Nehostinné a slabě osídlené Norsko bylo po staletí předmětem přetahované mezi Dánským a Švédským královstvím. Po napoleonských válkách připadlo Norsko Švédsku, ale jeho obyvatelé neměli své východní sousedy příliš v oblibě. Snahu o úplné odtržení vzdali, v roce 1814 si zvolili králem novopečeného švédského krále Karla XIV Johana, ale v rámci této personální unie si vymohli značnou autonomii.
V roce 1899 vznikla v Norsku opevňovací komise, která připravila projekty opevnění na hranici se Švédskem, jakož i opevnění některých přístavů. Pohraniční opevnění (Grensefestingnen) byla budována s vědomím švédského krále, který považoval za důležité bránit Oslo v případě nepřátelského vylodění a postupu přes území Švédska. Kromě běžných baterií bylo součástí opevnění i několik objektů, vybavených otočnými věžemi pro 12 cm kanóny, které byly zakoupeny od francouzské zbrojovky Schneider(1). Dvě věže obdržela baterie Hjelmkollen u zálivu Svinesund a čtyři věže byly instalovány do bastionových opevnění pevnosti Fredriksten. Ostatní malé forty a baterie měly ve výzbroji polní děla.
Když došlo mezi oběma státy unie k roztržce, která vyvrcholila v roce 1905, byla pohraniční opevnění pro Švédy rázem trnem v oku. Plány útoku na Norsko naštěstí nebyly realizovány a po náročném vyjednávání došlo k uzavření dohody, kterou Norsko získalo úplnou samostatnost. Švédsko si však vynutilo zřízení demilitarizované zóny podél hranic v jižní části Norska, kde se nacházela většina norských opevnění. Zóna, která vydržela až do roku 1993, byla zřízena i na švédské straně hranic, kde se však nenacházela žádná podstatnější vojenská zařízení. Opevnění v demilitarizované zóně postihl různý osud, přičemž Švédům zjevně nejvíce vadilo blokování Svinesundu, který byl vodní cestou ze Švédska. Pancéřová baterie Hjelmkollen byla zbavena věží, částečně zdemolována a opuštěna, z bastionové pevnosti Fredriksten byly věže také odstraněny, ale mohla být dál využívána jako posádkové město. Zlikvidovány byly baterie v lokalitách Ørje a Urskog, zatímco baterie Gullbekkåsen a Vardåsen v Kongsvingeru mohly zůstat v aktivní službě, avšak nesměly být modernizovány a zesilovány. Norové ale Švédům vypálili rybník, neboť hned hranicí demilitarizované zóny po několika letech zahájili stavbu podstatně silnějších a modernějších opevnění v rámci takzvané Glomské linie, pro něž využili i věže, demontované z odzbrojených pevností. Švédové protestovali, ale marně, neboť smlouva tím porušena nebyla.
Glomská linie měla částečně ofenzivní charakter, neboť vytvářela předmostí před řekou Glommou, která teče se značnou prudkostí skalnatým korytem a tvoří tak obtížně překročitelnou překážku. Na západním břehu Glommy bylo již v rámci starších pohraničních opevnění vybudováno několik polopermanentních dělostřeleckých baterií, zásadním prvkem nového systému se však staly dva předsunuté forty Høytorp a Trøgstad. Jednalo se koncepčně moderní pancéřové forty, jejichž protipěchotní obranu zajišťovala rozsáhlá rozprostřená opevnění a souvislé zátarasy z ostnatého drátu. Každý z fortů byl vybaven dvojící francouzských věží Schneider pro 12 cm kanóny a dvojicí belgických věží Cockerill pro 7,5 cm kanóny. Obranu samotné řeky zajistila v místech mostů dvě kavernová postavení s těžkými kulomety (Fossum brogalleri a Langnes brogalleri).
