Jónské ostrovy tvoří řetěz, táhnoucí se v délce 250 kilometrů podél západního pobřeží Řecka. Jejich historie je spjata především s benátskou dominancí, patří k ní však i nájezdy sil osmanské říše i pirátů, takže na všech důležitějších ostrovech vyrostla opevnění. Nejprve hrady, brzy přizpůsobené nasazení dělostřelectva a poté i bastionové pevnosti, většinou však poměrně skromné, určené především pro obranu proti náhlým útokům. Výjimku tvořila pevnost Korfu, disponující nejen citadelou, ale i hlubokou obranou celého města. Díky tomu zůstalo Korfu oporou benátského vlivu až do konce 18. století. Po turbulencích, souvisejících s napoleonskými válkami, kdy ostrovy obsadili Francouzi, Rusové a opět Francouzi, zabrali ostrovy Britové a zřídili zde protektorát, označovaný jako Federace Jónských ostrovů. Pod jejich správou se ostrovy rozvíjely až do roku 1864, kdy byly mírovou cestou odevzdány Řecku. V roce 1941 obsadili ostrovy Italové, nicméně po kapitulaci Itálie se jich zmocnili nacisté. Ti se zde jako obvykle dopouštěli zvěrstev všeho druhu, vyvraždili židovské obyvatelstvo a zmasakrovali italské zajatce (především na Kefalonii, kde postříleli kolem pěti tisíc vojáků).
Korfu
Korfu bylo významným antickým sídlem a stalo se součástí Byzantské říše. Od 11. století patřilo různým šlechticům, obvykle těm, kteří se zde dokázali vylodit a ostrov obsadit, což se změnilo až v roce 1386, kdy ostrov definitivně ovládli Benátčané a určili jeho osud na další čtyři století. Během této doby rostl význam Korfu jako opěrného bodu proti rozpínavosti Osmanské říše a tomu odpovídaly investice do opevnění hlavního města. Jeho základem byly dva skalní vrcholy, tyčící se na poloostrově přímo nad městem, opevněné již v byzantském období. V roce 1537, kdy se na ostrově vylodilo 25 tisíc mužů admirála Barbarossy, čelilo město útoku se středověkými fortifikacemi. Osmané jej nedobyli, stejně jako hrad Angelokastro, ostrov však zpustošili a obyvatele povraždili či odvlekli do otroctví. V letech 1545-55 proběhla pod vedením benátských inženýrů Savorgnana a Martinega přestavba opevnění, především zřízení vodního příkopu mezi městem a citadelou, jakož i dvou velkých bastionů. V roce 1571 proběhl další pokus o invazi, který opět skončil vyrabováním ostrova. Krátce poté byla zahájena výstavba silného bastionového opevnění hlavního města, které chránilo přístup z pevniny, zatímco na nábřežích postačovalo jednoduché opevnění, tvořené hradbami bez zemních náspů. Tomuto vnějšímu opevnění, v němž původní pevnost hrála roli citadely a zesilovala obranu proti útoku z moře, vévodila takzvaná „Nová pevnost“ (Fortezza Nuova). Jednalo se o nejvýše umístěný a mohutně provedený úsek bastionové fronty, schopný samostatné obrany. V předpolí městského opevnění však zůstaly nebezpečné pahorky Garitsa a Avrami, opevněné až v pozdější době.
Zásadní pokus o dobytí ostrov pak proběhl až v roce 1716, v rámci Sedmé benátsko-osmanské války. Osmanské jednotky nejprve obsadily Butrint na albánské pevnině a dobyly pevnost Santa Maura na Lefkadě, čímž získaly výhodné základny. Na Korfu se vylodilo 33 tisíc mužů a začalo obléhání města, při němž byly dobyta předsunutá opevnění na pahorcích Garitsa a Avrami a 19. července začal útok na hlavní obrannou linii. Obráncům v počtu asi osm tisíc mužů velel zkušený voják, svobodný pán von der Schulenburg, který se předtím účastnil mnoha konfliktů na straně států Svaté říše římské. Útočníci se proti silným opevněním a dobře vedené obraně neprosadili a když je 9. srpna pocuchala prudká bouře, raději se stáhli. Tento úspěch vzbudil velké nadšení v křesťanském táboře a podnítil Rakousko k aktivnějšímu postupu, což o rok později vedlo k definitivní porážce Osmanů. Obyvatelé Korfu přičítali zásluhy nejen Schulenburgovi, jenž byl poctěn skvostnou mramorovou sochou, ale též patronu ostrova – Svatému Spiridonovi, který dostal pěknou lampu do kostela, zasvěceného jeho jménu.
Za první světové války byli na Korfu evakuování srbští vojáci, kteří byli ubytování na ostrůvku Vido nedaleko pevnosti. V roce 1923 bombardovali pevnost Italové jako odvetu za útok na italské důstojníky v Albánii, a poté ostrov zhruba na měsíc obsadili. Katastrofální škody způsobilo ve městě německé bombardování v září 1943, které bylo úvodem k německé mu vylodění. Britské jednotky se na Korfu vylodily 14. října 1944, v době celkového německého ústupu z Řecka. Krátce po válce se v úžině mezi Korfu a Albánií odehrálo několik incidentůmezi britským námořnictvem a Albánií, do nichž se zapojily i albánské pobřežní baterie.
Stará pevnost je zhruba z poloviny přístupná, nedá se však dostat do podzemních prostor, ani do dominantní kasematní baterie. Kolem socha von der Schulenburga vejdete do prostoru, chráněného zdí se střílnami pro ruční zbraně, kde se nachází pokladna. Vstupné pro dospělé je tři eura, do osmnácti let je vstup zdarma. Následuje 60 metrů dlouhý most, vedoucí do hlavní brány. Na rozlehlém nádvoří je restaurace, několik kanónů a moždířů s nově vyrobenými lafetami a britský posádkový kostel v podobě antického chrámu, za nímž byly v době naší návštěvy navršeny bronzové kanony různých ráží. Vpravo od brány je vestavěna britská baterie s kasematovými prostorami. Různá novější postavení pro kanony se nicméně nachází na mnoha místech. Poternou lze projít do výše položené části pevnosti mezi obě skalní věže, kde je plot, oddělující přístupnou část od zbytku pevnosti s rozlehlou budovou vojenské nemocnice. Z vrcholu, kde je parapet a pozůstatky pivotů britských kanonů je odtud výhled na západní část pevnosti, město a týl Nové pevnosti.
Do Nové pevnosti vede schodiště, které začíná asi 100 metrů severně od brány do níže položené části, stále využívané armádou. Vstup je zdarma, ale nelze se dostat na vnější části s výjimkou malých bastionů v týlu. Přístupný je však příkop kolem reduitu a je možné vyjít na jeho strop, odkud je opět prvotřídní výhled a navíc je zde sedm palebných postavení pro britská děla. Samotný reduit je impozantní stavba a je v perfektním stavu.
Na ostrově Vido jsem nebyl, dle dostupných informací jsou pozůstatky britských opevnění jen malé, neboť byly před předáním Korfu Řekům zdemolovány. Z lodi jsem nicméně viděl celkem mohutnou zeď s galerií, opatřenou pěchotními střílnami.
Na ostrově lze navštívit i pěkný hrad Angelokastro, který pochází ze 13. století, ale pro svou nepřístupnou polohu byl úspěšně využíván při nájezdech Osmanů a pirátů na ostrov. Parkuje se přímo u schodiště k hradu, kde je restaurace.
Albánské pobřeží u Korfu
Starověké město na poloostrově, vyčnívajícím do poloslaných vod jezera, je především prvotřídním archeologickým nalezištěm. Již ve starověku bylo obklopeno hradbami, které opakovaně chátraly a trpěly škodami od zemětřesení a byly opět opravovány. Benátčané získali město v době, kdy již bylo stovky let v úpadku a na troskách chrámů a římských vil stály dřevěné chatrče. Na pahorku uprostřed města vybudovali malou pevnůstku, ta však byla příliš daleko od průlivu. Opravovat rozlehlé starověké hradby by bylo neekonomické a tak Benátčané postavili trojúhelníkovou pevnůstku na opačné straně průlivu. Do ní přemístili vojenskou posádku a střežili odtud česla, sloužící k chytání ryb po celé šíři průlivu. To bylo v tu chvíli to nejdůležitější, co kdysi tak důležité město nabízelo. Na straně města pak zajišťovala obranu česel masivní strážní věž. V letech 1655 a 1718 obsadili oblast Osmané, ale byli opět vyhnáni. Na konci 18. století se Butrintu zmocnil osmanský velitel Ali Paša Janinský. Využil slabosti centrální vlády a počínal si jako neomezený vládce části Albánie a Řecka, se sídlem asi 70 kilometrů východně odtud, v opevněném městě Janina (Ioannina), kde byl také v roce 1822 zabit, když se sultán definitivně vypořádal s neposlušnými lokálními vládci. Ali Paša nechal v 19. století v ústí Butrintského kanálu vybudovat čtvercovou pevnůstku a zmocnil se i dalších opevnění jižněji na řeckém pobřeží, které nechal též nechal doplnit a zesílit.
