(Finsko) – Miehikkälä, Hostikka, Luumäki Napsal: O. Filip objekty: pěchotní sruby, úkryty, objekty pro tankové věže Mezi městečkem Miehikkälä a jezerem Saimaa je mnoho zajímavých objektů a také dvě pevnostní muzea.

Historie linie byla popsána v minulém článku. Za podrobnější popis stojí také hojně využívané pancéřové prvky. Pro protitankové kanóny ráže 45 mm byly odlévány mohutné střílny s otvorem pro těsnící kouli. Pokud se Finové inspirovali sovětskými pevnostními kanóny DOT-4, což se nabízí, neboť řešení s koulí se v celé Evropě vyskytovalo velmi zřídka, pak tím až do Finska doputovala naše koncepce, neboť sovětská zbraň je kopií zbraně L1.

Pancéřová střílna pro pevnostní protitankový kanón v ženijním skladu. Jedná se o masivní jednodílný odlitek. (archiv SA-kuva)

Slabinou jinak dobře vybavených objektů byly primitivní betonové střílny pro kulomety, nezajišťující plynotěsnost ani ochranu posádky před střepinami a palbou, zaměřenou na střílny. Na řešení se pracovalo, ale do objektů se ve větší míře nedostalo.

Zkoušky nového typu lafety, který by umožnila použití pancéřových střílen s menším otvorem. Jediný známý exemplář této střílny je osazen v objektu č. 241 u Virolahti. (archiv SA-kuva)

Pancéřové pozorovací zvony a kulometné kopule produkovalo ve větších počtech jen několik zemí. Finské ocelárny technologii zvládly a od roku 1939 do konce války odlily kolem tisícovky tvarově dosti složitých prvků.

Pozorovací zvony s průzory byly nejprve vyráběny ve verzi 1939 s plošším vrchlíkem, která byla používána i na Mannerheimově linii. Následovaly zvony vzor 1940 o váze 12 tun, které lze na první pohled identifikovat podle podstatně vyššího vrchlíku polokruhového tvaru. V menším počtu byly produkovány zvony vzor 1941, které neměly průzory po celém obvodu a později větší zvony vzor 1944 pro dvě osoby s přístupem po schodišti, ty se ale na Linii Salpa zřejmě nedostaly.

Pozorovací zvon po zkušebním ostřelování. Zásah č. 3 vedl k destrukci průzoru. (archiv SA-kuva)

Na pozorovacích zvonech v ženijním skladu je vidět zajímavý detail v podobě vnějších žeber. Uvnitř je již z výroby namontován otočný prstenec s pojezdovými kolečky. (archiv SA-kuva)

Kupole pro těžké kulomety měly vysokou odolnost a umožňovaly dokonalé maskování palebných pozic. Lafeta byla určena pro standardní kulomet Maxim, bylo však možné použít i kořistní sovětské kulomety Děkťarjov. První verzí byla koule vzor 1940, brzy nahrazená vyšším modelem 1941. Model 1942 byl opět nižší a v odlehčené verzi byla tato kopule určena i pro polopermanentní opevnění. Modernější kopule vzor 1943 měly prostornější interiér, periskop a podstatně komfortnější přístup po schodišti. Menší verze se podobala starým kopulím, větší měla složitý tvar s bočním výklenkem pro pozorovatele.

Kopule vzor 1940 má proměnlivou sílu stěn. Stěna se střílnou má tloušťku 24 cm, strop a zadní stěna jen 20 cm. Vysunutí hlavně kulometu ze střílny umožnilo použít vnitřní průměr pouhých 100 cm, ale ukázalo se, že pro pohodlnou obsluhu je to nedostatečné. (Ondřej Filip 2021)

Na jižních liniích VT a VKT, které zůstaly na území Ruska, se žádné kopule nedochovaly, velké množství jich nicméně zůstalo na Linii Salpa a několik kusů i na opevněních na severu. Řada kopulí vzor 1943 je také k nalezení v prostoru poválečných pobřežních baterií, kam byly převezeny ze skladů, aby zesílily protipěchotní obranu, avšak ,moho z nich už nebylo osazeno. Nejzajímavějším příkladem je ostrov Örö, kde najdete tři osazené kopule a zvon a také jednu volně postavenou kopuli.

Kopule vzor 1940 s kulometem Maxim. Fotografie je pravděpodobně ze zkoušek a je možné, že se jedná o maketu interiéru. (archiv SA-kuva)

Zamaskovaná kopule vz. 1943 ve velké verzi pro obsluhu kulometu a pozorovatele. (archiv SA-kuva)

Ventilace objektů byla řešena obdobně jako v italském a švýcarském opevnění. Ubikace měly nucené větrání, ale obsluhy zbraní si musely v případě boje nasadit masky, napojené pružnými hadicemi na rozvod vzduchu. Toto řešení nebylo příliš komfortní, ale vyžadovalo menší výkon ventilátorů, který tak bylo možné pohánět ručně. Ve větších objektech byly k dispozici studny s ručními čerpadly a velké sporáky, které umožňovaly vaření a procházela jimi jedna větev ventilačního potrubí, což umožňovalo přímo rozvádět teplo. Ke spaní sloužily dřevěné patrové postele. Jak ukázaly zkušenosti ze Zimní války, měla možnost ohřát se, uvařit teplé jídlo a spát v teple pro bojeschopnost jednotek zásadní význam, takže hodnota objektů zdaleka nespočívala jen v pokrytí omezeného sektoru linie palbou jeho zbraní.

Ubikace posádky s patrovými postelemi a kamny. Komín vedl přímo do stěny, potrubí na snímku sloužilo k ohřívání vzduchu, vháněného ventilátorem. (archiv SA-kuva)

Kulové úkryty (pallokorsu) Tento neobvyklý úkryt byl vyzkoušen teprve v roce 1942 a jeho levnou a rychlou stavbu umožňovala kombinace dvou revolučních stavebních technik, konkrétně nafukovacího vnitřního bednění a vakuovaného betonu. Do stavební jámy byl umístěn prstenec, v němž byla nafouknuta gumová koule o průměru tří metrů. Mezitím byla na dřevěné kostře naohýbána potřebná armatura. Ta byla upevněna nad kouli a ve vzdálenosti 60 centimetrů bylo usazeno plechové vnější bednění s ventily. Přímo nad objekt byla umístěna míchačka a po vyplnění dutiny mezi balónem a plechem byl objekt utěsněn. Poté bylo připojeno množství hadic, jimiž vývěva odsávala vzduch a vodu ze stěn. Aby nebyl nasáván beton, byl vnitřní povrch forem povrch pokryt filtrační tkaninou na vrstvě jemného pletiva. Díky odsátí beton během hodiny ztvrdl natolik, že bylo možné demontovat vnější bednění a poté vypustit balón a spolu s díly prstence jej vytáhnout vchodem. Objekt byl poté obsypán a dovnitř byl instalován jednoduchý dřevěný nábytek a kamna. Dveře byly pouze dřevěné a vstup byl umožněn ze zákopu. Vlevo je zjednodušené schéma formy, složené z nafouknuté koule a plechových dílů. Horní část je ponechána otevřená pro sypání betonu, jediná vrstva armatury je těsně nad vnitřní plochou stěn. 1 – vnější plechová forma, 2 – armatura, 3 – podkladový prstenec vnitřní formy, 4 – nafukovací vnitřní forma. Vpravo je obsypaný objekt po betonáži s instalovanými komíny a kamny. (Ondřej Filip 2021) První objekt byl vybudován v roce 1942 na severu u přístavu Petsamo, na jižních válečných liniích bylo tímto způsobem postaveno zhruba šest stovek úkrytů. Během sovětské ofenzivy byla technická zařízení úspěšně evakuována a na linii Salpa vzniklo dalších 254 kulových úkrytů. Zatímco část starších objektů na liniích VT a VKT měla železobetonový zalomený vchod, budovaný až po kulové části, na linii Salpa se chodbičky nevyskytují, čímž se výstavba urychlila. Na starších liniích, které zůstaly na území Sovětského svazu, byly úkryty spolu s ostatními objekty vyhozeny do povětří. Většina kulových úkrytů na linii Salpa se dochovala, ale vzhledem k umístění jsou většinou zaplavené. V několika muzeích jsou vystaveny díly bednění pro betonáž a v muzeu Miehikkäla i část strojního vybavení. Dokončování armatury, kterou ve správné vzdálenosti od nafouknuté koule drží dřevěné špalíky. Vpravo je bednění vchodové chodbičky. Zajímavé je použití míchačky na pásovém podvozku z kořistního dělostřeleckého tahače STZ-5 „Stalinec“. (archiv SA-kuva) Betonáž s použitím plechového kuželu, který zajišťoval rozprostření směsi. (archiv SA-kuva) Příprava tlakových hadic pro odsávání vzduchu a vody z vybetonovaného objektu. (archiv SA-kuva) Hotový úkryt po sejmutí bednění. Na segmentu vlevo je vidět otisk filtrační látky. V popředí je bednění a armatura pro zalomenou vstupní chodbu, jedná se tedy pravděpodobně o objekt Linie VT. (archiv SA-kuva) Vnější forma v muzeu Luumäki. Vlevo leží další komponenty a jímače vody. (JP) Prvním stupněm odsávací soustavy byly nádrže na zachytávání vody. Nahoře jsou přípojky na jednotlivé hadice. Prstenec bednění, který fixoval vnitřní kouli a vytvářel svislé stěny ve spodní části. Hotový objekt v muzeu Virolahti. Výstupkem vlevo procházel komín, výstupkem vpravo nahoře vzduchové potrubí. Výklenek s kamny v objektu č. 611 muzea Luumäki. Nejjedodušší verze objektu měla vstupní chodbu pouze ze dřeva.

