(Dánsko) – Jižní Sjælland, Langeland, Fredrikshavn Napsal: O. Filip pobřežní baterie, protiletadlové baterie V období studené války reaktivovali Dánové jednu z německých pobřežních baterií a především vybudovali dvě zcela nové baterie, z toho jednu skutečně velkolepým stylem. Všechny tyto baterie můžete navštívit jako muzea.

Dva vojenské bloky, které v Evropě vykrystalizovaly už krátce po druhé světové válce, spolu měly tisíce kilometrů hranic, na severu Evropy však spolu sousedily jen minimálně, neboť je téměř zcela oddělovalo neutrální Finsko a Švédsko. O to snáze se v tomto prostoru mohla potkat loďstva a bojové letouny obou stran. Pozornost obou stran se koncentrovala na úžiny Malý a Velký Belt mezi dánskými ostrovy a průliv Øresund mezi Dánskem a Švédskem, neboť pro námořní síly Polska, Německé demokratické republiky a sovětské Baltské flotily představovaly jedinou cestu z Baltského moře. Ve všech případech se jednalo o průlivy velmi úzké – Malý Belt má v nejužším místě méně než kilometr, Velký Belt 12 kilometrů a Øresund pouhé čtyři kilometry. Úžiny bylo snadné bránit a bez likvidace pobřežního dělostřelectva a celkové pacifikace Dánska nebylo možné reálně uvažovat o přenesení operacích z Baltského „rybníku“ do Severního moře a dál do Atlantiku.

Podle sovětských plánů měly na Dánsko zaútočit jednotky polské a východoněmecké armády, a to mezi pátým a devátým dnem války. Tankové jednotky měly prorazit přes SRN a postupovat na sever po Jutském poloostrově, velká vyloďovací operace měla proběhnout v zálivu Faxe, tady na ostrově Sjælland, kde leží hlavní město Dánska. Útok měly na počátku podpořit dva jaderné údery, na přístav Esbjerg, který měl sloužit jako hlavní zásobovací bod sil NATO a na město Roskilde, které je blízko od Kodaně a jehož zničení mělo demoralizovat obránce. Následně mohl proběhnout třetí úder, a to podle potřeby proti baterii Stevnsfortet nebo baterii Langelandsfortet. Tento plán se dlouho nezměnil, z obavy před zamořením ale byla dodatečně snížena plánovaná síla nukleárních hlavic. K protiúderu mohly být dánskou armádou využity jaderné hlavice, skladované v době míru z politických důvodů v SRN, poblíž dánských hranic.

Dánsko zdědilo po nacistických okupantech tisíce pevnostních objektů, bohužel však určených pro obranu z přesně opačného směru, než bylo potřeba. Využity mohly být jen objekty, umístěné na špici Jutského poloostrova, kde byla reaktivována baterie Frederikshavn Süd (nově Bangsbo fort) a baterie Hornbæk (ta byla zřejmě jen improvizací s otevřenými platformami a nejsou o ni známy bližší informace). Obranu průlivů bylo nutné svěřit zcela novým opevněním. Největším z nich byla baterie Stevnsfortet u průlivu Øresund, vybavená otočnými lodními věžemi, méně impozantní výzbrojí v podobě běžných kanónů se štíty disponovala baterie Langelandsfortet, chránící vjezd do Velkého Beltu. Kromě toho bylo vybudováno několik stálých protiletadlových baterií s kanóny ráže 10,5 cm, 7,6 cm, 4 cm a 2 cm na pobřežních fortech pevnosti Kodaň a je možné, že se podobné baterie nacházely i na jiných místech.

S rozvojem raketové techniky dorazily v roce 1959 do Dánska i americké systémy Nike Ajax (dostřel 40 km) a Nike Herkules (dostřel 140 km). První z nich byl vyřazen již v roce 1969, druhý vydržel až do roku 1983. V osmdesátých letech byly namísto nich zavedeny moderní systémy Hawk, které byly vysoce mobilní, ale měly k dispozici i stálá palebná postavení, z nichž jedno se nacházelo přímo u baterie Stevnsfortet. Rakety Hawk ve zdokonalené verzi měly dolet 40 kilometrů, takže hrály jen taktickou roli, když bránily důležitá letiště a okolí Kodaně. Hustota raketových baterií v Dánsku byla mimochodem nižší, než v případě navazující sítě baterií Hawk v SRN. Celkově byla raketová protiletecká obrana nesrovnatelně slabší, než například v tehdejším Československu, nicméně NATO mohlo počítat s kvalitativní převahou svého stíhacího letectva a loďstva.

