(Turecko) – Istanbul Napsal: O. Filip objekty: pobřežní baterie Obrana Bosporského průlivu byla skromnější, než v případě Dardanel a velká část objektů je dodnes nepřístupná. Lze nicméně navštívit několik starších fortů a také pozůstatky moderních baterií.

Bosporský průliv o délce 30 kilometr má šířku od 700 metrů do 1,5 kilometru a je obklopen kopci, takže bylo daleko snazší jej bránit, než průliv dardanelský. V nejužším místě, nedaleko Istanbulu byl na konci 14. století vybudován hrad Anadoluhisari a v polovině 15. století podstatně větší Rumelihisari. Kromě obrany sloužily i k vybírání poplatků za průjezd průlivem a tomuto požadavku dodávaly na vážnosti těžké kanóny. Po jejich instalaci byla údajně první neposlušná benátská loď rozstřílena, námořníci popraveni a kapitán naražen na kůl a vystaven u průlivu, aby se nové pořádky názorně vysvětlily ostatním.

Ve druhé polovině 18. století přebraly hlavní tíhu obrany kasematní baterie Garipçe a Poyrazköy u severního ústí průlivu, které vzájemně dělilo 1700 metrů. Nad každou z nich byla postavena kruhová věž se střílnami, chránící je před útokem z vnitrozemí. Od 70. letech 19. století nakupovali Turci velké množství těžkých děl Krupp a část z nich použili u Bosporu, kde pro ně vznikly klasické lineární baterie. V 1914 zde údajně bylo 35 těžkých děl (devět 21 cm kanónů, 22 kusů 24cm kanónů, dva 28 cm kanóny a dva 35,5cm kanóny). Doplňovaly je kanóny Krupp ráže 15 cm a několik rychlopalných děl Armstrong, instalovaných před první světovou válkou. Celkem mělo jít o jedenáct baterií, z toho sedm na evropské a čtyři na asijské straně, jejich výzbroj však již byla poněkud zastaralá. Nejsilnější baterií byla Majar-Kale na asijské straně (zřejmě více jednotlivých pozic kolem hradu Yoros), disponující původně dvaceti děly. Baterie Mavromolo na evropské straně měla mít údajně čtyři 21cm kanóny v „pancéřových věžích“, bohužel nejsou známy bližší informace.

Po válce už byly kanóny skutečně beznadějně zastaralé a během druhé světové války (možná již ve třicátých letech) proběhla stavba pobřežních baterií moderní koncepce, tedy s kanóny na samostatných platformách, v nichž byly mohly být integrovány muniční sklady. K řízení palby sloužily klasické pozorovatelny se štěrbinami pro stereoskopické dálkoměry. V okolí vjezdu do průlivu také zřejmě vzniklo několik kulometných objektů pro postřelování pláží.

Proti útoku ze západu měla Istanbul bránit Linie Catalça, přehrazující pevninu v místě, kde se mohla její křídla opřít o velká jezera, spojená s mořem. Byla vybudována v době krymské války a skládala se z několika desítek zemních redut. V dalších desetiletích byla doplňována dalšími objekty, nikdy však nepřekročila úroveň polopermanentního opevnění, byť údajně existoval projekt generála Brialmonta na její zesílení sedmi stálými forty. Na začátku 20. století byla výzbroj přesunuta do pevností u bulharských a řeckých hranic. Během první balkánské války byla linie horečně posilována děly ze skladů a pobřežních opevnění a v listopadu 1912 odrazila bulharský útok. V následujícím roce zde v rámci druhé balkánské války proběhla nerozhodná bitva a následovalo příměří. Dnes jsou pozůstatky linie téměř zahlazeny, v mnoha zemních fortech však jsou zabudovány malé betonové objekty pozdější Çakmakovy linie.

Konstantinopol (česky též Cařihrad) byla hlavním městem Východořímské říše a jedním z největších a nejdůležitějších měst antiky a raného středověku. V byzantské době byla zřízeno opevnění o celkové délce zhruba 20 kilometrů, nejsilnější úsek, takzvané Theodosiánské hradby, přetínal poolostrov, zatímco zbytek obvodu chránila hradba, umístěná přímo na břehu moře. Konstantinopol byla dobyta čtvrtou křížovou výpravou v roce 1204 a jako centrum Byzance definitivně skončila v roce 1453, kdy ji dobyli Osmané. Ti hradby nadále udržovali, ale opakovaně je poškozovala zemětřesení. Mezi nejzajímavější úseky patří pevnost Yedikule Hisari v jihozápadním úseku hradeb a Zlatá brána, původně antická monumentální stavba, která sloužila pro triumfální vjezdy císařů a významných osob.

