V Lutychu byla od poloviny 17. století budována bastionové citadela nepravidelného půdorysu, do níž byla integrována část městského opevnění, v roce 1676 ji však zničili Francouzi. Byla opět obnovena, tentokrát v půdorysu pětiúhelníku s pěti bastiony. V dalších desetiletích byla citadela střídavě zesilována, dobývána a demolována, tak jak se o území přetlačovali Francouzi s Holanďany. Podobně na tom byl i rozsáhlý předsunutý fort Chartreuse, umístěný asi 1,5 kilometru jižně od citadely, který byl třikrát zdemolován a opět postaven. V roce 1830 se holandská posádka citadely vzdala a obsadily jí jednotky belgických vzbouřenců. Její pevnostní funkce skončila v roce 1891 v souvislosti s dokončováním prstence pancéřových fortů. Paradoxní je, že velká část citadely byla zničena až kolem roku 1974, v souvislosti se stavbou nemocnice.
Samostatný belgický stát vznikl až v roce 1830 a bylo jasné, že prostor, který byl tak oblíbeným válčištěm evropských mocností, bude nutné fortifikačně zabezpečit. Nejdůležitější opevnění byla budována kolem Antverp, kde vyrostlo polygonální opevnění a věnec velkých předsunutých fortů podle projektu majora Brialmonta. Strategická situace Belgie se zhoršila po prusko-francouzské válce, která skončila v roce 1871. Po uzavření mírové smlouvy totiž začalo jak vítězné Německo, tak poražená Francie, budovat silná opevnění na nových hranicích a vyvstala tak obava, zda se některá ze stran nepokusí v příští válce projít přes belgické území. V roce 1880 navrhl Brialmont, aby byla opevněna města Lutych a Namur, blokující údolí Mázy, avšak k realizaci jeho plánu zatím nedošlo. Odebral se tedy do Rumunska, kde řídil výstavbu opevnění, především pak silného věnce pancéřových fortů kolem Bukurešti. Tyto zkušenosti zúročil po návratu, kdy bylo v letech 1888-92 pod jeho vedením vybudováno dvanáct pancéřových fortů kolem Lutychu a také devět kolem Namuru. Forty, později běžně označované jako „brialmontovy“ byly budovány z prostého betonu a měly na tehdejší dobu velmi pokrokovou a promyšlenou konstrukci. Tyto forty se staly vzorem pro opevnění jiných států, ať již celou svou podobou, nebo řešením detailů. Typické trojúhelníkové pancéřové forty byly stavěny ještě v Německu a Dánsku (sám Brialmont vyprojektoval také fort Shinkakasa, který byl postaven u přístavu Boma v Kongu).
Brialmonotovy forty se skládaly ze šíjových kasáren a odděleného bateriového bloku, takzvaného „centrálního masivu“ (massif central), v němž byly soustředěny všechny velké věže. Překážku proti pěchotě tvořil příkop s betonovou kontreskarpou, bráněnou z mohutných kaponiér. Menší výsuvné věže pro 5,7 cm rychlopalné kanóny byly umístěny mimo centrální masiv, do zadních věží se vstupovalo ze šíjových kasáren, čelní věže byly napojeny na kapitální poternu, která dál pokračovala do čelní kaponiéry (u fortů trojúhelníkových), respektive do kontreskarpové galerie, vedoucí ke dvěma kaponiérám (u fortů čtyřúhelníkových). Kaponiéry byly vybaveny 5,7 cm kanóny, další kanón bránil z šíjových kasáren poternu v kontreskarpě a poslední postřeloval přístupovou cestu z kasematy vedle hlavní brány. Čelní kaponiéry byly dvoupodlažní, aby bylo možné pokračovat v palbě i v případě částečného zasypání příkopu. Kromě věžového dělostřelectva zajišťovala obranu proti přímému útoku pěchota, která měla přístup na masiv fortu jediným východem v týlové části centrálního masivu. Největší sál v centrálním masivu (salle de rassemblement) byl určen právě pro ukrytí a odpočinek těchto jednotek. Každý fort byl vybaven také výsuvnou věží pro světlomet, umístěnou v nejvyšším bodě centrálního masivu. Elektrickou energii vyráběl generátor, poháněný parním strojem. Část skladů a sociálního zařízení nebyla umístěna v šíjových kasárnách, nýbrž v kasematách v kontreskarpě.
