Italské kavernové baterie a podzemní systémy Velké války
Opevnění: ITALSKÁ   Téma:

(Itálie) – Dogna, San Michel del Carso, Monte Grappa, Dolomity
Napsal: O. Filip (výrazně rozšířený článek z roku 2018)
objekty: kavernové baterie, spojovací a minové podzemní systémy
Během války byly vybudována řada zajímavých podzemních systémů, především velké baterie na sočském bojišti, největší podzemní komplex na hoře Monte Grappa a také mnoho systémů ve vápencových štítech Dolomit.

 
Sextenské Dolomity: Lagazuoi  
Vicentinské Alpy: Cesta 52 tunelů   Dente Italiano   Corno Battisti  
Julské Předalpy. Morosine   Linea dei Plans  
Kras: Monte Fortin   Cotici   Monte San Michele   Monte Brestovi  
Benátské Předalpy: Monte Grappa    

Na alpském bojišti budovaly obě strany velké množství kaveren a s nasazením pneumatických vrtáků a sbíječek dokázaly postupovat rychlostí několika metrů denně. Podzemní prostory sloužily nejčastěji jako úkryty a velitelská stanoviště, ty větší pak také jako dělostřelecké baterie, komunikační chodby a minové štoly, kterými měly být vyhozeny do povětří nejhouževnatější nepřátelské pozice. Paradoxem je, že štoly pro ukrytí a přesun vojáků byly často spojeny s těmi minovými, takže při odpálení desítek tun trhaviny docházelo i ke ztrátám ve vlastních řadách.

Stěny podzemních prostor, nejčastěji vyražených v tvrdém vápenci, byly vesměs ponechány v surové podobě a pro ubytování vojáků se do nich vestavovaly dřevěné konstrukce. Beton byl na bojišti vzácný a byl obvykle používán jen pro střílny a vchodové portály, někdy však musel zajistit geologicky nestabilní místa.

Rakušané do svých podzemních systémů začleňovali spíše jen kulomety a jednotlivé polní kanóny menší ráže, mimo to však budovali i sofistikované stavby pro pevnostní zbraně a otočné pancéřové věže ze starších fortů. Ve všech případech se však jednalo o zbraně s malým dostřelem. Naproti tomu Italové stavěli i obrovské baterie pro velké množství dalekonosných kanónů. Vůbec největší podzemní stavbou se stal obrovský komplex pro zhruba stovku děl na hoře Monte Grappa.

 

LAGAZUOI

Štít Kleiner Lagazuoi (Piccolo Lagazuoi) se tyčí do výšky 2778 m přímo na průsmykem Valparola, v němž je vybudován rakousko-uherský fort Tre Sassi. Italské pokusy o útok průsmykem končily krvavými ztrátami v křížové palbě obránců z vyvýšených pozic na obou křídlech. V říjnu 1915 se Italům podařilo obsadit skalní římsu, na nejstrmějším jižním úbočí, zhruba v polovině výšky skalní stěny. Římsu pojmenovali „Cengia Martini“ na počest padlého důstojníka a pod ochranou skalního převisu zde vylámali kaverny pro zbraně i úkryty, postavili dřevěné baráky a začali kopat štolu k vrcholu. Především však palbou ohrožovali rakouské pozice na úpatí.

Jeden z baráků, zabudovaných do kaverny v prostoru římsy Cengia Martini. Stavba byla opravena a existuje dodnes.

Rakušané se k římse nedokázali probojovat po skalní stěně ani seshora a proto se pokusili vypudit Italy odpálením několika min. Výsledky však byly chabé. Menší nálože způsobily jen laviny kamení, třicetitunová nálož z května 1917 sice utrhla přes půl miliónu tun vápence, který změnil podobu hory, avšak zabila jen čtyřčlennou italskou hlídku.

V červnu se Italové prokopali až pod boční vrchol hory a odpálili zde minu o váze 33 tun, která měla velkolepý efekt, když se stovky tisíc tun skály i s rakouskými postaveními zřítily do hlubin, jenže obránci se o tom včas dozvěděli a stihli pozice vyklidit, takže neutrpěli žádné ztráty. Štola do kráteru zůstala volná, ale když se toho Italové pokusili využít k útoku, neuspěli. Rakušané na oplátku umístili pětitunovou nálož do jedné z čerstvě vzniklých puklin a shodili na Italy několik tisíc tun materiálu, leč opět bez většího úspěchu.


Pohled z vrcholu na sedlo a fort Tre Sassi (vpravo). Světlé kužely kamení pochází z výstavby rakousko-uherské kavernové baterie.

