(Finsko) – Helsinky, Kuivasaari, Isosaari Napsal: O. Filip objekty: pobřežní baterie, věžová baterie, tankové věže Dva sousedící ostrovy nedaleko Helsinek byly silně opevněny během první světové války, unikátní lokality z nich však činí především dochované finské pancéřové věže s kanóny ráže 305 mm.

KUIVASAARI

Ostrov Kuivasaari, v překladu „suchý ostrov“, neboť nemá zdroj vody, nebyl nikdy obydlený. Hlavní ostrov, na němž se nachází všechny stavby a opevnění, má rozměr jen asi 700 x 250 metrů a umělá hráz jej spojuje ještě s ostrůvkem Pikku Kuivasaari. V ruské pevnosti byl jen jedním z mnoha ostrovů s těžkými bateriemi, výjimečným se stal až po osamostatnění Finska, kdy se stal nejdůležitější obrannou pozicí před vjezdem do Helsinek.

Kuivasaari po poslední fázi modernizace opevnění. (Ondřej Filip 2020, mapový podklad Mapy.cz)

Na snímku z finské éry je vidět baterie pro 253mm kanóny, do níž ještě není vestavěn objekt pro věž. Za baterií je objekt strojovny, u přístavu velký objekt skladu min a telefonní ústředny. Rovná linka vlevo je úzkorozchodná dráha pro světlomet.

Výstavba mohutného betonového objektu o délce 130 metrů pro čtyři kanóny ráže 254 mm⁽¹⁾, přesunuté z Vladivostoku, začala v roce 1914. Vybudována byla též odolná strojovna, postavení pro světlomet, stanoviště řízení palby a obvyklá infrastruktura. Finové baterii zařadili do své obrany a ve třicátých letech zahájili stavbu objektu pro věž s 305 mm kanóny.⁽²⁾

Přibližný plán baterie v původní podobě a po přestavbě. Blok s věží byl zabudován do hlubokého výlomu namísto postavení třetího kanónu a byly využity oba sousedící muniční sklady. Oproti originálnímu ruskému objektu bylo pro manipulaci s municí méně prostoru a bylo nutné dopravovat jí dlouhými chodbami. (Ondřej Filip 2020)

Věž s odkrytovanou hlavní. Od ruského originálu se mírně liší rozmístěním krytů pro optické přístroje na stropě.	Při pohledu z boku vyniká délka hlavní. Z toho je 6,5 metru ukryto ve věži a 9,5 metru vyčnívá. (JP)
Pancéřový kryt optiky v pravé zadní části věže. Originální věž měla stejný i na opačné straně. (JP)	Jediný dochovaný exemplář kanónu 254/45 D. Hlaveň je dlouhá přes 11 metrů, celá zbraň váží 51 tun.
Palebné postavení 254mm kanónu s otočnou věží v pozadí.	Detail muničního výtahu. U staršího těžkého dělostřelectva je použití řetezového dopravníku výjimečné.
Kanón Canet ráže 152 mm v původním ruském provedení s pružinovým brzdovratným zařízením pod hlavní.	Čelní pohled na stejnou zbraň. V pozadí je plechová „věž“ s touž zbraní, avšak modernizovanou Finy.
Náhradní hlaveň č. 96 z roku 1914 je v námořním provedení, neboť pochází z bitevní lodě Imperator Alexandr III, internované v Bizertě.	Hevery pro výměnu hlavní byly skladovány poblíž baterií. Vystavený pancíř pro periskop byl zřejmě určen pro některou z ruských baterií.

Ke konstrukci věže byly využity díly jedné z rozestavěných věží pro 356mm kanóny na ostrově Mäkiluoto a především kanóny, mechanismy a zřejmě i pancíř z poničených věží MB-2-12 ruského fortu Ino. Další díly dodali v rámci tajné spolupráce Estonci ze zničených věží na ostrově Naissaar (historie věží je popsána v tomto článku). Věž byla dokončena v roce 1934, zkušební střelby proběhly až v následujícím roce a během války nebyla nasazena. Během války byly také demontovány kanóny ráže 254 mm, aby byly použity na frontě a už se sem nevrátily. Podmínky mírových smluv s Finskem zahrnovaly i zákaz umístění těžkých děl východně od poloostrova Porkalla a tak byly kanóny ráže 305 mm demontovány. V roce 1960 byly instalovány zpět a baterie Kuivasaari zůstala v aktivní službě až do začátku sedmdesátých let, kdy věž vyřadily technické problémy.