Belgické věže pro 7,5 cm kanón Cockerill L/50 byly objednány v roce 1913 v počtu pouhých čtyř kusů. Jednalo se přitom o jediné moderní belgické věže, které se podařilo prodat do ciziny. Podobaly se typizované řadě věží Cockerill pro 5,7cm a 7,5cm kanóny a 12cm houfnice, montovaných v téže době do nejmodernějších fortů antverpské pevnosti. Stejně jako belgické věže měly vrchlík o síle 22 cm a vnitřní košilku z plechu, lafety byla upevněna na příčném nosníku a celá věž se otáčela na válečkovém ložisku. Od kanónových věží belgického opevnění se lišily umístěním střílny kanónu ve vyboulené části pancíře a vyšší šachtou pod věží. Hlavním rozdílem však byly výkony zbraně, neboť 7,5cm kanón belgické věže měl délku je 1,4m a dostřel 6 km, norský kanón byl dlouhý téměř čtyři metry a dostřel 11,3 km. S dodávkou věží nastal problém, neboť vypukla válka, Belgie se stala bojištěm a tak byly dovezeny až v roce 1920. V tu dobu ale chyběly finanční prostředky na jejich instalaci a byť se toho ujala armáda, která využila brance, kteří byli v civilu dělníky ve strojírenství či zedníky, podařilo se věže fortu Trøgstad nainstalovat až v roce 1925. Věže fortu Høytorp dál ležely ve skladu a nakonec byly zprovozněny až v roce 1934. V letech 1942-43 je Němci demontovali a přesunuli na západní pobřeží, do baterie Haugesund Hafen, rozdělené do dvou půlbaterií po dvou věžích. Jižní půlbaterie byla v roce 2009 zdemolována a věže přesunuty na fort Høytorp. Zbývající dvě věže si lze v Haugesundu prohlédnout. Řez belgickou věží pro norská opevnění. (O. Filip 2016) Věž na fortu s upraveným kanónem Bofors z padesátých let. Autor: Colliekar CC 4.0 |
Oba moderní forty spolu s kavernovými postaveními u mostů a plánovanými polními postaveními byly označovány jako „Pevnost Fossumstrøkets“ (. Obranné síly měly čítat zhruba 3800 mužů, z toho tisíc pro obrannou linii mezi forty, tisíc pro předsunutou obrannou linii a zbytek jako posádka pevnostních objektů. V roce 1940 forty krátce bojovaly s německými jednotkami, avšak v úplné jiné situaci, než pro jakou byla opevnění koncipována. Nešlo o útok z východu, ale naopak o krytí norských polních jednotek, které ustupovaly ze západu, aby se dostaly do švédské internace. Boje v atmosféře zmatku a rozkladu slabé norské armády nebyly nijak zvlášť úporné a proběhly téměř beze ztrát.
Pokud jde o pohraniční opevnění, stojí za zmínku ještě boj o fort Hegra, který leží 400 kilometrů severně od popisované oblasti, u silnice do Trondheimu. Fort byl postaven až po uzavření mírové smlouvy a solidně vybaven podzemními prostory. Jeho hlavní výzbroj tvořily dva 7,5 cm a čtyři 10,5 cm kanóny, přemístěné sem ze zdemolované baterie Ørje. Posádka fortu se vyznamenala, neboť se bránila 25 dnů, k čemuž jí pomohlo také nepříznivé počasí s velkou sněhovou pokrývkou. V prvních dnech odrazila několik přímých německých útoků a poté přestála dlouhé ostřelování a bombardování.
Hjelmkollen
Pancéřová baterie Hjemkollen byla postavena v letech 1902-03 na strmém kopci nad úžinou Svinesund, ve výšce 117 metrů nad hladinou moře. Dvě pancéřové věže s 12 cm kanóny mohly blokovat nejen lodní dopravu, ale i jediný silniční most přes úžinu. Konstrukce objektu byla i na norské poměry hodně primitivní. V týlu každé věže byl objekt, zapuštěný do skály a spojený s šachtou věže poternou se schodištěm. Protipěchotní obranu zajišťovala malá otevřená postavení, vylepšená jednoduchými průchozími úkryty. Aktivní služba baterie byla skutečně krátká, neboť po uzavření mírové smlouvy byly věže odstraněny. Vypadá to, že systematické destrukce neproběhly, neboť zničený je pouze vstup do pravé věže.