západně od Miehikkälä

Necelé tři kilometry jihozápadně od muzea Miehikkälä je pahorek Riihimäki, k němuž snadno dojedete autem. Do jeho boků jsou zabudovány dva dvoupodlažní bojové objekty. Na východní straně je to objekt č. 308 pro kanón a kulomet se zvonem. Necelých padesát metrů od něj leží úkryt č. 314 s méně obvyklým zvonem pro periskopické pozorování, který snadno najdete, neboť přes jeho strop vede cesta. Mapa ukazuje v jejich týlu kulový úkryt, ale ten je zcela zasypaný. Nedaleko je ještě úkryt č. 316 pro 30 mužů a polní protitankový kanón.

Do západní strany pahorku je vestavěn druhý z dvoupodlažních objektů č. 352, u nějž nahradila kanón málo obvyklá protitanková puška. Po turistické cestě lze obejít bažinu k pěknému kulometnému objektu č. 309 se zvonem. Přímo u turistické trasy se nachází vzácný typ oboustranného srubu s dvojicí kopulí č. 310-443. Jeho interiér je vybaven maketami postelí a několika plány polních opevnění na stěnách. Směrem k muzeu je ještě devět objektů, ale ty jsme nezkoumali. Dál na jih jsme navštívili ještě srub č. 140 se starším typem zvonu, ležící na okraji soukromého pozemku.

Bojová část objektu č. 308 se střílnami pro kulomet v horním a protitankovou pušku ve spodním podlaží.	Málo obvyklá střelecká místnost pro protitankovou pušku, kterou bylo nutné umístit na podlahu.
Interiér pozorovacího zvonu vzor 1940 pro periskopické pozorování s otočnou vložkou.	Stěna bojové části objektu č. 352 se střílnami pro protitankový kanón a kulomet.
Interiér horní kasematy objektu č. 352 pro protitankový kanón. Vpravo je žebřík do zvonu.	Objekt č. 309 se střílnou pro kulomet a průzorem.
Otočná vložka s průzorem v pozorovacím zvonu vzor 1939.	Levá kopule srubu č. 310-443, důkladně maskovaná betonem.
Inteiér jedné s kopulí vzor 1941 s dochovaným potrubím pro odpad nábojnic.	Na stropě srubu č. 140 je osazen méně obvyklý starší typ zvonu vzor 1939.

muzeum Miehikkälä

Areál muzea se nachází dva kilometry severozápadně od vesnice Miehikkälä a z obou stran jsou velká parkoviště. Na rozdíl od ostatních muzeí není na rovině, ale na skalnatém pahorku, takže lokalita je výjimečně hezká, navíc posetá zajímavými exponáty.

Na vrcholu pahorku je zákopový systém s ukázkami menších pancéřových prvků a úkryt č. 385 se zvonem pro periskopické pozorování. V úkrytu č. 327 je expozice ručních zbraní včetně pevnostní verze samopalu Suomi. Nedaleko něj jsou objekty č. 360 pro protitankový kanón, do nějž vede dlouhé schodiště a kulometný objekt č. 326 se zvonem.

Atypický objekt č. 360 s pevnostním kanónem, zabudovaný do hrany skalní plošiny. (Ondřej Filip 2021)

Na rovině na západní straně silnice jsou zákopy a kulové úkryty, z nichž ten nejbližší č. 611 je zpřístupněn. Na východní straně lze jít po značené cestě k nedalekému srubu č. 321 pro kanón a kulomet a úkrytu č. 322 pro 40 mužů s garáží pro protitankový kanón. Po cestě je k vidění ještě výkop pro objekt, vylámaný v žule a rekonstrukce dřevozemního objektu pro boční palbu kulometu.

Francouzský kanón de Bange ráže 155 mm. Finové dostali 48 těchto zastaralých zbraní. (JP)	Ruční jeřáb pro instalaci žulových protitankových překážek.
Německý protitankový kanón 7,5cm Pak 40 ve věrně rekonstruovaném polním postavení.	Detail vystavené kopule pro těžký kulomet.
Otočný štít pro kulomet, používaný často i v poválečných opevněních.	Lehký pozorovací zvon, osazený jako exponát do rekonstruovaného zákopového systému.
Samopal Suomi v pevnostní verzi. Prodloužený kryt hlavně měl zabránit nechtěné střelbě do okrajů střílny ve zvonu.	Střílna pro pevnostní kanón objektu č. 360, zabudovaného do prudkého svahu.
Pevnostní protitankový kanón ráže 45 mm v objektu č. 360.	Kulometný objekt č. 326 se zvonem. V pozadí je vidět hlavní silnice. (JP)
Kulomet v objektu č. 326. Vpravo je nádrž s pumpou pro chlazení hlavně.

severně od Miehikkälä

V hezkém ale členitém terénu kolem jezera Myllampi chránil většinu prostoru bažinatý terén a nízké skály. Na jedné z nich jsou dvě atypické pozorovatelny č. 372 a č. 373 s tenkými ocelovými stropními deskami, opatřenými okénkem pro periskop. Přímo na jezero pálí atypický srub č. 318 se zvonem, kulometem a kasematou s unikátní pancéřovou střílnou. Na celé linii ji zřejmě má jen tento objekt a sruby č. 908 a č. 907a u Lappeenranty. Plánovaná výzbroj není známa, ale pravděpodobně se mělo jednat o kořistní sovětské protitankové kanóny ráže 76 mm, jimž by však střílna dávala jen malý odměr. Dalším zajímavým objektem je úkryt č. 311/348 s hlavním sálem o délce 45 metrů, propojený s bojovými objekty pro pevnostní kanón ráže 45 mm a kulomet a vybavený zvonem vzor 1940. Kulometný objekt zřejmě měl mít modernější lafetu s pancéřovou střílnou.

Ocelové deska s okénkem pro periskop ve stropě pozorovatelny č. 372.	Srub č. 318 se zvonem, kulometem a střílnou pro polní kanón.
Interiér oddělené kasematy pro polní kanón. Plynotěsný úsek začíná až vstupními dveřmi vpravo.	Detail pancéřové střílny s okenicemi. Spodní křídlo krylo otvor pro hlaveň, horní pro zaměřovač.
Bojový objekt pro kulomet úkrytu č. 311-348 je zabudován do ústí štoly. (JP)

jižně od Hostikka

Objekty mezi jezery Syvä Valkjärvi a osadou Hostikka jsou dobře dostupné po šotolinové cestě. U křižovatky vedlejší silnice s naučnou stezkou je srub č. 186 pro protitankový kanón a kulomet. Obě zbraně jsou na místě, ale interiér je uzamčený. Hned vedle je velmi hezký oboustranný srub č. 410 s dvojicí kopulí, jehož interiér výjimečně není zatopený a tak si lze prohlédnout vstupní prostor s dvojicí pancéřových dveří do kopulí a dveřmi do úkrytu. Zajímavý je také sousední objekt č. 191 pro kulomet s dostavěnou částí pro kopuli. Jihovýchodním směrem leží u cesty ještě kulometný objekt č. 205 se zajímavým výškovým lomením, disponující zvonem a úkrytem pro 30 mužů a objekt č. 193, který se skládá z úkrytu pro 40 mužů se zvonem a bojové části s kulometem.

Srub č. 186 se zvonem vzor 1940.	Ve střílne srubu je stále umístěn těžký kulomet.
Srub č. 410 s dvojicí kopulí, umístěných u týlové stěny. Vpravo je vidět pancéřová roura pro periskop.	Vstupy do obou kopulí a do úkrytu mají samostatné pancéřové dveře z nechráněné vstupní chodby.
Vstup do kopule s odvodem nábojnic. Tato část byla k objektu č. 191 zřejmě dostavěna dodatečně.	Pozorovací zvon vzor 1940 na stropě objektu č. 193. (JP)
Chodba v objektu č. 205 s neobvyklým výškovým lomením.

severně od Hostikka

Objekč č. 118 pro kulomet je přímo u silnice v průseku pro vedení vysokého napětí, takže není zarostlý. Blízko je také objekt č. 416 a především srub č. 415 se zajímavým maskováním, v jehož stropu je osazen neobvyklý zvon s průzory a otvorem pro periskop, zřejmě vzor 1941. O něco jižněji je velký rozestavěný úkryt č. 166 a vedle něj kulometný objekt č. 167 se zvonem.