Forty byly stavěny ve dvou hlavních variantách, jejichž hlavní odlišností byl počet velkých věží, tedy věží pro 12 cm a 15 cm kanóny a pro 21 cm houfnice. Velké forty měly pět věží s celkem osmi děly uvedených ráží (věž 2×15 cm, dvě věže 2×12 cm, dvě věže 21 cm), malé forty měly čtyři věže, vyzbrojené pouze pěti děly (věž 2×15, dvě věže 12 cm a věž 21 cm). Výzbroj doplňovaly čtyři výsuvné věže pro 5,7 cm kanóny, malých trojúhelníkových fortů byly tyto věže jen tři. Základním tvarem fortu byl trojúhelník, ať již ve velké nebo malé variantě, tam kde nebyla k dispozici dostatečná rovná plocha, byly stavěny forty čtyřúhelníkové, které měly kompaktnější půdorys, a to opět v malé či velké variantě. Jednotlivé forty se však v rámci typu lišily vetšinou ještě konkrétním půdorysem, například úhlem zalomení šíjových kasáren nebo poměrem šířky fortu k jeho délce, což mělo i vliv na přesné rozmístění věží pro 5,7 cmn kanóny. Nejčastější opakující se variantou byly v Lutychu velké trojúhelníkové forty s mírně zalomenou šíjí (Barchon, Fléron a Loncin) a malé trojúhelníkové forty s rovnou šíjí (Hollogne, Liers a Lantin).
Budování pancéřových fortů bylo finančně náročné, nákup, doprava a montáž 171 dělostřeleckých věží a 21 věží se světlomety pro pevnosti Lutych a Namur přišly na 26 miliónů franků (v dnešních cenách ekvivalent zhruba tří miliard Kč), celkové náklady pak přesáhly 70 miliónů franků.(1) Na druhou stranu je třeba připomenout, že děla v otevřených postaveních by byla podstatně méně odolná a musela by být chráněna traverzami, což by omezovalo jejich odměr. Muselo by jich tedy být několikanásobně více a jen pro Lutych byla úspora obsluh odhadována na 3000 mužů. Tento počet dělostřelců by bylo nutné po desítky let cvičit, ubytovávat a živit, což při použití pancéřových věží nebylo nutné.
Přes svou pokrokovou koncepci stihly forty do roku 1914 poněkud zastarat. Podstatným problémem byla jejich odolnost, koncipovaná proti dělostřeleckým granátům ráže 21 cm, tehdy standardní ráží obléhacího dělostřelectva. S ohledem na předpokládanou životnost fortů to bylo řešení dosti krátkozraké, ovšem je nutné brát v úvahu, že dosažení nějak výrazně vyšší odolnosti nebylo při tehdejším stavu techniky tak jako tak reálné. Nešťastnou chybou byla rezignace na původně plánovaný systém nucené ventilace, z něhož zůstaly pouze ručně poháněné ventilátory ve věžích. To se ukázalo jako nedostatečné, neboť vzduch ve fortech neznečišťovaly jen zplodiny vlastní palby, ale i samotný pobyt početné posádky a především plyny a prach z explozí nepřátelských granátů. Také umístění toalet, kuchyně a dalších zařízení do kasemat v kontreskarpě nebylo šťastným řešením, neboť dříve nepředstavitelná hustota palby silně omezovala pohyb příkopem. Velkou chybou byla absence jakýchkoli menších pevnostních objektů mezi forty, ačkoli terén a vzdálenosti vylučovaly pozorování a obranu intervalů jen za pomoci fortů.
