Rijeka (italsky Fiume) byla od starověku důležitým přístavem a po většinu času byla nějakým způsobem samostatná. Také v rámci rakousko-uherské monarchie měla zvláštní status a nebyla spravována v rámci Chorvatska, ale přímo z Budapešti. Po 1. světové válce nebyla připojena k Jugoslávii, ale měla mít autonomii, ovšem nastalá situace byla velmi chaotická. Nejprve se zde musela vylodit vojska Dohody a poté došlo k vyhlášení jakéhosi anarchofašistického státu. Po podpisu rapalské smlouvy v roce 1920 měla Rijece zůstat samostatnost, místní vláda se však odmítla podřídit konkrétním podmínkám smlouvy, což vyústilo v pětidenní válku s Itálií. Následovalo několik převratů, při nichž musela opět zasahovat italská armáda a v roce 1924 bylo území „Svobodného státu Rijeka“ raději rozděleno mezi Itálii a Jugoslávii, přičemž město Rijeka byla s italským území spojeno jen úzkým koridorem podél pobřeží.
Z vojenského hlediska bylo území špatně hájitelné, přičemž absolutní nutností bylo udržet zhruba 300 metrů vysoký hřeben, chránící město z vnitrozemí a vzdálený pouhých 1,5 kilometru od pobřeží, takže k členění obrany do hloubky nebyl prakticky žádný prostor. Vzhledem k této konfiguraci terénu se italští projektanti ocitli ve nezvyklé situaci. Ve vysokohorském terénu měli k dispozici desítky kilometrů dlouhá údolí, která přehrazovali mnoha do hloubky členěnými uzávěry, severně od Rijeky mohli alespoň stavět dvě linie uzávěrů, vzdálené od sebe kolem deseti kilometrů. Kromě toho byli zvyklí umisťovat dělostřelecké tvrze do týlu linie, takže jim nemuseli zajišťovat výraznější protipěchotní obranu. Nic z toho nebylo na hřebeni možné a tak zde musely být postaveny dvě velké dělostřelecké tvrze typu 200 se silnou pěchotní výzbrojí, umístěnou navíc vesměs v nákladných pancéřových kopulích, neboť běžné betonové objekty se střílnami by byly na většině míst příliš dobře viditelné. Tam, kde byly střílny použity, jsou většinou vybaveny masivními pancéřovými deskami a jejich střelecké místnosti jsou důkladně obloženy ocelovými traverzami, jimiž byly některé střílny zesíleny i zvenku. Tvrze mají také dosti rozlehlé kasárenské sály a četné výklenky s lavicemi na chodbách, což nasvědčuje tomu, že mohly sloužit i jako úkryty pro pěchotu. Pozoruhodné je, že ačkoli samotné tvrze byly velkorysé a bohatě vybavené, některé jejich týlové a pozorovací objekty se naopak vyznačují nečekanou mírou improvizace, jsou velmi malé, často přístupné pouze krkolomnými šachtami a mají pouze slabě odolné, nestandardně řešené betonové střílny, respektive průzory. Později byla obrana hřebene zesílena výstavbou tvrze typu 15000, která je ovšem netypická, neboť má hned tři jednostřílnové kopule, které se u těchto tvrzí prakticky nevyskytovaly. Stejně jako starší tvrze je zvláštní tím, že je vybavena nákladnými pancéřovými prvky, zato má velmi malé vnitřní prostory v objektech a mnoho nekvalitních střílen či průzorů. Celkově vyvolávají tvrze dojem, jako by je projektoval někdo bez zkušeností z ostatních regionů. U obou starších tvrzí může být příčinou i to, že byly stavěny velmi záhy, o čemž svědčí i některé pancéřové kopule, vyrobené již v letech 1932 a 1933.
Kromě tří dokončených tvrzí bylo rozestavěno ještě několik dalších, ty však pravděpodobně zůstaly ve fázi výlomu či betonáže podzemí. Na dostupných fotografiích jsou vidět i části kopulí, takže musely být postaveny i nějaké bojové objekty. Po porážce Jugoslávie v dubnu 1941 se strategická situace Rijeky podstatně zlepšila a bylo přistoupeno k výstavbě opevnění na dalších hřebenech, které byly původně mimo italské území. Tvrze (možná jen monobloky) typu 15000, se tak objevily nad Trsatem (sousední hřeben jihovýchodně od tvrze S. Caterina A) a na hřebeni Sv. Križ (dnes sídliště asi 2,5 km jihovýchodně od zmíněné tvrze). Tyto objekty se zčásti dochovaly, ale podle fotografií nejsou tak zajímavé, jako níže popisované velké tvrze.
