Přístavní město Lorient leží na na jižním pobřeží Bretaně. Název přístavu pochází z francouzského L’Orient, neboť zde byly základny obchodníků, kteří dováželi zboží z Indie. Zdejší loděnice byly natolik důležité, že se zde v roce 1746 pokusili vylodit Angličané, aby je zničili. Během druhé světové války vybudovali Němci v přístavu několik úkrytů pro ponorky, objekt se simulátory pro výcvik ponorkových posádek a velké odolné objekty pro skladování torpéd. Bombardovací letectvo samozřejmě věnovalo Lorientu patřičnou pozornost a Němci zde soustředili silné protiletadlové dělostřelectvo, takže zde Spojenci ztratili kolem šedesáti letadel. Samotným ponorkovým úkrytům to jako obvykle příliš neublížilo, zato okolní město bylo zničeno z devadesáti procent. Stejně jako sousední základna v Saint-Nazaire se „pevnost“ Lorient udržela v obklíčení až do konce války, protože Spojenci nechtěli riskovat ztráty a po izolaci přístav stejně nemohl plnit roli ponorkové základny. Nedostávalo se náhradních dílů, paliva a především torpéd, bez nichž nemělo smysl vyplouvat.
Ponorkový úkryt
Lorient byl po většinu války základnou 2. a 10. ponorkové flotily. Zpočátku byly ponorky opravovány v běžných suchých docích, menší typy mohly být vytaženy na točnu nad molem pomocí původního šikmého výtahu pro rybářské lodě a rozmístěny po okolní ploše. U točny byly následně vybetonovány dva 81 metrů dlouhé úkryty s 1,5 metru silným stěnami (takzvané „Dombunkery“), které poskytly malým ponorkám ochranu proti běžným leteckým pumám. Již v roce 1941 byl v přístavu vybudován menší ponorkový úkryt „Scorff“ s pouhými dvěma boxy. V témže roce byla zahájena výstavba hlavního ponorkového úkrytu „Keroman“, který se skládal z oddělených částí I a II. Část I přiléhala k přístavnímu bazénu a obsahovala velkou svážnici, po níž byly ponorky vytahovány na posuvnu mezi oběma částmi. Ze svážnice vjela každá ponorka na samostatném podvozku na posuvný podvozek, který ji dovezl před vjezd do určeného boxu a poté byla zasunuta dovnitř. Tato manipulace se děla obvykle v noci. Výhodou tohoto uspořádání bylo vytvoření velkého množství suchých boxů (pěti v Keromanu I a sedmi v Keromanu II), které byly nad hladinou, nebylo z nich tedy nutné odčerpávat vodu a nehrozilo jejich poškození tlakem vody při bombardování. Aby nebyl poškozen posuvný podvozek, bylo možné jej úplně na okraji naložit na speciální níže umístěný podvozek a zavézt jej do zvláště k tomu určenému osmého boxu v Keromanu II. Jelikož pro podvozek stačil nízký prostor, byl zbytek boxu vyplněn dvěma podlažími s dílnami a dalšími prostory. Mezi říjnem 1941 a lednem 1943 proběhla výstavba úkrytu Keroman III běžné konstrukce, tedy se sedmi mokrými boxy a následně byla zahájena výstavba objektu Keroman IV pro nejnovější oceánské ponorky typu XXI. Úkryt měl být napojen na stávající posuvnu, ale do konce války byla dokončena jen část stěn na jedné straně.
Obranu úkrytů zajišťovaly protiletadlové kanóny ve vyvýšených stanovištích na stropech úkrytů, „kaponiéry“ se střílnami pro těžké kulomety a v případě vjezdu do svážnice dokonce kasemata s kanónem. Přístupy po vodě perfektně kryla opevnění na ostrůvku Saint-Michel, vzdáleném asi 400 metrů od objektu Keroman III, kde byly mimo jiné vybudovány objekry R 630 s pancéřovou deskou pro kulomet a objekt R 634 s šestistřílnovou kopulí (ostrůvek je dnes vojenským prostorem a je zcela nepřístupný).
Po válce zabralo základnu francouzské námořnictvo a až do roku 1997 využívalo Keroman III jako kotviště nukleárních ponorek. Dnes již je celý prostor veřejně přístupný, v objektu Keroman II je malé muzeum s vystavenou francouzskou ponorkou a ostatní objekty je možné obejít zvenku. Objekt Scorff není přístupný, nejstarší malé úkryty u točny si můžete prohlédnout přes plot, neboť slouží civilní loďařské firmě.
Za Keromanem II se nachází dostatek parkovišť, pokladna expozice se slušným sortimentem bunkrologické literatury je přímo v osmém boxu, určeném pro ukrývání posuvného podvozku. Na podvozku je dnes umístěna francouzská dieselová ponorka Flore, což vypadá velice efektně (ponorky třídy Daphné jsou ostatně odvozeny z německého typu XXIII). K pokladně projdete dochovanými pancéřovými vraty, v případě zájmu obdržíte sluchátka s cizojazyčným výkladem a můžete pokračovat do nitra úkrytu. Přístupný je pouze zmíněný nízký box pro ukrývání podvozku, v němž se dochoval původní portálový jeřáb. To je bohužel poslední pozitivum expozice, kterou tvoří nesmyslné „multimediální“ prezentace, pár plakátů a špatně osvětlených exponátů. Zajímavější je navazující prohlídka stísněného interiéru ponorky. Pokud vás však vyloženě nezajímá právě ponorka, nemá žádný smysl platit celkem vysoké vstupné a případně i čekat dlouhou dobu na vstup, neboť počet osob je limitovaný a o prohlídky je velký zájem.
Bez problémů lze obejít všechny úkryty a z mola nahlédnout do útrob nepřístupného Keromanu III, v němž nárazy vln vyluzují strašlivé skřípění. Za pozornost stojí i objekty pro blízkou obranu a velká kanónová kasemata, spojená s boční stěnou Keromanu I hned vedle vjezdu do strážnice. Rozestavěný Keroman IV si lze prohlédnout ze silnice, která prochází kolem jeho boční stěny, porůznu také uvidíte masivní pancéřová vrata ve vjezdech pro automobily a nad jedním z nich improvizované kulometné hnízdo z betonových tvárnic.
Gâvres
Na špici dlouhého poloostrova jižně od přístavu je městečko Gâvres s pěkným francouzským fortem Porth Puns. U něj se dá zaparkovat a jeho povrch je volně přístupný. Je odtud také výhled na přibližně dva kilometry vzdálenou bastionovou citadelu Hned u fortu začíná řada velkých objektů pobřežní baterie „Lo 335“, jimž vévodí velké stanoviště řízení palby M 162a a čtyři kasematy M 270. Jejich interiéry jsou přístupné a zůstala v nich část pancéřových dveří, zezadu jsou ale obestavěné obytnými přívěsy a zarostlé, neboť kolem je kemp. Jedna z kasemat je atypická, neboť má zmenšený střílnový otvor, tedy menší elevaci a odměr kanónu. Nelze ovšem vyloučit, že se jedná o nějaký experiment francouzské armády, která má nedaleko zkušební střelnici.
Fort Talud (baterie Jade West)
Na starém francouzském fortu Talud byla vybudována celkem běžná baterie se čtyřmi kasematami M 270 pro kanóny střední ráže (baterie Jade West, označení „Lo 315“). Co ji dnes činí jedním z prvořadých cílů je nádherně dochované pancéřování stanoviště řízení palby. Skládá se ze dvou „zvonů“ s bočními průzory a kryty pro zaměřovací periskopy a otočné věže pro velký dálkoměr. Nejedná se přitom o standardní typy pancéřových prvků, které by byly zachyceny v „Panzeratlasu“, ale o specifické konstrukce, které používalo pouze námořnictvo (zvony můžete je vidět také v Norsku, v litevském přístavu Klajpeda a v nizozemském IJmuidenu). Stanoviště se nachází na valu fortu a je volně přístupné, neboť kolem se rozkládá velký kemp. Prohlédnout si můžete i kasematy M 270, ale ty mají zasypané střílny, takže jedinou atraktivnější stavbou je menší kasemata R 671 pro obranu přístupu z vnitrozemí. Fort má i podzemní muniční skladiště, které Němci využívali a v němž se dochovaly výtahy, ale to je samozřejmě nepřístupné. Na skalách před fortem je několik malých kulometných „Vf“ objektů, které údajně připomínají typy, používané v Norsku.
Opěrný bod Lo 051
Podzemní prostory jsou na Atlantickém valu poměrně vzácné. Velmi zajímavá, avšak nedokončená „tvrz“ (opěrný bod Lo 051) leží na východním okraji města Ploumer, kde se tyčí pahorek s nadmořskou výškou 36 metrů. Celý prostor je bez problémů přístupný, neboť slouží jako lesopark. Všechny vchody do podzemí jsou umístěny u lesní cesty, na jejímž začátku se dá zaparkovat (47 44 26, -3 24 53). Dva z nich jsou v kulometných objektech, připomínajících zvětšené „řopíky“, jeden z vchodů má podobu vyražené štoly (47 44 29, -3 25 02). Podzemí je celkem rozsáhlé, ale jen částečně vybetonované a ačkoli mělo evidentně sloužit pro spojení s bojovými objekty, Němci jej využívali pouze jako skladiště. Přesný rozsah se ale zjistit nedá kvůli četným závalům. Na povrchu jsme celkem snadno našli objekt R 633 s vytrženým pozorovacím zvonem (47 44 32, -3 24 56), který je dlouhým schodištěm napojen na podzemí, kde je ale zával, takže se nedá dostat do hlavní části. To ale víme jen z fotografií, neboť v šachtě do spodního podlaží chyběl žebřík. Našli jsme také kasematu R 677, ale je zarostlá a není v dobrém stavu.
