 |
(Francie) – Colleville-sur-Mer, Vierville-sur-Mer, Grandcamp-Maisy, Cherbourg Napsal: O. Filip pobřežní baterie, opěrné body Američané se vyloďovali na dvou, od sebe značně vzdálených plážích, přičemž pláž Utah se nacházela až na poloostrově Cotentin. Silně bráněná pláž Omaha si pro vysoké ztráty vysloužila přízvisko „krvavá“. |
Základní informace o povaze pobřežních opevnění v Normandii byly shrnuty v článku, pojednávajícím o britském invazním sektoru.
Vylodění na amerických plážích samozřejmě probíhalo podle stejného schématu jako na plážích, kde přistávaly britské a kanadské jednotky. V důsledku přírodních podmínek a nečekaně silné německé obrany však na pláži Omaha došlo k velkým problémům. Vylodění na pláži Utah začalo ostřelováním a náletem středních bombardérů. Po vyřazení několika řídících plavidel, v mlze, kouři a silných mořských proudech, došlo k tomu, že výsadková plavidla a plovoucí tanky nedodržely plánované trasy a vylodění proběhlo z podstatné části na nesprávných místech. To sice způsobilo zmatek, ale paradoxně zde byla slabší obrana, než v původně plánovaných lokalitách. Ve spolupráci s výsadkáři byly během několika hodin zajištěny všechny východy z oblasti a do značné míry splněny úkoly, plánované na den D. Pláž Omaha byla se svou šířkou přes šest kilometrů největší invazní pláží. Terénní poměry zde byly velmi nepříznivé, neboť byla lemována strmými svahy a vedlo z ní jen pět roklí, umožňujících přístup do vnitrozemí, přičemž solidnější silnice se zpevněným povrchem zde byla jen jedna. Spojenci zde očekávali posílený prapor, ve skutečnosti však byly v bezprostředním okolí rozmístěny dva pluky 352. divize. Velké problémy začaly už tím, že se na rozbouřeném moři potopily téměř všechny plovoucí tanky a obojživelná vozidla DUKW s dělostřelectvem. Na samotné pláži se naplňoval scénář, jehož se spojenečtí velitelé tolik obávali. Americká pěchota, nemající se kde ukrýt, byla masakrována palbou těžkých kulometů a minometů, a to v některých případech již při opouštění výsadkových člunů. Dokonce i tam, kde se podařilo dovézt tanky na lodích až ke břehu, bylo mnoho z nich vyřazeno protitankovými děly, jimiž obrana v jiných úsecích příliš neoplývala. Situace se začala obracet ve chvíli, kdy několik se torpédoborců riskantně přiblížilo a začalo likvidovat obranná postavení přímou palbou, a to často bez spojení s jednotkami na pevnině. Vylodění vojáci pronikali v malých skupinkách do vnitrozemí a postupně vyřazovali jednotlivé opěrné body, které disponovaly jen lehkou výzbrojí. Večer drželi Američané všechny východy z pláží, tři nejbližší vesnice a izolované kapsy na západním křídle a na mysu s baterií Pointe du Hoc.
Těžkých baterií bylo v americkém sektoru vylodění a na poloostrově Cotentin zřízeno celkem pět. Tři spadaly pod námořnictvo a byly v okamžiku vylodění rozestavěné, dvě železniční baterie patřily pozemnímu vojsku. Baterie Gréville u Cherbourgu, která je popsána níže, měla dostat čtyři kanóny 38 cm, avšak nebylo zde postaveno téměř nic. Baterie Marcouf, která je také popsána v tomto článku, byla vyzbrojena čtyřmi 21 cm kanóny a potopila americký torpédoborec. Baterie Hamburg (3/M.A.A. 260) u Fermanville dostala čtyři kanóny 24 cm S.K.L/40, které na konci 19. století sloužily jako výzbroj německých predreaghnoutů a křižníků. Děla měla být instalována do atypických objektů odolnosti A. Všechny byly rozestavěny, ale u žádného z nich nebyl vybetonován strop, což paradoxně zlepšilo jejich maskování, neboť byly o 3,5 metru nižší. Dne 25. června 1944 vplula do palebného sektoru baterie Hamburg jedna z operačních skupin, pověřených ostřelováním obrany Cherbourgu. Skládala se z bitevních lodí Texas a Arkansas a čtyř torpédoborců. Baterie záhy předvedla, že německá těžké děla nelze podceňovat. První salva baterie směřovala na 18 kilometrů vzdálené minolovky, hned následující salva poškodila torpédoborec Barton a třetí salva torpédoborec Laffey. Následující salvy těžce zasáhly torpédoborec O’Brien, na němž padlo 13 námořníků a po 13 hodině zasáhl těžký granát bitevní loď Texas poblíž můstku. Bitevní loď sice krátce nato skórovala, když se jí zdařil přímý zásah do jednoho z německých kanónů, souboj však pokračoval, ve 14:47 prorazil německý granát pancéřování bitevní lodi a vnikl do strojovny, kde naštěstí neexplodoval. To už bylo na Američany moc, položili kouřovou clonu a vyklidili bojiště. Baterie byla nakonec dobyta pozemním útokem. Německé pozemní vojsko v oblasti umístilo dvě těžké baterie, vybavené železničními kanóny. Baterie Equeurdreville (HKB E.722) se čtyřmi kanóny 24 cm Th.Br.K. byla umístěna přímo v Cherbourgu, kde byly v kolejišti vedle příkopu bastionového opevnění postaveny potřebné točny. K řízení palby sloužila pozorovatelna baterie Les Couplets. Kanóny zůstaly plně mobilní, takže po vylodění vypálily několik granátů a byly staženy do vnitrozemí. Baterie Auderville Laye (HKB E.685 – 3./1262) měla dva kanóny 20,3 cm K (E), taktéž umístěné na točnách. V tomto případě se však jednalo o baterii stacionární, neboť nebyla napojena na železniční síť a kanóny sem byly dovezeny na podvalnících. Proto byla chráněna obvyklou protipěchotní obranou, lehkými protiletadlovými kanóny a doplněna úkryty odolnosti B. Navíc sem byly umístěny dvě houfnice 15,5 cm s.F.H.414 (f). Tento typ baterie s obrovskými palebnými postaveními byl dobrým cílem pro letectvo, které zneškodnilo oba kanóny během náletu letounů P-47 a B-26, který proběhl 28. června. O tři dny později obsadily areál americké pozemní jednotky.
