(Finsko) – Ravijoki, Ylä-Pihlaja, Virolahti Napsal: O. Filip objekty: pěchotní sruby, úkryty, objekty pro tankové věže Od pobřeží Finského zálivu se táhne silný úsek linie s mnoha podzemními úkryty, zajímavými pěchotními sruby a věžemi ze sovětských tanků.

Po Zimní válce, v níž Finsko ztratilo část území na jihu, bylo nutné zabezpečit nové hranice. Proto byla zahájena stavba linie s oficiálním názvem „Suomen Salpa“, což doslova znamená „Finská závora“. Slovo „Salpa“ je jen označením, že se jedná o uzávěr hranic a běžnému českému tvarosloví by nejspíše odpovídal název „Finský val“. Ze zkrácené finské verze „Salpalinja“ se však nejen do češtiny, ale i dalších jazyků přenesl název „Linie Salpa“.

Linie měřila 1200 kilometrů, ale 90 % stálých objektů bylo soustředěno mezi Finským zálivem a jezerem Saimaa, tedy na úseku zhruba 70 kilometrů. Krajina je tvořena jehličnatými lesy s četnými jezery, bažinami a žulovými skalami, které posloužily pro umístění části objektů.

Karelská šíje s obrannými liniemi a vyznačením předválečné a současné hranice. (Ondřej Filip 2021, mapový podklad Google Maps)

Horečná výstavba probíhala od jara 1940 a byly zde nasazeny desítky tisíc mužů, kteří stihli vybudovat stovky stálých a tisíce dřevozemních objektů.(1) V červnu 1941 vypukla Pokračovací válka a finské linie se posunuly na jih. Mnoho objektů zůstala nedokončených a veškerá výzbroj byla přesunována na frontu. Ta byla zabezpečena silnými polními opevněními, za nimiž se nacházela linie stálých objektů VT (Vammelsuu–Taipale) a VKT (Viipuri–Kuparsaare–Taipale), která ve východní části kopírovala průběh původní Mannerheimovy linie.

Betonáž objekt linie VT s pancéřovou kopulí. Zajímavý je způsob fixace kopule závěsy s drátů, které bylo možné utahovat pro přesné vyrovnání polohy. (archiv SA-kuva)

V roce 1944 byla linie Salpa opět aktivována a probíhala především výstavba kulových úkrytů a osazování pancéřových kopulí na provizorní objekty. Příměří však bylo uzavřeno dříve, než se Sověti k linii Salpa probojovali. Lze předpokládat, že přítomnost poměrně silné obranné linie v těžko průchodném terénu byla jedním z faktorů, které přispěly k ochotě Sovětského svazu ukončit boje.

Doprava kopule z místa vykládky do rozestavěného objektu pomocí saní, tažených kladkostrojem. (archiv SA-kuva)

Větší stálé objekty bychom mohli označit za malé pěchotní sruby na úrovni našich „arabských“ srubů. Téměř všechny objekty jsou jednostranné, oboustranné objekty jsou velmi vzácné a narazili jsme pouze na variantu, kde na jednu stranu působí kulomet z kopule. Menší sruby (konekiväärikorsut) měly ve výzbroji pouze kulomet a vedle něj průzor. Větší objekty (Panssaritorjuntatykin ja konekiväärin korsut), jichž bylo vybudováno celkem 54, měly střílny pro kasematní kanón a kulomet. Malé jednostřílnové objekty jsou koncepčně srovnatelné s lehkými objekty, ale jsou masivnější. Jejich alternativou jsou objekty s jedinou místností, z níž se vstupovalo do kopule (Konekiväärikupukorsut). Bylo postaveno 15 objektů s jednou kopulí a tři se dvěma, čímž vznikl oboustranný objekt.

Pro pěchotu byly budovány úkryty, a to buď povrchové nebo podzemní. Povrchové objekty (Majoituskorsut), jichž bylo postaveno 117, mohly mít podobu železobetonového kvádru nebo v žule vylámaného příkopu, zakrytého železobetonovým stropem. V obou variantách mohly být vybaveny pozorovacími zvony. Podzemní úkryty (tunnelit), rozestavěné v počtu 25 exemplářů, byly podstatně větší a řada z nich disponovala zvonem a mohly být propojena s bojovými objekty.