Skalní práh s vchody do rakousko-uherských bojových postavení, situovaný těsně pod vrcholem.

Boční vrchol, provrtaný italskými štolami a poškozený největší minou.

Maketa italského kulometu Fiat–Revelli vzor 1914 v bojovém postavení podzemního systému.

Rekonstrukce obytné místnosti v podzemí.

Jedna ze strojoven, které byly nutné především pro pohon sbíječek. Pro výfuk musel být vylámán komín.

Úsek hlavní štoly, která umožňovala vystoupat podzemím zhruba o 150 metrů výše.

Kavernový objekt pro kulomety na úpatí hory (pravděpodobně rakousko-uherský).

PASUBIO

Cesta 52 tunelů

Aby mohla italská armáda udržet masiv Pasubio s horou Cima Palon (2232 m), vybudovala v létě 1915 pro jeho zásobování přes deset kilometrů dlouhou silnici Scarubbi, sjízdnou pro nákladní automobily. Kvůli sněhu však byla silnice po část roku neprůjezdná a když Rakušané v létě 1916 dobyli protější horu Monte Maio, začalo jejich dělostřelectvo provoz silně ohrožovat.

Ve zbytku sezóny se Italové snažili organizovat noční jízdy se zhasnutými světly a od února 1917 začali stavět náhradní trasu. Do skal na opačné straně hřebene vysekali širokou stezku s převýšením 720 metrů, umožňující obousměrný pohyb pěších a mul s nákladem. Z celkové délky 6,5 km je 2,3 km vedeno tunely, jejichž počet dal cestě jméno. Kvůli pohonu kompresorů a osvětlení musely být zřízeny strojovny, transformátory a kilometry elektrických vedení. Aby byla cesta použitelná celoročně, byly úseky otevřené úseky, ohrožené lavinami, zakryty střechami na konstrukci z ocelových traverz. Stavba, na níž se podílela rota ženistů a dalších šest stovek mužů byla dokončena v listopadu 1917 a značně přispěla k tomu, že se zde Italové udrželi až do konce války.

Příslušníci 33. ženijní roty u provizorních baráků při budování cesty.

Stanice malé lanové dráhy u 13. tunelu cesty.

Výchozím bodem cesty je velké placené parkoviště nad průsmykem Xomo. Cesta většinu trasy stoupá, ale díky rovnému povrchu a stejnoměrnému sklonu je komfortní. Nejzajímavější je tunel č. 8, z něhož odbočuje štola do velké kavernové baterie. Nejdelší tunel č. 19 měří 318 metrů a za ním následuje unikátní tunel č. 20, který spirálovitě stoupá skalní věží a ústí až téměř u její špice.

Na řadě míst jsou pozůstatky baráků, různé sály a také minové kobky pro likvidaci cesty v případě ústupu. U východu z tunelu č. 18 jsou kobky venku, ve spirálovém tunelu č. 20, jehož poškození by se velmi těžko odstraňovala, jsou zabudované do stěn.

Atmosféru trasy lze těžko zachytit na fotografiích, ale jde o zážitek, který nemá obdoby, byť kvůli popularitě trasy musíte počítat s velkým náporem turistů. Občerstvení je k dispozici na konci cesty v chatě Achille Papa, odkud lze pokračovat na vrchol hřebene. Zpět se většina turistů vrací po silnici Scarubbi, která je o něco delší, ale pro sestup podstatně pohodlnější.


Honosný portál prvního tunelu s označením 33. ženijní roty a heslem „z obtíží věčná sláva“.

V kavernové baterii u osmého tunelu je vystaven horský kanón Škoda M15 ráže 75 (v italské armádě Obice da 75/13).

Patnáctý tunel je přerušen průrvou s tenkým mostkem.

Vyústění spirálového tunelu č. 20 ve skalní věži.

Děmoliční kobky uvnitř dvacátého tunelu.

Jen výjimečně jsou některé tunely zpevněné betonem.

Delší úsek cesty v méně členitém svahu. Zde mohly hrozit laviny.

Záverečný úsek cesty. V pozadí je Cesta hrdinů (Strada degli Eroi), na horizontu kasárna na masivu Cima Palon.

Vstup do 52. tunelu, který ústí u chaty Achille Papo. V této části cesta klesá.

Jediný krátký tunel na silnici Scarubbi byl využit i pro zřízení malých úkrytů.

Dente Italiano

Jako „Italský zub“ je označován zhruba 150 metrů dlouhý výstupek hlavního hřebene s plochým vrcholem. Uvnitř byl vybudován rozsáhlý podzemní systém, propojený s podzemím pod horou Cima Palon. V severní části, zcela zničené rakouskými minami, byly budovány vlastní miny a protiminové chodby.

