Italské pancéřové forty na východní hranici

(Itálie) – Chiusaforte, Tolmezzo, Gemona, Udine, Codroipo
Napsal: O. Filip (výrazně rozšířený článek z roku 2007)
objekty: pancéřové forty, pancéřový blokhaus
Na východní hranici Itálie byla postavena linie pancéřových fortů, jen jediný z nich se však zapojil do boje. Zatímco forty přišly o všechny své věže a vybavení, dochoval se zde unikátní pancéřový objekt, chránící most přes Tagliamento.

Z východní hranice Itálie se nabízí dva směry útoku, od Soči přímo na Benátky, po většinu cesty nížinou a pak dlouhá cesta horskými údolím podél řek Fella a Tagliamento. Rovina v jižní části úseku musela být bráněna silnými polními jednotkami, které měly mít podporu v opevněních uzávěrů „Media Tagliamento“ a „Bassa Tagliamento“ s celkem devíti pancéřovými forty a několika otevřenými bateriemi. Kromě obrany měly uzávěry též zabezpečovat prostor, kde by se shromažďovaly italské jednotky pro případnou ofenzivu. Využití pancéřových fortů v rovinatém terénu mimo fortovou pevnost je poněkud neobvyklé a je otázkou, jakou by vzhledem k délce úseku a obtížnému pozorování okolí dokázaly hrát roli při plánované rakousko-uherské ofenzivě. Pro pouhou dělostřeleckou podporu polních jednotek to bylo poněkud drahé řešení.

Horské údolí na severu, kudy procházela jediná železniční trať a silnice, bylo zablokováno čtyřmi pancéřovými forty uzávěru „Alto Tagliamento-Fella“. I zde se však jednalo o nepříliš kvalitní a nedostatečně odolné forty typu „Rocchi“. Přímo v údolích ani v okolních svazích nebyla vybudována žádná stálá opevnění a teprve na začátku války se rozběhla výstavba kavernových baterií, a to především na jihu, nedaleko pobřeží Jaderského moře.

Pancéřové forty, postavené kolem roku 1910 byly vybaveny čtyřmi až šesti otočnými dělostřeleckými věžemi, vyzbrojenými až na jedinou výjimku 14,9 cm kanóny, ovšem v minimálně třech různých typech věží. Zbraně byly moderní a výkonnější, než jejich rakousko-uherské protějšky, avšak odolnost velkých věží byla nedostatečná. Zatímco nejjižnější forty uzávěru „bassa“ měly věže typu Schneider, ve středním úseku to byly méně odolné věže Armstrong. V horském úseku byly věže Grillo, na fortu Chiusaforte věže se slabým pancířem pro 12 cm kanóny a na nejvýše umístěném fortu Monte Festa možná nějaká odlehčená horská verze věží pro 14,9 cm kanóny. Některé forty na jihu měly na bocích i jednoduché traditory pro 7,5 cm kanóny.

Věž Armstrong pro 14,9 cm kanón. Je vidět rozdělení vrchlíku do tří dílů, podložených košilkou z plechu. Vrchlík a lafeta kanónu mají vlastní ložiska, spojení mezi nimi neneslo váhu a sloužilo pouze k přenosu síly při otáčení. V průřezu bubnu, který tvořil podlahu pro obsluhu je vidět část mechanismu pro otáčení věže. O. Filip 2014

Do podzimu 1917 panoval v okolí fortů klid, neboť fronta byla na východě, kde probíhaly krvavé bitvy v okolí řeky Soča. Na bojišti byl potřeba každý kanón a forty proto byly z větší části odzbrojeny a jejich zbraně a posádky přesunuty na frontu. To se radikálně změnilo po průlomu, který začal 24. října 1917 a jeho počátek je znám jako bitva u Caporetta. Díky nasazení německých jednotek a masivní dělostřelecké přípravě byla italské linie nečekaně rychle prolomeny a nastal chaotický ústup. Fort Chiusaforte rychle padl, stejně dopadly i forty Osoppo a Ospedaletto u přechodů přes řeku Tagliamento. Bojovalo se pouze o silně vyzbrojený a obtížně přístupný fort Monte Festa, který způsobil útočníkům značné nepříjemnosti a jeho posádka ustoupila až po spotřebování munice. Využití pancéřových fortů v rovině nebylo možné, protože ústup byl příliš rychlý. Do bojů se intenzivněji zapojily jen některé otevřené baterie, například Ragogna na strmé výšině nad řekou Tagliamento, ta však byla dobaty již 1. listopadu a do rukou Rakušanů přitom padlo velké množství zajatců.

