipedia.org/wiki/Sbarramento_Passo_Resia. V hesle http://it.wikipedia.org/wiki/Vallo_Alpino_in_Alto_Adige je dole tabulka, přes kterou se dá dostat na popisy mnoha dalších uzávěrů s plánky objektů.

Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)

 

Publikováno: 9.10.2009 22.05 , Komentáře (2)