V květnu 1914 se Rakušené z celé oblasti stáhli až k Roveretu, o rok později však byla oblast během „Trestné expedice“ dobyta zpět. Linie fronty procházela sedlem mezi dvěma „zuby“ hřebene, vzdálenými od sebe pouhých sto metrů. Na podzim 1916 Italové na chvíli dobyli Rakouský zub, ale byli vytlačeni a žádná ze stran se nebyla schopná pohnout ani o metr. Začala minová války, při níž se obě strany podkopávaly pod sedlem směrem k nepřátelskému zubu. První rakouská půltunová mina, či spíše protimina, zničila 29. září 1917 italskou štolu a zabila dvacet Italů. O tři dny později se Italové revanšovali šestnáctitunovou náloží, která usmrtila 18 rakousko-uherských vojáků. Do března 1918 následovalo dalších devět min obou stran, které zabily další desítky mužů, aniž by nějak změnily situaci.

Ráno 13. března došlo ke gigantické explozi dvojité rakouské nálože o váze padesáti tun, vůbec největší v celé alpské minové válce, která změnila severní stěnu Italského zubu v hromadu skalních bloků. Údaje o počtu obětí se velmi liší a pohybují se od padesáti až po několik set mužů. Žhavé plyny pronikly do vlastního podzemí a zranily 15 rakousko-uherských vojáků, z nichž tři zemřeli. Akce však jako obvykle nezpůsobila žádná zásadní zlom a zdejší fronta se do konce války téměř nepohnula.

Schematický plán podzemí v obou vrcholech s minovými štolami uprostřed. Vpravo je italské podzemí, které je pravděpodobně napojeno také na systém pod vrcholem Cima Palon, ležící mimo plán. (upraveno z archivního plánu)

Na hřeben snadno dojdete z chaty Achille Papa. Nejprve vystoupáte k ruinám malých kasáren na jižním okraji hřebene, kde je vstup do podzemního systému s velkou nádrží na vodu a napůl sesutými postaveními pro zbraně. Následuje vrchol Cima Palon se vstupem do hlavní štoly, vedoucí původně až pod Dente Italiano. První část s pozorovatelnou, do níž vede šachta se stupačkami, nese název Galleria Papa. Hlavní chodba je vyčištěná a zpřístupněná, odbočky jsou přehrazené jen řetězy a lze se do nich podívat. V některých místech se však nadloží hroutí a galerie, zřejmě vedoucí pod Dente Italiano, vypadá dosti nebezpečně.

Je tedy třeba jít pěšky a do podzemního systému v Dente Italiano vejít některou ze zdaleka viditelných štol. Podzemí je zajímavé, ale směrem k rakouským pozicím jsou chodby zničené. Povrch je přeorán palbou a čelní část se po výbuchu poslední miny zmizela. Kolem rozlámaných bloků lze dojít do Sedla dvou zubů (Sella dei Due Denti), nad nímž se černají střílny rakouských kaveren, které budou popsány v článku o rakousko-uherských opevněních.


Pohled na hřeben, kryjící Cestu 52 tunelů (zářez vpravo). Po předním úboří vede silnice Scarubbi.

Ruiny malých kasáren se vstupem do podzemního systému jižně od vrcholu Cima Palon.

Hlavní galerie u kasáren s cisternou.

Betonové cisterny byly důležitou součástí podzemních prostor.

Hlavní vstup do podzemního systému na nejvyšším vrcholu Cima Palon.

Kaverna pozorovatelny na Cima Palon s průlezem do hlavní galerie.

Týl Dente Italiano se vstupy do podzemí a původní kapličkou.

Sál v podzemí Dente Italiano, zpevněný betonovými pilíři.

Křižovatka chodeb uvnitř Dente Italiano.

Čelní část Dente Italiano, rozmetaná rakouskou minou.

Pohled přes kráter na skalní výběžek Dente Austriaco s viditelnými střílnami.

Corno Battisti

Skalní špice s nadmořskou výškou 1778 m je dobře dostupná ze severu, ze zbývající tří stran však padají strmé skalní stěny. Plochý vrchol byl skvělým pozorovacím stanovištěm, ale je velmi malý a hned vedle něj je rozsáhlý hřeben zhruba stejné výšky. Enormní úsilí obou stran o jeho ovládnutí tedy bylo poněkud diskutabilní.

Pohled z rakouské strany na vrchol s přístupovým zákopem. Italové se sem museli dostávat až z údolí, které je vidět v pozadí.