V meziválečném období se hranice posunuly, nicméně ne tak výrazně, jako v oblasti Tyrolska. Italské pancéřové forty nebyly reaktivovány a ve třicátých letech posloužily jako zdroj oceli. Nahradila je velmi silná a do hloubky členěná opevnění Alpského valu, náležející do sektorů XVI „Cadore – Carnia“ a XVII „Tarvisiano“. Mnohé objekty Alpského valu byly po druhé světové válce modernizovány, a to především doplněním veškerého vnitřního vybavení, provedením dokonalé kamufláže a podstatným zesílením protitankové obrany. Na staré linii Alpského valu v severní části prostoru došlo k doplnění objektů s tankovými věžemi a kulometnými kopulemi, podél východní hranice vzniklo několik úplně nových linií s tankovými věžemi, kopulemi a novými typy pancířů, jako byly polokopule pro 9 cm protitankové kanóny. Tato nová opevnění byla z velké většiny úplně zničena v letech 2012-13.

 

Chiusaforte

Fort uzávěru Tagliamento-Fella je na výrazném skalním ostrohu nad stejnojmennou obcí, asi 30 kilometrů od rakousko-uherského fortu Hensel, blokujícího totéž údolí. Byl výrazně vysunut před ostatní italské forty a měl neobvyklou výzbroj, kterou představovaly čtyři věže typu „Ispettorato“ s kanóny 120 G o dostřelu 7,7 km, jejichž věže měly pancíř silný pouhé 4 centimetry. Pěchotní obranu zajišťovala výsuvná kulometná věž a kryté betonové zákopy se střílnami pro pušky. Během 29. října 1917 ustupovaly údolím italské jednotky a velení nařídilo, aby byl fort obsazen a bráněn, avšak v nastalém zmatku to nemělo valný význam. Posádka byla obklíčena dříve, než dokázala zorganizovat systematickou obranu, po krátkém boji zdemolovala věže a byla zajata.

Složitě strukturovaný objekt s připojenými kasárnami připomíná spíše civilní stavbu. Nahoře je dekorativně pojatý blok pancéřové baterie, na němž jsou vidět jen dvě veže, neboť obě věže vpravo se rozpadly. Zcela vlevo je vysunutá kulometná věž.

Druhá věž zleva přežila, poloviny vrchlíku třetí věže leží zcela vlevo a vedle šachty. Na tomto kusu je vidět kruhový poklop větracího otvoru, který měly všechny italské věže.

Nedaleko strmé přístupové komunikace je velké parkoviště. Fort byl n nedávné době opraven a opatřen ohavnými betonovými nástavbami, které mají připomínat věže. Na levém křídle je šachta po kulometné věži a chodba do pěchotních postavení, vybavených dvojicí objektů se střílnami pro kulomety.


Skalní ostroh s pancéřovým fortem. Obezděný násep a vysoká opěrná stěna jsou pozůstatky železniční tratě, jejíž obrana byla důležitým úkolem fortu. (RH)


Stupňovitá kasárna fortu. Zcela vlevo nahoře vyčnívá nároží bateriového bloku.

Hlavní chodba bateriového bloku s pozůstatky po drážce pro dopravu munice o rozchodu 40 cm. Vstupy po pravé straně vedou střídavě do věží a muničních skladišť.

Úzké a strmé schodiště, spojující bateriový a kasárenský blok. (RH)

Jeden ze dvou kulometných objektů v čele baterie, přístupný poternou z bateriového bloku. (RH)

Monte Festa

Tento výjimečný fort leží na dominantním štítu, který je ze všech stran obklopen údolími, položenými zhruba o 800 metrů níže. Hlavní výzbroj tvořily čtyři kanóny typu 149 A v pancéřových věžích, sekundární výzbroj čtyři kanóny 149 G v otevřené baterii a dva 7,5 cm protiletadlové kanóny. Fort postrádal jakékoli objekty a jeho posádka byly v době vypuknutí bojů vezbrojena jen několika desítkami pušek a zastaralým kulometem. Přesto fort s novým velitelem bojoval nejdéle a vzdal se až pro nedostatek zásob.(1)

Rekonstrukce fortu a boční baterie podle letecké fotografie. (Ondřej Filip 2017)

Pohled na vrchol s budovami kasáren a fortem ze svahu sousední hory Monte San Simeone. Vlevo je opěrná zeď za pancéřovou baterií, plochý vrchol vpravo je otevřená baterie.