Pozorovací zvon vzor 1940 na kulometném objektu č. 118.	Ochranné ucho a boční stěna objektu č. 415 s kamenným maskováním.
Neobvyklý zvon s průzory a otvorem pro periskop.	Jeden ze sálů v rozestavěném úkrytu č. 166.

muzeum Luumäki

Areál muzea se nachází u hlavní silnice, hned vedle odpočívadla, kde lze zaparkovat. Na severní straně silnice je srub č. 12 pro kulomet a věž BT-5 staršího typu č. 1341. Necelých sto metrů za ním je úkryt č. 60 a nedaleko něj věž BT-5 novějšího typu, označená jako objekt č. 1342.

Hlavním objektem muzea je srub č. 11 a těsně u jeho týlové stěny umístěná věž č. 1340, opět ze starší verze tanku BT-5. Srub je plně vybavený a jeho osvětlený interiér byl v době naší návštěvy volně přístupný.

Kulometný objekt č. 11 s tankovou věží č. 1340. 1 – zvon vzor 1940, 2 – střílna pro těžký kulomet, 3 – pozorovací průzor, 4 – nouzový východ, 5 – ochranná střílna, 6 – věž a korba BT-5. Na půdorysu je patrná nepatrná plocha tankového objektu ve srovnání s pevnostním objektem, jemuž by se téměř vešel do tloušťky stěny. Stěna pozorovacího zvonu je zhruba patnáctkrát silnější než hlavní části pancíře lehkého tanku BT-5. (Ondřej Filip 2021)

Za srubem je úkryt č. 59 se zvonem a ještě více v týlu pěkná věž č. 1339. V čelní linii je mimořádně zajímavý objekt č. 706 s kopulí vzor 1943 a vedle něj větší srub č. 10 pro kulomet a protitankový kanón. Poté je nutné jít na jih, kde je na okraji průseku úkryt č. 58 a hezká tankové věž č. 1338. Zhruba 200 metrů na jih od ní, až u dálnice, by měla být ještě tanková věž č. 1337, ale neměli jsme čas jí hledat.

Kulometný objekt č. 12 a vlevo od něj věž č. 1341.	Věž č. 1341, ukrytá v týlu srubu a určená tak jen pro boční palbu na silnici.
Novější verze věže BT-5. Na boku i v zadních dvířkách jsou střílny pro ruční zbraně.	Srub č. 11 s tankovou věží č. 1340 je hlavním objektem muzea. (JP)
Tanková věž je umístěna velmi blízko týlové stěny srubu č. 11. (JP)	Pohled ze střechy na věž č. 1340. Jsou vidět výztuhy na boku korby, kde chybí vnější plát pancíře.
Věž BT-5 staršího typu objektu č. 1339. (JP)	Týl věže s malým výstupkem a dochovaným polstrováním opěrek sedadel velitele a nabíječe.
Kopule vzor 1943 polního objektu č. 706.	Lafeta v kopuli objektu č. 706. Vlevo je pozorovací průzor, nahoře zaměřovač pro něpřímou palbu a dole odpad na nábojnice.
Největším objektem úseku je standardní jednostranný srub č. 10 pro kanón a kulomet. (JP)	Tanková věž z novější verza tanku BT-5 č. 1338, částečně ukrytá za skálou.
Detail střílny ve věži, kterou mohla posádka uzavřít čepem na řetízku.

stav: červenec 2019

Foto: O. Filip 2019, J. Pavel 2019

 

(autor mapy: Radim Světlík, Evropská stálá opevnění)

Stejně jako v jižní části je v oblasti nádherná příroda s lány jahod a borůvek a vyjma mokřadů také s překvapivě dobrou prostupností terénu kvalitními cestami. Opuštěné objekty jsou čisté a přístupné, obě muzea jsou velmi příjemné kolality. Podrobnější informace o jednotlivých úsecích a větší množství fotografií najdete na webu a facebookové stránce Evropská stálá opevnění. Na webu je také ke stažení rozsáhlý materiál s detailní inventarizací linie, který popisuje všechny objekty a zdůrazňuje unikáty.

Literatura:
John Lagerstedt: Salpalinja, sotahistoriallisten kohteiden arkeologinen inventointi 2009 – 2012
Tomáš Šetina: Finské opevnění – Salpa linie, Novodobé fortifikace 1/1999, str. 36-45
Radim Světlík: Evropská stálá opevnění
Ivo Vondrovský: Architektura v zajetí války. Finští vojáci stavěli unikátní balonové bunkry

Zatím žádné komentáře