Stejně jako z celého masivu i nedalekého fortu Valmorbia Rakušané po napadení Itálií ustoupili, aby se sem vrátili při ofenzívě v květnu 1916. V noci na 10. července odrazili protiútok, přičemž mezi zajatci byli i iredentisté Cesare Battisti a Fabio Filzi. Oba zajatce odsoudili pro velezradu a fotografie z brutální popravy prvního z nich poškodily rakouskou pověst. Hora pak byla přejmenována na Corno Battisti. Zatímco Rakušané na vrcholu budovali svůj podzemní systém, Italové začali razit rozsáhlé štoly ze spodní části, které obsahovaly nejen střílny i infrastrukturu, ale v nejvyšší části měly posloužit k odpálení velké miny. Přípravy byly již téměř hotové, když se několika italským vojákům podařilo 13. května 1918 překvapivým útok vrchol dobýt a udržet. Italské podzemí bylo spojeno s výše umístěným rakouským a hora tak byla definitivně zabezpečena.

Systémy italských štol a rakousko-uherského opevnění vrcholu, propjené pod dobytí hory. Většina podzemí je zpřístupněná, turisté bez vybavení musí využít střední vchod. (O. Filip 2022, mapový podklad Mapy.cz)

Autem se dá bez problémů dojet až na parkoviště dva kilometry severně od vrcholu (45.8302N, 11.1188E). V údolí pod chatou Malga Zocchi je možné pokračovat rovně nebo vyjít na hřeben se sedlem Vallico de Menderle. Obě trasy jsou srovnatelné, hřeben ale nabízí skvělé výhledy na vrcholy, na nichž byly rozestavěny nejmodernější rakousko-uherské forty. Kolem pomníku obou popravených iredentistů dojdete na vrchol, kde je sice nově opravený vstup do horního rakousko-uherského podzemí, jenže hned za ním se zřítila celá chodba.

Je nutné vydat se dolů po ferratě Franco Galli, která má v tomto úseku podobu běžné lesní pěšiny. Po suťovisku, plném pozůstatků z války pak snadno dojdete ke vstupu na úpatí skalní stěny, kde je oproti dřívějšímu stavu instalován komfortní žebřík. Podzemí je až na několik bočních chodeb v dobrém stavu a jelikož hlavní galerie slouží jako turistická cesta, jsou v ní udržované stupně. V dolní části vyjdete na povrch, odkud ferrata prudce klesá do údolí a bylo by nutné mít ferratové vybavení. Podstatné je, že pro horní úsek kolem opevnění se bez vybavení obejdete.


Špice Corno Battisti. Lesem a suťoviskem po pravé straně vede pěšina ke vchodu do podzemí.

Výhled na hlavní hřeben s výběžky, které více než dva roky držely obě strany.

Výběžek s rozestavěným fortem Valmorbia se nachází o více než 900 metrů níže.

Jediným dochovaným objektem na malém vrcholu hory je toto pozorovací stanoviště.

Západní stěna v prostoru vchodu. Šikmá štěrbina vedle otvoru v horní části je kulometná střílna.

Střílna kulometu, kryjícího západní stěnu.

Kuchyň s velkým sporákem v horní části podzemí.

Ošetřovna má velké okno vysoko ve skále.

Cisterna se znakem jednotky na hlavní křižovatce chodeb.

Odbočka do minové štoly „galleria sbarramento“, který dnes končí závalem na konci.

Ukázky tabulek – 127. rota sapérů, ošetřovna, 21. ženijní, 37. ženijní.

Schodiště ve spodní části podzemí.

Spodní vstup do podzemí se znaky 160. a 33. ženijní roty.

JULSKÉ PŘEDALPY

Baterie Morosine

Jedním z klíčových obranných postavení, blokujícím údolí řeky Felly (Valle Ferro) s významnou železnicí, byla velká kavernová baterie pro osm děl, situovaná ve strmé stěně 400 metrů nad dnem údolí. Přesnou výzbroj dostupné zdroje neuvádí, jednalo se o čtyři menší kanóny, dvě houfnice a dva poněkud zastaralé rozměrné dalekonosné kanóny 149A. Vedle baterie byla menší vybetonovaná kaverna s objekty pro tři kulomety, které mohly z výšky čtyř set metrů postřelovat dno údolí. Zásobování zajišťovala lanovka s betonovou horní stanicí, která dodnes slouží pro zásobování několika samot.

Vlevo je znak jednotky dělostřelců, která baterii obsazovala a vpravo znak ženijní jednotky, která jí budovala. Autor vstupního tunelu zřejmě zběhl z oboru železničního stavitelství.

Baterie kryla mimo jiné přístup do Dogny, kde byla nějakou dobu umístěna houfnice ráže 305 mm d/17G vz. 1917 (původně zbraň pobřežního dělostřelectva). Železniční viadukt, dnes s betonovou mostovkou, je stále na místě, slouží však pouze jako cyklostezka.

K baterii se vychází z osady Prerit di Sopra, kde lze bez problémů zaparkovat a vede k ní naučná stezka. Cesta je poněkud náročnější, protože na prvních 1,8 km trasy strmě stoupá o 380 metrů. Následuje mírnější úsek kolem samot, ruinami domů a lesem až ke vchodům do dělostřelecké a kulometné kaverny. Podzemí je v dobrém stavu, před ním je postavení pro protiletadlový kanón.

Přibližné schéma baterie a kulometné kaverny, vytvořené měřením v terénu. Především úhly chodeb na levém křídle baterie jsou nepřesné. (O. Filip 2023, mapový podklad Mapy.cz)


Horní stanice stále funkční lanovky, poháněné stařičkým spalovacím motorem.

Impozantní vjezd do podzemí, ozdobený znakem jednotky a letopočtem stavby (1915-16).

Zhruba sedmdesát metrů dlouhá galerie mezi vchodem a bojovými postaveními.

Na pravém křídle je čtveřice kasemat pro menší kanóny.

Jedna z rozměrných kanónových střílen.

Střílna pro houfnici umožňuje palbu pouze horní skupinou úhlů.

Velká střelecká místnost pro kanón ráže 149 mm. Typická je vysoká střílna, umožňující palbu různými elevacemi.

Menší vstup do kavernového systému pro kulomety.

Rozvětvení chodeb do dvou kulometných objektů s betonovými střílnami.

Kulometná střílna umožňovala vysokou depresi. V roce 1916 existovala jen stará železnice a silnice (dva malé mosty těsně za sebou).

Linea dei Plans

Z vesnice Dogna v údolí řeky Fella se klikatí dvacet kilometrů dlouhá silnička do průsmyku Sella Somdogna. Ta kdysi pokračovala do údolí u Valbruny, zabezpečeného uzávěrem Saisera. V samotném průsmyku se zakopali Rakušané, ale v takovém terénu se žádná ofenziva rozvinout nedala a fronta zde ustrnula od začátku bojů v květnu 1915 až do všeobecného ústupu Italové v říjnu 1917 po porážce u Caporetta. Hlavní italskou pozicí byl zhruba 300 metrů dlouhý systém kaveren a zákopů, který se táhl od silnice po prudce stoupající hraně svahu. Spodní část se střílnami pro kanóny je přímo u silnice, kde lze zaparkovat u ruin malých kasáren. Prostor je vyčištěný, zpřístupněný a opatřený naučnými tabulemi, ačkoli se jedná o velmi opuštěné místo.

Cestou k linii projedete skrz obrovské betonové základy konečné stanice vojenské lanovky Chiusaforte – Cuel de la Bareta – Chiout. Šlo o velkou lanovou dráhu o délce přes pět kilometrů, která byla budována od září 1916 a později měla být ještě prodloužena. Provoz byl zahájen na začátku června 1917, ale o několik týdnů později došlo k vážné havárii, která zničila pohon a oprava se protáhla až do říjnového ústupu. Další zastávkou je betonový muniční sklad pro 28cm moždíř. V samotném průsmyku si prohlédnout uzávěr Sella Somdogna z období studené války, vybavený především pancéřovými kopulemi pro kulomety. V jejich okolí jsou patrné četné krátery po zásazích těžkých granátů.


Vstup do obranného postavení zajišťovalo kryté schodiště se střílnami. (RH)

Spodní kasemata pro kanón. Vpravo je menší střílna, pravděpodobně pro kulomet.

Pohled z kanónové střílny na bráněné údolí směrem k průsmyku Sella Somdogna. (RH)

Největší část pozice tvoří betonové zákopy se střílnami.

Zastřešené části zákopů odolávaly běžným dělům a střepinám těžkých granátů. (RH)

Jednoduchá pozorovatelna, napojená na podzemní systém. (RH)

Portál hlavní galerie s označením 4. roty a znakem ženistů (zkřížené sekery a zapálený granát). (RH)

Kombinace střelecké pozice a schodiště v hlavní galerii, opět se znakem ženistů. (RH)

Jedna ze tří kasemat v hlavní galerii. Konstrukce se liší od spodních postavení a je možné, že vznikla v jinou dobu. (RH)

Muniční sklad pro 28cm moždíř cestou k postavení Linea di Plans. Moždíř stál přímo na ploše před objektem.

Masivní pozůstatky horní stanice lanové dráhy z Chiusaforte.

KRAS

Monte Fortin

Strategicky důležitý pahorek nad komunikacemi do Gorizie získal svůj název podle benátské pevnůstky. Italové jej obsadili už v červnu 1915 a rychle vybudovali polní opevnění a dělostřelecké baterie, které podporovaly jejich postup na východ. Následně zřídili velkou kavernovou baterii pro devět kanónů 149A, jejíž podzemní v nestabilním flyši musely být vybetonovány. Dalším specifikem baterie byl umělý val před střílnami, který je chránil před přímou palbou. Baterie podporovala i útoky během šesté bitvy na Soči, při níž Italové konečně obsadili San Michel del Carso vysoko nad ní, odkud bylo možné ostřelovat velkou část nepřátelských linií. Kanóny byly přesunuty tam a Monte Fortin zůstal do výzbroje. Vzhledem k nestabilnímu nadloží se nevybetonované chodby zhroutily, což oddělilo tři kaverny na pravém křídle baterie, postižené i sesuvy zvenčí. Zbytek baterie je vyčištěný a zpřístupněný, cesta vede po okraji vinohradu, můžete ale jít i přes kopec, plný zákopů.

Přibližné schéma baterie. Kaverny na pravém křídle i chodby v týlu jsou zavalené. O. Filip 2018

Cotici

Baterie pro šest kanónů byla postavena mezi říjnem 1916 a dubnem 1917. Hlavní výzbroj měly tvořit kanóny ráže 155 mm, nicméně se zde zřejmě objevily i běžnější 149mm kanóny. Baterie se nachází na značené naučné stezce a je volně přístupná. Chodby v týlu se částečně hroutí, ale hlavní galerie s kasematami pro kanóny je v dobrém stavu. V období studené války se uvažovalo o zazdění střílen a vybetonování stěn, díky čemuž by baterie posloužila jako velitelské stanoviště okolních opevnění, ale z tohoto plánu sešlo.


Střílny baterie jsou kvůli nesoudržné hornině vybetonované. (RH)

Velikost střílen je překvapivá. Zemní val pro ochranu před přímou palbou je odstraněný. (RH)

Hlavní galerie, spojující kasematy pro kanóny. (RH)

Skalní masiv na konci nedokončené chodby. Flyš se láme na malé kusy.

Monte San Michele

Po obsazení prostoru v rámci šesté ofenzívy na Soči byla zhruba dva kilometry od Cotici vybudována ještě větší baterie pro osm kanónů ráže 149 mm, jejíž dva palebné sektory pokrývaly odměr 140°. Opět šlo o starší zbraně bez brzdovratného zařízení, jejichž zákluz musely brzdit klíny pod koly. Její výstavba se protáhla až do června 1917. V současné době baterie funguje jako muzeum a u parkoviště jsou vystaveny dělostřelecké zbraně. Mimo otvírací dobu je ale interiér uzavřený. Hned u baterie je rakousko-uherské podzemní velitelské stanoviště, bohužel uzamčené mříží.


Střílny baterie jsou proraženy ve skalní stěně, pravděpodobně vytvořené uměle. (RH)

Kasematy pro 15cm dalekonosné kanóny jsou velmi vysoké.

Hlavní galerie, spojující všechny kanónové kasematy. Stěny jsou zděné, stropy betonové. (RH)

Tabulka s určením doby výstavby a označením 3. minérské roty. (RH)

Monte Brestovi

Baterie byla vysunuta nejblíže k nepříteli a disponovala osmi 149mm kanóny, které působily po dvojicích do překrývajících se palebných sektorů o celkovém odměru 75°. Unikátním řešením byl betonový objekt na povrchu, vybavený dvojicí střílen pro lehké kanóny. Pozice baterie na hraně krasové plošiny byla využita i za studené války, kde zde byla zřízena předsunutá opevnění s pozorovatelnami a úkryty, jejichž posádky mohly využít původní zákopy. V podzemí baterie je nově zřízeno muzeum, díky volnému vstupu již poněkud zdevastované. Z vesnice San Michele del Carso sem dojdete zhruba za čtvrt hodiny.