 

Evropské pobřeží

Přímo k fortu Rumeli Feneri bez problémů dojedete autem. Je to hezká lokalita se skálami a výhledy. U parkoviště je stanoviště řízení palby a dvě jednoduché platformy pro moderní kanóny. Fort je přístupný a dostanete se i do kulometného objektu na levém boku.

Kasematní baterie Garipçe je volně přístupná, zaparkovat lze na náměstíčku pod ní. Uvnitř je čisto a můžete si prohlédnou vestavěné kasematy pro dva moderní kanóny. Přístup z vnitrozemí kryje kruhová baterie, označovaná jako Hasan Paşa Kulesi.

Mezi Garipçe a Istanbulem je na pobřeží několik baterií pro kanóny Krupp z konce 19. století. Přístup k některým bohužel znemožnila stavba mostu a jediná baterie, do které jsme se dostali, byla natolik zastavěná, že se nedala fotit.

Impozantní hrad Rumelihisari je přístupný, ale k večeru zavírá. Nejlepší pohled na něj je spíše z lodi, než z nábřeží, nad kterým se tyčí.

Pohled na týl fortu Rumeli Feneri přes strop moderního stanoviště řízení palby. Poklopy pravděpodobně sloužily pro periskopické dalekohledy.	Jedno z palebných postavení u Rumeli Feneri pro kanóny, postřelující severní vjezd do Bosporského průlivu. (JP)	Hradba Rumeli Feneri, v níž byly dělové střílny. Dnes připomíná most, protože stěny kasemat jsou zničené.
Kulometný objekt s pancéřovou deskou, vestavěný do jedné z kasemat na boku fortu Rumeli Feneri.	Hlavní střílny kasematní baterie Garipçe. Další děla byla umístěna na stropě. (JP)	Betonová střílna pro moderní kanón, zabudovaná do jedné z kasemat baterie Garipçe. (JP)
Interiér kasematy se šrouby pro připevnění lafety kanónu. (JP)	Hlavní prostor se střílnami pro stará děla. Betonová podlaha se svážnicí byla zřejmě doplněna až při vestavbě nových kasemat. (JP)	Hrad Rumelihisari byl od počátku vojenskou pevností. Složitý půdorys má údajně připominat arabský zápis jména proroka Muhamada. Sergej Xeon, CC 3.0

Asijské pobřeží

Ve vesnici Anadolufeneri je obraná věž a pod ní stará kamenná baterie, nachází se však ve vojenském prostoru. Pokud obejdete domy, dostanete se do již zrušeného vojenského areálu, kde je moderní dvoudělová baterie, objekt muničního skladu a svě pozorovatelny. Vše připomíná Atlantický val.

Na mysu Poyrazköy je kasematní baterie, na jejíž strop lze dojet autem, ale schody do nitra jsou zazděné. Nebyl ale problém sejít do přístavu a vlézt dovnitř zepředu. Dochovaly se zde pozůstatky novodobého využití armádou, například zrezivělý radar či kotelna k vytápění kasemat.

Byzantská pevnost Yoros leží nad zúžením průlivu a pro svou strategickou polohu byla i za turecké éry udržována a obsazena vojenskou posádkou. V době naší návštěvy byla bohužel uzavřená. Pod pevností jsou dvě baterie, bohužel se zřejmě obě nachází ve vojenském prostoru.

Baterie Mai Cari jižně od pevnosti Yoros, která je vidět na kopci. Vlevo u moře je moderní baterie.

Hrad Anadoluhisari je přístupný, ale část z něj byla ubourány při stavbě silnice a zbytek je tak obestavěný moderními domy, že téměř nemá smysl marnit zde čas.

Objekt pro kanón v Anadolu Feneri, s výstřelem na vjezd do průlivu. Schody vedou do nitra objektu se skladem munice.	Vyústění malého muničního výtahu na platformě kanónu. (JP)	Interiér objektu s pozůstatky ručně poháněného muničního výtahu. Pancéřové dveře jsou stejné, jako u pěchotních srubů Çakmakovy linie. (JP)
Strop pozorovatelny s výhledem na Černé moře.	Druhá pozorovatelna baterie s poklopy, pravděpodobně pro periskopické dalekohledy. (JP)	Kulometný objekt u úpatí skály, na níž je věž Anadolu Feneri. Tunel vede na platformu pro nějaký zbraňový systém, totožný je také na druhé straně skály. (JP)
Čelní stěna baterie Poyrazköy se střílnami pro děla, kryjící průliv. (JP)	Strop baterie pravděpodobně vypadal jinak, betonové parapety jsou pozdější úprava. V pozadí se staví most sultána Selima I. Hrozného. (JP)	Pohled na baterii Poyrazköy z protější baterie Garipçe. (JP)
Hlavní brána byzantské pevnosti Yoros. Prokládání kamenných stěn vrstvami cihel údajně zvyšovalo odolnost konstrukcí proti zemětřesením.