Přístupová silnice k fortu s četnými serpentinami, dlouhá 11 kilometrů, vede od jezera Cavazzo a po kratkém úseku je dál zákaz vjezdu, byť s terénním autem by byla průjezdná. Je tedy nutné absolvovat výstup pěšky, což si lze chvílemi zkrátit po pěšině. Nahoře najdete dva obdélníkové betonové objekty, z nichž jeden měl na stropnici pancéřové věže a druhý otevřená postavení pro kanóny, přičemž pod objekty se nachází velice pěkné podzemí. V žádném případě se nepokoušejte projít po svážnici, protože schody jsou rozdrolené a mají tak prudký sklon, že hrozí fatální pád. Na stropě pancéřové baterie je opuštěná budova, zřejmě meteorologické stanice. I na tomto fortu zřejmě v nedávné době proběhly nějaké rekonstrukční práce.

Plánek je velmi schematický, neboť byl zpracován podle modelu laserového 3D scanu vnitřních prostor. (Ondřej Filip 2014)


Pohled do týlu fortu ilustruje, jak byl důležitý pro uzavření přístupu z hor. Hned za nejbližšími strmými vrcholy začíná Pádská nížina a na dohled jsou Benátky.

Skalnatý vrchol s fortem při pohledu z boční baterie. Uprostřed je vidět chodba, kterou lze dojít k bráně fortu a v níž začíná svážnice pro munici.

Interiér podzemní chodby se začátkem velmi strmé svážnice pro dopravu munice do bateriového traktu.

Vstup do jednoho z podzemních muničních skladišť. Italové si dávali záležet na estetickém provedení staveb.

Pohled na boční baterii. Munice se dopravovala z podzemního skladiště výtahy v „komínovité“ stavbě, poté do spodní patra baterie a odtud k dělům. (RH)

Detail platformy pro 15 cm kanón s výklenky na granáty. Od bojových místností pancéřových věží se rozměrem a tvarem příliš neliší. (RH)

Levé nároží bateriového traktu, který sloužil i pro ubytování posádky v bojové situaci.

Sokl pro protiletadlový kanón ráže 7,5 cm. Nedostatečná elevace polních kanónů tehdy byla běžně řešena jejich šikmým umístěním na otočnou dřevěnou konstrukci.

Ospedaletto (Monte Ercole)

Fort blokuje stále ještě úzké údolí řeky v místě, za nímž se rozšiřuje do několik kilometrů široké roviny. Hlavní výzbroj tvořily čtyři věže Grillo pro kanóny 149 A, zatímco obranu proti pěchotě zajišťovaly betonové galerie se střílnami. Po jistých zmatcích byla i tato baterie 29. října 1917 na poslední chvíli zdemolována a krátce nato obsazena rakousko-uherskými jednotkami.

Pancéřové věže Grillo po odzbrojení fortu. Vedle otvorů pro hlaveň jsou výřezy pro zaměřovač.

Baterie leží na kopci nad severozápadním okrajem obce Ospedaletto, pod nímž prochází železniční tunel. Nejprve je nutné přímo v obci podjet trať a odbočit doleva směrem k přístupové cestě, která není průjezdná. V týlu fortu je brána a za ní změť polorozpadlých budov kasáren. Od doby naší návštěvy byl fort částečně zbaven vegetace a opatřen informačními tabulemi a zábradlími.


Objekt se střílnami pro obranu vstupní brány. I italských fortů je to dosti neobvyklé řešení. (RH)

Strop bateriového traktu s hlavním vstupem. Na zarostlé vyvýšené ploše vpravo byly věže.

Hlavní chodba bateriového traktu se strmými schodišti do otočných věží. (RH)

Jedna z betonových střeleckých galerií, které obklopovaly fort. (RH)

Baráky, podzemní sklad munice a brána fortu s obranným objektem. (C ale, licence CC 3.0)

Osoppo

Fort je součástí rozsáhlého opevněného areálu na pahorku přímo ve městě Osoppo. Zdejší opevnění zahrnují mimo jiné i pozůstatky rakousko-uherských otevřených baterií s odolnými skladišti munice. Hlavní výzbroj fortu tvořily čtyři věže Grillo pro kanóny 149 A, doplněné dalšími zbraně v otevřených postaveních. Dne 29. října 1917 byla baterie krátce ostřelována a následně obsazena rakousko-uherskými jednotkami, které ji však nalezly odzbrojenou a vyklizenou. Po válce byla využívána jako součást kasárenského areálu, takže její okolí bylo výrazně změněno.