Několik poznámek ke kvalitě a roli opevnění v Normandii
- Pobřežní opevnění budovalo mnoho států, avšak s výjimkou některých objektů pro zbraně a muničních skladů se další objekty většinou stavěly jako slabě odolné baráky s okny a stěnami o síle desítek centimetrů betonu, byť někdy částečně zapuštěné do terénu. Jedině Němci systematicky používali objekty s dvoumetrovými stěnami a stropy, které mohl vyřadit jedině přímý zásah těžkou pumou či granátem. Takový zásah byl otázkou náhody a tak musely být jednotlivé baterie a opěrné body v invazní zóně dobývány pěchotními útoky. V Normandii ovšem spočívala tíha obrany především na zátarasech, minových polích a zákopových systémech s nepočetnými palebnými postaveními pro kulomety a lehké kanóny. V pozdějších měsících Spojenci dobývali i podstatně silnější úseky Atlantického valu, u nich to však lépe, neboť se tak dělo z týlu, s dostatkem času na přípravu a především za masivního nasazení obrněné techniky, včetně speciálních vozidel, například cepních, ženijních a plamenometných tanků.
- Baterie v oblasti Normandie byly z podstatné části rozestavěné, přičemž chyběly především odolné objekty (kasematy) pro hlavní výzbroj. Ty se sice dobře osvědčily při leteckému bombardování, proti palbě lodních děl ale nepředstavovaly žádnou ochranu, naopak tvořily dosti výrazný cíl. V případě nasazení bitevních lodí mohl být smrtelně nebezpečný zásah do kterékoli části objektu, nikoli jen do střílny. Pozemní baterie sice mají v běžném boji vyšší bojovou hodnotu, než lodní dělostřelectvo, to však nebylo za podmínek tak drtivé převahy, jakou Spojenci vytvořili v rámci operace Neptune (námořní část operace Overlord), nic platné.
- Kvůli nebezpečí útoku vzdušných výsadkových jednotek či čerstvě vyloděných sil na jakýkoli bod u pobřeží byli Němci nuceni budovat baterie jako velmi kompaktní struktury a do jejich areálů integrovat i nesouvisející objekty, například radarová stanoviště, střední protiletadlové baterie či pozorovatelny jiných baterií. To bylo proti zásadám rozptýleného opevnění a snižovalo jejich šanci na přežití. Ze stejného důvodu obklopovali baterie souvislými překážkami a jak je patrné z leteckých fotografií pořízených při průzkumu a při hodnocení výsledků náletů, mělo to podobný vizuální efekt, jako kdyby kolem hlavních objektů namalovali obří terče.
- Je snadné hledět na německou koncepci obrany přezíravě, ostatně posuzovat taktické a strategické vlastnosti opevnění v širších souvislostech, to se příliš nenosí ani mezi historiky. Připusťme však, že Němci nebyli úplní hlupáci a měli v polovině války velké zkušenosti, mimo jiné i s bojem o nejrůznější opevnění. Postupem času jim muselo být čím dál jasnější, že na atlantickém pobřeží proběhne „asymetrická válka“, v níž budou jejich převážně druhořadé či zdecimované jednotky, včetně více či méně nespolehlivých útvarů jiných národností, čelit nejlepším pozemním jednotkám, které budou mít Britové a Američané k dispozici. Z tohoto úhlu pohledu byl Atlantický val řešením z nouze a nemá smysl spekulovat o tom, zda by si lépe vedly dostatečně početné a kvalitní pěší a tankové jednotky, podpořené mobilním dělostřelectvem, které by jistě nebylo tak snadné lokalizovat a neutralizovat. Prostředky pro pokrytí celého pobřeží nebyly k dispozici a přesně dle očekávání se při absolutní vzdušné převaze útočníků ukázalo, že s tankovými zálohami nelze bezpečně manévrovat (nutno přiznat, že Němci v tomto směru špatně nastavili organizaci velení na nejvyšších úrovních). Zatímco Spojenci měli v Normandii po osmi týdnech od vylodění kolem tří set tisíc motorových vozidel (!), pro něž dopravovali pohonné hmoty podmořskými potrubími z Anglie, německé jednotky trpěly až do konce války slabou motorizací a nedostatkem pohonných hmot, přičemž nemalou část dopravy materiálu a přesunů dělostřelectva zajišťovaly koňské potahy.
Colleville (Wn 65) a Vierville-sur-Mer
V jednom z klíčových východů z pláže Omaha najdete malý objekt R667 pro boční palbu kanónu 5 cm KwK, který byl součástí malého opěrného bodu Wn 65. Objekt způsobil Američanům nemalé potíže a nakonec byl ostřelován torpédoborcem ze vzdálenosti pouhého kilometru. Vyřadil jej až přímý zásah do střílny, ale podle viditelných stop to zřejmě byl nějaký granát menší ráže. Dnes je objekt památníkem, je v něm velice dobře dochována zbraň a na krakorci můžete vidět výrazný zásah, pravděpodobně ze zmíněného lodního kanónu. (Asi kilometr východně odtud, na opačné straně amerického vojenského hřbitova, je dvojice pěkných kasemat R669 a v jejich okolí pozůstatky zákopů a tobruk pro minomet.)
Ve vesnici Vierville-sur-Mer je malé muzeum vylodění, jehož exponáty na venkovní ploše jsou volně přístupné. Je zde vystaven mimo jiné pozorovací zvon 90P9 a především krásná kopule 20P7 se stopami ostřelování, která pochází z Cherbourgu. Jen několik set metrů odtud, u silnice vedoucí k pobřeží, je sestaven úsek plovoucí vozovky umělého přístavu Mulberry, složený z pěti mostních dílů Whale, avšak bez plováků Beetle. Na konci silnice je na pobřeží železobetonový ponton, zřejmě pozůstatek přístavu Mulberry A a jeden objekt pro boční palbu, bohužel se zazděnou střílnu.
Objekt R667 v Colleville-sur-Mer a za ním vyloďovací pláž Omaha. Objekt byl původně obsypán, na přední hraně stropu je vidět zásah. |
Kanón 5 cm KwK v objektu R667. Je vidět průstřel štítu po přímém zásahu do střílny. |
Pozorovací zvon 90P9 s pěti průzory. Rozšířená spodní část navazovala na šachtu objektu, otvory v přírubě sloužily k upevnění před betonáží. |
Klasická kopule 20P7 s neobvykle hrubě odlitým povrchem. Jsou vidět dva manipulační čepy a střílny v modernější verzi s ozuby. |
Objekt pro boční palbu ve Vierville-sur-Mer. Vpravo je v písku zabořen ponton, zřejmě z umělého přístavu Mulberry A. |
Úsek mostu z umělého přístavu. Je patrné, že například ve srovnání s vojenskými mosty Bailey Bridge se jednalo o velmi masivní konstrukci. |
Pointe du Hoc (HKB 2./1260)
Tato baterie, situovaná v plochém terénu, ohraničeném ze dvou stran vysokým skalním útesem, byla zřízena již v květnu 1942 a obdržela šest kanónů 15,5 cm K418 (f), umístěných v otevřených betonových platformách. Během následujících dvou let byly postupně doplňovány další objekty odolnosti B, jejichž počet nakonec dosáhl jedenácti a začaly stavba kasemat R694, z nichž však byly vybetonovány pouze dvě(1). Pozemní obrana baterie byla poměrně slabá. Zajišťovaly ji jen zákopy, dva tobruky a polní postavení pro kulomety a kanóny 2 cm KwK. V období vylodění byly 15,5 cm kanóny uskladněny v týlu, aby je nezničilo čím dál intenzivnější bombardování a v palebných postaveních je nahradily dřevěné makety. To však Spojenci nezjistili a považovali baterii za extrémně nebezpečnou.
V den D vypálilo uskupení lodí, zahrnujících i americké bitevní lodě Texas a Arkansas, do prostoru baterie kolem 700 těžkých granátů a poté proběhl další nálet. Následoval slavný útok amerických Rangers, provedený z moře za pomoci lan, vystřelených raketami z výsadkových člunů. Za cenu vysokých ztrát se podařilo obsadit část baterie a o něco později našli Rangeři v týlu zamaskovaná děla a zničili je. Němci však dál drželi stanoviště řízení palby a západní objekt L409A s protiletadlovým kanónem. Američané byli odříznuti od vyloďujících se jednotek a i když dostali po moři nevelké posily, jen s obtížemi se bránili německým protiútokům. Kritickou situaci vyřešil až postup pozemních jednotek, jimž prorazily cestu tanky. Z 225 nasazených Rangerů jich padlo 135.
Prostor baterie je v současné době bezplatně přístupným a hojně navštěvovaným památníkem, který provozuje americký stát. Je nutné ocenit, že zřizovatelé památníku k tomu přistoupili velmi citlivě a neudělali žádné megalomanské úpravy. Objekty a terén byly ponechány v původním rozstříleném stavu a co víc, interiéry všech objektů jsou volně přístupné. Osvětlení je ale nainstalováno pouze ve stanovišti řízení palby. Můžete si tedy prohlédnou sbírku typických německých typizovaných objektů, ale i ukázku, co zbylo z úkrytu R134 po těžkém zásahu, který přivedl k výbuchu uloženou munici.
Ukázka měsíční krajiny po bombardování a ostřelování. V popředí je zasypaná platforma, za ní kasemata a vpravo od ní rozlámané trosky objektu po explozi. |
Vyčištěná platforma pro 15,5 cm kanón. Výklenky pro munici a posádku v obvodové stěně měly jen malou odolnost. |
Kasemata R694, doslova „ohlodaná“ palbou. Vybrání ve spodním okraji střílny je montážní otvor pro instalaci kanónu. |
Stanoviště řízení palby R636 s ochrannou střílnou, tobrukem a otevřeným postavením pro dálkoměr na stropnici. Kamenný obelisk je pomník Rangerů. |
Pohled na strmý útes, který museli zdolávat Rangeři. Je vidět obelisk na stropě stanoviště řízení palby. |
La Perruque (HKB 9./1716)
Baterie pro šest kanónů 15,5 cm s.FH 414 (f) byla vybavena pouze čtyřmi otevřenými platformami a dva zbývající kanóny byly umístěny v zemních postaveních. K výstavbě kasemat pro hlavní výzbroj již nedošlo, nicméně baterie byla vybavena úkryty odolnosti B, konkrétně typů R502 a R622. Stanoviště řízení palby se nacházelo blíže pobřeží, tedy mimo areál baterie. Baterie bývá běžně označována též jako Maisy, přičemž tento název se používá společně pro ní a jen asi půl kilometru vzdálenou baterii La Martine (8./1716), vyzbrojenou čtyřmi československými houfnicemi 100 mm FH14/19 (t). Baterie byly bombardovány až na začátku invaze a postřelovány těžkým křižníkem Hawkins. V dostřelu 15,5 cm kanónů byla západní část pláže Omaha a baterie do tohoto prostoru pálila i přes opakované ostřelování zmíněným křižníkem. Útokem na baterii byla pověřena jednotka Rangers, podporovaná minomety a polopásovými vozidly M3 GMC se 7,5 cm kanóny, která zároveň zaútočila i na baterii La Martine. Boje v rozsáhlém zákopovém systému byly mimořádně tvrdé, ale také zmatené a došlo i ke ztrátám v důsledku vlastní palby. Po pětihodinovém boji byly obě baterie dobyty.
Baterie dnes funguje jako muzeum. V džungli ostružin byly vyčištěny platformy pro některé z kanónů a týlové stěny úkrytů, pomocí bagrů byly obnoveny původní zákopy. V jednom místě informuje tabule s fotografií o nálezu ostatků německého vojáka, pravděpodobně zabitého při náletu a pohřbeného přímo do zákopů. Vše působí ve srovnání s okolními muzei poněkud amatérsky, příkladem je například zcela nepůvodní zbraň v jednom z palebných postavení, aniž by k tomu byly návštěvníkům dány odpovídající informace. Prohlídka nicméně nezabere mnoho času, vstupné je rozumné a je to ideální příležitost vidět příklad vnitrozemské baterie, která nebyla opatřena kasematami.
Jeden z úkrytů R621 se zajímavými ventilačními otvory. |
Palebné postavení pro 15,5 cm kanón, s otočnou deskou, na níž se upevňoval podvozek děla. Tabulka v pozadí označuje zákop, v němž byly nedávno nalezeny ostatky německého vojáka. |
Azeville (HKB 2./1261)
I tato baterie začala svou kariéru jako skromné postavení, v tomto případě pro čtveřici kanónů 10,5 cm K.331 (f), doplněných několika malými úkryty Vf2a nevalné odolnosti. V roce 1943 zde byl postaven úkryt R621 a síť podpovrchových zákopů, které jej spojily se staršími úkryty, stanovišti děl a několika postaveními pro blízkou obranu. V létě tohoto roku také začala výstavby čtyř velkých kasemat R650, které obsahují i muniční sklady, ubikaci posádky a střeleckou místnost pro obranu týla. Dva z nich navíc dostaly nástavbu s postavením pro 3,7 cm Flak a byly zamaskovány jako domy. Původní kanóny zde zůstaly, ale byly instalovány na speciální lafety s ochrannými štíty. Pro řízení palby byl vybudován objekt R120a s pancéřovým zvonem, který byl umístěn v areálu sousední baterie Marcouf, hned vedle jejího stanoviště řízení palby.
Baterie Azeville nebyla jako jedna z mála bombardována. Již v noci na ni zaútočili výsadkáři, kteří se do jejího okolí dostali omylem, ale byli odraženi. Ráno zahájila baterie palbu na vyloďující se jednotky a následující den kryla svou palbou napadenou baterii Marcouf. Další neúspěšné pěchotní útoky proběhly 7. a 8. června a svou palbou je podpořila bitevní loď Nevada. Při ostřelování došlo k incidentu, kdy granát ráže 35,6 cm zasáhl kuriózním způsobem jednu z kasemat, avšak neexplodoval(2). Baterie působila Američanům velké problémy a proto proběhl 9. června útok ve velkém stylu, podpořený tanky, plamenomety a bazukami. Útočníci se dostali jižní kasematě, kterou se neúspěšně pokusili vyřadit trhavinami a nakonec se jim povedlo za pomoci plamenometu způsobit explozi munice. Posádka už toho měla dost a zbylých 160 obránců se vzdalo.
Baterie dnes funguje jako muzeum a část objektů je oplocená. Návštěva určitě stojí za to, neboť objekty jsou velmi fotogenické a také systém krytých zákopů není běžně k vidění. V jednom z objektů je pokladna a odtud se chodbou dostanete do „podzemí“, jehož podstatnou část si můžete volně prohlédnout.
Záběr na týlové stěny všech čtyř kasemat R650. Ve vchodu nejbližší kasematy je vidět poškození, které způsobil granát z bitevní lodě Nevada. |
Druhá kasemata zleva. V uchu je zabudován tobruk. |
Poškozená střílna téže kasematy. V pozadí je kasemata na levém křídle, která byla maskována jako dům a na stropě má palebné postavení pro lehký PL kanón. |
Střílna kasematy R650. Na omítce je dobře vidět malba, která ji měla připodobnit domu. |
Pohled z místnosti pro posádku na otvor, jímž po proražení dvoumetrové stěny vletěl granát z bitevní lodě a odrazil se od podlahy. |
Pohled z vnějších dveří na otvor, jímž granát vyletěl z ubikace. Při tom utrhl větší část desky vchodové střílny. |
Jedno z malých palebných postavení v týlu, napojených na systém podzemních chodeb. V pozadí je jedna z kasemat R650. |
Marcouf (MKB M.A.A.266)
Tato baterie, známá též pod názvem Crisbecq, vznikla v roce 1942 jako baterie pozemního vojska se šesti francouzskými 15,5 cm kanóny K418 (f). Později obdržela obvyklou trojici muničních objektů R134 a několik typových úkrytů a tobruků. Pro řízení palby byl postaven velký atypický objekt s pancéřovým zvonem 441P01 (pouhých 30 metrů od něj byla pozorovatelna R120a baterie Azeville se stejným zvonem). V listopadu 1943 bylo rozhodnuto, že infrastrukturu převezme námořnictvo pro jednu ze svých těžkých baterií a koncem měsíce se sem nastěhovaly čtyři kanóny 21 cm K.39/41 Škoda, které byly umístěny na původní platformy. Krátce nato začala stavba kasemat R683 odolnosti A, z nichž se však podařilo vybetonovat pouze dvě. V areálu baterie byl umístěn ještě protiletadlový světlomet, trojice lehkých protiletadlových kanónů a šestidělová protiletadlová baterie, vybavená ruskými 7,5 cm kanóny.
 |
Atypické velitelské stanoviště baterie Marcouf s pancéřovým zvonem 441P01. V přístavbě vlevo byla umístěn mobilní dieselagregát, vpravo byla ke stropnici připojena platforma pro 2 cm protiletadlový kanón. 1:200, O. Filip 2013. |
Spojenci měli z kanónů o dostřelu 33 kilometrů značnou obavu a proto baterii v týdnech před vyloděním silně bombardovali. V noci z 5. na 6. června dopadlo do jejího prostoru 598 tun pum, které zlikvidovaly většinu protiletadlových kanónů a jeden z 21 cm kanónů. Následně na ni zaútočili američtí výsadkáři, ale neuspěli, takže po rozednění zahájily zbývající tři těžké kanóny palbu na invazní vojska. Krátce nato zasáhl granát strojovnu torpédoborce Corry, který začal hořet a potopil se (podle některých verzí po zásahu ještě najel na minu). Pokračující palba pak poškodila několik dalších lodí. Následovala zuřivá odveta, které se zúčastnily americké bitevní lodě Nevada, Arkansas a Texas. Již kolem osmé hodiny byl jeden z kanónů vyřazen zásahem do okraje střílny a o něco později vybuchl granát ve střílně druhé kasematy a zabil celou obsluhu. První ze zasažených kanónů se nicméně povedlo zprovoznit. Během 7. a 8. června útočily na baterii jednotky, které se předtím vylodili na pláži Utah, nebyly však dobře koordinované a neuspěly. Od 9. června byla baterie jediným podstatnějším opevněním v oblasti pláže Utah, který zůstal v německých rukou. Posádka se bránil ještě další den a po obdržení rozkazu k ústupu proklouzlo v noci na 11. června 78 z původních zhruba 200 obránců spojeneckými liniemi. Teprve 12. června obsadili baterii Američané, kteří zde nalezli pouze těžce raněné. Během obrany padli nebo byli zraněni všichni němečtí důstojníci a poddůstojníci.
Hlavní část baterie je dnes oploceným muzeem s perfektně vyčištěným povrchem, bohužel kasemata pro 21 cm kanón je napůl zhroucená v důsledku destrukce, provedené americkými ženisty krátce po dobytí baterie. Můžete si nicméně prohlédnout vyčištěné platformy, základovou skořápku pro nepostavenou kasematu R 683 a projít s interiéry úkrytů. V jednom z nich můžete vidět velmi kuriózní stopy zásahu, který má na svědomí baterie Azeville. Ta vedla palbu na povrch během amerického útoku, což nebylo až tak riskantní, neboť téměř všechny objekty jsou zapuštěné pod úroveň terénu. Jeden 10,5 cm granát však na své sestupné trajektorii vletěl do zářezu s týlovou stěnou objektu, proletěl dveřním otvorem a díky klesajícímu schodišti za ním netrefil podlahu, nýbrž střílnu na obranu vchodu. Zde explodoval, prorazil stěnu a zničil jednu ze dvou místností. Velice zajímavé stanoviště řízení palby je na opačné straně silnice ve volně přístupném prostoru. V době naší návštěvy bylo možné dostat se i dovnitř, bohužel pozorovací zvon je vytržený. K pozorovatelně R120 nemá smysl chodit, má také vytržený zvon a je zasypaná.
Těžce poškozená kasemata R683, jejíž 3,5 metru silný strop se zřítil do střelecké místnosti. Hlaveň kanónu je pouze maketa. |
Otevřené postavení pro 15,5 cm kanón, později přebudované pro instalaci 21 cm kanónu. |
Týlová stěna jednoho z úkrytů s ukázkou maskování, které krylo tuto jedinou nápadnou partii objektů proti leteckému průzkumu. |
Úkryt R621, v tomto případě využitý jako ošetřovna. Vlevo můžete vidět přední roh, což ukazuje, jak je objekt ve skutečnosti malý a jeho velikost zkreslují ucha s tobruky. (JP) |
Detail nešťastného zásahu 10,5 cm granátem, který vypálila baterie Azeville. V tomto místě byla vchodová střílna a je vidět, jak úlomky doslova vymetly místnost za ní. |
Atypické stanoviště řízení palby. Přímo před něj dopadla těžká puma, objekt posunula, odtrhla vlevo umístěnou platformu pro PL kanón a vytvořil asi čtyřmetrový kráter (dnes zasypaný). |
Opěrné body Wn 10 (Les Temples Plage), Wn 12 (Ravenoville) a Wn 313 (Vauville)
V opěrném bodu Wn 10 najdete známou dvojici objektů Vf a R676 pro československé zbraně L1, které leží přímo vedle sebe, což je neobvyklé a je otázkou, zda zde byly oba kanóny naráz. Existuje názor, že větší typový objekt je náhradou za primitivní Vf objekt, vzhledem k tomu, že níže položený objekt R676 je zaplavován příbojem, nelze vyloučit ani to, že kvůli tomuto nevhodnému umístění naopak dodatečně vznikl malý Vf objekt a kanón byl do něj přemístěn. Necelých 200 metrů severozápadně je ještě pěkná kasemata R612 pro boční palbu, kuriózně vybavená přístavbou s vchodovou satřílnou. Ke všem těmto objektům je přístup z parkoviště (+49° 26′ 38″, -1° 12′ 33″), na němž je také vystaven tank Sherman.
Objekt R667 opěrného bodu Wn 12 je přímo u pobřežní silnice a je atypický, neboť má dvě dodatečné střílny pro ruční zbraně – jednu v nároží a druhou v miniaturním spodním patře pod střílnou pro kanón 5 cm Kwk. Hned vedle něj je jeden ze dvou tobruků pro tankovou věž, které chránily pláž Utah. Za plotem na opačné straně silnice je dobře vidět objekt R634 pro šestistřílnovou kopuli, která je bohužel vytržená.
Dvojice objektů pro kanóny L1. Vlevo je Vf objekt, vpravo objekt R676, kupodivu dokonce ve verzi s pancéřovou oponkou. (JP) |
Detail střílny „zesíleného polního objektu“ s typickou pozorovací štěrbinou. Tu bylo možné zevnitř zabezpečit posuvným uzávěrem. |
Strop objektu R676 s masivní rourou pro periskop. Na Vf objektu je podle zaizolovaných částí zdi vidět, kam měl sahat zához. |
Ringstand (tobruk) pro věž francouzského tanku mezi objekty pro kanóny L1 a objektem R612 pro boční palbu (v pozadí). |
Objekt R612 pro boční palbu polního kanónu (nejčastěji PT kanón ráže 7,5 cm). Vpravo je vidět atypická přístavba se střílnou, vytvořenou z pancíře pro vchodové střílny. |
Neobvyklá skupina tobruků v opěrném bodu Wn 10. Na malém prostoru je zde kolem šesti objektů tohoto typu. |
Boční stěna objektu R667 s atypickou střílnou. V popředí je tobruk pro tankovou věž, vpravo je vidět objekt R634 pro šestistřílnovou kopuli. |
Cherbourg
Největší palebnou sílu a nejvyšší odolnost v celé Normandii měla mít baterie Gréville pro čtyři kanóny S.K.C/34 ve dvoudělových věžích Drh.LC34. Jednalo se o stejné věže, jakými byly vybaveny bitevní lodě Bismarck a Tirpitz(3). Jejich palba měla být řízena z velitelského stanoviště typu S446, vybaveného desetimetrovým dálkoměrem v pancéřové věži, avšak z něj stihli Němci pouze připrit výkop. Na stavbě, při níž měla být využita rozestavěná francouzská baterie Tourville pro věže s 34 cm kanóny, ale bylo realizováno jen málo a je trochu záhadou, zda se vůbec podařilo něco postavit.(4). První dvoudělová věž měla být bojeschopná v prosinci 1944, druhá v březnu 1945. Těsně před šachtami vybudovali Němci čtveřici běžných kasemat M272 pro 15 cm kanóny S.K.C./28, které tvořily baterii Landemer. Jiné stálé objekty tato baterie neměla a i přidělená protiletadlová baterie se čtyřmi francouzskými 7,5 cm kanóny byla umístěna pouze v polních postaveních. Útok na Cherbourg, který měl mít důležitou roli v zásobování vyloděných vojsk, byl jedním z prvních úkolů amerických jednotek. Boje o přístav, který byl dobyt na konci června, jsou stručně popsány v článku o francouzském opevnění Cherbourgu, neboť starší objekty tvořily základ německé obrany.
Současný stav a přístupnost prostoru, kde měla být postavena těžká baterie Gréville a kde byla také vybudována běžná německá baterie Landemer, jsou popsány v kapitole o francouzské baterii Tourville.