Istanbul

Z velkolepých hradeb se dochovala podstatná část nejsilnějšího suchozemského úseku, zatímco z hradeb podél moře nezůstalo téměř nic. Po novodobých opravách je ovšem otázkou, co vše je autentické. V době naší návštěvy bohužel nebyla přístupná ani Zlatá brána, ani pevnost Yedikule Hisari.

Opravený úsek u jedné z hlavních bran. Na eskarpě příkopu je nízká hradba, za ní předsunutá hradba a poté hlavní hradba s věžemi. (JP)

Antická Zlatá brána, jejíž průchod byl později zazděn a věže sloužily jako běžná součást obrany hlavní hradby. Greenshed, PD

Pohled na pevnost Yedikule Hisari z věže hlavní hradby.

Istanbulské vojenské muzeum je obrovské a blouděním nekonečnými sály můžete strávit mnoho hodin. Je zde obrovská sbírka chladných zbraní a sály, věnované historickým bitvám, například obléhání Konstantinopole. V přízemí je úplně nová expozice o bitvě v průlivu Dardanely s modely lodí. Pouze expozice o genocidě Arménů a okupaci Kypru jsou pojaty opravdu svérázně. Venku je vystaveno mnoho děl a několik kusů techniky, prostoru pak vévodí gigantický kanón ráže 355 mm.

Námořní muzeum je vzdálené asi 2,5 km a většinu cesty můžete jít parkem. Věnováno je především sultánovým veslicím, v suterénu jsou nálezy z vraku turecké jachty. Zajímavější jsou spíše volně přístupné exponáty kolem muzea – několik lodních kanónů a lodní šroub z bitevního křižníku.

Kanón Krupp L/35 ve vojenském muzeu. Hlaveň má délku 12,4 metru. Druhý dochovaný exemplář se údajně potopil při přepravě. (JP)	K ovládání složitých mechanismů byla nutná početná a dobře sehraná obsluha. Postava hrdiny Ali Seyita, nesoucího granát, je v nadživotní velikosti. (JP)	Na snímku jsou vidět šikmé plochy, po nichž při výstřelu pojížděla horní lafeta i jednoduchá mířidla kanónu. (JP)
Pro tureckého zákazníka byly zhotoveny dvojjazyčné informační tabulky (latinku Turci zavedli až o desítky let později).	Detail předních pojezdových kol lafety u centrálního pivotu. Vše muselo být patřičně masivní. (JP)	V expozici je i tento zajímavý pevnostní kanón se závěrem systému Wahrendorf (zřejmé švédský 23 cm bombkanon M/54).
Muzeum nemá expozici obrněné techniky, výjimkou je sovětský tank T-26 (model 1933), jichž Turecko koupilo 64 kusů.	Jeden ze čtyř šroubů slavného bitevního křižníku TCG Yavuz (ex-SMS Goeben), vystavený před Námořním muzeem.	Jeden z lodních kanónů, vystavených u muzea. Zajímavé je ložisko s velkými kuličkami.
Starší lodní kanón (případně kanón pobřežní). Uprostřed lafety jsou vidět lamely, které třením brzdily zákluz.

Cestování po Istanbulu a okolí není jednoduché. Ve městě je velmi silný provoz, mosty bývají ucpané. Opevnění po obou stranách jsme absolvovali autem, dál od města už je provoz celkem mírný. Do centra jsme raději jeli hromadnou dopravou, která je na vysoké úrovni. Je možné si koupit poměrně levnou celodenní jízdenku a využít metro, tramvaje, rychlé “metrobusy” jezdící vyhrazenými pruhy i běžné autobusy. Město je opravdu obrovské, ostatně i když jsme nebydleli na úplné periferii, cestovali jsme do historického centra dvě hodiny. K průzkumu jsme měli minimálně pramenů, v podstatě jsme pouze objížděli lokality, nalezené na satelitní mapě. Značné rozdíly jsou i v psaní názvů lokalit a pevnostních objektů.

stav: květen 2015

Foto: O. Filip 2015, Jan Pavel 2015 (JP)

Zatím žádné komentáře