K baterii lze dojet autem a poté projít bráno na plochý vrchol pahorku, který je zastavěn všemožnými stavbami, neboť slouží i pro různé kulturní akce. Bateriový trakt se šachtami pro věže je vyčištěný, bohužel při tom dostal nový povrch strop s nehezkými zídkami kolem šachet. Interiér je přístupný a to včetně podzemního muničního skladiště. Před fortem by se mělo nacházet rozsáhlé kacernové postavení.


Na pahorku není nouze u různá starší obranná postavení, jako je tato opevněná vstupní brána areálu.

Šachta po vytržené věži typu Grillo. Betonový lem v horní části je výsledek nepovedené moderení rekonstrukce. (RH)

Vchod do podzemního skladiště munice. Sál skladiště byl umístěn velmi mělce a munice se do bateriového traktu transportovala otevřeným terénem.

Col Roncone

Fort má dvě podlaží a jen malou plochu, podobně jako sousední forty Fagagna a Santa Margerita a severnější umístěné forty Tricesimo a Monte Lonza. V době rakouského úroku byl fort odzbrojený a při překotném ústupu jej Italové nestihli využít ani jako pěchotní opěrný bod.

Lze se dojet autem, uvnitř je muzeum, otevřené jen po domluvě. Kromě uniforem a fotografií je v expozici i pancéřová deska z Alpského valu se zalafetovaným kulometem a figurínami obsluhy s dýchacími maskami, napojenými na rozvod vzduchu. Je však otázkou, zda to stojí za organizování speciální prohlídky.


Jediný objekt fortu, slučující funkci kasáren a pancéřové baterie. Proti útoku pěchoty je solidně chráněn souvislým příkopem. (RH)

Detail příkopu s dvoupodlažní šíjovou kaponiérou. Stejně řešení se vyskytovalo u několika dalších fortů v této oblasti. (RH)

Fagagna

Fort, vyzbrojený čtyřmi věžemi, měl podobné osudy, jako ostatní forty v rovině před řekou Tagliamento. Na krátkou chvíli se útočící rakouské jednotky domnívaly, že je obsazen a 29. října na něj vypálily několik granátů, které však pouze poškodily blízkou civilní zástavbu.

Fortu se nachází v parku a lze k němu dojet autem. Jeho stav je až na chybějící věže docela dobrý a oproti stavu v době naší návštěvy byl zbaven vegetace. Tehdy jsme do něj lezli dosti krkolomně, dnes je zřejmě pohodlně přístupný.


Pozůstatek konstrukce mostu, pravděpodobně padacího (nebo rozebíratelného). Otočné segmenty po stranách držely spodní okraj mříže. Dnes je zde nová mostovka.

Příkop v pravém předním nároží fortu. Z rohu vyčnívá strop nevelké a dnes již napůl zasypané kaponiéry. (RH)

Obvyklá hlavní chodba v bateriovém traktu. Na stěně nad schodištěm jsou vidět úchyty pro šikmý dopravník munice a výklenek pro jeho mechanismus. (RH)

Strop fortu s otvory po věžích. Po obou stranách je podle otisku dobře patrný tvar předpancíře a také jeho malá výška.

Blokhaus u Pinzano al Tagliamento

U mostu přes Tagliamento mezi obcemi San Pietro a Pinzano al Tagliamento je krátký tunel, chráněný blokhausem, jehož hlavní součástí je unikátní pancéřové palebné postavení se střílnami, vysunuté nad řeku. Kromě něj je zde i strážnice ve skále a vrata se střílnami. Ve strážnici bylo v době studené války velitelské stanoviště praporu, v nedokončeném tunelu na protější straně mostu pak velitelské stanoviště roty.

Pancéřový blokhaus a most přes Tagliamento v roce 1917 po dobytí rakousko-uherskými a německými jednotkami. Italy odstřelený oblouk mostu je nahrazen provizorní konstrukcí. Tento most z roku 1906 již neexistuje, neboť byl v roce 1966 zničen povodní.