Věž krátce po výstřelu z levé hlavně. Kouř je zřejmě výsledkem profukování hlavně stlačeným vzduchem. (SA-Kuva)

Pokus o rekonstrukci rozdílů mezi originální ruskou věží MB-2-12 a finskou věží. Otvory po chybějících pancéřových krytech jsou zakryty přišroubovaným plechem. (Ondřej Filip 2020)

Dopravu munice do věže musel zajistit systém skluzů, protože původní objekt má nevhodný půdorys.	Mechanismus pro nouzový ruční pohon by obsluhovalo několik mužů.
Část elektrického vybavení. Přepínače pouští proud do různých systémů věže (rotace, nabíjení …).	Vnitřní prostor pro překládání munice z podavačů do střední rotující části odpovídá ruským věžím.
Kvůli rotaci věže bylo nutné posouvat munici po obvodu spodního patra věže na speciálních vozících.	Zadní část kanónu s brzdovratným zařízením. Pod závěrem je nosník nabíjecího systému.
Detail otevřeného šroubového závěru. Kanón má číslo 111 a byl vyroben pro pobřežní obranu (CA – pozemní dělostřelectvo)	Stará počtárna s mechanickými přístroji pro logaritmické výpočty.
Nová počtárna s elektronikou firmy Nokia. Na stěně vidí mapa, na níž jsem zvýraznil polohu ostrovů Kuivasaari a Isosaari.	Hlavní sál strojovny s dieselovými agregáty Volvo Penta. Pod tímto označením vyrábí Volvo lodní motory dodnes.

Kuivasaari stále spravuje armáda, byť již zde nemá žádnou posádku a ačkoli je ostrov již dlouho využíván k umístění muzejních exponátů, jeho přístupnost je velmi omezená. Během července a srpna prázdnin se koná několik prohlídek, jejichž termíny jsou každé jaro vyhlašovány na finsky psaném webu společnosti IHA-Lines. Prohlídky na jiné termíny si nelze domluvit, neboť těch se mohou účastnit pouze finští občané. Je nutné objednat se předem a zaplatit, malá loď odjíždí z přístaviště u kavárny Carusel, asi dva kilometry od přístavu, odkud jezdí lodě na ostatní opevněné ostrovy. Návštěvníky doprovází skupina vojáků, nicméně přítomný důstojník nám ochotně zajistil speciální prohlídku bez nutnosti poslouchat s ostatními turisty finský výklad o historii. Po ostrově je povoleno pochybovat se pouze v doprovodu a když zbylo trochu času, zašel s námi jeden voják i na tankové věže se 100mm kanóny. Ostatní objekty, tedy pozorovatelna, úkryt pro světlomet a sklad min nejsou přístupné, v čase vymezeném pro prohlídku by to ani nebylo možné. Na ostrově je fantastická sbírka pobřežních děl, ale musíte si je prohlédnout jen v rychlosti. Před odjezdem je možné koupit si čaj a drobné občerstvení v bývalém důstojnickém klubu, kde je ke koupi i široký výběr odborné literatury, jaký v jiném muzeum nenajdete.

Vystavený díl pancíře odpovídá levé zadní části stropu věže MB-2-12 s otvorem pro dálkoměr a věžičku velitele. Měl by tedy pocházet z fortu Ino.	Pevnostní kanón 90 K 77 vzniklý instalací starého francouzského děla de Bange s novou úsťovou brzdou na výsuvnou lafetu. Po válce byl používán v pobřežním dělostřelectvu, kde se neosvědčil.
Ruský pobřežní kanón 120/45 C, jichž měla finská armáda pouhých pět kusů. Nová lafeta firmy Lokomo umožnila zvýšit elevaci a tedy i dostřel. (JP)	Za dělovou věží byla instalována tanková věž, vlevo na skále je vidět další. Vpravo je věž řízení palby, dnes osazená aktivním radarem.
Prostřední tanková věž s laminátovým překrytem, v němž se skrývá i moderní optika. Čelní pancíř má tloušťku 205 mm, boční 130 mm a zadní 60 mm, strop jen 30 mm. V pozadí je věž pro 305mm kanóny.	Klamná plastová věž, napodobující objekt s věží tanku T-55. (JP)
Expozice kanónů u přístavu. Zprava kořistní sovětský 130/50 N, ruský 203/45 C a britský 152/46 E. V pozadí je objekt s tankovou věží. (JP)	Kanón Vickers ráže 203 mm, ve verzi, označované ve Finsku 203/50 VC. Finové měli jen několik kusů, která vydržely ve službě až do roku 1982. (JP)
Britský tank Comet, přestavěný na odpalovací zařízení sovětských protilodních střel P-15 Termit.	Vedle skladu min dodnes leží dvě pancéřové kopule M/43 pro těžký kulomet, zřejmě z nedokončené poválečné modernizace opevnění. (JP)

ISOSAARI

Ostrov o ploše zhruba tři čtvrtě kilometru čtverečního leží jen 1300 metrů východně od Kuivasaari. Když v roce 1855 poblíž ostrova operovalo britské a francouzské loďstvo, které ostřelovalo pevnost Sveaborg, nebyla na něm žádný výzbroj ani posádka. To se nezměnilo až do doby zahájení výstavby námořní pevnosti, kdy zde byly vzhledem k jeho velikosti umístěny hned tři velké baterie.

Jedno z palebných postavení východní baterie pro 254mm kanón. Pod parapetem se skrývá velmi mohutný objekt.	Malá pozorovatelna, přistavěná k týlu baterie.
Kanón 152 50 T s poválečnou hlavní firmy Tampella a lehkým plechovým krytem, zabudovaný do baterie.	Týl východní baterie kryje kopule pro těžký kulomet. Tento typ byl určen pro opevnění, budovaná během války, sem se však nejspíš dostal později.

Poslední fáze vývoje opevnění s moderními věžemi pro 130mm kanóny. (Ondřej Filip 2020, mapový podklad Mapy.cz)

Palebné postavení pro 152 mm kanón střední baterie. Betonový sokl je zřejmě výsledkem finských úprav.	Kanón 152 50 T se vstupem. Týl střední baterie kryjí otočné štíty pro kulomet.
Pohled ze stropu plechového krytu kanónu na oba otočné štíty. I tyto pancíře pochází z druhé světové války.

Jako jediný z finských ostrovů měl hned dvě baterie pro kanóny ráže 254 mm. Jednalo se o velké stavby o délce zhruba 130 metrů, umístěné necelých 100 metrů od sebe. Na špici ostrova byla postavena ještě baterie pro 152mm kanóny a dokončeny dva objekty s výsuvnou plošinou pro světlomety. Masivní objekt pevnostní elektrárny však byl rozestavěn a nebyl dokončen ani za finské éry.

Malá kulometná kopule v zákopovém systému, chránícím hlavní stanoviště řízení palby.	Levé postavení pro 254mm kanón západní baterie. V pozadí je stanoviště řízení palby, které je oplocené a využívané.
Kanón 152 50 T má původní carský sokl a většinu lafety. Kvůli velké výšce pracovala obsluha na plošinách. (JP)	Úchyty zaměřovače pro přímou palbu. V pozadí je vidět okénko, které se při jeho použití otevíralo.
Závěr s ruskými nápisy. Celá zbraň je otočená vzhůru nohama, závěr tady musel být přepracován, aby zůstal v původní poloze.	Hlavice vytěráků jsou stále naolejované a pečlivě uložené v plechových pouzdrech na boku lafety, odkud jsme je vytáhli jen na focení.

Finové zařadili staré baterie do své obrany a během druhé světové války vybudovali dva objekty s otočnými věžemi finské konstrukce pro kanóny ráže 305 mm, získané z bitevní lodě Imperátor Alexandr III. První z nich byl dokončen v roce 1944 a druhý zřejmě až po válce, krátce nato však musely být kanóny podle podmínek mírové smlouvy demontovány a vrátily se sem až v šedesátých letech. Jednodělové věže měly podstatně slabší pancéřování než jejich ruské předchůdkyně, zato však nižší instalační výšku a přitom vysokou elevaci 52º, což zvýšilo dostřel na 50 kilometrů. Ostrov posloužil také pro testování torpéd, pro nějž vznikla pokusná torpédová baterie.