Neutrální Belgie byly napadena 4. srpna 1914, když nesouhlasila s volných průchodem německých jednotek, které hodlaly obchvátit francouzskou obranu. Lutych bránila kromě stálé posádky v počtu asi 6000 mužů také belgická 3. divize. Celé pevnosti velel generálporučíka Leman, který zřídil své velitelské stanoviště v nejlépe vybaveném fortu Loncin. Útočníci neměli v první fázi útoku početní převahu, ale měli podstatně lepší dělostřeleckou výzbroj včetně těžkých moždířů ráže 30,5 a 42 cm. Belgičané odrazili první útoky, vzhledem k nebezpečí obklíčení se však 3. divize začala již 6. srpna stahovat směrem na Antverpy a Lemanovi zůstaly k dispozici prakticky jen osádky fortů. Pak již nebylo možné zabránit obsazení města, k němuž došlo 7. srpna a tím byly obklíčeny i forty. Již 8. srpna se vzdala výbuchy přiotrávená posádka fortu Barchon, čímž se v klíčovém místě otevřela velká mezera. O tři dny později se z podobných důvodů vzdal fort Evegnée, 12. srpna jej následoval fort Embourg a fort Pontisse, těžce poškozený 42 cm granáty. Fort Chaudfontaine kapituloval 13. srpna, když došlo po zásahu věže k explozi, která usmrtila 58 mužů. Fléron se vzdal 14. srpna po ostřelování 42 cm moždířem, stejně jako Liers. Následujícího dne se vzdaly forty Boncelles a Lantin, odpoledne pak exploze zničila fort Loncin, v němž zahynula většina posádky a byl zajat velitel pevnosti. Jako poslední kapitulovaly dne 16. srpna forty Hollogne a Flémalle.
Němci přeměnili všechny forty v Lutychu a Namuru, s výjimkou zničeného Loncinu, na velké pěchotní opěrné body. Zlepšení technických detailů fortů věnovali značné úsilí a použili pokroková řešení, která později inspirovala i meziválečnou belgickou modernizaci fortů. Nejviditelnější změnou uvnitř fortů byla instalace obloukových segmentů silného vlnitého plechu na stropy, což zlepšilo ochranu před odštěpky betonu v případě ostřelování. Němci vybudovali nový systém ventilace s velkým centrálním ventilátorem a aby do něj nebyly nasávány zplodiny z ostřelování, byly u většiny fortů vyraženy a vybetonovány štoly, vedoucí pod příkopem na glacis v týlu, kde byly eliptické nasávací otvory. U některých fortů byly k nasávání využity šachty věží a ve stěnách fortů se objevily i typické německé ventilační otvory, kryté pancéřovými deskami. Zastaralé parní stroje byly nahrazeny dieselovými generátory. Okna šíjových kasáren byla zabetonována a hlavní vstup do kasáren byl výrazně zmenšen a byla v něm vybudována zalomená chodba. Původní východ na val byl ukryt do nového železobetonového objektu s pohotovostním úkrytem a zalomenými vchody. Některé kaponiéry byly vybaveny pancéřovými okenicemi ve střílnách a ručními ventilátory stejného typu, jako byly používány v německých festech.
V meziválečném období proběhla rozsáhlá modernizace osmi fortů, pouze čtyři forty v západní části prstence zůstaly v původní podobě. Loncin už sloužil pouze jako hřbitov a památník, zbývající tři jako úkryty nebo muniční sklady. Linie fortů a samostatných objektů na východním břehu Mázy byla označována jako Opevnění postavení Lutych 2 (PFL2), další objekty (PFL3) byly postaveny na východním břehu řeky, jednak jako předmostí mimo fortový prstenec a jednak ve městě pro případ proražení linie. Poslední linie (PFL4) na západním břehu Mázy zahrnovala modernizované forty Pontisse a Flémalle, na severu na ni navazovala opevnění Albertova kanálu a na jihu dlouhá linie objektů, táhnoucích se až do Namuru a dál směrem na Dinant. Podrobnosti o modernizaci fortů, jakož i o výstavbě samostatných objektů, budou popsány v dalším článku, který bude pojednávat o fortech na pravém břehu řeky a také o historii pevnosti po skončení první světové války.