Přístup z tunelu byl uzamčený a dovnitř bylo nutné lézt nebezpečnou cestou z betonové obezdívky pancíře. Z chodby objektu vede šachta do poválečného kulometného objektu. V blízkém okolí blokhausu jsou velmi zajímavé poválečné objekty.

Řezy blokhausem s šachtou a kulometným objektem M3, které byly dostavěny jako součást „Žluté line“ poválečného opevnění podél řeky Tagliamento. (Ondřej Filip 2020)


Pohled z mostu na korytu řeky a pancéřový blokhaus na skále. (RH)

Krátký tunel a kasárna, zabudovaná do skály. Z tunelu vede krátká chodba do blokhausu. (RH)

Ocelová vrata, ukrytá v tunelu a opatřená střílnami pro pušky.

Střílny blokhausu. Díly se od sebe mírně odtrhly v důsledku ostřelování.

Hlavní část blokhausu se střílnami a s patrnými průstřely. Vpravo jsou dva pozorovací průzory.

Celý interiér blokhausu. Pancéřování na pravé straně je podstatně delší a obsahuje mnoho průzorů, teoreticky využitelných i pro pušky.

Další forty

Fort Monte Lonza je kompletně opravený a až na nestvůrné „věže“ celkem fotogenický. Fort Tricesimo používali Němci za druhé světové války jako muniční sklad a při ústupu jej vyhodili do povětří. Fort Santa Margherita je také nově opravený a slouží pro místní kulturní akce. Areál je oplocený a nemám informaci, zda se sem dá běžně dostat. Šestivěžový fort Beano je přístupný v jakémsi opuštěném vojenském areálu, ale je zcela zarostlý. Podobně konstruovaný fort Rivolto je na tom ohledně vegetace asi o něco lépe. Fort Rivarotta byl za druhé světové války vyhozen do povětří a v podstatě z něj nic nezbylo, sousední fort Precenico vypadá na fotografiích dobře a má pěkné interiéry, by by tedy ze všech zmíněných objektů, u který jsme nebyli, asi nejlepším kandidátem na průzkum.

Poznámky:

