 |
(Chorvatsko) – Pula Napsal: P. Lach forty, pancéřové forty, pobřežní baterie Pula od 20. let 19. století postupně nabývala na významu úměrně vzrůstajícímu ohrožení Benátek, ležících na území, usilujícím o sjednocení s Italským královstvím. Revoluční roky 1848-49 daly jasný impuls k přemístění hlavní základny válečného námořnictva do Puly, která musela být důkladně fortifikačně zajištěna. |
Na jižním cípu Istrijského poloostrova leží přístavní město Pula (Pola, Pulj), které bylo již od antických dob přirozeným centrem této oblasti. Postupně se zde vystřídali Illyrské kmeny, Římané (od r. 177 př. n. l.), Byzanc (od 5. stol. n. l.), Benátská republika (od r. 1148) a nakonec, roku 1797, připadla celá Istrie habsburské monarchii, pozdějšímu Rakousku-Uhersku. Mimo období 1805-1814, kdy bylo jaderské pobřeží začleněno do Italského království (pod francouzskou správou), patřila Istrie habsburské monarchii, a to až do konce 1. světové války, tedy plných 112 let.
Vzhledem ke svému významu bylo město po celou svou historii patřičně opevňováno. Různé obranné valy prvních kolonistů se již pochopitelně nedochovaly a tak nejstarším, dodnes na několika místech dochovaným opevněním, jsou římské kamenné hradby doplněné čtvercovými a pozdějšími půlkruhovými věžemi. Za první moderní fortifikační počin lze však považovat až stavbu benátské bastionové citadely ze 30. let 17. století. Dalších více než 200 let se na fortifikačním zajištění Puly nic významného nezměnilo, výjimkou je pouze výstavba provizorních nebo polopermanentních fortů v období francouzské nadvlády a následná výstavba celkem pěti obranných věží „Martello“ ve 30. letech 19. století a to již opět pod taktovkou habsburské monarchie.
Zcela zásadním impulsem pro zahájení rozsáhlých opevňovacích prací bylo až rozhodnutí z roku 1850, umístit v Pule hlavní válečný přístav Rakouského císařství. Opevňovací práce pak probíhaly v několika hlavních vlnách, prakticky však bez přerušení, až do pádu Rakouska-Uherska.
Věžové forty (vnitřní prstenec)
V nové roli hlavního válečného přístavu bylo v 50. a 60. letech 19. století postaveno celkem třináct věžových fortů, tvořících ucelený prstenec kolem Puly na obranu proti případnému napadení z vnitrozemí, některé z nich sloužili také pro zajištění jediného vjezdu do přístavu od severozápadu. Některé tyto forty byly postaveny na místech původních obranných věží – forty Punta Christo, Ferdinand Max, Franz a Monte Grosso. V případě posledně jmenovaného však byla tato obranná věž zachována a tvoří jakýsi reduit. Ostatní (tedy forty Bourguignon, Casonivecchi, San Michele, Movidal, Giorgio, Munide, Maria Louise a Mussil) byly vystavěny na nových místech na pevnině a jeden fort – Tegetthoff – na ostrově Velký Brijun. Pulské věžové forty jsou postaveny z kamenných kvádrů, mají půdorys buď plného nebo v několika případech jenom části kruhu, mají dvě patra a jsou opatřeny obranným příkopem. Ve spodním patře, které je vlastně v úrovni příkopu, jsou na jeho obranu ve vnější obvodové zdi umístěny pěchotní střílny, horní patro pak obsahuje střílny dělové. Další výzbroj bylo možné umístit také na stropnici, kde byla k tomuto účelu vytvořena kamenná nebo po pozdější modernizaci betonová předprseň. Uvnitř fortů se nachází kruhový dvůr, do nějž ústí okna z obou pater. Vstup do fortů je bráněn buď pouze krenelovanou zdí (v půdoryse tvaru „kočičích“ uší) – např. fort Giorgio nebo pomocí dvou vnitřních kaponiér propojených opět lomenou krenelovanou zdí – například fort Bourguignon. Tento fort má také vybudovanou i kontreskarpovou galerii s pěchotními střílnami, která je přístupná z fortu přes kaponiéry a dutá batardeau. Zcela jinak je řešen jediný ostrovní věžový fort – Tegetthoff. Je tvořen vnitřní válcovou věží jako ostatní forty (průměr cca 50m) a navíc je v tomto případě obehnána dalším prstencem o vnějším průměru cca 100 metrů, který obsahuje otevřená dělostřelecká postavení. Kolem celého fortu je ve skále vytesán příkop, obsahující celkem čtyři vnitřní kaponiéry. Z toho dvě jsou určeny pro obranu „šíjové“ části příkopu a brány. I zde jsou tyto kaponiéry propojeny krenelovanou dvakrát lomenou zdí, z jejíž středové části (v ose brány) vystupuje další malá kaponiéra. Další dvě kaponiéry se nacházejí na odvrácené „čelní“ straně fortu. Během dalších modernizačních fází pulského opevnění byly u některých věžových fortů vybudovány různé otevřené baterie, které buď leží v jejich těsné blízkosti (např. Monte Grosso), nebo se původní věžový fort stal jejich součástí – např. Maria Louise, Mussil, Punta Christo. Posledně zmíněný byl unikátním způsobem začleněn do nového stejnojmenného pobřežního fortu, a to tak že do něj byla usazena pancéřová věž pro dva 28 cm kanóny L/35 v minimální střílně.
=> poloha a stav objektů ke stažení zde
Polygonální forty (vnější prstenec)
Obrana proti napadení přístavu z vnitrozemí byla od roku 1885 postupně posílena výstavbou dalšího věnce pěti fortů ve vzdálenosti 3 až 5 kilometrů od centra Puly (Castellier, Bradamante, Daniele, Turcian, Pomer). V tomto případě se jednalo již o polygonální dvouvalové dělostřelecké forty s příkopem vytesaným ve skále, dvěma čelními a jednou šíjovou kaponiérou, kasárenským traktem na šíji a čtyřmi až šesti otevřenými dělostřeleckými postaveními na povrchu, oddělenými dutými traverzami. Konstrukce všech pěti fortů je totožná a téměř učebnicová, zajímavě jsou řešeny čelní kaponiéry pro 11 mm mitrailleusy Montigny M69, které mají v půdorysu tvar špice vystupující z rohu eskarpy. Půdorys vnitřku kaponiéry je však kruhový a samotná střílna je v horní části tvořena ocelovým plechem kopírujícím kruhový tvar místnosti. V eskarpě těsně u kaponiéry lze například u fortu Pomer nalézt dochovanou schránku na světlomet, do které byl vysouván z nitra fortu. Intervaly mezi těmito forty byly později dále posíleny mezilehlými bateriemi. Jednu takovou lze nalézt např. na pravém křídle fortu Pomer. Výzbroj (zde pravděpodobně moždíř) byla umístěna v otevřeném postavení a skryta za zemním valem, jednotlivá postavení byla oddělena dutými traverzami z betonu. Tato baterie byla s fortem dokonce spojena příkopem, který se napojoval na obvodový příkop fortu u jeho pravé čelní kaponiéry.