Dnes je baterie přístupná a vyčištěná, u vstupu do úkrytu za levou věží je informační tabule s plánkem. Přístup je po pěšině ze severovýchodního roku velkého parkoviště za celnicí (+59° 06′ 09″, +11° 16′ 08″). Levá šachta je opravená a vychází se jí z podzemí na povrch, pravá je zasypaná štěrkem a objekt v jejím týlu je zcela zničený. Snadno lze najít i pěchotní postavení na obou křídlech. Celkově není baterie až tak efektní, ale zato je odtud fantastický výhled na Svinesund.
Fredriksten
Bastionová pevnost Fredriksten byla postavena Dánským královstvím v 17. století, po ztrátě jižněji umístěné pevnosti Bohus, která musela být postoupena Švédům. Bylo to dobrá investice, neboť v následujících 150 letech Švédům znepříjemňovala všechny ofenzivy a přes četné útoky nebyla nikdy dobyta. Během Severní války Švédové na pevnost zaútočili třikrát, ale bez výsledku. V roce 1675 posloužila pevnost během Skånské války jako východiště úspěšné ofenzivy, při níž norská armáda obsadila švédské pevnosti Bohus a Marstrand. Po válce, která v konečném důsledku nepřinesla prospěch ani jedné ze stran, byla pevnost Fredriksten opět zdokonalena, a to především doplněním nevelkých předsunutých fortů Gyldenlöve a Overberget. V roce 1716 došlo v rámci Velké severní války ke Švédskému útoku na oblast kolem Osla, ale Fredriksten zůstal ve švédském týlu, blokoval vodní dopravu a poskytoval podporu partyzánským jednotkám. Pokus o zteč pevnosti skončil neúspěchem a očekávané obléhací dělostřelectvo nedorazilo, neboť lodě, které jej přepravovaly, byly dílem potopeny a dílem zajaty v bitvě ve fjordu Dynekilen. Na podzim 1718 Švédové pod vedením Karla XII. opět vtrhli na jih Norska. Tentokrát nechtěli riskovat a zaměřili se nejprve na Fredriksten, kam dopravili obléhací dělostřelestvo. Regulérní obléhaní probíhalo nadějně, neboť 8. prosince padl fort Gyldenlöve a švédské zákopy se blížily k hradbám hlavní pevnosti. O několik dní později ale došlo k šokující události, když byl král zastřelen přímo při inspekci obléhacích prací a švédský útok skončil. V roce 1814 byla tvrz opět neúspěšně dobývána, nicméně následně připadla Švédsku v souvislosti s vytvořením Švédsko-norské personální unie. Není nijak překvapivé, že když se zhoršily vztahy se Švédskem, byla pevnost Nory intenzivně připravována k obraně. Kromě čtveřice pancéřových věží zde byla vybudována i otevřená postavení pro lehká děla, malé úkryty a betonová postavení pro pěchotu. Po uzavření mírové smlouvy si Švédové vynutili úplné odzbrojení pevnosti, která mohla nadále sloužit jen pro ubytování a výcvik jednotek.
Přímo u pevnosti je velké bezplatné parkoviště (+59° 07′ 12″, +11° 24′ 04″). Exteriéry pevnosti i všech tří předsunutých fortů jsou volně přístupné, vše je perfektně udržované a zbavené vegetace. V kasárnách funguje muzeum, kam jsme z časových důvodů nešli. Při jeho návštěvě lze dojít poternou až téměř k otočné věži, zřejmě ale není přístupná ani spodní část její šachty a určitě se nedostanete do interiéru samotné věže. Po schodišti z nádvoří lze volně vyjít k otočné věži a také vejít přímo do šachty druhé z věží, osazených na hlavním opevnění. Na této straně pevnosti jsou také rozmístěna otevřená betonová postavení pro další kanóny a několik vybetonovaných zákopů pro pěchotu. Z valů je vidět nejníže umístěná část opevnění a v dálce i pahorek, na němž se nachází pancéřová baterie Hjelmkollen. Pěšky snadno dojdete k fortu Gyldenlöve, na němž je dobře vidět strop objektu pro otočnou věž, Na terase před ní jsou neidentifikovatelné pozůstatky kulometného objektu, který musel být zničen po zřízení demilitarizované zóny. Cestou k fortu Overberget můžete zajít do reduty Stortårnet, která má zrekonstruovaný dřevěný ochoz. Overberget kupodivu nepostihla demolice moderních objektů, takže zde uvidíte oba jednoduché a málo odolné úkryty pro pěchotu, jakož i primitivní střílny v parapetu. Objekt pro věž má strop bohužel zakrytý zeminou a zůstal zde jen jakýsi východ s ocelovými dvířky.
Høytorp
Fort Høytorp byl postaven v letech 1912-18 podle projektu kapitána Neumanna. Jeho nejnákladnější součástí byl „reduit“ ve formě pětibokého betonového fortu, chráněného ze tří stran příkopem, vylámaným ve skále a ze zbývajících dvou prudkým svahem, V příkopu byly vstupy do vnitřních prostor, ukrytých v žulovém masivu a také střílny kontreskarpových kaponiér. Svahy chránily tři kaponiéry v podobě oválných objektů s mnoha střílnami. Na masivu, odkud byl vynikající výhled, byly šachty pro čtyři otočné věže, dva betonové „zvony“ pro řízení palby a dva jednoduché objekty pro světlomety. Další součástí fortu byla pěchotní postavení s malými objekty, zpevněnými zákopy a kavernovými prostorami. Nejsilnější západní opěrný bod byl vybaven čtyřmi 8,4 cm polními kanóny na pivotových lafetách a speciální platformou pro 7,5 cm protiletadlový kanón (původně určený především proti vzducholodím). Vedle pravého boku fortu byl postaven i traditor pro 8,4 cm kanón, který postřeloval mohutný val mezi reduitem a západním opěrným bodem. Za tímto valem se nacházela otevřená postavení pro čtyři 12 cm houfnice.
Útok na Norsko začal 9. dubna 1940 a během následujících dnů byla mírová posádka fortu posílena, zásoba dělostřelecké munice však zůstala příliš nízká. Věžová děla poprvé vypálila 13. dubna, ale celkově bylo použito jen několik desítek granátů. Němci přilnuli k fortu a ostřelovali jej z lehkých zbraní a po necelých 24 hodinách se posádka fortu vzdala. Další odpor ostatně neměl zásadní smysl, neboť většina norských jednotek úspěšně ustoupila do Švédska. Němci následně demontovali všechny věže, aby je použili na Atlantickém valu. V jiných zemích k takovému postupu nesáhli, ačkoli měli k dispozici velké množství často modernějších věží. Zřejmě to tedy bylo motivováno především nedostatečným přísunem materiálu a výzbroje do Norska.
Dnes je fort je provozován jako muzeum a jeho okolí je udržováno. Prohlídky se i v roce 2017 konají jen v neděli ve 14 hodin a vstupné je na norské poměry nízké. Průvodce, oděný do historické norské uniformy, byl velmi ochotný a kvůli nám bez mrknutí oka odbyl celý výklad v angličtině, ačkoli ve výpravě převažovali Norové. Pro skupiny lze domluvit i prohlídku v jiný termín. Parkoviště je přímo u bývalé brány do areálu původních kasárenských baráků (+59° 33′ 50″, +11° 20′ 18″), pokladna je v baráku č. 19 a je zde k dostání i slušná publikace o norských fortech (s anglickými popisky a resumé – viz seznam literatury).
Mimo otvírací dobu můžete vyjít na glacis fortu, kde jsou rozsáhlé překážky z ostnatého drátu a prohlédnout si vnější kaponiéry. Nutno říci, že především provedení kaponiér, nahrubo splácaných z betonu nebo kamení, s neforemnými dírami místo střílen, vzbuzuje podezření, že dokončování fortu bylo poněkud formální a o jeho bojovou hodnotu už tolik nešlo. V době naší návštěvy bylo možné dostat se od pravé čelní kaponiéry na strop a dostat se z ní do části podzemí, která byla upravována až v moderní době a má moderní střílny pro těžké kulomety (byly používány ještě u objektů z roku 1989!). Volně jsou přístupné rozsáhlé podzemní prostory západního opěrného bodu (Vestre høyde) a na povrchu jsou palebná postavení pro 8,4 cm kanóny a hluboká studna pro speciální lafetu kanónu 7,5 cm Puteaux k palbě na vzdušné cíle. Prohlédnout si lze i čtveřici postavení pro houfnice a různé průchody a menší objekty na valech, z nichž asi nejzajímavější je výše zmíněná kasemata pro 8,4 cm kanón.
Prohlídka interiéru reduitu je zajímavá, byť fort byl zbaven veškerého vybavení. Chodí se i do jedné z věžových šachet, což je ovšem při větším počtu návštěvníků poněkud problematické. V sále strojovny v kontreskarpě je instalována pěkná expozice s mapami a exponáty, vztahujícími se k historii zdejších opevnění. V době naší návštěvy probíhala instalace dvou věží pro 7,5cm kanóny, nyní již jsou obě na místě a je zde i věž pro 12cm kanón. Menší kanóny byly vytvořeny s použitím dílů z právě šrotovaných moderních věží m/57 z pobřežního opevněné
Šíjová kasárna s hlavním vstupem. Parapet se střílnami dodává tomuto modernímu objektu poněkud „hradní“ vzhled. (RH) |
Příkop s levou kaponiérou. Vlevo jsou v kontreskarpě sály strojovny. Menší most z traverz použili Němci při odvozu věží, most Bailey nad ním se nyní používá pro jejich montáž. |
Pravý bok fortu s betonovým stanovištěm pro řízení palby a drátěnou překážkou kolem příkopu. (RH) |
Masiv fortu, který tvoří kombinace rostlé skály a betonu. Vpravo je provizorně zakrytá šachta pro 7,5 cm věž, v níž již je osazen předpancíř. |
Jedna z hlavních chodeb ve fortu. Na rozdíl od podobných švédských fortů zde byla většina vnitřních prostor vybetonována. (RH) |
Interiér primitivní čelní kaponiéry. V úvodní zmatené fázi bojů odtud údajně kulometčík postřílel zbloudilou obsluhu německého minometu. (RH) |
Šachta do věže pro 7,5 cm kanón. Za žebříkem je vidět odvod nábojnic. Plechem obložený otvor u stropu sloužil pro transport hlavní při jejich výměně. |
Lafeta 7,5 cm kanónů v otočné věži Cockerill. V pozadí je vidět válečkové ložisko s nízkým prstencem, na kterém bude spočívat vrchlík věže. (RH) |
Vrchlík věže pro 7,5 cm kanón, čekající na instalaci. Otvor v horní části pravděpodobně sloužil pro periskopický zaměřovač. (RH) |
Dvojice vrchlíků na nádvoří kasáren. Na věži v popředí jsou vidět otvory pro šrouby, kterými byly připevněny plechové lamely pro ochranu před deštěm. (RH) |
Neobvyklá kaponiéra ve tvaru Y v pravé části fortu. Je napojena na podzemí a má vlastní východ na povrch. |
Moderní střílny, poněkud překvapivě instalované do jedné z kaponiér v příkopu. Je dobře vidět, kde byl napojen nový beton. |
Plocha na pravém boku fortu s valem, průjezdem a traditorem pro 8,4 cm kanón. Nahoře je vidět masiv fortu a jedno z pozorovacích stanovišť. |
Detail traditoru pro 8,4 cm kanón, který střílel směrem na západní opěrný bod. Jako uzávěr střílny jsou použity běžné okenice. |
Dvě ze základen pro 8,4 cm kanóny v západním opěrném bodu. |
Malý palebný objekt (nebo možná pozorovatelna), napojený na zákopový systém západního opěrného bodu. |
Nově osazená věž pro 12cm kanón, demontovaná z německé baterie u Egersundu. Autor: Colliekar CC 4.0 |
Trøgstad
Fort Trøgstad byl postaven v letech 1912-17. Vyprojektoval jej kapitán Sandberg, který mu dal poněkud odlišnou koncepci, než měl sousední fort Høytorp. Jeho hlavní výzbroj totiž nebyla soustředěna v „reduitu“, ale rozdělena do dvou částí, označovaných jako Pancéřová baterie A (s oběma 12 cm věžemi), zatímco 7,5 cm věže byly instalovány v Pancéřové baterii B. Zatímco první z objektů byl víceméně klasický fort s příkopy a kaponiérami, druhý měl rozsáhlé podzemí, ale chránila jej pouze pěchotní postavení a samostatný pás drátěných překážek. Výzbroj doplňovalo pět platforem pro 8,4 cm polní kanóny. Obranný perimetr chránilo několik pěchotních postavení s podzemím a kamennými zákopy, rozprostřených po poměrně velkém ploše s členitým terénem a obklopených samostatným pásem překážek o šířce pěti metrů, napojeným na hlavní obvodou překážku fortu. Technická řešení byla samozřejmě shodná a měl i mnoho společných rysů z hlediska koncepce, například absenci příkopu v čele reduitu, kde překážku tvořil prudký svah. Obdobné bylo i výtvarné řešení vnějších částí reduitu, které Norové označují jako „nordický novobarokní styl“. Stavba Trøgstadu stála více než 550 000 norských korun, zatímco Høytorp stál kolem 430 000 korun. Rozdíl v ceně tvořily především náklady na oddělenou pancéřovou baterii a rozsáhlejší drátěné překážky.
V dubnu 1940 byl fort narychlo uváděn do bojeschopného stavu, avšak nedostávalo se zbraní ani zkušených vojáků. Věže fortu začaly střílet 13. dubna večer, aby zahnaly menší německou jednotku. Celkem bylo za dobu bojů vypáleno jen 48 granátů, zřejmě i z toho důvodu, že fort byl odříznut od telefonického spojení a tudíž nebylo možné efektivně řídit palbu na vzdálenější cíle. Posádka fortu se vzdala 15. dubna, aniž by došlo k přímému útoku a Němci poslali norské vojáky rovnou domů.
V poválečném období bylo na severozápadním okraji Pancéřové baterie B vybudováno radarové stanoviště protiletadlové obrany, sloužící především pro potřeby baterií raket Nike. Jeden z objektů byl postaven na šachtě 7,5 cm otočné věže.
Bez problémů lze dojet až na parkoviště (+59° 37′ 55″, +11° 20′ 34″) u tunelu, který vede do příkopu reduitu (Pancéřové baterie A). Všechny vstupy v příkopu jsou uzavřené a je tedy nutné vydat se doprava, až na konec příkopu, kde je možné vyjít na val kolem krátké pěchotní pozice a východního stanoviště řízení palby. Na masivu fortu jsou silně poškozené a zasypané šachty věží a další zákopy se zabetonovanými vstupy do podzemí. V nenápadném zářezu pod západním stanovištěm řízení palby je jeden ze vstupů, v němž je probouraná díra a dá se tudy dostat do interiéru fortu. Uvnitř jsou dosti rozsáhlé prostory, které byly přestavěny na sklad trhavin. Vstupy do poteren ke kaponiérám a východům jsou vesměs zazděné, ale do několika jsme se dostali.
Pěšky nebo autem se lze přesunout kolem velké dřevěné budovy hlavního skladu až k radarové stanici na povrchu Pancéřové baterie B. Tento prostor je upraven a jsou zde vystaveny rakety. Prohlédnout si lze i jeden z objetků s laminátovým radarovým dómem, zatímco druhý dóm, umístěný na původním objektu pro otočnou věž, se zhroutil. Na jednom z vyvýšených stanovišť je zřízena vyhlídková plošina a když od ní sejdete pod nejbližší domek, najdete zde pěkný objekt vnější obranné linie fortu, který je napojen na podzemí. Pancéřová baterie B měla dva hlavní vchody a zatímco východní je zasypaný, západním můžete vejít do chodby, která však končí zavřenými dveřmi. Podle moderních chladičů v otvorech kolem dveří lze soudit, že podzemí bylo využito pro potřeby radarové stanice.
Kromě obou pancéřových baterií jsme zběžně prozkoumali i dvojici pěchotních opěrných bodů (Infanteriverk C a D). Hlavní vstup do podzemí opěrného bodu C má zazděný vchod a i nejbližší vchody na povrchu byly uzavřené, přičemž zbytek jsme kvůli terénu nehledali. V opěrném bodu D jsme úspěšně prolezli malým otvorem, proraženým do zazdívky vchodu a prohlédli si celkem zajímavé podzemní chodby o celkové délce 130 metrů.
Greåker a Ravneberget
Na skalnatém návrší přímo ve městě Sarpsborg byla nejprve vybudována běžná baterie Greåker pro 10,5 cm kanóny. Význam opevnění se velmi zvýšil po zřízení demilitarizovaného pásma, kdy se hlavní obranná linie posunula do norského vnitrozemí. Z toho důvodu zde bylo kolem roku 1908 vybudována podzemní infrastruktura, jako obvykle vyražená do skály, krytá betonová postavení pro pěchotu a především dva objekty pro otočné věže s 12 cm kanóny, napojené na zmíněné podzemí.
U baterie je parkoviště (59° 16′ 25″ 11° 2′ 05″), odkud je to jen asi 200 metrů. Nechybí zde ani informační tabule s plánkem, byť dosti nepřesným. Samotný objekt má zcela zabetonované vstupy do podzemí, takže přístupné jsou jen povrchové kryté zákopy. I tak je skalní zářez s početnými vstupy do podzemí efektní a docela čitelné jsou i šachty po vytržených věžích. Ke krytým zákopům na pravém boku je nutné slézat po skalách, protože původní přístup poternami, které ústily kousek od objektů, také blokuje beton.
(Baterie Ravneberget (59° 18′ 09″ 11° 07′ 39″), vybudovaná v letech 1907-10, je příkladem „lehkého“ opevnění. Má pouze betonové zákopy, několik malých úkrytů a otevřená postavení pro kanóny. V současné době je vyčištěná a volně přístupná. Původní přístupová cesta ale vede skrz oplocený areál a je tedy nutné zaparkovat na nejbližší silnici západně nebo o něco dál severně.)
Fossum brogalleri a Langnes brogalleri
Obranná galerie Fossum byla vybavena dojicí těžkých kulometů, světlometem a puškovými střílnami. Tvořila ji hlavní galerie s několika sály a odbočkami do objektů, umístěná vysoko ve skále nad silničním mostem. Dnes most slouží jen pro pěší, ale po břehu lze dojet až ke galerii. Odtud vede pěšina přímo ke vchodu do objektu, který je volně přístupný.
Obranná galerie Langnes chránila železniční most a doplňoval ji blokhaus na ostrůvku v řece. Její výzbroj byla stejná jako ve Fossumu a také zde byla na kopci nad baterií vybudována jednoduchá baterie pro polní kanóny. Galerie byla níže ve svahu, než v předchozím případě a z toho důvody byly střílny chráněny diamantovým příkopem. Přístup ke galerii a blokhausu není jednoduchý. Zřejmě je nejlepší dojet mezi domy západně o galerie (+59° 36′ 33″, +11° 06′ 48″) a odtud jít po nezřetelné pěšině podél rokle na sever. Tak dojdete až na severní konec zálivu, kde vyjdete na železniční trať a po jejím okraji se dostanete až ke galerii. Vstup je možný střílnou v kaponiéře a kromě samotného podzemí je možné slézt po žebříku k východu do diamantového příkopu. Po železničním mostu se dostanete i na ostrůvek s blokhausem, který má hezkou obvodovou překážku. Dejte ale pozor, jezdí zde poměrně dost vlaků a v hukotu řeky nejsou slyšet. Kolem galerie se dá vyjít i k baterii, která je, nebo spíše byla, částečně vyčištěná a je vybavena obvyklou informační tabulí. Popravdě řečeno to ale nestojí za to, protože nemá žádné permanentní objekty.
Poznámky:
(1) Francouzských věží pro 12 cm kanón Schneider-Canet L/40 bylo do roku 1905 osazeno šest kusů (2 x Hjelmkollen a 4 x Fredriksten). Všechny byly demontovány a po dvou přesunuty do baterie Greåker a fortů Høytorp a Trøgstad. S granáty o váze 20,3 kg měly kanóny původně dostřel 11350 metrů, ten se však po reinstalaci snížil na 9000 m). Pancíř věže byl silný 25 centimetrů, což byl v tehdejší době nadstandard. Zajímavé je, že se věže v žádném směru nepodobaly jiným francouzským typům z tohoto období, a ani tvarem vrchlíku, ani použitým systémem s centrálním nosným sloupem namísto prstencového ložiska. Němci v letech 1942-1943 přesunuli věže z fortu Høytorp do Egersundu a věže z Trøgstadu do Skudeneshavnu (nemám informace, co se stalo s věžemi z Greåkeru). Jedna věž ze Skudeneshavnu byla v roce 1992 převezena do Fredrikstenu a jedna věž z Egersundu nedávno putovala na fort Høytorp, takže v každé z baterií se dochovala jedna z věží. (Lze se setkat s tvrzením, že po dvou věžích měly také norské baterie Gullbekkåsen a Vardåsen u města Kongsvinger a že tyto věže byly v zimě 1939/40 přesunuty norskou armádou do Bergenu. Tyto informace jsou však zřejmě mylné, neboť dostupné plánky a fotografie obou objektů neodpovídají tomu, že by se jednalo o pancéřové baterie).
Zobrazit místo Grensefestingnene na větší mapě
Mapa s vyznačenou řekou Glomma. Zelená – odzbrojené objekty, světle modrá – objekty se zákazem modernizace, modré – nové objekty.
Do jižního Norska se dá z Dánska dojet poměrně rychle po mostě přes Øresund a potom po švédské dálnici. Jak je v Norsku obvyklé, nepočítejte s příliš rychlými přesuny. Kromě pohraničních opevnění ze začátku 20. století jsou v této oblasti i pobřežní baterie z období Studené války (Kjøkøy a Torgauten) a samozřejmě i Drøbak s četnými opevněními, odkud jezdí přívoz na nejslavnější norskou pevnost Oscarsborg.
stav: srpen 2012
Foto: O. Filip 2012, R. Hrabčák 2012 (RH)
Literatura:
Jostein Flåøien a kol.: Fossumstrøkets festning, Nr1 Trykk Grefslie, Mysen 2009
Landsverneplan for forsvaret
Wikipedia: Festninger i Norge
Aktuální informace – po dvou věžích pro 7,5cm kanóny byla na fortu Høytorp v létě 2015 osazena i jedna věž pro 12cm kanón, pocházející z baterie Midbröd u Egersundu. Věž má maketu kanónu.
- pevnost Fredriksten – krásně udržované a rozsáhlé opevnění
– Baterie Ravneberget – k baterii vede stezka okolo oploceného areálu což je nápravné zařízení