FLÉMALLE
Velký čtyřúhelníkový fort FLÉMALLE (50 36 29, 5 27 57) blokoval ze své vyvýšené pozice údolí Mázy včetně železniční tratě do Namuru. Místní poměry neumožňovaly vybudovat dostatečně kvalitní studnu a proto měl fort velké cisterny na vodu. V roce 1914 nebyl na ose hlavního útoku a proto mu německá těžká děla nevěnovala takovou pozornost. Ostřelování moždířem ráže 42 cm začalo až 16. srpna a krátce na to fort, jako poslední z celé pevnosti, kapituloval.
V meziválečném období byl fort modernizován a zařazen do čtvrté linie Opevněného prostoru Lutych. Obdržel věže s houfnicemi pro blízkou obranu, věže pro kanóny ráže 10,5 a 15 cm byly instalovány pouze na levém boku, přivráceném k linii modernizovaných fortů. Konstrukce modernizovaných částí se vyznačovala několika specifiky. Fort byl modernizován jako poslední a před tím již byla jeho věž pro světlomet přemístěna na fort Boncelles, aby zde posloužila jako pozorovatelna. Flémalle tak byl jediným fortem, kde byl na vrchol centrálního masivu instalován moderní pozorovací zvon a nikoli přestavěná věž pro světlomet. Jinak měl fort pouze polní pozorovatelny, neboť mu na rozdíl od ostatních modernizovaných fortů nebyla přidělena žádná samostatná pozorovatelna s pancéřovým zvonem. Podzemí Flémalle bylo specifické v tom, že horní podlaží podzemí (takzvaný „čtyřúhelník“) bylo dosti hluboko pod centrálním masivem a díky tomu mohlo být spodní podlaží podzemí (takzvané „hluboké podzemí“), umístěné u všech ostatních fortů přes deset metrů pod čtyřúhelníkem, napojeno jen krátkým schodištěm. V důsledku toho nebyl nasávaný vzduch dodáván do sálu s ventilátorem dodáván obvyklou hlubokou šachtou, ale jen zmíněným krátkým schodištěm.
V květnu 1940 bylo ve fortu umístěno velitelské stanoviště plukovníka Modarda, velitele celého Opevněného postavení Lutych. Až do 15. května nechávali Němci fort na pokoji, to se však změnilo, když přišel první nálet třiceti střemhlavých bombardérů. Po sérii těžkých náletů byly vážně poškozeny prakticky všechny věže fortu. V noci se do příkopu dostaly německé hlídky, ale byly zahnány palbou lehkých kulometů z kaponiér. Následujícího dne zahájili Němci pěchotní útok na fort. Palba protitankových kanónů donutila obránce vyklidit nasávací věž a krátce poté se posádka vzdala, neboť bez funkčních věží neměl další odpor smysl.
Dnes je ve fortu muzeum, otevřeno je ovšem jen zřídka a povrch není oficiálně přístupný. Přesto stojí lokalita za návštěvu, neboť od fortu je hezký výhled na krajinu a je zde velmi fotogenická nasávací věž se silnými stopami postřelování (50 36 38, 5 27 59). V levém předním nároží fortu by se dalo bez problémů slézt do příkopu, který je v těchto místech částečně zasypán, neměli jsme na to ale čas.
HOLLOGNE
Fort HOLLOGNE (50 38 46, 5 28 00) se od ostatních malých trojúhelníkových fortů lišil tím, že jeho kontreskarpové kasematy byly umístěny vpravo od vchodu. V roce 1914 nebyl v centru bojů a po většinu doby nebyl silně ostřelován. Když na něj došla řada, umožnili Němci veliteli fortu prohlídku Loncinu, zničeného explozí, avšak ten i přes nátlak kapitulaci odmítl. Proto bylo zahájeno ostřelování fortu těžkými děly a ráno 16. srpna se fort vzdal.