Skupin střílen na jižním křídle baterie. (RH)

Detail střílny pro kanón ráže 149 mm. (RH)

Jeden z vchodů do podzemí baterie. Nebyl nijak zvlášť zabezpečen proti střepinám. (RH)

MONTE GRAPPA

Masiv Monte Grappa je poslední přírodní překážkou nad údolím Valsugana, kudy bylo možné proniknout do Benátské nížiny a jeho jihovýchodní svahy strmě spadají o 1500 metrů níže. Po dobu více než dvou let ležel masiv v týlu, avšak když rakousko-uherské jednotky během „trestné expedice“ v květnu 1916 obsadily italské pozice na Planině sedmi obcí a vyřadili všechny pancéřové forty, začalo se italské velení obávat průlomu z tohoto směru. Na popud náčelník generálního štábu Luigiho Cadorny byly na podzim 1916 zahájeny práce na týlové linii opevnění s centrem na Monte Grappa. Bylo nutné postavit kvalitní přístupovou silnici, lanovky a vodovody a rozběhly se práce na výstavbě polních opevnění a kavernových baterií. V létě 1917 už bylo připraveno 42 kavernových baterií, které čekaly na svou výzbroj. Cadorna navštívil Monte Grappu 7. října 1917 a nařídil, že hora musí být schopna kruhové obrany. Krátce na to došlo ke katastrofálnímu průlomu u Caporetta a Monte Grappa se nečekaně ocitla přímo na levém křídle italské armády, zakopané za řekou Piavou.

Práce pokračovaly i v zimě roku 1918 a vznikl největší komplex kavernových baterií na světě, označovaný jako „Galleria Vittorio Emanuele III“. Podzemí leží téměř v jedné rovině a prochází hřebenem v délce více než jednoho kilometru. Propojuje především čtyřdělové dělostřelecké baterie se střílnami, zpevněnými betonem. Jako výzbroj uvádí prameny přes sto kanónů a desítky kulometů, délku podzemí na pět kilometrů a maximální osádku na 15000 mužů. Ohledně posádky jde o zznačně nadsazené počty, neboť kromě dnes již zavalené části u povrchových kasáren neobsahuje podzemí nic než úzké chodby. Chybí jakékoli sály pro ubytování, sklady munice, ošetřovny a podobně, takže lze předpokládat pouze pobyt několika stovek dělostřelců a v případě nouze spíše stovek než tisíců dalších mužů. Počet děl lze nicméně odhadovat na úctyhodných osmdesát kusů a dalších několik v baterii na levém křídle, která je oddělená od hlavního komplexu.

Hlavní vchod do podzemního systému vypadal stejně, jako dnes.

Hlavní podzemní systém je dnes rozdělen na několik oddělených částí, přičemž většinu je možné navštívit neoficálně. Geologické poměry jsou nejhorší na jižním křídle, kde se rozsáhlé prostory podzemních kasáren zhroutily a stejný osud postihl i levou detašovanou baterii. Následuje muzeum, které je během dne volně přístupné přímo z hlavního parkoviště. Podzemí je osvětlené a je sem instalováno několik kanónů, na jeho konci se také dostanete do meziválečných podzemních prostor bývalé kostnice. Muzeum končí mříží, za níž je nejrozsáhlejší část systému, do níž se dostanete několika vchody ze silnice k dnes již demolovaným kasárnám radarové stanice nebo střílnami na opačné straně hřebene. Většina podzemí je vybetonovaná a tedy relativně bezpečná a dostanete se zde například do „kaponiéry“ ve skalním výběžku.

Další část hlavní galerie byla využita jako spojovací chodba a kolektor z kasáren k radarovým stanovištím raketové baterie, takže je opravená, ale odbočky jsou zazděné. Vstup byl ze suterénu kasáren a na opačné straně z prostoru plošin pro radary, likvidace těchto staveb ale možná tuto část znepřístupnila. Pravé křídlo bylo také rozsáhlé, ale boční chodby jsou vesměs zhroucené. Přesto můžete bez problémů projít hlavní galerií, do níž vede vchod ze zatáčky staré cesty, z místa pod vyhlídkovou plošinou. Celkově tak lze v podzemí nachodit několik kilometrů.

Přibližné schéma systému. Dostupné verze plánů ne zcela odpovídají reálné podobě a navíc se vzájemně liší. O. Filip 2018


Jednoduchý vchod do hlavní galerie bohužel poněkud utrpěl rekonstrukcí.

Obrovský výlom pro pro palebný sektor střílny kanónu ráže 149 mm. (RH)

Interiér jedné z kasemat. Vybrání v podlaze sloužila pro dřevěnou platformu (možná otočnou). (RH)

Pohled ze skály nad baterií. Větrací zvony patří úkrytu z období studené války. (RH)


Západní svah, přivrácený k alpské frontě, pokrytý materiálem z podzemí. Hlavní galerie vede až pod nejvzdálenější vrchol. (RH)

Východní svah s kasárnami radarového stanoviště. Podzemí se táhne až pod radarové plošiny na obzoru. (RH)

Původní hlavní vchod, ozdobený dělostřeleckými granáty a názvem celého podzemního systému.

Ve zpřístupněné části je nainstalováno několik polních kanónů, které tvořily výzbroj celého komplexu. (RH)

Střílny ve východním svahu blízko chaty Bassano.

Typický úsek hlavní galerie, zpevněný betonovými rámy. Ve stěnách se střídají zděné a betonové pásy. (RH)

Nevyzděné chodby s původní výdřevou se hroutí. Takto jsou dnes zcela odříznuty baterie na severním křídle. (RH)

V místech bez betonových stropů dochází k propadům. Příkladem je tato chodba ke kasematě na západním svahu (RH)

Západní svah stěna s dobře patrnou betonovou pozorovatelnou.

Interiér pozorovatelny s jednoduchými průzory. (RH)

Vstup do severní části podzemí. Plošina nahoře sloužila pro radar baterie raket Nike.

Západní svah s kanónovými střílnami v několika výškových úrovních. (RH)

Jedna z mnoha dělostřeleckých kasemat v západním svahu. (RH)

Postavení pro kulomety lze identifikovat podle soklů. Podobné se vyskytovaly o dvacet let později na Alpském valu. (RH)

Výběžek tvrdší horniny posloužil jako přírodní „kaponiéra“ s kulometnými střílnami pro obranu svahů.

Výhled ze střílny „kaponiéry“. Přístup do objektu prudce klesající chodbou není příliš pohodlný.

Boční baterie na jižním křídle není spojena s hlavním podzemním systémem.

Další kavernové baterie

Italové budovali řadu dalších baterií, mimo jiné v reakci na nedostatečnou odolnost svých moderních pancéřových fortů. Patří mezi ně především baterie uzávěru Cadore – Maè, konkrétně Col Muto pro věžové kanóny fortu Monte Tudaio, Col Ciavallon u fortu Col Vidal a též baterie, vyrubaná přímo pod fortem Pian dell’Antro.

Celá série kavernových baterií vznikla na takzvané Cadornově linii, která se nacházela u západních hranic Tyrolska a měla zabránit případnému obchvatu italských pozic, který by proběhl přes území neutrálního Švýcarska.

Baterie vznikaly i na dalších bojištích, přičemž za charakteristický rys italské výstavby lze považovat použití výkonných dalekonosných kanónů, čemuž odpovídají i velké rozměry střílen a střeleckých místností. Jejich protivník se soustředil především na výstavbu kavernových baterií pro lehčí kanóny, včetně zbraní ze starých fortů a pancéřových baterií pro otočné věže ze starších fortů, což je podstatně pokročilejší kategorie objektů, avšak ve všech případech s malým dostřelem.

Linea di Plans je stranou hlavních komunikací, ale zato cestou ke krásnému poválečnému uzávěru Sella Somdogna. Baterie Cotici, San Michel a Brestovi jsou v podstatě na jednom místě a přímo mezi nimi je neméně zajímavý uzávěr poválečného opevnění, Monte Fortin je nedaleko.

Návštěva Monte Grappy je organizační problém, neboť daleko od všech opevnění a proto to zabere prakticky celý den. Uvnitř je nutné držet se výhradně vybetonovaných chodeb, nebo prostor, kde se skála nedrolí, což snadno identifikujete podle materiálu na podlaze. Chodby s původní výdřevou jsou smrtelně nebezpečné.

Výlet galerií 52 tunelů s návštěvou Dente Italiano a Dente Austriaco zabere celý den, na Monte Corno Battisti stačí půl dne a lze to výborně zkombinovat s návštěvou fortu Valmorbia. Lagazuoi zabere zhruba půl dne, v kombinaci s rakousko-uherskými opevnění pod horou je to také výprava na celý den.

stav: červen 2015 (Cotici, Monte San Michele), září 2016 (Monte Fortin, Linea dei Plans, Monte Grappa), září 2021 (Lagazuoi, Pasubio)

Foto: R. Hrabčák 2015 a 2016 (RH), O. Filip 2015, 2016 a 2021

Literatura:
Marco Meneghini: Le gallerie cannoniere di Monte Fortin
Le fortificazioni del Grappa
Karel Oktábec: Boje na masivu Pasubio (1916-1918)
Karel Oktábec: Boje na Kleiner Lagazuoi (1915-1917)

Zatím žádné komentáře

Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)

 

Publikováno: 20.2.2022 11.00 , Komentáře (0)