=> poloha a stav objektů ke stažení zde
Pancéřové forty a baterie pobřežní obrany
Funkci pobřežní obrany plnily původně některé věžové forty, případně různé provizorní nebo polopermanentní baterie. Toto řešení pochopitelně nemohlo nadále postačovat a proto v 80. letech 19. století vznikly na výběžku pevniny ohraničujícím zátoku a dále na navazujícím pobřeží dva pancéřové forty Stoja a Verudella, jejichž hlavní výzbrojí byly dva 28 cm kanóny L/35 v jedné pancéřové otočné věži. Fort Verudella byl na pravém křídle dále doplněn o permanentní dělostřeleckou baterii Giovanni pro dva 28 cm pobřežní kanóny L/35 a dva 24 cm pobřežní kanóny L/22. Stejnou výzbrojí byla vybavena i další nová baterie Ovina, ležící na sousedním výběžku pevniny vpravo od fortu Stoja. Vnitřní prostor zátoky měly bránit další dvě nové permanentní baterie a to Fisella na jihu a Valmaggiore na severu s obdobnou výzbrojí. Na severním konci pulské zátoky vznikl přestavbou z věžového fortu již zmíněný pancéřový fort Punta Christo. Jeho konstrukce je díky tomu zajímavá neboť původní věžový fort rozděluje celý objekt na dvě křídla se samostatnými branami. Obě křídla jsou navíc v jiné výškové úrovni a fort se jeví jako „lomený“. Forty Stoja a Verudella jsou konstrukčně shodné, mají pětiúhelníkový osově souměrný tvar. Obsahují šíjový trakt s kasárnami a muničními skladišti, dvě čelní podvojné a jednu šíjovou kaponiéru, celý obvod je obklopen příkopem. Na povrchu, v ose fortu, je pak šachta pro pancéřovou věž. Výše zmíněné permanentní baterie vypadají na první pohled spíše také jako forty, neboť jsou taktéž obehnány příkopy (avšak pouze na čele a bocích) a opatřeny kaponiérami. Šíjový trakt příkop postrádá a je přístupný v celé délce z okolního terénu. Na povrchu jsou klasická otevřená postavení a duté traverzy, některé se schodištěm do nitra fortu.
=> poloha a stav objektů ke stažení zde
Předsunutá pobřežní obrana na poloostrově Promontore
Zajištění pobřežní obrany Puly se neomezilo pouze na opevnění nejtěsnějšího okolí vjezdu do pulské zátoky, ale výrazné aktivity se udály také na poloostrově Promontore (Premantura), který se nachází cca 7km jihovýchodně od cetra Puly. Právě z tohoto směru měla Pulu bránit baterie Gomila s vůbec nejtěžší výzbrojí, tj. čtyřmi 42cm pobřežními houfnicemi d/15 Škoda, každá v otočné pancéřové věži. Baterie byla vystavěna v roce 1913-14 a skládá se ze čtyř kruhových šachet (dokončeny jsou dvě), do kterých by se celá věž usadila, pouze však svojí spodní částí, takže i nadále by zůstala relativně lehce demontovatelná pro použití na jiném místě, k čemuž což také v případě jedné houfnice ze dvou skutečně instalovaných v průběhu války došlo. Vpravo od šachet se nachází mohutný betonový objekt strojovny a muničního skladiště o rozměrech přibližně 20 x 20 metrů. Na vrchu Monte Gomila, podle nějž je baterie pojmenována a leží na jeho vnitrozemském úpatí, se nachází úkryt pro světlomet vytesaný ve skále. Světlomet se v případě potřeby musel vyvézt na více něž 250 metrů (!) vzdálené stanoviště, tedy na stranu přivrácenou k moři. Část této trasy byla opět vytesána ve skále a tvořila jakýsi zářez. Na sousedních vršcích vpravo i vlevo od stanoviště světlometu jsou umístěna betonová pozorovací a dálkoměrná stanoviště.
V místech, kde se poloostrov stáčí na jih, leží vrch Monte Gradina. Na něm byla v roce 1914 vybudována stejnojmenná baterie pro nejmodernější 15cm pobřežní kanóny L/60. Tato baterie však není tvořena žádným mohutným objektem. Výstavba se zde omezila pouze na betonové platformy pro připevnění lafet děl a obehnání tohoto prostoru nízkým zemním valem (vyztuženým kamenným zdivem) s pěchotním parapetem a stanovišti pro kulomety. Muniční skladiště se nachází v podzemních betonových kobkách v prostoru baterie. Na samotném vrcholu Monte Gradina je umístěno pozorovací a dálkoměrné stanoviště jež také zároveň sloužilo pro pěchotní obranu, o čemž svědčí střílny na týlové straně tohoto betonového objektu. Dále je v celém okolí baterie rozeseto mnoho dalších vybetonovaných opěrných bodů, zákopů a stanovišť pro kulomety.
Do třetice i západní část poloostrova na vrchu Monte Cope byla využita pro účely pobřežní obrany, a to umístěním moždířové baterie pro dva 30,5 cm pobřežní moždíře L/10.
=> poloha a stav objektů ke stažení zde
Pevnostní uskupení Monte Madonna
Východně od města Šišan, asi 10 kilometrů východně od Puly, se na vrchu Monte Madonna nachází další předsunutá obrana v podobě celého uskupení, které zajišťuje východní pobřeží špičky Istrijského poloostrova proti případnému vylodění a následnému napadení Puly z vnitrozemí. Nejtěžší plánovanou výzbrojí zde měl být jeden 30,5 cm moždíř M11 a jeden 30,5 cm lodní kanón (určený pro bitevní lodě třídy Tegetthoff.)
Pevnostní uskupení na mysu Barbariga
Taktéž pobřeží na severozápad od válečného přístavu bylo opatřeno předsunutou pobřežní obranou, zde však ve zcela jiné podobě než na poloostrově Promontore. Na mysu Barbariga, více než 20 kilometrů od centra Puly, bylo v letech 1902-14 vystavěno celé pevnostní uskupení, rozkládající se zhruba na jednom čtverečním kilometru a čítající tři hlavní objekty pobřežní obrany a objekty pro zajištění proti případnému útoku z vnitrozemí.
Hlavní a největší objekt nejenom v tomto uskupení ale v celé Pule vůbec je pobřežní fort Forno. Tato gigantická stavba s dvoupatrovým šíjovým traktem o délce přesahující 200 metrů (!) je postavena z kamenných kvádrů a zesílena betonem, celá je obehnána příkopem vytesaným ve skále. V čele se nacházejí dvě vnitřní kaponiéry, v šíji pak jedna pro obranu vchodu. Výzbroj samozřejmě odpovídala mohutnosti stavby a tvořily ji vlevo dva 30,5 cm kanóny L/40 a vpravo dva 28 cm kanóny L/35b, všechny umístěné v otočných pancéřových věžích lehké konstrukce. Blízkou obranu zajišťovaly dva 7 cm pobřežní kanóny L/42 na kolejovém podvozku, každý na jednom křídle. V případě ohrožení bylo možné tyto kanóny zavézt do betonových úkrytů. Na povrchu fortu se mimo dělových věží nacházelo ještě celkem pět pancéřových pozorovacích věží Škoda (z toho dvě jsou dodnes dochované). Místo té středové je dnes vystavěna novodobá betonová pozorovatelna. U paty betonové základny levé pozorovací věže lze ještě nalézt blíže neidentifikovanou ocelovým plechem vyztuženou šachtu ústící do prostoru cisterny, odkud byl do ní zbudován vstup o čemž svědčí pozůstatky žebříku a plošiny.
Zbývající objekty pobřežní obrany tohoto uskupení jsou baterie Benedetto a Caluzzi. První z nich leží ve stejné vzdálenosti od pobřeží jako fort Forno, a to zhruba 700 metrů od jeho levého boku. Byla vyzbrojena čtyřmi 15 cm pobřežními kanóny L/40 a dvěma 7 cm pobřežními kanóny L/42 pro flankovací palby, opět na kolejovém podvozku a s odolnými betonovými úkryty. Baterie Benedetto je koncipována jako fort, má obvodový příkop s dvěmi vnitřními kaponiérami, dvůr před šíjový traktem je od příkopu oddělen zdí, opatřenou ochozem pro palbu z ručních zbraní, ve zlomu této zdi je navíc stanoviště pro kulomet.
Baterie Calluzzi leží v poloviční vzdálenosti mezi fortem Forno a baterií Benedetto, je však poněkud zasunuta do vnitrozemí. Nelze se tomu divit, neboť byla určena pro čtyři 21 cm pobřežní moždíře M80. Jedná se o klasickou liniovou baterii s otevřenými postaveními, oddělenými dutými traverzami.
Páteř vnitrozemské obrany tvoří dvě pancéřové baterie Paravia West a Paravia Ost vzdálené přibližně 1,5 kilometru od pobřeží. Obě jsou konstrukčně shodné, základ tvoří dvoupatrový objekt vystavěný z kamenných kvádrů s betonovou stropnicí a čtveřicí šachet pro 10 cm houfnice M99 F v otočných pancéřových věžích a jednou šachtou pro pancéřovou pozorovací věž. Z obou stran baterie navazují zemní valy pro pěchotu s kamennými předprsněmi s výklenky pro munici. Obě baterie jsou na čele a bocích obehnány příkopy, v jejichž rozích se nacházejí vnitřní kaponiéry přístupné z objektu poternami, které jsou pouze vyražené ve skále. Tato konstrukce opět připomíná forty, nicméně i v původních mapách jsou označovány jako „werk“ nikoliv „fort“.
Na ploše pevnostního uskupení Barbariga se dále nachází čtyři opěrné body Forno, Bos, Giacomo a Spinida tvořené zemními, kameny nebo betonem, vyztuženými valy a v případě opěrného bodu Forno i pěchotním betonovým úkrytem. Přibližně v centru celého uskupení je umístěn rozsáhlý dvoupatrový kasárenský objekt Paravia, který je zapuštěn na úroveň okolního terénu, přičemž šíjová strana je chráněna zemním valem. Vedle kasárny se nachází ještě jedna baterie pro dva 9cm polní kanóny M75/96 s kamenobetonovým úkrytem.
=> poloha a stav objektů ke stažení zde
Opevnění na ostrovech Malý a Velký Brijun
Severozápadně od Puly leží v moři dva dominantní ostrovy – Malý a Velký Brijun (Brijun Mali /Brijun Veli). Prostor mezi pevninou a ostrovy vytváří Fažanský kanál, pojmenovaný podle městečka Fažana, jež leží na pevnině proti ostrovům. Ostrovy jsou vhodně předsunuté před vjezd do pulské zátoky a přiblížení k ní z volného moře omezují pouze na dva 2 až 3 kilometry široké vjezdy. Bylo tedy nanejvýš vhodné a praktické umístit na ostrovy výzbroj pro obranu zmíněných vjezdů, ale i baterie pro vedení dalekých paleb na válečné lodě, přibližující se z volného moře.
Vůbec první novodobou fortifikační stavbou na ostrovech byl fort Tegetthoff na ostrově Velký Brijun, který je již popsán v odstavci o věžových fortech. Na stejném ostrově, v jeho jižní části, byly na počátku 20. století dále vystavěny: baterie Naviglio (1902) pro čtyři 21 cm moždíře, baterie Cavarolla (1912) pro čtyři 15 cm pobřežní kanóny a především pak fort Peneda (1908) s dvojicí pancéřových otočných věží s 30,5 cm kanónem Škoda L/40. Na sousedním výběžku vedle fortu Peneda byla umístěna také stejnojmenná plážová baterie pro čtyři 9 cm kanóny.
Poslední větší stavbou je baterie Giacone určená původně pro čtyři 9 cm kanóny a po I. sv. válce osazená 15 cm kanóny Škoda L/50 určené pro bitevní lodě třídy Tegetthoff. Kanóny zde byly (a dva stále jsou) včetně věží (resp. štítů), tak jak byly původně na lodi instalovány.
Na rozdíl od ostrova Velký Brijun, kde se výzbroj soustředila výhradě v jižní části ostrova, je Malý Brijun, vzhledem ke své malé velikosti, doslova poset pevnostními stavbami. Dominantou nejen tohoto ostrova, ale spolu s fortem Forno i celé pulské pevnosti, je bezesporu mohutný pobřežní fort Brioni Minor (1902) ležící na severním pobřeží ostrova. Spolu s fortem Forno a dalšími bateriemi z uskupení Barbariga přehrazuje Fažanský kanál a tím přístup k Pule od severozápadu. Celý je zabudován do skalního masivu, přičemž tam, kde skála chyběla, byl masiv doplněn betonem nebo dozděn z kamenných kvádrů (především části eskarpy a kontreskarpy). Fort má poněkud neobvyklý protáhlý tvar, délka jeho šíje se rovná přibližně polovině délky boků, čelní strana je lomená a vytváří jakousi tupou špici. Kaponiéry jsou celkem tři, dvě čelní (v čelních rozích) a jedna šíjová, přičemž všechny jsou vnitřní.
Fort lze pomyslně rozdělit do čtyř bojových částí (lze říci baterií), které byly v podstatě schopné samostatného fungování, snad pouze s výjimkou výroby elektrické energie. O to se starala společná strojovna umístěná v levé části šíjového traktu, který lze označit za další „samostatnou“ celek fortu. Všechny části jsou spojené poternami, jež jsou vyrubány do plného profilu ve skalním podloží.
Šíjový trakt je z části dvoupodlažní (od šíjové kaponiéry vlevo) a obsahuje standardní kasárenské místnosti, velitelství fortu a další zázemí pro posádku. Na levém konci šíje se v přízemí nachází zmíněná strojovna s původně dvěmi parními agregáty pro výrobu elektrické energie, ve vedlejší místnosti je studna z níž se čerpala voda do zásobníků pomocí parou poháněné pumpy. Hlavní cisterna je poněkud neobvykle zabudována do dna levého příkopu, její stropní deska navíc pravděpodobně sloužila jako sběrač dešťové vody. Za místností s agregáty jsou umístěny dva kotle na uhlí (výrobek První brněnské strojírny z roku 1898), zajišťující výrobu páry. Proces hoření byl podporován vháněním tlakového vzduchu (až 10 atm) do prostoru kotle pomocí radiálního kompresoru, který je umístěn na chodbě. V prvním patře, nad celým prostorem strojovny, je umístěn sklad uhlí. Vedlejším (nebo možná i hlavním) efektem tohoto řešení mělo pravděpodobně být tlumení následků zásahu stropnice dělostřeleckým granátem. V místě každého kotle ústí ze skladu jeden skluz pro dopravu uhlí.
Pravá jednopodlažní část šíjového traktu přímo navazuje na první bojový objekt fortu a to baterii pro čtyři pobřežní kanóny Škoda L/40, které jsou namířeny do Fažanského kanálu proti pevnině. Kanóny jsou umístěny na stropnici objektu v otevřených postaveních, oddělných dutými traverzami. Přízemí baterie obsahuje další ubytovací místnosti a muniční sklady.
Ze středu šíjového traktu vychází kapitální poterna, která stoupá skalním masivem k nejvýše položené bojové části fortu. Tou je jakési nádvoří s parapetem pro 7 cm pobřežní kanóny L/42, pohybující se na kolejovém podvozku, které měly zajišťovat blízkou a v podstatě kruhovou obranu. Ochoz je v ose fortu přerušen dvěma úkryty pro kanóny a po jeho obvodu je celkem pět pancéřových pozorovatelem z produkce plzeňské Škodovky. Ve spodním patře pod ochozem je opět mnoho místností, sloužících jako muniční sklady a zázemí pro posádku.
Na čele fortu (ve špici) jsou umístěny zbývající dvě bojové části, vlevo se jedná o baterii pro dvě věže s 30,5 cm pobřežním kanónem L/40 a vpravo pak baterii dvou věží s kanónem ráže 28cm L/35b (všechny věže byly lehké konstrukce). Objekty obou baterií jsou opět zabudovány ve skalním masivu a mají dvě patra, sloužící jako ubikace pro posádku a muniční skladiště. Z každé baterie vychází poterna k příslušné kaponiéře. Další ve skále vytesané poterny spojují obě baterie se zbytkem fortu. Na povrchu baterií jsou umístěny další tři pancéřové pozorovatelny.
Součástí obrany Fažanského kanálu byla také torpédová stanice, která je vybudována přímo na břehu těsně pod fortem Brioni Minor. Skládá se z přízemní budovy obdélníkového půdorysu a kamenného valu, který budovu převyšuje a kryje ji před přímým pozorováním z volného moře. Do valu je navíc zabudována obvyklá pancéřová pozorovatelna Škoda. Uvnitř objektu se v podstatě nachází jedna velká místnost. Do stěny, která je přivrácena na kanál, je zabudována torpédová „střílna“ krytá posuvnými pancéřovými deskami. Na podlaze před střílnou bylo připevněno odpalovací zařízení o čemž svědčí vyčnívající závitové čepy. Několik desítek metrů za torpédovou stanicí se přímo na břehu nalézá objekt pro světlomet.
Mimo fortu Brioni Minor byly na ostrově vybudovány další čtyři baterie a to především jihovýchodně od fortu baterie San Nicolo pro čtyři 21 cm moždíře a na západním pobřeží baterie Monte Sapion (též Kadulja) pro dva 9 cm kanóny M4, která byla v roce 1947 přezbrojena dvěma 15 cm kanóny z fortu Brioni Minor, jež jsou na baterii k vidění dodnes. Baterii netvoří jeden kompaktní objekt, nýbrž dvě betonová stanoviště kruhového půdorysu, jež jsou vzdálená zhruba 50 metrů a navzájem propojená zhruba 3 metry hlubokým vybetonovaným „zákopem“. Z něho jsou přímé vstupy do muničních skladišť. Zajímavostí jsou výklenky na pohotovostní zásobu munice, které jsou zabudovány do jedné stěny zákopu v celé jeho délce. Mírně v týlu je umístěna betonová pozorovatelna. Další baterie se nalézají na ostatních výběžcích ostrova a jsou vybudovány polopermanentním způsobem (např. pouze betonové desky pro ukotvení lafet apod.)
=> poloha a stav objektů ke stažení zde
Pula a vůbec celá Istrie je dnes významným chorvatským letoviskem, proto se nabízí zcela ideální spojení relaxace u moře a návštěvy pevností. V Pule samotné ani blízkém okolí tedy není problém sehnat ubytování od kempů až po hotely a to buď přímo nebo přes jakoukoliv cestovní kancelář jež má Chorvatsko ve své nabídce. Pro efektivní využití času je vhodné vozidlo zejména pro dopravu ke vzdálenějším částem mimo samotnou Pulu.
stav: červenec 2009
Literatura:
E. A. Grestenberger: Festung Pola
E. A. Grestenberger: Die k.u.k. Festungsartillerie 1867-1918
V. Kupka: Pevnost Pula (ATM č.10, 11, 12/2003)
Z. Mavar: Grupa Barbariga
A. Travirka: Pula – History – Culture – Art Heritage
sborník: International summer workshops of architecture, Mali Brijun, 2001/2002, 2003/2004
internet: www.wikipedia.org
V okolí města Pula je většina fortů dostupná.
– Batterie Gomila – dnes je totálně zarostlá a není možné se k ní dostat.Ke strojovně je přístup možný.
– Fort Forno – fort je uzavřen a hlídán kamerami – na nádvoří je postavena tribuna s barevnými lavičkami – tudíž se tam asi konají občasné akce.
– Batterie Benedetto – nejkrásnější objekt celé oblasti – dochovány muniční výtahy,skříně na munici
– Fort San Michele (Sveti Mihovil) – dnes není zarostlý ale dovnitř není možné se dostat
– Fort San Daniele – pěkný fortík a není zarostlý
– Fort Valmarin (Fort Bradamante) – vojenské sklady – nepustili nás dovnitř
– Batterie Valmaggiore – zachovalá kasárna,ale k dělostřeleckým pozicím není možné se dostat – úplně zarostlé
– Fort Castiun (Fort Pomer) – vedle skládky domovního odpadu – je zde smečka psů !!!
– Fort Turtian – uzamčen a uvnitř jsou psi !!!
– Fort Bourguignon – krásný fort dnes již není součástí kempu – okolí je vyčištěné – je uzavřen