(1) Fort Monte Festa měl být odzbrojen a dokonce již byla odvezena část munice, nedošlo tady ani k výstavba polních opevnění u přístupové cesty. Kromě skvělé polohy a silné dělostřelecké výzbroje měl fort také schopného velitele. Kapitán Winderling sem byl odvelen teprve 26. října 1917 od baterie těžkých děl na frontě a dostal za úkol zpomalit postup rakousko-uherských a německých jednotek, které se sem valily po úspěšném průlomu sočské fronty. Pro věžové kanóny bylo k dispozici 2 600 granátů a pro kanóny 149G jen 300 nábojů, pěchotní výzbroj nestála za řeč. Následující dny, během nichž údolími překotně ustupovaly italské jednotky, využil nový velitel k výcviku. Podařilo se mu zajistit další tisíce granátů, které nechal dopravit lanovkou. Protiletadlové kanóny byly upraveny, aby mohly střílet na pozemní cíle. Dopoledne 30. října zahájil fort palbu na nádraží v Carnii a mosty přes Fellu a Tagliamento, zpočátku však jen podle tabulek, protože cíle halila mlha. Následujícího dne se počasí zlepšilo a palba nabyla na přesnosti. Efektivitu činnosti dělostřelectva fortu však omezoval nedostatek komunikačních prostředků pro spojení s předsunutými pozorovateli i velitelstvím. Prvního listopadu obsadili útočníci pozorovatelnu Amariana a zbylo jen pozorovací stanoviště na hoře Monte San Simeone. Přesto fort rozstřílel a rozehnal kolonu vozů a tří stovek mužů, směřující na Tolmezzo. Dalšího dne zmařil pokus o stavbu mostu přes Tagliamento a v této důležité činnosti pokračoval i v dalších dnech. Během 4. listopadu dorazila posila v počtu 25 mužů, pro obranu přístupu k fortu však byl stále k dispozici jen jeden nespolehlivý kulomet a několik desítek pušek. Také útočníci si konečně uvědomili, že se budou muset obtížného ohniska odporu zbavit a začali fort ostřelovat z polních kanónů, což ovšem pro jeho věže a stropy nepředstavovalo velké nebezpečí. Horší bylo, že kvůli úplnému obklíčení začaly na fort dopadat granáty i z týlu, objevily se průzkumné letouny a nepřátelská pěchota začala šplhat na vrchol kopce. V noci došlo k prvnímu přímému útoku, který však posádka odrazila. Obránci muže neustále přemisťovali, aby vyvolali dojem, že jich je víc. Šestého listopadu tlak zesiloval, nepřátelé nicméně museli dál podnikat riskantní pěchotní útoky, protože nebyl čas přisunovat sem po ucpaných silnicích těžká děla a organizovat systematické ostřelování, které tak spolehlivě likvidovalo italské forty na statické frontě u Tridentu. Posádka se s vypětím všech sil ubránila a používala při tom i balvanů, které vrhala na útočníky, neboť zastaralý kulomet definitivně vypověděl službu. Ještě během dopoledne se objevili rakousko-uherští parlamentáři, vedení důstojníkem úderné jednotky, kteří byli se zavázanýma očima zavedeni k veliteli fortu. Ten je pohostil, aby ukázal, že posádka má dostatečné zásoby potravin a aby získal čas, zapečetil svou odmítavou odpověď do obálky, adresované rakousko-uherskému velení. Byl si vědom, že se již dlouho neudrží, a chtěl získat čas, aby bylo možné vystřílet zbytky munice. Po odchodu parlamentářů, jichž se zdvořile dotázal, kudy půjdou, aby je neohrozil vlastní palbou, dal povel k intenzivní palbě na cíle v údolích. Jeden z posledních výstřelů zasáhl rakousko-uherský polní sklad munice u Tolmezza, který vyletěl do povětří. Poté zhruba polovina mužů včetně velitele opustila fort, aby se po skupinkách pokusila projít k italským liniím. Zbylí vojáci, mezi nimiž byli i všichni nemocní a ranění, svrhli ze skal 7,5cm kanóny a výbušninami zničili děla v otevřené baterii i v pancéřových věžích. Ustupující vojáci se domnívali, že italské linie jsou na dohled a netušili, že jejich jednotky jsou hnány až k řece Piavě. Poslední z nich se přesouvali celé týdny, využívali strašlivého zmatku, která panoval po všeobecném ústupu Italů, ukrývali se ve statcích a maskovali se civilním oblečením. Nakonec byl velitel zajat a byl považován za špióna, což jej málem stálo život. Naštěstí se mu podařilo prosadit, aby byl povolán parlamentář, který s ním jednal ve fortu a tak se ukázalo, že i přes zbídačený vzhled a absenci dokumentů mluví pravdu. Na výraz uznání mu bylo ponecháno právo nosit v zajetí šavli. Konec války jej zastihl v zajateckém táboře v Mladé Boleslavi, odkud se rychle přesunul do Prahy, aby se jako správný nepřítel rakousko-uherské monarchie zapojil do revolučních událostí.

Stav: červen 2010, květen 2006 (Chiusaforte)

Foto: O. Filip 2006 a 2010, R. Hrabčák 2006 a 2010 (RH)

Popsaná oblast je dobře přístupná a objekty jsou opuštěné. Nejatraktivnější jsou horské forty, zvláště Monte Festa s úžasnými výhledy. Návštěvu lze spojit s prohlídkou nejsilnějšího úseku Alpského valu u řeky Fella či v údolí Val But a jeho okolí, s desítkami plně vybavených modernizovaných tvrzí a také rakousko-uherských fortů v bývalých Korutanech. Ze stovek objektů s pancéřovými prvky a věžemi tanků, zůstalo po divoké epizodě honby za šrotem kolem roku 2012 jen drobné zbytky, které jsou popsány v tomto článku. Ty nejzajímavější se nachází přímo nad blokhausem v Pinzanu.

Literatura:
Martin Dubánek, Ondřej Filip, Jan Pavel: Pevnosti v bojích Velké války – Východní fronta a Alpy, str. 285-304, Mladá fronta, Praha 2017
Ulrich Moesslang: Bunkeranlagen und Festungen vom ersten Weltkrieg in den Alpen
Giorgio Trevisan: La Fortificazioni Militare
Corrado & Flavio: Montagnado – Forti & Fortificazioni
Buzz Midnight: Quaderni d’Arresto 8 (e-kniha) – plánek blokhausu

Zatím žádné komentáře

Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)

 

Publikováno: 21.5.2014 21.54 , Komentáře (0)

380 stran o pevnostech
Doplněno

Monte Festa

Regelbau 601

San Michel al Tagliamento

ERSTA

Zbraně L1 na Krétě

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže