Sextenské Dolomity: Lagazuoi
Vicentinské Alpy: Cesta 52 tunelů Dente Italiano Corno Battisti
Julské Předalpy. Morosine Linea dei Plans
Kras: Monte Fortin Cotici Monte San Michele Monte Brestovi
Benátské Předalpy: Monte Grappa
Na alpském bojišti budovaly obě strany velké množství kaveren a s nasazením pneumatických vrtáků a sbíječek dokázaly postupovat rychlostí několika metrů denně. Podzemní prostory sloužily nejčastěji jako úkryty a velitelská stanoviště, ty větší pak také jako dělostřelecké baterie, komunikační chodby a minové štoly, kterými měly být vyhozeny do povětří nejhouževnatější nepřátelské pozice. Paradoxem je, že štoly pro ukrytí a přesun vojáků byly často spojeny s těmi minovými, takže při odpálení desítek tun trhaviny docházelo i ke ztrátám ve vlastních řadách.
Stěny podzemních prostor, nejčastěji vyražených v tvrdém vápenci, byly vesměs ponechány v surové podobě a pro ubytování vojáků se do nich vestavovaly dřevěné konstrukce. Beton byl na bojišti vzácný a byl obvykle používán jen pro střílny a vchodové portály, někdy však musel zajistit geologicky nestabilní místa.
Rakušané do svých podzemních systémů začleňovali spíše jen kulomety a jednotlivé polní kanóny menší ráže, mimo to však budovali i sofistikované stavby pro pevnostní zbraně a otočné pancéřové věže ze starších fortů. Ve všech případech se však jednalo o zbraně s malým dostřelem. Naproti tomu Italové stavěli i obrovské baterie pro velké množství dalekonosných kanónů. Vůbec největší podzemní stavbou se stal obrovský komplex pro zhruba stovku děl na hoře Monte Grappa.
LAGAZUOI
Štít Kleiner Lagazuoi (Piccolo Lagazuoi) se tyčí do výšky 2778 m přímo na průsmykem Valparola, v němž je vybudován rakousko-uherský fort Tre Sassi. Italské pokusy o útok průsmykem končily krvavými ztrátami v křížové palbě obránců z vyvýšených pozic na obou křídlech. V říjnu 1915 se Italům podařilo obsadit skalní římsu, na nejstrmějším jižním úbočí, zhruba v polovině výšky skalní stěny. Římsu pojmenovali „Cengia Martini“ na počest padlého důstojníka a pod ochranou skalního převisu zde vylámali kaverny pro zbraně i úkryty, postavili dřevěné baráky a začali kopat štolu k vrcholu. Především však palbou ohrožovali rakouské pozice na úpatí.
Jeden z baráků, zabudovaných do kaverny v prostoru římsy Cengia Martini. Stavba byla opravena a existuje dodnes.
Rakušané se k římse nedokázali probojovat po skalní stěně ani seshora a proto se pokusili vypudit Italy odpálením několika min. Výsledky však byly chabé. Menší nálože způsobily jen laviny kamení, třicetitunová nálož z května 1917 sice utrhla přes půl miliónu tun vápence, který změnil podobu hory, avšak zabila jen čtyřčlennou italskou hlídku.
V červnu se Italové prokopali až pod boční vrchol hory a odpálili zde minu o váze 33 tun, která měla velkolepý efekt, když se stovky tisíc tun skály i s rakouskými postaveními zřítily do hlubin, jenže obránci se o tom včas dozvěděli a stihli pozice vyklidit, takže neutrpěli žádné ztráty. Štola do kráteru zůstala volná, ale když se toho Italové pokusili využít k útoku, neuspěli. Rakušané na oplátku umístili pětitunovou nálož do jedné z čerstvě vzniklých puklin a shodili na Italy několik tisíc tun materiálu, leč opět bez většího úspěchu.
PASUBIO
Cesta 52 tunelů
Aby mohla italská armáda udržet masiv Pasubio s horou Cima Palon (2232 m), vybudovala v létě 1915 pro jeho zásobování přes deset kilometrů dlouhou silnici Scarubbi, sjízdnou pro nákladní automobily. Kvůli sněhu však byla silnice po část roku neprůjezdná a když Rakušané v létě 1916 dobyli protější horu Monte Maio, začalo jejich dělostřelectvo provoz silně ohrožovat.
Ve zbytku sezóny se Italové snažili organizovat noční jízdy se zhasnutými světly a od února 1917 začali stavět náhradní trasu. Do skal na opačné straně hřebene vysekali širokou stezku s převýšením 720 metrů, umožňující obousměrný pohyb pěších a mul s nákladem. Z celkové délky 6,5 km je 2,3 km vedeno tunely, jejichž počet dal cestě jméno. Kvůli pohonu kompresorů a osvětlení musely být zřízeny strojovny, transformátory a kilometry elektrických vedení. Aby byla cesta použitelná celoročně, byly úseky otevřené úseky, ohrožené lavinami, zakryty střechami na konstrukci z ocelových traverz. Stavba, na níž se podílela rota ženistů a dalších šest stovek mužů byla dokončena v listopadu 1917 a značně přispěla k tomu, že se zde Italové udrželi až do konce války.
Příslušníci 33. ženijní roty u provizorních baráků při budování cesty.
Stanice malé lanové dráhy u 13. tunelu cesty.
Výchozím bodem cesty je velké placené parkoviště nad průsmykem Xomo. Cesta většinu trasy stoupá, ale díky rovnému povrchu a stejnoměrnému sklonu je komfortní. Nejzajímavější je tunel č. 8, z něhož odbočuje štola do velké kavernové baterie. Nejdelší tunel č. 19 měří 318 metrů a za ním následuje unikátní tunel č. 20, který spirálovitě stoupá skalní věží a ústí až téměř u její špice.
Na řadě míst jsou pozůstatky baráků, různé sály a také minové kobky pro likvidaci cesty v případě ústupu. U východu z tunelu č. 18 jsou kobky venku, ve spirálovém tunelu č. 20, jehož poškození by se velmi těžko odstraňovala, jsou zabudované do stěn.
Atmosféru trasy lze těžko zachytit na fotografiích, ale jde o zážitek, který nemá obdoby, byť kvůli popularitě trasy musíte počítat s velkým náporem turistů. Občerstvení je k dispozici na konci cesty v chatě Achille Papa, odkud lze pokračovat na vrchol hřebene. Zpět se většina turistů vrací po silnici Scarubbi, která je o něco delší, ale pro sestup podstatně pohodlnější.
Dente Italiano
Jako „Italský zub“ je označován zhruba 150 metrů dlouhý výstupek hlavního hřebene s plochým vrcholem. Uvnitř byl vybudován rozsáhlý podzemní systém, propojený s podzemím pod horou Cima Palon. V severní části, zcela zničené rakouskými minami, byly budovány vlastní miny a protiminové chodby.
V květnu 1914 se Rakušené z celé oblasti stáhli až k Roveretu, o rok později však byla oblast během „Trestné expedice“ dobyta zpět. Linie fronty procházela sedlem mezi dvěma „zuby“ hřebene, vzdálenými od sebe pouhých sto metrů. Na podzim 1916 Italové na chvíli dobyli Rakouský zub, ale byli vytlačeni a žádná ze stran se nebyla schopná pohnout ani o metr. Začala minová války, při níž se obě strany podkopávaly pod sedlem směrem k nepřátelskému zubu. První rakouská půltunová mina, či spíše protimina, zničila 29. září 1917 italskou štolu a zabila dvacet Italů. O tři dny později se Italové revanšovali šestnáctitunovou náloží, která usmrtila 18 rakousko-uherských vojáků. Do března 1918 následovalo dalších devět min obou stran, které zabily další desítky mužů, aniž by nějak změnily situaci.
Ráno 13. března došlo ke gigantické explozi dvojité rakouské nálože o váze padesáti tun, vůbec největší v celé alpské minové válce, která změnila severní stěnu Italského zubu v hromadu skalních bloků. Údaje o počtu obětí se velmi liší a pohybují se od padesáti až po několik set mužů. Žhavé plyny pronikly do vlastního podzemí a zranily 15 rakousko-uherských vojáků, z nichž tři zemřeli. Akce však jako obvykle nezpůsobila žádná zásadní zlom a zdejší fronta se do konce války téměř nepohnula.
Schematický plán podzemí v obou vrcholech s minovými štolami uprostřed. Vpravo je italské podzemí, které je pravděpodobně napojeno také na systém pod vrcholem Cima Palon, ležící mimo plán. (upraveno z archivního plánu)
Na hřeben snadno dojdete z chaty Achille Papa. Nejprve vystoupáte k ruinám malých kasáren na jižním okraji hřebene, kde je vstup do podzemního systému s velkou nádrží na vodu a napůl sesutými postaveními pro zbraně. Následuje vrchol Cima Palon se vstupem do hlavní štoly, vedoucí původně až pod Dente Italiano. První část s pozorovatelnou, do níž vede šachta se stupačkami, nese název Galleria Papa. Hlavní chodba je vyčištěná a zpřístupněná, odbočky jsou přehrazené jen řetězy a lze se do nich podívat. V některých místech se však nadloží hroutí a galerie, zřejmě vedoucí pod Dente Italiano, vypadá dosti nebezpečně.
Je tedy třeba jít pěšky a do podzemního systému v Dente Italiano vejít některou ze zdaleka viditelných štol. Podzemí je zajímavé, ale směrem k rakouským pozicím jsou chodby zničené. Povrch je přeorán palbou a čelní část se po výbuchu poslední miny zmizela. Kolem rozlámaných bloků lze dojít do Sedla dvou zubů (Sella dei Due Denti), nad nímž se černají střílny rakouských kaveren, které budou popsány v článku o rakousko-uherských opevněních.
Corno Battisti
Skalní špice s nadmořskou výškou 1778 m je dobře dostupná ze severu, ze zbývající tří stran však padají strmé skalní stěny. Plochý vrchol byl skvělým pozorovacím stanovištěm, ale je velmi malý a hned vedle něj je rozsáhlý hřeben zhruba stejné výšky. Enormní úsilí obou stran o jeho ovládnutí tedy bylo poněkud diskutabilní.
Pohled z rakouské strany na vrchol s přístupovým zákopem. Italové se sem museli dostávat až z údolí, které je vidět v pozadí.
Stejně jako z celého masivu i nedalekého fortu Valmorbia Rakušané po napadení Itálií ustoupili, aby se sem vrátili při ofenzívě v květnu 1916. V noci na 10. července odrazili protiútok, přičemž mezi zajatci byli i iredentisté Cesare Battisti a Fabio Filzi. Oba zajatce odsoudili pro velezradu a fotografie z brutální popravy prvního z nich poškodily rakouskou pověst. Hora pak byla přejmenována na Corno Battisti. Zatímco Rakušané na vrcholu budovali svůj podzemní systém, Italové začali razit rozsáhlé štoly ze spodní části, které obsahovaly nejen střílny i infrastrukturu, ale v nejvyšší části měly posloužit k odpálení velké miny. Přípravy byly již téměř hotové, když se několika italským vojákům podařilo 13. května 1918 překvapivým útok vrchol dobýt a udržet. Italské podzemí bylo spojeno s výše umístěným rakouským a hora tak byla definitivně zabezpečena.
Systémy italských štol a rakousko-uherského opevnění vrcholu, propjené pod dobytí hory. Většina podzemí je zpřístupněná, turisté bez vybavení musí využít střední vchod. (O. Filip 2022, mapový podklad Mapy.cz)
Autem se dá bez problémů dojet až na parkoviště dva kilometry severně od vrcholu (45.8302N, 11.1188E). V údolí pod chatou Malga Zocchi je možné pokračovat rovně nebo vyjít na hřeben se sedlem Vallico de Menderle. Obě trasy jsou srovnatelné, hřeben ale nabízí skvělé výhledy na vrcholy, na nichž byly rozestavěny nejmodernější rakousko-uherské forty. Kolem pomníku obou popravených iredentistů dojdete na vrchol, kde je sice nově opravený vstup do horního rakousko-uherského podzemí, jenže hned za ním se zřítila celá chodba.
Je nutné vydat se dolů po ferratě Franco Galli, která má v tomto úseku podobu běžné lesní pěšiny. Po suťovisku, plném pozůstatků z války pak snadno dojdete ke vstupu na úpatí skalní stěny, kde je oproti dřívějšímu stavu instalován komfortní žebřík. Podzemí je až na několik bočních chodeb v dobrém stavu a jelikož hlavní galerie slouží jako turistická cesta, jsou v ní udržované stupně. V dolní části vyjdete na povrch, odkud ferrata prudce klesá do údolí a bylo by nutné mít ferratové vybavení. Podstatné je, že pro horní úsek kolem opevnění se bez vybavení obejdete.
JULSKÉ PŘEDALPY
Baterie Morosine
Jedním z klíčových obranných postavení, blokujícím údolí řeky Felly (Valle Ferro) s významnou železnicí, byla velká kavernová baterie pro osm děl, situovaná ve strmé stěně 400 metrů nad dnem údolí. Přesnou výzbroj dostupné zdroje neuvádí, jednalo se o čtyři menší kanóny, dvě houfnice a dva poněkud zastaralé rozměrné dalekonosné kanóny 149A. Vedle baterie byla menší vybetonovaná kaverna s objekty pro tři kulomety, které mohly z výšky čtyř set metrů postřelovat dno údolí. Zásobování zajišťovala lanovka s betonovou horní stanicí, která dodnes slouží pro zásobování několika samot.
Vlevo je znak jednotky dělostřelců, která baterii obsazovala a vpravo znak ženijní jednotky, která jí budovala. Autor vstupního tunelu zřejmě zběhl z oboru železničního stavitelství.
Baterie kryla mimo jiné přístup do Dogny, kde byla nějakou dobu umístěna houfnice ráže 305 mm d/17G vz. 1917 (původně zbraň pobřežního dělostřelectva). Železniční viadukt, dnes s betonovou mostovkou, je stále na místě, slouží však pouze jako cyklostezka.
K baterii se vychází z osady Prerit di Sopra, kde lze bez problémů zaparkovat a vede k ní naučná stezka. Cesta je poněkud náročnější, protože na prvních 1,8 km trasy strmě stoupá o 380 metrů. Následuje mírnější úsek kolem samot, ruinami domů a lesem až ke vchodům do dělostřelecké a kulometné kaverny. Podzemí je v dobrém stavu, před ním je postavení pro protiletadlový kanón.
Přibližné schéma baterie a kulometné kaverny, vytvořené měřením v terénu. Především úhly chodeb na levém křídle baterie jsou nepřesné. (O. Filip 2023, mapový podklad Mapy.cz)
Linea dei Plans
Z vesnice Dogna v údolí řeky Fella se klikatí dvacet kilometrů dlouhá silnička do průsmyku Sella Somdogna. Ta kdysi pokračovala do údolí u Valbruny, zabezpečeného uzávěrem Saisera. V samotném průsmyku se zakopali Rakušané, ale v takovém terénu se žádná ofenziva rozvinout nedala a fronta zde ustrnula od začátku bojů v květnu 1915 až do všeobecného ústupu Italové v říjnu 1917 po porážce u Caporetta. Hlavní italskou pozicí byl zhruba 300 metrů dlouhý systém kaveren a zákopů, který se táhl od silnice po prudce stoupající hraně svahu. Spodní část se střílnami pro kanóny je přímo u silnice, kde lze zaparkovat u ruin malých kasáren. Prostor je vyčištěný, zpřístupněný a opatřený naučnými tabulemi, ačkoli se jedná o velmi opuštěné místo.
Cestou k linii projedete skrz obrovské betonové základy konečné stanice vojenské lanovky Chiusaforte – Cuel de la Bareta – Chiout. Šlo o velkou lanovou dráhu o délce přes pět kilometrů, která byla budována od září 1916 a později měla být ještě prodloužena. Provoz byl zahájen na začátku června 1917, ale o několik týdnů později došlo k vážné havárii, která zničila pohon a oprava se protáhla až do říjnového ústupu. Další zastávkou je betonový muniční sklad pro 28cm moždíř. V samotném průsmyku si prohlédnout uzávěr Sella Somdogna z období studené války, vybavený především pancéřovými kopulemi pro kulomety. V jejich okolí jsou patrné četné krátery po zásazích těžkých granátů.
KRAS
Monte Fortin
Strategicky důležitý pahorek nad komunikacemi do Gorizie získal svůj název podle benátské pevnůstky. Italové jej obsadili už v červnu 1915 a rychle vybudovali polní opevnění a dělostřelecké baterie, které podporovaly jejich postup na východ. Následně zřídili velkou kavernovou baterii pro devět kanónů 149A, jejíž podzemní v nestabilním flyši musely být vybetonovány. Dalším specifikem baterie byl umělý val před střílnami, který je chránil před přímou palbou. Baterie podporovala i útoky během šesté bitvy na Soči, při níž Italové konečně obsadili San Michel del Carso vysoko nad ní, odkud bylo možné ostřelovat velkou část nepřátelských linií. Kanóny byly přesunuty tam a Monte Fortin zůstal do výzbroje. Vzhledem k nestabilnímu nadloží se nevybetonované chodby zhroutily, což oddělilo tři kaverny na pravém křídle baterie, postižené i sesuvy zvenčí. Zbytek baterie je vyčištěný a zpřístupněný, cesta vede po okraji vinohradu, můžete ale jít i přes kopec, plný zákopů.
Přibližné schéma baterie. Kaverny na pravém křídle i chodby v týlu jsou zavalené. O. Filip 2018
Střílny baterie jsou kvůli nesoudržné hornině vybetonované. (RH)
|
Velikost střílen je překvapivá. Zemní val pro ochranu před přímou palbou je odstraněný. (RH)
|
Hlavní galerie, spojující kasematy pro kanóny. (RH)
|
Skalní masiv na konci nedokončené chodby. Flyš se láme na malé kusy.
|
Střílny baterie jsou proraženy ve skalní stěně, pravděpodobně vytvořené uměle. (RH)
|
Kasematy pro 15cm dalekonosné kanóny jsou velmi vysoké.
|
Hlavní galerie, spojující všechny kanónové kasematy. Stěny jsou zděné, stropy betonové. (RH)
|
Tabulka s určením doby výstavby a označením 3. minérské roty. (RH)
|
Skupin střílen na jižním křídle baterie. (RH)
|
Detail střílny pro kanón ráže 149 mm. (RH)
|
Jeden z vchodů do podzemí baterie. Nebyl nijak zvlášť zabezpečen proti střepinám. (RH)
|
Jednoduchý vchod do hlavní galerie bohužel poněkud utrpěl rekonstrukcí.
|
Obrovský výlom pro pro palebný sektor střílny kanónu ráže 149 mm. (RH)
|
Interiér jedné z kasemat. Vybrání v podlaze sloužila pro dřevěnou platformu (možná otočnou). (RH)
|
Pohled ze skály nad baterií. Větrací zvony patří úkrytu z období studené války. (RH)
|
Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)