V prvních letech 2. světové války se zde neodehrávaly žádné významné operace, po kapitulaci Itálie obsadili Rijeku Němci, kteří zde vydrželi 20 měsíců. Samotné město bylo po těžkých bojích osvobozeno až 3. května 1945 a po válce samozřejmě připadlo Jugoslávii, stejně jako celá Istrie a rozsáhlý region až k hranicím s Rakouskem. Zvraty situace byly doprovázeny represemi, přičemž masakry a etnické čistky probíhaly i po válce, v důsledku čehož původně většinové obyvatelstvo italské národnosti z Rijeky prakticky zmizelo.
Monte Lesco
K objektům nejmodernější tvrze Monte Lesco snadno dojedete autem, neboť původní přístupová silnice byla opravena. Jediný vchod (45 21 10, 14 26 33) je v zářezu za vysílačem a má podobu jednoduchého portálu, neboť vchodový objekt nebyl vybetonován (pokud se s ním tedy v kontextu místních improvizací vůbec počítalo). Podzemí tvrze je rozlehlé a vyznačuje se dlouhými schodišti do objektů, neboť je poměrně hluboko. Nepříjemností je úplně zdemolované cihlové obložení v sálech, takže je nutné brodit se desítky metrů hromadami cihel. Povrchové objekty jsou, jak se na tvrz typu 15000 sluší, dosti masivní, kuriozitou je pak osazení jednostřílnové kopule do boku nejvýše položeného objektu, který zřejmě sloužil jako pozorovatelna. Vedle něj se nachází také velmi pěkný pozorovací zvon. Nestandardní je také zástavba jedné z kopulí do boku malého objektu se střílnou, což zpochybňuje její význam, který spočíval v dosažení maximálně ploché siluety objektu v terénu. Pouze třetí z kopulí je osazena optimálním způsobem, tedy do zcela plochého objektu,dokonale zamaskovaného v terénu. Dál po hřebeni se směrem na severozápad táhne jen linie malých kamenobetonových objektů, kaveren a kulometných hnízd, je ovšem možné, že zde měly být dodatečně postaveny nějaké objekty, neboť v terénu se nachází několik podezřelých výkopů.
S. Caterina B
Nejzajímavější tvrz S. Caterina B je dobře přístupná a její objekty se nachází ve velmi hezké krajině. Oba hlavní vchody leží ve svahu nad odolnými kasárenskými budovami (45 20 38, 14 26 59), k nimž dojdete po cestě, která prochází areálem, kde se nyní staví luxusní domy a je zde vrátnice se závorou. Projet se tu tedy nedá, ale jako pěším nám nikdo nedělal problém. I kdyby se to změnilo, lze areál snadno obejít po níže umístěné cestě. Tvrz je z hlediska výzbroje zcela souměrná, na obou křídlech se nachází čtyřstřílnové kopule (levá: 45 20 42; 14 27 00, pravá: 45 20 36; 14 27 05), následují dobře zamaskované jednostřílnové kopule pro postřelování mezipolí, poté je vždy dvojice kopulí pro 7,5 cm kanóny a mezi každou dvojicí pozorovací zvon. Prostor před dělostřeleckými objekty pak chrání dva zodolněné objekty s deskami pro těžké kulomety, jejichž střílny jsou zvenku atypicky zesíleny traverzami. S touto propracovanou výzbrojí pak kontrastuje miniaturní betonová boudička, která měla být stanovištěm velitele. Kromě zmíněných hlavních vchodů je v týlu také objekt s nouzovým východem a střílnou pro lehký kulomet, opět zesílenou traverzami. U všech objektů můžete obdivovat pečlivé maskování, dovedené u kopulí pro kanóny do dokonalosti, neboť z nich jsou vidět jen střílny, pálící výřezem v plochém betonovém objektu, pokrytém kameny. Z protějšího hřebenu, byť vzdáleného necelý kilometr, už žádný objekt nemohl být viditelný. Uvnitř některých kopulí pro kanóny si lze všimnout označení výrobce, kterým byla milánská ocelárna „Fonderie Acciaio Milanesi“. Podzemí tvrze je čisté, a jeho celková délka je zhruba 750 metrů.