V meziválečném období nebyl fort modernizován a v roce 1940 sloužil pouze jako muniční sklad. Pro tyto účely byl v levém nároží proražen průjezd do příkopu. V době německého útoku čítala osádka fortu 15 mužů, kteří sledovali nálety německých bombardérů a připravili polní kulometná postavení pro ochranu před případnými útokem výsadkářů. Na masivu byly umístěny kulomety na protiletadlových lafetách, které často zahajovaly palbu na německé letouny. Večer 11. května byl fort vyklizen a kulomety odeslány na fort Flémalle.
Dnes je ve fortu budováno muzeum, jako vždy s řídkou otvírací dobou, na povrch se nedostanete. Prohlídka by byla nepochybně zajímavá, neboť fort zůstal v původním stavu a i přes obvyklé vyplnění kovových prvků zůstaly v některých šachtách drobné pozůstatky konstrukcí věží. Fort leží přímo u mezinárodního letiště a jelikož přes čelní kaponiéru prochází oplocení vzletové dráhy, byla zbavena vegetace a z kontreskarpy je na ní celkem pěkný pohled.
Čelní kaponiéra se střílnami pro 5,7 cm kanóny. Vpravo jsou menší ochranné střílny pro pušky. |
LONCIN
Velký trojúhelníkový fort LONCIN (+50° 40′ 26.18″, +5° 29′ 37.01″), vybudovaný v rovinatém terénu, je nejznámějším fortem lutyšské pevnosti, a to kvůli tragickým událostem z roku 1914. Na rozdíl od ostatních fortů měl dokonalejší ventilaci a kvalitnější sociální zařízení pro posádku. Během bojů zde bylo umístěno stanoviště generála Lemana, velitele celé lutyšské pevnosti. Věže fortu poprvé vypálily na nepřítele 8. srpna 1914 a pokračovaly během 9. srpna, kdy dokonce pálily na německý letoun, který neopatrně přistál v dostřelu pevnostního dělostřelectva. Výraznější ostřelování fortu začalo 13. srpna, kdy palba 15 cm kanónů poškodila dvě věže. Ráno 14. srpna začaly na fort dopadat granáty ráže 28 cm a 30,5 cm, které způsobovaly vážná poškození. Klenby praskaly, interiér fortu se plnil dýmem a došlo i ke zničení některých prostor přímými zásahy.
Nabídku na kapitulaci ale velitel odmítl. Následující den začalo ostřelování granáty ráže 42 cm, proti nimž neměly 2,5 metrů silné stropy z prostého betonu žádnou šanci. Výbuchy zaplňovaly fort zplodinami a vyrážely uzávěry z traverz, instalované v oknech kasemat. Opět dorazil německý parlamentář, ale velitel měl podezření, že se snaží spíše zjistit výsledky ostřelování a nenechal ho vůbec přiblížit. Další „parlamentář“, který ignoroval příkazy posádky, byl rovnou zastřelen. V 17 hodin 20 minut prorazil granát ráže 42 cm betonovou klenbu skladiště prachu, umístěného vpravo od osy fortu a přivedl k explozi 20 tun prachu. Výbuch rozmetal část fortu v kruhu o průměru zhruba 50 metrů, tlaková vlna se prohnala vnitřními prostory, okamžitě usmrtila nebo těžce zranila většinu posádky a vyhodila z šachet i ty věže, které nebyly přímo ve zničené části. Z posádky v počtu zhruba 450 mužů zahynulo asi 350 vojáků, z nichž většina zůstala pod troskami. Krátce nato obsadili fort Němci a zajali zbytek posádky včetně generála Lemana. Poté byl fort prohlášen za vojenský hřbitov a v této podobě zůstal dodnes. Teprve v roce 2007 proběhla akce, při níž bylo z trosek fortu odstraněno 3500 dělostřeleckých granátů o váze 142 tun. Přitom byly nalezeny ostatky 25 vojáků, které byly přemístěny do krypty, zřízené ve fortu v roce 1921.