Do těchto míst se snadno dostanete s organizovaným zájezdem, který má na programu prohlídku přístavu Saranda, Butrintu a obvykle i pevnůstky Lekuresi. Mezi přístavem v Kerkyře a albánským přístavem Saranda pendlují rychlé křídlaté lodi a poté je zajištěn i transfer do Butrintu a místní průvodce. Nutno říci, že tento cíp Albánie vypadá snad lépe, než přilehlé Řecko, je to ale jen anomálie daná popularitou města mezi bohatými Albánci. Benátská věž je pěkná, pevnůstka uprostřed města však byla výrazně přebudovány v meziválečném období, kdy zde Italové zřídili archeologické muzeum. K pevnůstce na protějším břehu se v rámci zájezdu nedostanete, ale je dobře vidět.
Benátská pevnůstka Lekuresi (též Lëkurësi) leží na výrazném vrcholu nad přístavem Saranda. Má podobnou strukturu, jako její protějšek v Butrintu, tedy trojúhelníkový půdorys s okrouhlými baštami v nárožích. Podle fotografií jsou zde vystavena i torza dvou stacionárních kanónů, zřejmě protiletadlových. v Blízkém okolí je několik pověstných albánských „bunkrů“ kopulovitého tvaru, propojených zákopovým systémem. Nutno říci, že jejich kvalita není až tak špatná. Mají průchozí vstupní chodbičku, napojenou na zmíněné zákopy a kruhovou střeleckou místnost s úchytem na lafetu a výklenky na munici. Střílna je vyztužena vložkou, svařenou z plechu o tloušťce půl centimetru. Celá konstrukce sestává z několika prefabrikátů, tvořících chodbičku a betonovou kopuli se střílnou, střelecká místnost a krátké schodiště jsou zřejmě postaveny na místě. Objekty mají solidní odolnost, minimální rozměr a po zamaskování by byly díky nízké výšce nad terénem poměrně nenápadné. Asi 200 metrů jižně od pevnůstky lze podle satelitních snímků identifikovat čtyři otevřená postavení nějaké baterie. V okolí Sarandy jsou též nejméně dvě kasematní pobřežní baterie, koncepčně podobné Atlantickému valu, bohužel jsem je viděl pouze z lodi.
Zakynthos
Pevnost na pahorku v hlavním městě, nazývaném tehdy Zante, vybudovali Benátčané na troskách antických staveb. V průběhu své existence byla několikrát pobořena, a to především zemětřeseními, které zlikvidovaly prakticky všechny historické stavby na ostrově. V 16. století pevnost poškodili Turci a dnešní podobu dostala v první polovině 17. století. Pevnost je situována na dominantní trojúhelníkovité náhorní plošině nad přístavem, jejíž tvar umožňoval důkladněji opevnit pouze nejkratší úsek, kudy byl možný přístup do pevnosti. Zbývající dvě strany nad prudkým svahem byly zabezpečeny pouze kamennou hradbou, opatřenou zdí s úzkými pěchotními střílnami a několika malými obrannými prvky, umožnujícími nasazení několika málo kanónů. Solidněji byla opevněna pouze severní fronta pevnosti, taktéž nepravidelného tvaru. Její hlavní součástí byly dva půlbastiony a předsunutý prvek, obsahující první bránu. Ta byla původně chráněna příkopem s padacím mostem a cesta z ní pokračovala dalšími dvěma bránami, z nichž nad třetí se dodnes dochoval benátský znak. Obvyklé zemní valy nahrazují ve skalnatém terénu zděné předprsně prolomené střílnami. Pevnost nemá kasematové prostory a jsou zde pouze pozůstatky povrchových staveb, především benátského vězení, základy britských kasáren z 19. století a původní benátská prachárna. V nejvýše položeném bodu pevnosti jsou dva malé německé podzemní úkryty z roku 1941, které zřejmě souvisely s umístěním nějakého vysílače. Jedná se ovšem o značně improvizované stavby.