S. Caterina A
Ke tvrzi S. Caterina A je nejlepší vyrazit přímo od předchozí tvrze. Přímou cestu k objektům bohužel blokuje oplocený areál, jehož část využívá policie a navíc je zde zarostlejší a členitější terén, takže to není nic jednoduchého. Pravděpodobně nejlepší je vyrazit pěšky po cestě od předchozí tvrze a poté odbočit na první odbočce doleva. Asi po sto metrech dojdete k betonové stěně se střílnami, před ní je potřeba odbočit doprava a jít po dobře znatelném kamenném chodníčku, který vede kolem čtyř typických šikmých šachet pro nepostavené objekty tvrze MONTECROCE EST (vnitřek jsme nestihli prozkoumat). Po chvíli dojdete k uzamčené bráně, chráněné malým kulometným objektem (45 20 28, 14 27 25). Zde můžete prolézt zdemolovaným plotem, dojít po cestě na louku a poté dolů směrem k poničené opičí dráze. V zatáčce silnice se rovně vnoříte do lesa a asi po 30 metrech dojdete k pohodlnému vchodu do tvrze (45 20 16.8; 14 27 24.5). Podzemí o délce chodeb kolem kilometru je poněkud více zaneřáděné a plné trosek po ničení lavic a příček, i tak je ale samozřejmě velmi zajímavé. Takticky je tvrz rozdělena do dvou částí, označených jako tvrze č. 1 a 2, spojených 170 metrů dlouhou chodbou a jelikož se nacházela v místě, kde končila italská část přístavu a hranice se stáčela k moři, její objekty pálí do tří směrů. V obou kanónových kopulích se dochovaly malé zbytky lafet a na rozdíl od předchozí tvrze je vyrobila továrna Fiat v Turíně, která byla hlavním dodavatelem pancéřových zvonů a kopulí pro italské opevnění. Jednou z kopulí lze vylézt ven a prohlédnout si zvon na pravém křídle, druhá kanónová kopule má zazděnou střílnu. Pokud jde o zmíněnou louku nad vchodem, lepší by bylo držet se někde u lesa, protože asfaltovou silnici zřejmě občas využívá policie, do jejíhož areálu vede. Z policejní stanice budete vidět, pokud polezete na pozorovací zvon na pravém křídle (45 20 14; 14 27 17), když se ale budete pohybovat kolem něj, nic nehrozí.
Poznámky:
(1) V hlavní části východní fronty Alpského valu, která se v délce zhruba 120 kilometrů táhne přes území dnešního Slovinska a Chorvatska, bylo postaveno pouhých pět dělostřeleckých tvrzí: nedokončená tvrz uzávěru Cal Coritenza nad údolím řeky Soča (pro dva kanóny na moderních lafetách typu 4), tvrz na kopci Primož na Pivkou pro 5 kanónů na vozíkových lafetách, tvrz pro 4 stejné zbraně na hoře Milanja a dvě tvrze s kopulemi pro kanóny v Rijece.
(2) Kopule pro 7,5 cm kanóny o váze 39 tun byly používány pouze zřídka, a to jen zhruba do roku 1935. Skládaly se ze čtyř dílů různé tloušťky a složitých tvarů, čelní část byla silná 32 cm, týlová část a pancéřový strop chodby 10 cm. Dochovalo se pravděpodobně jen 15 kusů kanónových kopulí, z toho devět v průsmyku Moncenisio na francouzské hranici a šest v Rijece. O mnoho víc jich osazeno nebylo.
V okolí Rijeky se kvůli hustému osídlení a kopcovitému terénu cestuje dosti pomalu. Jinak je ale Rijeka dobře dostupná, i když při cestě ze Slovinska chybí asi 40 kilometrů dálnice. V tomto úseku se nicméně nachází další opevnění Alpského valu a konkrétně v Pivce pojedete přímo kolem jedné z tvrzí. V Pivce je také nové muzeum slovinské armády, vystavující mimo jiné obrněnou techniku. Z Rijeky se celkem rychle dostanete do Puly nebo Benátek, na opevnění Nového Alpského valu a do oblasti Korutan, kde jsou silná opevnění Alpského valu, italské a rakousko-uherské pancéřové forty. V Chorvatsku je na rozdíl od Slovinska přísně zakázáno spát v přírodě, nedaleko Rijeky je naštěstí několik kempů, například Preluk (45 21 12, 14 19 57). Pokud byste se někde v Chorvatsku jen rekreovali, jsou tvrze zajímavým zpestřením, počítejte však s tím, že pokud budete chtít obejít alespoň dobře přístupné povrchové objekty a celé podzemní prostory tří velkých tvrzí, budete na to potřebovat zhruba pět hodin. Podzemní prostory jsou zcela bezpečné, pokud se vyhnete několika málo otevřeným kanálům a nebudete lézt po žebřících.
stav: červen 2010
Foto: O. Filip 2010, R. Hrabčák 2010 (RH)
Literatura:
Alessandro Giudici: Vallo alpino del littorio nelle attuali Slovenia e Croazia (placená verze)
Vladimir Tonic: Fortress Fiume
Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)