Dnes fort slouží jako památník a muzeum a mimo otvírací hodiny se nedostanete ani na povrch. Od dubna do října je otevřeno ve středu, čtvrtek a o víkendu, vždy jen odpoledne, v červenci a srpnu též v úterý a v pátek. Na povrchu si můžete prohlédnout obě výsuvné věže pro 5,7 cm kanóny, situované na křídlech kasáren, které přežily výbuch bez následků a patří k několika málo dochovaným exemplářům tohoto v Evropě snad nejrozšířenějšího typu věže. Přímo v kráteru leží nakloněná a napůl zasypaná věž pro dva 12 cm kanóny a vedle ní věž pro světlomet s mohutným předpancířem. Uprostřed je taktéž nakloněná věž pro dva 15 cm kanóny, nejlépe je na tom levá věž pro 12 cm kanóny, která nejeví známky výraznějšího poškození. V přadní části centrálního masivu leží dvě výbuchem rozmetané věže pro 21 cm houfnice a ještě více vpředu pozůstatky čelních věží pro 5,7 cm kanóny.
LANTIN
Malý trojúhelníkový fort LANTIN (50 41 38, 5 31 34) nesehrál v bojích 1. světové války větší roli. Jeho ostřelování těžkými děly začalo 13. srpna 1914 a následujícího dne se vzdal, především z důvodu přiotrávení posádky zplodinami výbuchů. V meziválečném období byl upraven jako úkryt a velitelské stanoviště polních jednotek, což zahrnovalo především dodatečnou instalaci pancéřových dveří.
Dnes fort slouží jako muzeum a byl poměrně rozsáhle opraven. Zrekonstruován byl centrální masiv, kde se dochovala část předpancířů a na šachtách jsou instalovány přibližné plechové makety věží, takže je to jediný brialmontův pancéřový fort, kde lze vidět víceméně původní vzhled masivu. Zrekonstruován byl také parní kotel elektrárny a systém rozvodu vody.
LIERS
Malý trojúhelníkový fort LIERS je dnes součástí průmyslového areálu, kde se mimo jiné testují raketové motory, takže je přímo na něm postavena obrovská hala. V interiéru fortu je mnoho rozvodů a zbytků zařízení z doby poválečného využití, ale z dostupných fotografií je jasné, že už jsou nevyužívané a v dezolátním stavu. Čelní kaponiéra je přestavěná a příkopy zčásti zničené.
PONTISSE
Velký lichoběžníkový fort PONTISSE (50 41 32, 5 38 22) byl během bojů 1914 silně poškozen. Od 12. srpna byl ostřelován i moždíři ráže 42 cm a druhý den se posádka vzdala. Těžkými granáty byla mimo jiné zničena část šíjových kasáren s kaponiérou a hlavním vchodem. Němci vyřešili problém vybetonováním nové eskarpy jiného tvaru a výstavbou unikátní oboustranné kaponiéry na pravém křídle kasáren, kam původně střílela zaniklá kaponiéra.
Meziválečná modernizace fortu proběhla redukovaným způsobem, neboť byly zprovozněny pouze pouze malé věže, přezbrojené na 7,5 cm houfnice a pravá věž pro dva 10,5 cm kanóny. Tři z houfnicových věží byly původní věže fortu, čtvrtá však musela být dovezena z Antverp, takže se jednalo o modernější typ věže vz. 1906 belgické produkce. Velká věž, původně vyzbrojená 12 cm kanóny, byla přivezena z fortu Flémalle.(1) Vzhledem k omezenému rozsahu bojových stanovišť ve fortu nevzniklo obvyklé horní patro podzemí (čtyřúhelník). Z kasáren tedy vedlo schodiště a šachty přímo do hlubokého podzemí, kde byla technická infrastruktura a velitelství. Zde byl také dodatečně vybudován velký sál pro 60 mužů, určený k jejich ochraně v případě chemického zamoření (Local Z). V podzemí pak vedla spojovací chodba směrem vpřed, kde byl sklad munice, šachty do obou čelních věží, vstupy do kaponiér a objekt pro obranu vstupu. Chodba končila v nasávacím objektu, atypicky předsunutému před fort, navíc do vzdálenosti pouhých 50 metrů od příkopu. Objekt mohl krýt palbou rokli, kudy v roce 1914 prošli Němci. Krátce po přepadení Belgie vedl fort palbu na podporu tvrze Eben Emael a úspěšně rozstřílel několik mostů. Během 13. května 1940 hlásila pozorovatelna PL 13, že je obklíčena Němci, díky palbě z Pontisse se ale posádce podařilo ustoupit do fortu. Fort se vzdal 18. května, po spotřebování veškeré dělostřelecké munice a za situace, kdy byl postřelován přímou palbou protitankových kanónů a jeho nasávací objekt byl napaden plamenomety.
Dnes je fort příležitostně zpřístupňován, ale je dost zarostlý. Mimo otvírací dobu je brána zavřená a na povrch se zřejmě nedá dostat, i když celý příkop jsme neobcházeli. Autem se dá dojet přímo k nasávacímu objektu (50 41 39, 5 38 26), jehož betonový strop je přímo u silnice. Ve srovnání s podobným objektem fortu Embourg je menší a bohužel je tak pokrytý břečťanem, že se nedá fotografovat a vůbec nejsou vidět jeho tři střílny pro lehké kulomety a otvor pro světlomet. (K fortu náležela pouze jedna samostatná pozorovatelna, a to PL 13 (50 42 41, 5 39 19) v linii Pontisse-Lixhe, která je dnes totálně zarostlá, i když má pěkné interiéry).
CITADELA
(Bastionová citadela je dnes z větší části zbořená, zůstala část nízkých kurtin a několik bastionů. Uvnitř citadely je hustá zástavba, nicméně dochované části jsou volně přístupné a celkem udržované. Poblíž citadely je velké parkoviště (50 39 08, 5 34 33). Fort Chartreusse je částečně zastavěný a pravděpodobně nepřístupný.)
HUY
Fort HUY vybudovalo v letech 1818-22 Nizozemské království. Spolu s bastionovými pevnostmi v Lutychu a Namuru byl součástí obranné linie, která měla bránit nová území, získaná v roce 1815 rozhodnutím Vídeňského kongresu. Jedná se o čtyřúhelníkový bastionový fort, s vysokými kamennými stěnami a rozsáhlými kasematovými prostory. Zásobování vodou zajišťovala 90 metrů hluboká studna, pocházející již z 12. století. K fortu náležela ještě předsunutá opevnění na úzkém hřebeni, která měla jen zemní charakter. Po vzniku Belgie v roce 1830 sloužil fort jako vězení, v roce 1880 však byl začleněn do nově budovaného obranného systému a pro tento účel byl vyzbrojen deseti 5,7 cm kanóny na pevnostních lafetách, poněkud odlišných od lafet pancéřových fortů. Pro kanóny byly upraveny potřebné střílny, vtipné je, že oficiální příručka pro jejich obsluhu byla vydána v roce 1913, tedy rok po deaktivaci fortu. Za první i druhé světové války zřídili Němci ve fortu vězení, dnes je přístupný veřejnosti a je v něm muzeum odboje. Jediný přístup je po cestě z parkoviště na nábřeží (50 31 02, 5 14 08), mimo otvírací dobu se ale nedostanete ani na nádvoří. Od dubna do září by mělo být otevřeno denně, konkrétní otvírací doby se liší.
Poznámky:
(1) Objem terénních prací, částečně prováděných ve skále, činil u jednoho fortu zhruba 100 až 200 tisíc metrů krychlových, objem betonu se pohyboval od 37 do 68 tisíc metrů krychlových (pro srovnání – objem betonu a železobetonu, použitého na podzemí a povrchové objekty československé tvrze Hůrka činil přibližně 29000 m3). Celkový objem betonu, potřebný k výstavbě 21 fortů, se pohyboval kolem jednoho miliónu metrů krychlových, což bylo výrazně více, než bylo vynaloženo na celé československé těžké opevnění. V Belgii se samozřejmě jednalo o prostý beton výrazně horší kvality a s malým obsahem cementu, i tak je to ale pozoruhodný výkon, realizovaný v době, kdy se betonové konstrukce teprve prosazovaly.
(2) Fort Pontisse měl nejlepší polohu pro dělostřeleckou podporu tvrze Eben Emael, avšak 10,5 cm kanóny o dostřelu 13 kilometrů pokryly jen jižní část tvrze. Z toho důvodu se uvažovalo o posílení výzbroje fortu moderními 12 cm kanóny (zřejmě stejného typu, jako ve věžích tvrzí Eben Emael a Battice, tedy o dostřelu 17,5 km). Kanóny měly být namontovány ve věži firmy Cockerill pro 15 cm kanóny ze začátku 20. století, která by sem byla převezena z Antverp (z fortu Bornem nebo Breendonk). Jednalo by se tedy o modernější typ věže, než byly Grusonovy věže pro 15 cm kanóny v Lutychu a Namuru, pocházející z 19. století, ale o podstatně zastaralejší typ věže ve srovnání s věžemi moderních tvrzí. Převážily však obavy, že by palba takto výkonných zbraní, které však neměly zákluz, byla pro starší typ věže příliš velkou zátěží a k realizaci tohoto záměru nedošlo. Fort svými 10,5 cm kanóny poskytoval 10. května 1940 tvrzi Eben Emael palebnou podporu, když byla napadena německými výsadkáři, ale bez většího efektu.
Pevnost Lutych v roce 1914 (k výzbroji – 2 x 120 jsou dvě věže pro jeden 12 cm kanón, 2×120 je jedna věž pro dva 12 cm kanóny).
Pevnost Lutych v roce 1940 (k výzbroji – 2 x 105 jsou dvě věže pro jeden 10,5 cm kanón, 2×105 je jedna věž pro dva 10,5 cm kanóny).
Do Lutychu se díky perfektní dálniční síti dopravíte velmi snadno, ve městě ale končí legrace. Většinou budete jezdit po neuvěřitelně spletitých uličkách, plných všemožných retardérů a míst, kde má přednost zprava kdejaký výjezd z garáže, což je kromě pralinek další populární belgické specialita. Alespoň si budete moci v klidu vychutnat atmosféru regionu s dlouhodobě nejvyšší nezaměstnaností v Evropské unii.
Do fortů se příliš dobře nedostanete, neboť rozstřílené příkopy opravili Němci ještě během 1. světové války. Loncin jsme bohužel zažili dvakrát zavřený, takže snímky věží jsou z roku 1999. U samostatných objektů to chce opravdu pečlivý výběr, neboť když nejsou rovnou zdemolované, jsou s výjimkou několika málo exemplářů za ploty, totálně zarostlé nebo obojí. Pokud jde o jejich fotografování, nepříjemně jej komplikuje belgický zvyk důsledně zazdít veškeré střílny, což u malých objektů výrazně kazí jejich vzhled.
stav: únor 2011
Foto: O. Filip 2011 a 2008, R. Hrabčák 2007 (RH), J. Pavel 1999 (PL), V. Karabec 2011 (VK)
Literatura:
E. Coenen, F. Vernier: La Position fortifée de Liége – Tome 3 – Les abris de la P.F.L. 2, Editions de Krijger, Erpe 2000
E. Coenen, F. Vernier: La Position fortifée de Liége – Tome 5 – Les forts de Meuse modernisés, Editions de Krijger, Erpe 2004
Index des forts Belges
F. Vernier: Les abris de la Position fortifée de Liége en Mai 1940 (1 až 4)
B.V. Bloock: Belgian Fortifications, May 1940
Forten van Balgië
D. Goode: Fortified Places
M. Ráboň, M. Blum, O. Gregar, T. Svoboda: Pevnost Belgie, SPČO, Brno 1997
Fort Flémale – Do fortu ani do příkopu se nedá dostat i kvůli husté vegetaci
Fort Loncin – velice krásné museum ,které je nutné navštívit (rozbombardovaná pevnost se jen tak nevidí) a velmi přívětiví lidé.
Fort Lantin – dá se obejít dokola po kontreskarpě
Fort Chartreusse – oficiálně je fort nepřístupný,ale jinak volně přístupný,potkali jsme zde několik pejskařů. Kasárna jsou v dezolátním stavu.Podlahy se propadají a taktéž střechy.Opatrnost je na místě.