Betonáž objektu pro věž s 305 mm kanónem. (SA Kuva)

Moderní věž 130 53 TK a za ní věž pro 305mm kanón. Objekty jsou propojené podzemím.	Věž má ve většině plochy deset centimetrů silný pancíř, část je však silnější.
U střílnového otvoru je vidět zesílení pancíře až na třicet centimetrů. Hrubé opracování a zvláštní tvary naznačují, že by se mohlo jednat o druhotné využití ruských plátů z lodí či opevnění.	Zadní část věže s malým vstupem. Patrné je spojení plátů jejich přišroubováním k vnitřní konstrukci z úhelníků. (PL)
Vchod do baterie v masivním betonovém objektu. Věž je v pozadí. (JP)

Během studené války prošel ostrov obvyklými fázemi modernizace. Nejprve sem byly osazeny modernizované ruské kanóny Canet ráže 152 mm ve verzi s novou hlavní finské zbrojovky Tampella, chráněné lehkými plechovými věžemi. Tři byly zabudovány do objektů starých baterií a jeden postaven samostatně. Vznikly zde i pěchotní obranné pozice, některé s pancéřovými kopulemi. V devadesátých letech nahradily dělostřeleckou výzbroj moderní věže se 130mm kanóny. Jedna byla spojena s objektem východní věže pro 305mm kanóny, další dvě byly osazeny v samostatných objektech a pro poslední byl využit objekt západní věže, kde byla sešrotována věž i s 305mm kanónem a vnitřním zařízením.

Jediný z kanónů 152 50 T, který není zabudován dostaré baterie, ale stojí samostatně na západním konci ostrova.	Západní věž 130 53 TK s laminátovým maskovacím překrytem. Krabice vlevo ukrývá optické přístroje.
Objekt s nádrží na palivo, umístěný poblíž strojovny světlometu.	Demontovaný kulometný štít v jednom z opěrných bodů. Věž 130 52 TK v pozadí je také napojená na starý systém krytých zákopů.

Výstřel kanónu ráže 152 mm. Lze si všimnout značné vzdálenosti děla od parapetu, což jej umožňovalo otočit a vést palbu do týlu. (SA Kuva)

Na ostrov jezdí pravidelná linka, která zastavuje i na Vallisaari, takže lze během dne stihnout oba ostrovy. Na mys u přístavu se světlometem a pokusnou torpédovou stanicí je povolen vstup pouze v rámci organizovaných prohlídek. Zbytek ostrova je volně přístupný s výjimkou bezprostředního okolí aktivních věží 130 53 TK, což zahrnuje i objekt s věží pro 305 mm kanón. Interiéry všech starých baterií jsou uzamčené, skrz postavení se štítem pro kulomet nebo dvířka v plechovém věži však bylo možné vlézt do palebného postavení 152mm kanónu v západní baterii pro 254mm kanóny.

Řez ruským objektem s výsuvnou plošinou pro světlomet. (Ondřej Filip 2020)

Výsuvná plošina pro světlomet, zavěšená na řetězech. Uprostřed je spodní část otočného soklu světlometu. (PL)	Objekt má prostorný interiér se stropem na vrstvě nosníků. V pozadí je vidě naviják v šachtě. (PL)
Detail navijáku a protizávaží plošiny pro světlomet. (PL)	Jedno z palebných postavění, zřejmě pro lehký kanón. Vpravo je pancéřová pozorovatelna, v pozadí pokusná torpédová stanice. (PL)
Pancéřová deska pro dva periskopy, volně položená na zděném zákopu. Nepochybně se jedná druhotně využití prvek z ruského opevnění. (PL)	Jedna ze střílen pěchotních pozic, které křižují skalnatý hřbet mysu. (PL)
Ústí torpédometů pokusné stanice. Nad betonovým podlažím s vypouštěcími zařízeními je dřevěná budova. (PL)

Poznámky:

(1) Kanóny ráže 254 mm (10 palců) vzor 1891 o délce hlavně 45 ráží byly na svou dobu výkonné zbraně, určené pro pobřežbní bitevní lodě třídy Admirál Seňavin, predreadnoughty třídy Peresvet a predreadnought Rostislav. Pro použití v pobřežní obraně byla používána lafeta generála Durlachera a jeho jméno se stalo synonymem pro tuto verzi zbraně. Kvůli technickým problémů byly první kanóny dodány pobřežnímu dělostřelectvu až v roce 1899. V roce 1914 už byly vzhledem k absenci brzdovratného zařízení, malé elevaci a nutnosti ručního nabíjení dosti zastaralé a proti moderním bitevním lodím nebyly m dostatečně výkonné. Po vzniku Finska zůstalo na ostrovech kolem Helsinek 24 kanónů v šesti bateriích (dvě na Isosaari, po jedné na Kuivasaari, Rysäkari, Katajaluoto a Itä-Villinki), další čtyři kusy pak Finové získali na ostrově . Všech 28 kanónů bylo zařazeno do výzbroje finského dělostřelectva pod označením 254/45 D, byly pro ně budovány i nové baterie a bojovaly v Zimní i Pokračovací válce. V šedesátých letech se uvažovalo o jejich opětovném použití, ale nakonec byly sešrotovány s výjimkou jednoho kusu, který byl později převezen na Kuivasaari. Jediný další exemplář je k vidění v přístavu Port Arthur (dnes v Číně).
(2) Historie finských kanónů 305 mm vzor 1907 je spletitá a údaje v literatuře si někdy poněkud protiřečí. Lze shrnout, že se Finové v roce 1918 zmocnili pěti kusů ve fortu Ino a čtyř v na ostrově Örö. Kanóny z fortu Ino posloužily k vyzbrojení pancéřových věží na ostrovech Mäkiluoto (původní ruská věž pro 356mm kanóny) a Kuivasaari (finská konstrukce z ruských dílů). Dva kanóny zůstaly na Örö a zbývající dva byly přesunuty do nové baterie na ostrově Ristiniemi na východě Finska. V roce 1940 darovala francouzská vláda Finsku dvanáct kanónů z carské bitevní lodi Imperátor Alexandr III, internované po občanské válce v tuniské Bizertě. Osm hlavní dorazilo, zbývající čtyři však po cestě v Norsku zadrželi nacisté a použili je na ostrově Guernsey. Tři hlavně posloužily k opravě sovětských železničních děl, ukořistěných na poloostrově Hanko, dvě byly instalovány do nových pancéřových věží na ostrově Isosaari a zbývající byly použity jako náhradní hlavně pro Örö a Kuivasaari. Po válce byly železniční kanóny vráceny Sovětskému svazu, dva kusy ve věži na Mäkiluoto Sověti zničili, když dočasně okupovaný ostrov opouštěli. Oba kanóny a dvě záložní hlavně na Örö zůstaly dodnes, další dva kanóny a jedna záložní hlaveň jsou na Kuivasaari a zůstala i jedna z věží na Isosaari, takže ve Finsku je nyní k vidění osm kusů hlavní těchto slavných kanónů z Obuchovských závodů.

 

Pokud chcete vidět Kuivassari, je nutné tomu přizpůsobit termín i program celé výpravy. Naproti tomu Isosaari je přístupné téměř denně. Na Kuivassari se jezdí od kavárny Carusel, přímo u ní je parkoviště, které je o víkendech bezplatné. Lodě na ostatní ostrovy včetně Isosaari jezdí ze starého přístavu v centru města. Tam by byl s parkováním velký problém a proto jsme využili levnou a kvalitní helsinskou veřejnou dopravu. Z literatury doporučuji vynikající publikaci Ove Enguista o pobřežním dělostřelectvu, která obsahuje plný anglický překlad a stránku Jaegerplatoon s velmi detailními informacemi o rozmístění a osudech těžkých děl do roku 1945.

stav: červenec 2019

Foto: O. Filip 2019, P. Lach 2019

Literatura:
Ove Enquist: Coastal guns in Finland, Mooreni, Vantaa 2013
John Lagerstedt, Markku Saari: Krepost Sveaborg
Jaroslav Chorzępa: Baterie pobřežní obrany na Kuivasaari, Novodobé fortifikace 8/2001
Finnish Army 1918 – 1945 Website, Heavy Coastal Guns
Finnish Army 1918 – 1945 Website, Super-Heavy Coastal Guns

Zatím žádné komentáře