Do pevnosti se platí vstupné ve výši 3 Eur a otevřeno je jen do 15 hodin, někdy zřejmě i kratší dobu, zvenku je bohužel natolik zarostlá, že se kromě první brány nedá téměř nic fotografovat. Přístup do pevnosti je po strmé betonové cestě, která začíná nad severním koncem přístavu. Plány města jsou poněkud nepřesné, ale stačí jít pořád do kopce. Dá se sem dojet i autem, oklikou přes čtvrť Bóhali.
Zajímavou specialitou ostrova jsou standardizované věžičky, sloužící jako pozorovatelny na pobřeží. Jsou čtvercové s kamennou pyramidovitou střechou a několika střílnami pro ruční zbraně. Tak malé objekty jsou pro tehdejší dobu netypické, neboť se střelnými zbraněmi, které byly k dispozici, je nebylo možné ubránit. Nelze vyloučit, že měly i určitou reprezentativní funkci, zvěstující svými zdaleka viditelnými bílými stěnami připlouvajícím lodím, že zde vládnou Benátčané. Pro podobné stavby byl na Jónských ostrovech používán výraz „vardoilas“ (zkomolenina z „guardiolas“ – strážnice).
Další ostrovy
KEFALONIA
Pevnost Agíou Georgíou leží ve vnitrozemí u vesnice Bórgo, asi 5 kilometrů jihovýchodně od hlavního města ostrova Argostóli. Otevřeno je od poloviny června do konce října vždy od 8 do 14:30 hodin. Původně se zde nacházel byzantská pevnost, poté francký hrad, který nakrátko obsadili Turci a poté na dlouhou dobu Benátčané, kteří jej změnili na pevnost a do roku 1757 zde sídlila jejich správa ostrova. Pevnost poničilo zemětřesení v roce 1954, nicméně dnes je částečně opravená.
Rozsáhlá pevnost Ásos se nachází na malém poloostrově v severozápadní části ostrova. Její výstavbu zahájili Benátčané v roce 1593 pro ochranu důležitého přístavu a kotviště válečného loďstva před nájezdy Turků a pirátů. Do roku 1953 sloužila pevnost jako vězení, dnes je přístupná.
Na ostrově bylo podle dokumentu z roku 1584 rozmístěno 129 malých strážnic podobného typu, jako jsou výše popsány u Zakynthosu. Dochovalo se pouze několik z nich.
Na ostrově se po roce 1943 nacházelo několik. dělostřeleckých baterií, z nichž se mi podařilo lokalizovat pouze dvě. Mají podobu otevřených postavení s betonovými sokly, podle kruhu šroubů se nejednalo o polní zbraně, ale nějaké námořní kanony. Obě baterie disponují podzemními prostory.
LEFKADA
Pevnost Santa Maura leží v laguně mezi ostrovem a pevninou. Původní hrad po dobytí ostrova v roce 1477 vylepšili Otomané, značné úpravy však lze přičítat spíše až až Benátčanům, kteří ostrov získali v roce 1684 a spravovali jej až do roku 1797. Pevnost je dobře přístupná, neboť přímo kolem ní vede násep se silnicí, spojující Lefkadu s pevninou. V okolí je mnoho dalších pevnůstek, z nichž některé vybudovali Rusové při své epizodní okupaci ostrova během napoleonských válek.
Osobně jsem navštívil pouze Zakynthos, Korfu a k němu přiléhající albánské pobřeží. O opevněních z druhé světové války není dostatek informací, pokud něco zjistím, doplním to do mapy. Na ostrovech lze celkem dobře cestovat autobusy hromadné dopravy, návštěva jednotlivých opevnění na pobřeží u Lefkady by vyžadovala půjčení auta.
stav: srpen 2014 (Korfu a Albánie), červenec 2009 (Zakynthos)
Foto: O. Filip 2009 a 2014
Literatura:
Manolis Papathanassiou: Castles, Towers and Fortresses of Greece
Roberto Piperno: Venetian Fortresses at Greece
Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)