Prostor baterie Fort du Roule, z níž bohužel nemáme žádné fotografie a jejíž podzemí je v současné době nepřístupné, je popsán v témže článku, a to v kapitole o francouzském fortu Roule.
Opěrný bod Wn 315 (Vauville)
Na západním pobřeží poloostrova Cotentin jsme navštívili opěrný bod Wn 315, kde je dvojice objektů R676 pro československé zbraně L1. Zatímco jižní objekt u parkoviště je zasypán až po stropnici, na níž je vidět jen typická pancéřová roura pro periskop, severní objekt je celkem fotogenický. Mezi objekty je maličká francouzská pevnůstka Vauville, postavená kolem roku 1760, která sloužila především pro strážní účely a signalizaci.
Objekt R676 pro zbraň L1. Vpravo je toubruk a za ním francouzská pevnůstka Vauville. |
Detail střílny s pozůstatky pancéřové oponky. Kolem střílny jsou profily, po nichž se oponka posunovala, kolem je vidět otisk po pevné části pancíře. |
Poznámky:
(1) Na příkladu baterie Pointe du Hoc lze popsat genezi typické pobřežní baterie v této oblasti. Armádní baterie, ještě s původním označením 2./832, sem se svými šesti francouzskými kanóny ráže 15,5 cm dorazila v květnu 1942. Ihned byla zahájena výstavba šesti kruhových platforem a několika malých úkrytů z obetonovaných segmentů vlnitého plechu (Wellblech). Poté zde Organizace Todt spolu s ženisty vybudovala tři muniční objekty R134, dva úkryty pro mužstvo R502 a menší úkryt R501, v tomto případě určený pro velitelství baterie. Řízení palby se dělo z polního postavení. V roce 1943 začala další etapa, při níž bylo postaveno stanoviště řízení palby R636 a na křídlech dva velké objekty L409A, což byla stanoviště pro 3,7 cm Flak s prostory pro osádku a munici. Dále byly doplněny dva objekty „série 600“ – ošetřovna R661 a úkryt R621. V dubnu 1944 začala stavba čtyř kasemat R694 pro hlavní výzbroj, dva kanóny by tedy zůstaly v otevřených postaveních s možností kruhového odměru, což bylo typické i pro ostatní šestidělové baterie v Normandii. Všechny objekty byly postaveny v odolnosti „B-neu“, tedy se stěnami a stropy o síle dvou metrů (pro Atlantický val se používá pouze „B“ bez dodatku „neu“, neboť méně odolné objekty starší verze „B-alt“ se zde nevyskytují). V případě deseti zmíněných úkrytů (R134, R502, R501, R636, L409A, R661 a R621) se vždy jednalo o vzájemně podobné jednopodlažní kvádry o šířce 9 až 15 metrů, zapuštěné pod povrch, s dvojicí vchodů, chodbičkou a dvěma místnostmi (až na R501 s jedním vchodem a místností). Baterie neměla žádné větší pevnostní objekty pro blízkou obranu.
(2) Téměř sedmisetkilogramový granát proletěl na své klesající trajektorii kolem kanónu a těsně nad podlahou narazil do zadní stěny střelecké místnosti. Hladce prorazil dva metry železobetonu a zároveň se odrazil od podlahy, takže při průletu ubikací stoupal, trefil se do zeslabeného místa u vchodové střílny, kterou zdemoloval a pokračoval do vnějších dveří, kde škrtl o okraj dveřního otvoru, vyletěl ven a jelikož už ztratil rychlost, po krátké vzdálenosti se zabořil do země. Zde byl o několik desítek let později nalezen. Neuvěřitelnou náhodou tedy nezasáhl žádnou zeď, která by jej dostatečně zpomalila a zároveň opustil objekt bez většího kontaktu se zadní stěnou ubikace a dva metry silnou vnější týlovou zdí, kterou už by neprorazil. Kdyby granát zasáhl sklad střeliva, nebo explodoval kdekoli jinde, nepochybně by zničil celý objekt. Posádka však takové štěstí neměla, neboť tlaková vlna a odštěpky stěn usmrtily většinu mužů, kteří se nacházeli v zasažených prostorách.
(3) Ohledně německého využití baterie Tourville jsou v literatuře rozpory. Bunkersite uvádí, že šachty pro věže měly být v týlu za původními šachtami, lze ale najít i plán s vyznačením třetí německé šachty před nimi a co víc, podařilo se mi najít i její údajnou fotografii (jenže je podobná šachtě pro věž B, takže nelze vyloučit záměnu). Zato na satelitních fotografiích, kde jsou obě šachty perfektně vidět, není po třetí šachtě ani stopy, byť hustá vegetace její existenci nevylučuje. Chazette každopádně uvádí, že německé věže měly být instalovány do původních šachet, což zní logicky, neboť nebyl důvod, proč nevyužít hotové podzemí a vybetonované šachty. To ale přináší dvě nejasnosti: za prvé je záhadou, jak si Němci představovali fungování kasemat baterie Landemer, když například levá kasemata leží 40 metrů před šachtou B a to ve směru její palby na moře, takže by jí zvláště při palbě menší elevací naplno zasahovala tlaková vlna výstřelu z bezprostřední blízkosti. Za druhé je záhadou, jaké zde vlastně provedla organizace Todt stavební práce (kromě oné třetí šachty, pokud vůbec existuje), protože podle archivních fotografií z roku 1940 byly šachty pro věže A a B v přesně stejném stavu, jako dnes. Aby toho nebylo málo, objevují se i informace, že šachty měly sloužit jako sila pro nějaký typ německých raket a místo údajně navštívil generál Kammler, nejmocnější muž programu německých „zázračných zbraní“. Byť je nutné brát podobné zprávy s rezervou, pokud je zde ona záhadná třetí šachta, nelze to úplně opomenout.
(4) Kanóny 38 cm S.K.C. Byly osazovány po dvou v otočných věžích Drh.L. C/34. Byly vyvinuty pro bitevní lodě třídy Bismarck, plánované bitevní křižníky třídy „O“ a pro přezbrojení bitevních lodí třídy Scharnhorst. Šest věží si navíc objednal Sovětský svaz pro bitevní lodě třídy Kronštadt. Věž vážila přibližně 1050 tun, její čelní pancíř byl silný 36 cm, boční 22 cm a zadní 32 cm. Maximální dostřel věžové verze kanónu, která umožňovala náměr 30°, byl 36 kilometrů. Pro pobřežní obranu byly k dispozici celkem čtyři věže (tři jako nepoužitá výzbroj pro bitevní loď Gneisenau a jedna z nedokončené „sovětské“ série). Věže měly být instalovány v baterii Tourville a v baterii na severním pobřeží Bretaně, poblíž Paimpolu. Kromě věží byly k dispozici další kanóny a část jich byla použita v lehkých jednodělových věžích C/39, které umožňovaly náměr 55° a měly zvětšenou nábojovou komoru, takže se speciálním odlehčeným granátem dosahovaly dostřelu až 55 kilometrů. Tyto věže byly instalovány v baterii Todt nedaleko Calais, v baterii Hanstholm v Dánsku a v baterii Vara v Norsku.
Zobrazit místo Atlantický val v Normandii na větší mapě
Opevnění v okolí obou amerických pláží lze zvládnout během jediného dne, pokud se nebudete nikde zdržovat. Opevnění v Cherbourgu a opěrný bod Wn 315 je vhodné zkombinovat se zdejšími francouzskými opevněními a také základnou pro vzducholodě v Ecauseville, která je jen několik kilometrů od baterie Azeville. Těm, kdo by neměli dobrý pocit z přílišné civilizovanosti popsaných lokalit, bych doporučil návštěvu některé nevyčištěné baterie ve vnitrozemí, méně odvážní si mohou porovnat snímky z úhledného muzea v baterii Marcouf na této stránce a starší snímky na Bunkersite, kde je vidět totální džungle, v níž se objekty poznají jen podle tmavších děr v ostružiní. Kompletní soubor souřadnic GPS pro import do navigace získáte po zvětšení mapy, kliknutím na „Jazyk KML“ v levém menu mapy. Tyto souřadnice směřují přímo na objekty, u baterií mezi dělostřelecké kasematy. (Poznámka: do tohoto článku byly z článku o francouzské pevnosti Cherbourg přemístěny poznámky, týkající se supertěžké baterie Gréville a její výzbroje. Popis lokalit v něm zůstal, neboť to výrazně souvisí s francouzskými opevněními.)
stav: srpen 2011
Foto: O. Filip 2011, J. Pavel 2011 (JP)
Literatura:
Alain Chazette: Mur de l’Atlantique – Les batteries de côte en Normandie, Historie et Fortications, Vertou 2011
Arthur van Beveren, Lenco van der Weel: Bunkersite
The Atlantik Wall In Normandy
Encyclopédie du débarquement et de la Bataille de Normandie – Le Mur de l’Atlantique en Normandie
Vladimír Kupka: Atlantický val, FORTprint, Dvůr Králové n. L. 1995
Kolektiv: Den-D – Operace Overlord, Naše Vojsko, Praha 2004
Kromě baterie La Perruque a Gréville jsme navštívili všechny zmíněné lokality, které jsou přístupné, jak je popsáno v článku. Doporučujeme ještě muzeum v Sainte Mére Eglise.
FortMan – červenec 2017
– Většina Batterií v Normandii je na soukromých pozemcích a zarostlá hustou vegetací hlavně v letních
měsících
– Batterie Hamburg – na soukromém pozemku ale dá se tam dostat zezadu
– Colleville-sur-Mer – Velmi pěkné „Overlord museum“
– Vierville-sur-Mer – pěkně postavená plovoucí vozovka z přístavu Mulberry a menší museum
– Pointe du Hoc – vynikající německá pozice – v létě je zde nekonečný příliv turistů ,kteří se vám stále budou motat do hledáčku.Jsou tu nejen kvůli vojenským objektům ale hlavně normálních turistů kteří se rádi kochají skvělými výhledy.
– Batterie Tourville (Castel Verdon) – soukromé pastiny,ale v klidu se tam dá pohybovat
– Ecauseville – základna pro vzducholodě je otevřena (červenec-srpen) denně vždy odpoledne – objekt je sice uzavřený ale je nutné křičet na majitele od brány – pohybuje se v objektu
– V Cherbourgu je v přístavu v suchém doku nádherná jaderná ponorka La Redoutable
– Na celém pobřeží Normandie se v obcích nacházejí památníky spojenecké techniky – ale ta německá nikde není !!!
– Pokud budete chtít navštívit všechna musea v Normandii – je potřeba si nachystat spoustu času a Eur.
– Děkuji za velmi potřebné informace z tohoto článku.