Standardem byly pancéřové dveře, ventilace, vytápění a pevnostní lafetace, hojně byly používány i pancéřové zvony. Nejdůležitějšími zbraněmi byly vzduchem chlazené kulomety Maxim na jednoduchých lafetách, jejichž betonové střílny představovaly slabinu objektů. Daleko lépe byly řešeny protitankové kanóny ráže 45 mm, vyrobené z kořistních hlavní sovětských tanků a protitankových děl. Disponovaly pancéřovou střílnou s těsnící koulí, opatřenou otvory pro hlaveň a zaměřovač. Pancéřové prvky představovaly především malé pozorovací zvony s průzory nebo jen pro periskopické pozorování, vzácněji se vyskytovaly kopule pro těžký kulomet. Obranu zesilovaly také objekty, zhotovené z ukořistěných sovětských tanků (teräspesäkkeet). Skládaly se z části korby, z níž byl odříznut motorový prostor a věže, osazené přímo do terénu bez použití betonu.(2)

V řadě míst nebylo nutné budovat protitankové překážky, neboť terén s bažinami a skálami vylučoval pohyb jakýchkoli vozidel. V rovnějších úsecích byly stavěny především proslulé řady žulových balvanů, které byly levné a odolné, avšak značně bránily vlastní palbě. Hojně se také vyskytovaly protitankové příkopy.

Předsunuté postavení

Předsunuté postavení leží v nejdůležitějším jižním úseku asi deset kilometrů před hlavní obrannou liniíé. Skládá se převážně z kulovitých úkrytů, doplněných tankovými věžemi a právě ty z něj dělají mimořádně zajímavou lokalitu. My jsme prošli pouze malou část kolem hlavní silnice z Helsinek do ruského Vyborgu. Všechny objekty s věžemi byly u cest a celkem snadno k nalezení, jedna z nich je ale na zahrádce soukromého domu.

Kulový úkryt s vyčnívajícími segmenty pro komín a ventilaci. Objektu chybí zához.	Objekt č. 1336 s věží z tanku BT-5. Je vidět válcový kryt periskopu i střílna pro ruční zbraň. (JP)
V objektu č. 1840 zbyla jen korba tanku BT-5. (JP)	Objekt č. 1338 s věží tanku BT-5. (JP)
Nahrazení všech poklopů a krytů periskopů a větráku plechem i průstřel v levé části naznačují, že tank zřejmě utrpěl značná poškození.

jižně od Ravijoki

Nejjižnější část jižně od vesnice Ravijoki je chráněna zálivem. Na většinu míst se dá dojet autem. Velmi pěkný je podzemní úkryt č. 41, fotogenický je i malý kulometný objekt č. 20 se zvonem. Poměrně vzácným typem je oboustranný srub č. 169, který má výzbroj pouze v v kopulích, bohužel interiér je zatopený. Neméně zajímavý je srub č. 170-171 s výzbrojí vlevo pod betonem a vpravo v kopuli, který navíc obsahuje úkryt pro protitankový kanón. Atypický je také úkryt č. 28-172 se zvonem, kombinovaný s přístavbou pro kulomet.

Kulometný objekt č. 20 na pobřeží. (JP)	Jedna z mála vybetonovaných částí podzemního úkrytu č. 41.
Detail levé kopule. Vedle střílny je otvor pro odvod vzduchu. (JP)	Úkryt 28 s dostavěným kulometným objektem 172. Oba mají samostatné vchody a nejsou propojené.
Atypický srub 170-171 má vlevo klasické střelecké místnosti pro kulomet a kasematní kanón.

Ravijoki

Na malém prostoru, kde se dá téměř všude dojet autem, je výjimečné množství zajímavých objektů, mezi nimi volně přístupné podzemní úkryty. Věž a korbou z tanku T-26 tvoří objekt T1 přímo u silnice. Nedaleko je kavernový úkryt č. 13, který je zamčený a je vidět jeho bojový objekt. Na hřebeni nad nimi je úkryt č. 179 s garáží pro kanón a hezký kulometný objekt č. 48 se zvonem.

Velmi zajímavý je kavernový úkryt č. 7, který disponuje zvonem a objekty pro protitankový kanón a kulomet, takže tvoří jakousi miniaturní “tvrz”. Hned vedle něj je velký úkryt 1-180 pro 80 mužů, zabudovaný do skály. Na jejímž vrcholu je pozorovací objekt se zvonem a periskopem a unikátní nasávací objekt. Do pozorovatelny se ale nedá dostat, neboť ve 14 metrů vysoké šachtě není žebřík. Následuje srub č. 10 a podzemní úkryt č. 11 s bojovým objektem.

Objekt T1 s věží tanku T-26. Dole na korbě je otevřený příklop řidiče. Podle držáků antény se jednalo o velitalský tank.	Interiér s ozubeným věncem a střílnou, nad níž je průzor. (JP)
Kulometný objekt č. 48. Vedle střílny je pozorovací průzor. (JP)	Střílna 45mm kasematního kanónu v objektu, který je součástí úkrytu č. 7. (JP)
Jeden ze sálů v podzemí úkrytu č. 7.	Vstup do objektu pro nasávání vzduchu. (JP)
Vzduch se nasával mezerou mezi stěnou šachty a kruhovým víkem. (JP)	Přístupová šachta do nasávacího objektu s dochovaným potrubím.
Pozorovací zvon vz. 1940 a v popředí kryt periskopu.	Šachta do pozorovacího zvonu v úkrytu č. 11.

Severně od silnice, za hasičskou stanicí je lesopark, v němž se přímo u cesty nachází objekt T2 s věží. Autem lze zaparkovat přímo u objektu č. 182 s kopulí, který je bohužel zatopený. Nedaleko něj je tankový objekt T3 a za ním pěkný srub č. 181. Ten je částečně upravený pro muzeální účely a v době naší návštěvy byl otevřený, takže jsme si mohli prohlédnout dochované vybavení.

Objekt T2 s věží tanku BT-5.	Původní čelo korby s průzorem řidiče je otočené do týlu. Zajímavá jsou dvířka.
Malý objekt č. 182 s kopulí pro těžký kulomet. (JP)	Objekt T3 s věží BT-5. Na věži leží maska kanónu.
Interiér věže T3. Vpravo jsou police na zásobníky do kulometu. Lafeta je možná nějakou improvizací pro kulomet.	Pěchotní srub č. 181 má méně obvyklé maskování vytvořené přímo z betonu.
Lafeta pro těžký kulomet v objektu č. 181. (JP)

Ravijoki – Ylä-Pihlaja

Objekt č. 17 je podzemní úkryt se zvonem a kasematou pro kulomet. Následují dva povrchové úkryty č. 82 a č. 83 a poté pěkný jednostranný srub č. 273. Palbu na opačnou stranu zajišťuje nedaleký objekt č. 273a s kopulí pro těžký kulomet. Objekt č. 160 patří k nejzajímavějším, neboť se skládá z podzemního úkrytu a dvoupodlažní kasematy pro kanón a kulomet.

Řez bojovou částí objektu č. 160. Výška objekt včetně zvonu je přes osm metrů. (Ondřej Filip 2021)

 

Jeden z typů pancířů pro periskop. Masivní horní část bránila deformaci roury nebo zničení periskopu při blízkém zásahu stropu. (archiv SA-kuva)

Impozantně vyhlížející vchod do úkrytu č. 17.	Sál v úkrytu č. 17. Žulový masiv je soudržný, ale voda jím protéká.
Detail pancéřového krytu pro periskop na úkrytu č. 82. (JP)	Pěchotní srub č. 273 střílel doprava, směrem doleva zajišťovala palbu kopule objektu č. 273a. (JP)
Detail otočné vložky v kopuli objektu č. 273a.	Objekt č. 160 je vzácným typem se střílnami ve dvou podlažích, čímž v podstatě nahrazuje pěchotní srub.

Ylä-Pihlaja – Virolahti

Nejzajímavější je objekt č. 144, složený z úkrytu a dvoupodlažní kasematy. Pěkný je také kulometný objekt č. 36 a úkryt č. 96 a především č. 93, kde si lze zevnitř prohlédnout vzácný pozorovací zvon pro periskopické pozorování. Hezký je i pěchotní srub č. 158 se zvonem, nedaleko nějž je klamný betonový zvon. Kolem jsme navštívili další objekty, například kulometné č. 100 a 335 a úkryty č. 99, č. 103 a č. 106. Nejhezčí je každopádně srub č. 104 se zvonem a garáží pro protitankový kanón.

Úkryt č. 99 je ukázkou varianty, vybudované zastřešením výlomu v žule železobetonovým stropem. (Ondřej Filip 2021)

Úkryt č. 103 je běžným typem, vybaveným pozorovacím zvonem. (Ondřej Filip 2021)

Dvoupodlažní objekt č. 144 pro kanón a kulomet. (JP)	Malý kulometný objekt č. 36, jehož střílna je chráněna úzkým zářezem v žulovém masivu. (JP)
Důkladně zamaskovaný zvon vz. 1940 na úkrytu č. 96. (JP)	Interiér zvonu pro periskopivké pozorování v úkrytu č. 93.
Pěchotní srub č. 104 s dobře viditelným zvonem. Vlevo mimo záběr je ještě úkrytová místnost pro protitankový kanón. (JP)

muzeum Virolahti

Hlavním exponátem tohoto malého muzea je srub č. 147, který leží nedaleko hlavní budovy. Je vyzbrojen pevnostním kanónem a kulometem a jeho prohlídka je možná bez průvodce. Dalším objektem muzea je úkryt č. 113. V areálu je vystaven německý protitankový kanón, dvě kopule a forma pro betonáž kulových úkrytů. O prázdninách je otevřeno denně, mimo sezónu jen některé dny. Nedaleko muzea se nachází volně přístupný srub č. 111-112, složený ze dvou kulometných objektů a úkrytu pro protitankový kanón.

Levostranný srub č. 147 pro kasematní kanón a kulomet, vybavený pozorovacím zvonem. (Ondřej Filip 2021)

Úkryt č. 113 je ukázkou povrchové varianty, která nemá zvon. (Ondřej Filip 2021)

Protitankový kanón 7.5 cm Pak 40 v přesně rekonstruovaném palebném postavení. (JP)	Plechová forma pro kulové úkryty. Na každém segmentu jsou příruby pro hadice, jimiž byla po betonáži odsávána voda a vzduch.
Kulometné kopule vz. 1943, v popředí menší model, za ním verze s prostorem pro pozorovatele.	Plně vyzbrojený srub č. 147 pro protitankový kanón a kulomet, vybavený zvonem, je hlavním objektem muzea.
Kasematní kanón ráže 45 mm ve srubu. Zajímavý je šroubový mechanismus náměru. (JP)	Detail zaměřovače kanónu, vyrobeného v roce 1941. Miřič se do něj díval zboku.
Kulomet systému Maxim na pevnostní lafetě. Vpravo nahoře ústí hlasová roura. (JP)	Jeden z typů ventilátorů. Vpravo je studna s ručním čerpadlem. (JP)
Objekt č. 111-112 na okraji areálu.	Úkryt pro polní kanón s ochrannou střílnou a vstupními dveřmi do objektu.

Poznámky:
(1) Podle údajů z muzea Virolahti bylo postaveno 447 stálých objektů, 254 kulových úkrytů, 20 stálých baterií, 25 podzemních úkrytů, 49 polopermanentních objektů s kopulemi, 720 dřevozemních úkrytů, 1250 kulometných hnízd, 350 kilometrů zákopů, 225 km překážek z kamenných bloků, 130 km protitankových příkopů, 315 km protipěchotních překážek a také stovky kilometrů cest a elektrických vedení.
(3) Podle archivních pramenů se na lini nacházelo 23 věží z tanků BT-5, pět z tanků BT-2 a pouze po jenom kusu věží z tanků BT-7, T-26 a T-37 a také jedna věž z obrněného vozidla BA-6. Tanky T-26 se Finové snažili zařazovat do výzbroje, ostatně velmi se podobaly jejich vlastním tankům Vickers, neboť se jednalo o licenci. Tanky řady BT nepovažovali za perspektivní a proto byly k dispozici pro opevnění.

 

(autor mapy: Radim Světlík, Evropská stálá opevnění) 

Pro průzkum linie jsme zvolili ubytování u Virolahti, vzhledem ke vzdálenostem by bylo možné bydlet v podstatě kdekoli po jezero Saimaa. Průzkum nevyžadoval větší pěší přesuny, neboť lokalitou vedou kvalitní šotolinové cesty a téměř vždy se dá k jednotlivým objektům přiblížit autem. Objekty jsou zcela čisté a téměř všechny jsou otevřené. Po linie vede značená trasa „Salpapolku“, ale většinu objektů míjí, takže je nutné odbočovat. Krajina je málo obydlená a nepotkávali jsme téměř žádné místní obyvatele ani turisty. V celé lokalitě je nesmírně hezká příroda, v létě ale mohou působit problémy komáři. My jsme měli štěstí, neboť se v červenci 2019 ochladilo tak výrazně, že se zde téměř nevyskytovali. Všechny muzea na linii jsou perfektní, s volnou prohlídkou objektů a exponátů, ale v žádném kupodivu nebyla k dispozici literatura, který by se týkala přímo objektů linie.

Podrobnější informace o jednotlivých úsecích a větší množství fotografií najdete na webu a facebookové stránce Evropská stálá opevnění. Na webu je také ke stažení rozsáhlý materiál s detailní inventarizací linie, který popisuje všechny objekty a zdůrazňuje unikáty.

Literatura:
Tomáš Šetina: Finské opevnění – Salpa linie, Novodobé fortifikace 1/1999, str. 36-45
Radim Světlík: Evropská stálá opevnění
John Lagerstedt: Salpalinja, sotahistoriallisten kohteiden arkeologinen inventointi 2009 – 2012

Zatím žádné komentáře