Plouharnel
Těžká baterie s kódovým označením „Va 300“ byla vyzbrojena čtyřmi francouzskými 34 cm kanóny vz. 1912. Původně se jednalo o kanóny pro plánované bitevní lodě třídy „Normandie“, které byly ve třicátých letech přestavěny na železniční kanóny s dostřelem 38 km. Němci je označovali (E) 674 (f) a tři z nich přemístili do Lorientu, kde pro ně byla vybudována čtyři otevřená palebná postavení. Čtvrté dělo bylo provizorně ponecháno pro obranu Brestu a zřejmě sem vůbec nedorazilo. Během bojů o Bretaňský poloostrov vyřadili Američané baterii bombardováním a ostřelováním z 24 cm houfnic. Děla přežila v celkem dobrém stavu a jejich torza se ještě nedávno nacházela v námořním skladu.
Prostor baterie a pěchotních opěrných bodů pro její ochranu se rozkládá podél pobřeží v délce kolem 2,5 kilometrů, jednotlivá palebná stanoviště železničních kanónů jsou od sebe vzdálena 350 metrů. Celé okolí je nezarostlé a není problém se sem dostat, neboť do prostoru baterie vede několik silnic, zakončených velkými parkovišti. Zřejmě nejhezčí palebné postavení je hned u severního parkoviště (47 35 49, -3 08 46). Kolem hlavních palebných stanovišť jsou rozmístěny desítky úkrytů, muničních skladišť a otevřených postavení pro lehké protiletadlové kanóny. Poněkud v týlu dominuje prostoru vysoká věž pozorovatelny, nesoucí stopy útoku z vnitrozemí (47 35 49, -3 08 30), která se nachází přímo u silnice. V její horní části je jakýsi hranatý pancéřový prvek. Dovnitř se dá dostat, ale nestojí to zato, protože jsou tam jen otlučené zdi a silná vrstva odpadků, stejně jako v ostatních objektech. Hned vedle věže je také velký objekt strojovny, kam se ale nedá dostat. Zásobování municí bylo vyřešeno obvyklým způsobem, tedy umístěním většiny střeliva do velkých samostatných úkrytů, spojených s jednotlivými palebnými postaveními úzkorozchodnou drážkou (kromě toho samozřejmě vedly ke každému dělu tratě normálního rozchodu). Nejzajímavějším objektem okolní pěchotní obrany je objekt R 676 jižního opěrného bodu „Va 007“ pro československou zbraň L1 (47 34 47, -3 08 18). Součástí baterie byl také velký objekt R 118b pro ošetřovnu, v němž je dnes expozice, nesouvisející s opevněním.
Zobrazit místo Francie 2011 na větší mapě
Lorient leží na cestě z Brestu do Saint-Nazaire, na prohlídku popsaných opevnění stačí jeden den. Nocleh lze výhodně spojit s prohlídkou fortu Talud, kde je kemp. Pokud byste nestíhali, doporučuji vynechat poloostrov Gâvres, protože je to sem celkem zajížďka a podobné kasematy uvidíte i jinde.
stav: srpen 2011
Foto: O. Filip 2011
Literatura:
Arthur van Beveren, Lenco van der Weel: Bunkersite
Patrick Andersen Bö: le Mur de l’Atlantique en Bretagne, Editions Ouest-France, Rennes 2011
Gordon Wiliamson: Německé ponorkové základny a bunkry, Grada publishing, Praha 2007
- Ponorková základna Lorient
Vstup na prohlídku do ponorkové základny je dnes jen na objednání,ale i tak lze vše obejít okolo.
Parkovacích míst je sice hodně,ale asi červenec – srpen stále místo na auto hledáte a hledáte.
V okolí je dost pracovně rušno, některé stěny a betonové základy se bourají.
– Gávres a pobřežní batterie „Lo 335“ je bezproblémově přístupná
– Fort Talud je krásný a stanoviště řízení palby je neskutečně veliké když u něj stojíte
– Pobřežní batterie Plouharnel je fakt roztáhnutá na obrovské ploše s nádherným stanovištěm řízení palby.