Stevnsfortet

Úkolem této baterie bylo blokovat v bezpečné vzdálenosti před Kodaní průliv Øresund pro všechna plavidla, chránit minová pole proti minolovkám a ostřelovat potenciální vyloďovací pláže v zálivu Faxe. Dánové neměli žádné zkušenosti s výstavbou opevnění s podzemními částmi a proto se seznámili s konstrukcí jedné z baterií v britském Doveru. Detaily vnitřního zařízení vymýšlet nemuseli, neboť vše převzali z německých objektů. Stejně se ale nevyhnuli různým chybám, jako byl nedostatek záchodů nebo chybně koncipované rozvody vody pro hašení, diskutabilní byla i některé řešení bojových objektů. Větrací a výfukové šachty, vedoucí z hluboko umístěné strojovny a filtrovny, je nenapadlo sloučit do jednoho „komína“ a raději poseli louku devíti jednotlivými vyústěními.

Výstavba baterie proběhla v letech 1952-53, povrchová kasárna byla dokončena až o rok později. Celková délka podzemí dosáhla 1,7 kilometru, přičemž pro zjednodušení probíhala ražba ze dvou vstupů u moře, které byly v úrovni podzemí a vytěžený materiál tak bylo možné sypat rovnou do vody (podle plánu podzemí to vypadá, že původní rovné konce pracovních štol byly zasypány a byly vytvořeny nové zalomené vchody). Vstup pro posádku zajišťovalo dlouhé schodiště a výtahová šachta, ústící do vchodového objektu, který zároveň sloužil jako stanoviště řízení palby. Kromě něj byl na podzemí napojeny ještě objekt pro výsuvný střelecký radar, záložní stanoviště řízení palby, jedna z lehkých protiletadlových baterií a samozřejmě dvojice objektů s otočnými věžemi. Na podzemí nebyla napojena platforma 15 cm kanónu pro palbu osvětlovacími granáty, druhá protiletadlová baterie a odolný objekt pro radiokomunikační zařízení.

Dvoudělové věže pocházely z německé válečné lodě, přičemž obvykle se uvádí, že z bitevního křižníku Gneisenau, což však není jisté⁽¹⁾. Jisté je, že tyto věže Němci původně instalovali do baterie Gneisenau (uváděno i jako Fanø-Nord, Graadyb nebo Grådy) na ostrově Fanø u západního pobřeží Dánska. Jako doplňková výzbroj byl instalován 12,7 cm kanón, určený výhradně k palbě osvětlovacími granáty, který byl na začátku šedesátých let nahrazen 15 cm kanónem německého původu. Přímo protiletadlovou obranu zajišťovala obvyklá dvojice baterií, každá se třemi dvojitými 40 mm kanóny Bofors ve stacionárních postaveních (tedy celkem 12 hlavní) a také osm těchto kanónů v mobilní jednohlavňové verzi. Zatímco stacionární postavení byla v sedmdesátých letech zdemolována kvůli výstavbě raketové baterie, počet mobilních kanónů byl později zvyšován. Zpočátku byly v baterii umístěny také dva světlomety o průměru 150 cm.

Řízení palby zajišťovaly dva periskopické zaměřovače, chráněné jen ocelovou stříškou. Jeden z nich byl umístěn ve vchodovém objektu, druhý v samostatném objektu poblíž pobřeží, do něhož byl přístup pouze šachtou se stupačkami. Ještě blíže ke břehu byl připraven výsuvný radar, chráněný posuvnou pancéřovou deskou. Věže byly na podzemí napojeny pouze muničními výtahy a posádka do nich vstupovala dveřmi zvenku, přičemž poblíž věží nebyl žádný vstup do podzemí. Z hlediska ochrany proti účinkům zbraní hromadného ničení tedy bylo řešení optických zaměřovačů i obsluhy věží dosti nedomyšlené. Stejně jako u ostatních poválečných opevnění pocházela část vnitřního vybavení (lůžka, ventilační rozvody, pancéřové dveře) z objektů Atlantického valu na Jutském poloostrově. Munice byla skladována ve dvojici sálů pod každou věží a odtud transportována výtahy s protizášlehovými dvířky do mezipatra, kde byla překládána do muničního výtahu samotné věže. Odděleně byly v podzemí zřízeny sklady další munice, včetně osvětlovacích granátů a munice pro protiletadlové kanóny. V podzemí došlo ke změnám během modernizace v letech 1982-84, kdy se velitelství přesunulo do sálů původní nemocnice. Důvodem bylo jeho podstatné zvětšení, neboť po modernizaci sloužilo i pro velitelství námořnictva sektoru Øresund a jako hlavní spojovací uzel dánského námořnictva.

V roce 1983 sem byl z fortu Middelgrundsfortet přesunut 541. oddíl Královského dánského letectva, vybavený raketami Hawk, pro něž bylo vybudováno šest palebných postavení, chráněných zemními valy. Je ale nutné podotknout, že tyto baterie byly vysoce mobilní a nepotřebovaly žádné stálé objekty, takže tato nápadná stálá postavení byla zřejmě určena spíše pro méně intenzivní fáze konfliktu. Odpalovací zařízení a radarová zařízení byla umístěna na lehkých jednonápravových přívěsech, velitelská, technická a radiová zařízení v typizovaných malých kontejnerech, takže vše bylo přepravitelné nejen lehkými nákladními vozidly, ale i pomocí vrtulníků. V rámci dánské armády podléhala tato baterie Velitelství protivzdušné obrany východ, především však byla integrována do systému BALTAP⁽²⁾.

Stevnsfortet je dnes muzeem Studené války, v sezóně je otevřeno denně od 10 do 17 hodin (parkoviště +55° 15′ 56″, +12° 24′ 35″). Během otvíracích hodin si celý oplocený areál můžete prohlížet volně, k prohlídce s průvodcem, při níž se podíváte do otočné věže a do podzemí, si samozřejmě musíte koupit vstupenku. Prohlídka trvá asi hodinu a půl a začíná u pokladny, odkud se přes výklad o raketové baterii propracujete do věže, jejíž interiér je v dokonalém stavu a je nesmírně zajímavý. Hned poté se vstupuje do podzemí, kde uvidíte velitelské stanoviště s poměrně moderní technikou z osmdesátých let, ubikaci posádky s typickými německými pevnostními lůžky, strojovnu, počtárnu s elektromechanickým střeleckým počítačem, muniční skladiště a výtahy pod jednou z věží a nakonec i východ do moře.

Vchodový objekt baterie se stanovištěm řízení palby. Ve srovnání s objekty Atlantického valu je řešen poněkud chaoticky, především ohledně vstupů do střeleckých místností. (vý – výtahová šachta, per – periskopický zaměřovač) O. Filip 2012

V perfektně upraveném areálu muzea si můžete volně prohlédnout jednu z věží, platformu s „osvětlovacím“ kanónem a vchodový objekt. Kromě toho je zde vystavena spousta techniky, související s raketovými bateriemi a můžete nahlédnout i do jednotlivých kontejnerů s elektronickým zařízením, dílnou a velitelským stanovištěm. Kolem jsou také rozestavěny různé typy radarů, které patřily ke každé baterii raket Hawk (PAR – pulzní radar pro nízké a střední výšky, CWAR – radar s kontinuální vlnou pro malé výšky, HPIR – vysoce výkonný radarový ozařovač pro sledování cíle a navádění raket a ROR – pulzní radarový dálkoměr pro případy silného rušení). Uvidíte také odpalovací zařízení pro tři rakety s původní ochrannou kopulí z plátna, kterou bylo možné vztyčit za pomoci hydraulického systému. Kromě toho zde najdete i několik lehkých protiletadlových kanónů a dva tanky dánské armády.

Mimo oplocený areál a tedy zcela volně přístupná je druhá otočná věž, k níž dojdete po pěšině podél plotu. Pokud se vydáte směrem k pobřeží, uvidíte vpravo zarostlý pahorek, v němž se skrývá druhé stanoviště řízení palby, po odkrytí ocelového „hrnce“, který chránil periskop však zjistíte, že je zde jen zabetonovaný otvor. Téměř u pobřeží je ještě radarový objekt, ale jeho pancéřový posuvný strop je bohužel zabetonovaný.

Věž č. 1, pokrytá jakýmsi maskovacím (nebo snad izolačním) kobercem. Po stranách jsou vidět otevřené průzory. (RH)	Boční pohled na věž č. 1, na němž se nabízí srovnání s lidskou postavou.	Pohotovostní zásoba granátů pro levý kanón. Vlevo je otvor pro vyhazování nábojnic. Nad granáty jsou elektrické radiátory, vpravo nahoře visí nabiják. (RH)
Závěr levého kanónu s vyústěním muničního výtahu. Vpravo je vidět i výtah pro druhý kanón, jehož příslušenství je odlišenou zelenou barvou. (RH)	Věž č. 2, která se nachází mimo oplocený areál. (RH)	Bok věže, na němž je patrné, jak je sešroubována z pancéřových plátů. Vlevo jsou malé větrací otvory, nad strop vyčnívá periskop velitele věže.
Kanón ráže 15 cm, určený pro vystřelování osvětlovacách granátů (dánky „lyskanon“). (RH)	Poněkud zvláštní řešení vyústění ventilačních potrubí na povrchu nad strojovnou a filtrovnou v podobě jednotlivých malých „domečků“. (RH)	Zaměřovací periskopický dalekohled na stropě vchodového objektu. Kryla jej pouze stříška a pokud nebyl aktivní, tak ještě plechový „hrnec“. (RH)
Schodiště z vchodového objektu. Stupačky po levé straně vedou do místnosti se střílnou pro obranu vchodu. (RH)	Sklad dělostřeleckých granátů pod věží. (RH)	Spodní stanice muničního výtahu, který vede do mezipatra pod věží. V něm se pak munice překládala do výtahů samotné věže. (RH)
Hlavní chodba s jedním z uzávěrů, které oddělovaly jednotlivé části podzemí pro případ požáru či exploze. (RH)	Chodba, vedoucí k hladině moře, opatřená ochrannou střílnou. Obložení střílny dřevem je pro dánské opevnění typické. Vlevo jsou standardní německé dvoudílné dveře. (RH)	Sál řízení palby. Na podlaze stojí elektromechanický střelecký počítač pro 15 cm kanóny. (RH)
Dálnopisy ve velitelském a spojovacím stanovišti z osmdesátých let. (RH)	Moderní vybavení velitelského a spojovacího stanoviště. Tyto část sloužila pro operátory radarů. (RH)	Protiletadlové rakety, vystavené v muzeu. V popředí je Nike Herkules s doletem 140 km, za ním Nike Ajax s doletem pouze 40 km. (RH)
Trojité odpalovací zařízení raket Hawk, u něhož zaujmou jeho minimální rozměry. Vše bylo možné zakrýt kopulí z plachtviny, vyztuženou kovovými rámy.	Ukázka některých radarů baterie Hawk. V popředí je pulzní radar pro nízké a střední výšky (PAR), za ním ozařovač pro navádění raket (HPIR).

Langelandsfortet

Úkolem baterie bylo krýt úžinu Langelandsbælt, z níž bylo možné vplout do Velkého Beltu a samozřejmě také místní minová pole. Výstavba začala na začátku padesátých let na ploše 90 hektarů a kromě běžné infrastruktury byly do roku 1954 dokončeny i odolné objekty – palebná postavení pro kanóny, muniční sklady, velitelské stanoviště, pozorovatelna, dvě strojovny a objekty pro lehké protiletadlové kanóny. Hlavní výzbroj baterie sestávala ze čtyř 15 cm kanónů o dostřelu 22 kilometrů, které sem byly přemístěny z německé baterie na nedalekém ostrově Fyn. Tento typ kanónu byl vyvinut zbrojovkou Rheinmetall a použit například na bitevních křižnících Scharnhosrt a Gneisenau, tyto konkrétní kusy nicméně vyrobila Škoda Plzeň a byly od počátku určeny pro pobřežní dělostřelectvo⁽³⁾.

Objekty pro kanóny o půdorysu zhruba 14 x 14 metrů měly dva metry silné stěny a stropy, vchod byl chráněn střílnou pro kulomet. Kromě prostor pro posádku, která se dostávala ke zbraním po venkovním schodišti, obsahoval každý objekt oddělené sklady projektilů a prachových náplní a dva výtahy na munici – hlavní a záložní. Hlavní výtah, fungující na principu korečkového dopravníku, byl na obou koncích opatřen protizášlehovými dvířky a na povrchu chráněn velmi originálním způsobem, když ústil do německé pozorovací kopule, v jejímž boku byl vyříznut otvor pro distribuci munice. Jednoduchý záložní výtah mohl dopravit pouze jeden granát s prachovou náplní a jeho ústí bylo kryto pancéřovou deskou. Kanón byl opatřen rozměrnou trubkovou konstrukcí, na níž byla uchycena maskovací síť.

Kromě hlavní výzbroje náležel k baterii ještě 12,7 cm kanón pro palbu osvětlovacími granáty a pro cvičné využití byly dodatečně instalovány dva další 15 cm kanóny stejného typu, jako v bojových objektech, umístěné blíž k moři. Ty byly využívány i po roce 1973, kdy byla hlavní výzbroj baterie zakonzervována. Lehké protiletadlové baterie se stacionárními kanóny Bofors byly zlikvidovány v roce 1983, ale baterii vyklidila armáda až v roce 1993 a dnes využívá jen moderní věž s radarem a jednu z původních strojoven. Baterie se za dobu své služby nejvíc proslavila během Karibské krize, kdy odtud byly monitorovány sovětské lodě, vezoucí vojenský materiál na Kubu.

Muzeum je otevřeno denně, v dubnu a říjnu od 10 do 16 hodin, od května do září o hodinu déle. U baterie je parkoviště (+54° 45′ 13″, +10° 42′ 57″), kde je vystaven jeden 15 cm kanón, shodný s typem, kterým je vyzbrojena baterie. První část expozice je v oploceném prostoru a skládá se z velitelského objektu, jednoho z kanónových objektů a baterie pro 40 mm kanóny Bofors, taktéž vybavené odolným objektem. Všechny tyto objekty jsou kompletně vybavené a zvláště velitelský objekt je doslova nacpán elektronickými zařízeními. Kromě 15 cm kanónu si zde můžete prohlédnout i dvojče Boforsů a dva mobilní jednohlavňové kanóny téhož typu, které také patřily k baterii. Stojí zde také věž s americkým střeleckým radarem, která byla původně umístěna jižně v radarovém stanovišti Føllesberg.

Další dva kanónové objekty nejsou přístupné a jsou oplocení, třetí slouží jako expozice k tématu špionáže a byl zbaven vynitřního vybavení. Na pravém křídle baterie můžete vstoupit i do velkého objektu se strojovnou, který obsahuje tři dieselagregáty a velkou dílnu. K pravé protiletadlové baterii nemá smysl chodit, neboť její palebná postavení jsou zakrytá a stojí na nich lavičky. Cestou zpět po týlové komunikaci projdete kolem muničního skladiště, kde se promítá filmový dokument o Studené válce a poté si můžete prohlédnout exponáty, nesouvisející s opevněním – stíhačky Mig-23 a Draken, minolovku Askø z roku 1941 a především poslední dánskou ponorku Springeren. V hangáru u minolovky jsou také vystaveny různé tipy námořních min NATO, které měly sehrát zásadní roli při obraně Dánských úžin.

Palebné postavení protiletadlové baterie sever s dvojčetem 40 mm Bofors. V pozadí je vidět objekt s 15 cm kanónem. (RH)	Střelecký počítač pro 15 cm kanóny ve velitelském objektu. (RH)	Peroskopický zaměřovač na stropě velitelského objektu. (RH)
Jeden z 15 cm kanónů s konstrukcí pro uchycení maskovací sítě. Vlevo je hlavní muniční výtah, krytý zvonem, vpravo horní okraj záložního muničního výtahu. (RH)	Vchodová část objekt s ochrannou střílnou. Posádka se mohla dostat ke kanónu po žebříku. (RH)	Detail německého pozorovacího zvonu, upraveného na kryt muničního výtahu. Ze dvířek vyjížděly odděleně granáty a prachové náplně. (RH)
Sklad granátů v jednom z kanónových objektů. S granáty o váze 45 kg se manipulovalo ručně. (RH)	Ubikace v kanónovém objektu, vybavená německým ventilátorem a postelemi. (RH)	Jeden ze tří agregátů v jižní strojovně baterie. Nejednalo se o nikterak moderní typ. (RH)

Bangsbo Fort

Tato baterie, ležící na jižním okraji Fredrikshavenu, mohla krýt menší část úžiny Kattegat mezi východním pobřežím Jutského poloostrova a ostrovem Læsø. Na rozdíl od výše popsaných baterií využila baterie Bangsbo objekty německého opěrného bodu Fredrikshavn Süd včetně jeho dělostřelecké výzbroje, tvořené čtveřicí 15 cm kanónů z dánské pobřežní obrněné lodě Niels Juel⁽⁴⁾. Němci zde postavili kolem osmdesáti betonových objektů, z nichž nejvýznamnější bylo velitelské stanoviště M152, stanoviště řízení palby M162a, objekt pro radar Würzburg (V174), tři kasematy M270 pro 15 cm kanóny (čtvrtá nebyla dokončena), čtveřice objektů pro 10,5 cm protiletadlové kanóny a zhruba 20 různých úkrytů v odolnosti Bneu. Dánové upravili nedokončenou kasematu, v níž zřídili podzemní skladiště munice s výtahy, ale jinak ji ponechali v podobě otevřeného palebného postavení, doplnili šest otevřených postavení pro dvojčata Boforsů a do týla hlavní pozorovatelny výsuvný radar, krytý pancéřovou deskou. Kromě hlavní výzbroje využívali i 10,5 cm kanóny v lehkých otočných věžích protiletadlové baterie, které mohly pálit i na pozemní a námořní cíle. Baterie byla dokončena v roce 1952, ale přece jen byla dosti zastaralá a tak její aktivní služba skončila již po deseti letech. V prostoru těžké protiletadlové baterie nicméně dodnes funguje radarová stanice dánského námořnictva.

Kromě objektů opěrného bodu Fredrikshaven Süd reaktivovali Dánové také těžkou protiletadlovou baterii, spadající do pět kilometrů vzdáleného opěrného bodu Fredrikshaven Nord. Tato baterie byla vybavena čtyřmi víceúčelovými 10,5 cm kanóny v lehkých věžích a také pancéřovaným otočným dálkoměrem.

Celý areál baterie je volně přístupný a v otvírací dobu jsou otevřené a volně přístupné i interiéry mnoha objektů. Je možné prolézt si všechny tři kasematy a detailně si tak prohlédnout patnácticentimetrové kanóny. U objektu pro řízení palby se dochovala vodorovná pět centimetrů silná pancéřová deska s kolejnicemi, která kryla radar (zřejmě jediná, která se v Dánsku dochovala). U provozní budovy, v níž lze zakoupit pevnostní literaturu, je vystaveno několik kanónů, světlomet, věž tanku PzKpfw I v pevnostní úpravě a především velice zajímavý exponát v podobě rozmontované lehké otočné věže pro 10,5 cm protiletadlový kanón. Nejkurióznější exponát je ale zabudovou – jedná se o třicetimetrovou maketu lodě, postavenou v roce 1959 pro výcvikové účely z dílů vyřazených torpédovek a minolovek.

Stanoviště řízení palby typu M162a bylo plně využito pro potřeby dánské baterie.	Pancéřová deska, kryjící výsuvný radar v týlu objektu M162a. Stejný systém byl i na Stevnsfortetu. (RH)	Pohled do horní části baterie (objekty s kanóny jsou vpravo pod svahem). V popředí je vstup do úkrytu, vpravo objekt V174 pro německý radar a vlevo platforma pro lehký flak.
Pohled z velitelské „věžičky“ na dvě ze tří postavení pro 40 mm Boforsy, náležející k PL baterii sever. Dobře jsou vidět police na zásobníky.	Vchod do jednoho z objektů s ochrannou střílnou a dvoudílnými dvěřmi (pro případ zasypání dolní části troskami při ostřelování. (RH)	Objekt M270 s 15 cm kanónem. Tento typ byl vybaven vnitřními prostorami lépe, než běžnější kanónové objekty. (RH)
Detail 15 cm kanónu z obrněnce Niels Juel, chráněný pouze lehkým plechovým štítem. (RH)	Zadní stěna kanónové kasematy s otvory pro podávání granátů a prachových náplní. Dřevem obložené potrubí v pozadí vede do kobky na vystřelené nábojnice. (RH)	Detail závěru s označením typu (15 cm P.K. L/45), výrobního čísla, lodi, výrobce a váhy hlavně.
Detail 15 cm kanónu. Oproti ostatním dánským bateriím se jednalo o zastaralou zbraň s minimální odolností štítu. (RH)

Protiletadlová baterie v opěrném bodu Fredrikshaven Nord je udržována v dobrém stavu a její pancéřovaný dálkoměr je velice hezký. Bohužel se zde ale nedochovaly žádné lehké věže (či spíše plechové kryty), pouze v jednom z palebných postavení je instalován původní protiletadlový kanón bez „věže“. Interiéry objektů jsou až na jednu výjimku nepřístupné, podle trčících ventilačních rour poválečného typu je patrné, že Dánové reaktivovali i některé úkryty v týlové části baterie.

Lehce pancéřovaný stereoskopický dálkoměr německého původu pro řízení palby na vzdušné i námořní cíle. (RH)

Protiletadlový kanón ráže 105 mm, na němž chybí lehká pancéřová věž. Její hlavní nosník byl přišroubován k přední části lafety. (RH)

Lehká pancéřová (spíše plechová) věž pro 10,5 cm kanón v expozici muzea Bangsbo fort. Skládá se ze dvou symetrických polovin, což usnadňovalo dopravu a montáž.

Poznámky:
(1) Tento typ věží je označován Dreh LC/34 a je vybaven kanóny SKC/28 ráže 150 mm L/55. Gneisenau měla čtyři věže, jenže baterií, o nichž se tvrdí, že jejich věže pocházely z této lodě, je jaksi příliš mnoho. Podle většiny pramenů (včetně článku V. Kupky) byly dvě věže z Gneisenau osazeny na baterii Fanø-Nord (pro zvýšení zmatku označovanou Gneisenau) a dvě na fríském ostrově Wangerooge (baterie Jade-Ost). Podle Bunkersite ale byly dvě instalovány v baterii Brommy ve finském Petsamu a dvě byly odvezeny do Nizozemska, kde se jednu podařilo instalovat do baterie Zanddijk u Den Helderu. Jisté je, že věže v baterii Fanø-Nord, po válce přemístěné na Stevnsfortet, byly instalovány v jednodpodlažním objektu M184, zatímco objekty M219 v Zanddijku mají šachtu, procházející dvěma patry. Pokud byly v Zanddijku věže z Gneisenau, měly odlišně konstruovanou (vyšší) válcovou část s mechanismy pod samotnou pancéřovou částí, což vzbuzuje podezření, že v Dánsku jsou jiné věže. Z dostupných archivních dokumentů a současných fotografií se mi zatím podařilo zjistit následující:
– Podle zprávy Velitelství námořnictva z listopadu 1943 byly dvě věže z Gniesenau určeny pro baterii Schveningen Nord v Nizozemsku a dvě do prostoru Le Havre (avšak ani jeden z těchto projektů nebyl realizován). Podle téhož dokumentu měly dvě věže pro nerealizované bitevní lodě třídy „H“ měly putovat do finského Petsama.
– Další dokumenty (hlášení o stavbě z května 1944 a bojové hlášení o ztrátě baterií z října 1944) hovoří o dvojitých věžích s 15 cm kanóny v Petsamu, pochopitelně bez zmínky o jejich původu.
– Kromě dvou věží ve Stevensfortetu se dochovala plechová spodní část věže v šachtě baterie Zanddijk a celá věž s mechanismy, ale uřezanými hlavněmi a rozřezaným pancéřováním v Petsamu (dnes Pechenga v Rusku). Nejedná se však o baterii Brommy, jak bylo zmíněno výše, ale baterii Petsamo.

(2) Allied Forces Baltic Approaches (BALTAP) zřídilo NATO v roce 1962 pro obranu Baltského moře a především dánských úžin. Jeho velitelství sídlilo v Dánsku, velitelem (COMBALTAP) byl vždy dánský důstojník, jeho pobočníkem důstojník německý. Raketové baterie spadaly pod COMAIRBALTAP, tedy pod velitelství vzdušných sil v rámci BALTAP. Struktura se zjednodušila v roce 1993, nicméně samotný BALTAP byl zrušen až v roce 2002.

(3) Škoda Plzeň produkovala kanóny 15 cm S.K. C/28 L/55 ve verzi s lafetou Küst MPL C/36 pro pobřežní dělostřelectvo, mimo to dodala jen několik kusů pro ponorky a rychlé čluny. První sérii čtyřiceti kusů pobřežních děl objednali Němci již v roce 1939, druhou sérii o stejném objemu v roce 1941 a třetí, tentokrát stokusovou sérii, v roce 1942. Ve srovnání s podstatnou částí výzbroje pobřežního dělostřelectva, kterou tvořily zastaralé či kořistní zbraně, se jednalo o výkonné a moderní zbraně. Do Dánska se dostalo osm kusů kanónů a čtyři z nich se následně staly hlavní výzbrojí baterie Langelandsfortet. Zbraně byly ze Škodovky odeslány až v lednu 1945 a chyběly jim pancéřové štíty, které byly vyrobeny až po válce v rámci jejich instalace na Langelandu. Zbývající čtyři kanóny byly osazeny v baterii Hesbejrg a po válce byly přemístěny na dánský fort Kongelundsfortet u Kodaně. Odtud byly později demontovány a dva z nich posloužily jako cvičné nedaleko baterie Langelandsfortet. Z této čtveřice byly následně dva kanóny sešrotovány a dva se dochovaly v jiných muzeích. Původ kanónu na parkovišti muzea Langelandsfortet se nepodařilo zjistit, zajímavé je, že má lafetu ze škody Plzeň, ale samotnou zbraň vyrobila zbrojovka Rheinmetall.

(4) Projekt lodi Niels Juel spadal do specifické kategorie pobřežních obrněných lodí, u nichž byla rychlost a dojezd obětovány ve prospěch silného pancéřování a výzbroje. Jednalo se tedy o jakousi malou bitevní loď pro chudší státy s členitým pobřežím. Niels Juel byl objednán v roce 1914 a měl mít dvě věže s dvojicí 30,5 cm kanónů, avšak byl spuštěn na vodu až po válce. Pacifistická vláda nebyla projektu nakloněna a dokonce uvažovala o sešrotování, nakonec byla tato silně pancéřovaná loď vyzbrojena pouze deseti 15 cm kanóny. Sloužila pouze pro školní a reprezentativní účely, v roce 1940 zvládla vypálit pouze několik výstřelů na německá plavidla. Dánské námořnictvo zůstalo zachováno až do roku 1943 a když Němci přistoupili k zabavení lodí, obrněnec se pokusil ujet do Švédska. Byl bombardován a najel na mělčinu, Němci jej však opravili, osm děl použili v pobřežní obraně a loď využívali jen jako školní. V květnu 1945 byl Niels Juel potopen v německých vodách, kde jeho vrak leží dodnes.

Zobrazit místo Dánská poválečná opevnění na větší mapě

Všechna popisovaná muzea jsou prvotřídní, se spoustou exponátů, perfektně opravenými objekty a ve všech se prodává pevnostní literatura. S výjimkou podzemí Stevnsfortetu je prohlídka volná a můžete ji tedy věnovat libovolné množství času. Nejlépe je dostupný Stevnsfortet, neboť je blízko od výstupu z trajektu, kterým se do Dánska dopravíte z německého Rostocku. Langelandfortet je také v jižní části Dánska, ale na ostrov se musíte dostat, což je poněkud časově náročnější. Bangsbo fort je až na severu, nicméně je to potenciální trasa do dalších oblastí, oplývajících opevněním, tedy do norského Kristiansandu nebo švédského Göteborgu. Navíc je na severu zdaleka nejvíc objektů Atlantického valu. Všude je dostatek pěkných kempů, dánské dálnice jsou bezplatné a ceny potravin jsou poněkud příznivější, než ve zbytku Skandinávie.

stav: srpen 2012

Foto: O. Filip 2012, R. Hrabčák 2012 (RH)

Literatura:
Bangsbo Fort Bunkermuseum
Sören Östergaard Forts and Defence Lines in Scandinavia – The Stevns Fort
Langelandsfortet – Artillery
Development of a new Cold War Exhibition in the „Koldkrigsmuseum Langelandsfort
V. Kupka: Dělostřelectvo Gneisenau v pobřežní obraně, in: ATM 3/2009 a ATM 4/2009.

Zatím žádné komentáře