(Chorvatsko) – Šibenik, Split, Vis, Komiža Napsal: O. Filip objekty: fort, pobřežní baterie, velitelské stanoviště, úkryt pro lodě Na ostrově Vis, daleko od chorvatského pobřeží, se dochovala řada opevnění jugoslávské armády. Cestou můžete navštívit i Šibenik s výjimečnou benátskou pevností, zmodernizovanou Rakušany.

Poválečné jugoslávské námořnictvo (Jugoslavenska Ratna Mornarica) bylo zaměřeno především na obranu pobřeží, chráněného četnými ostrovy, mezi nimiž mohly manévrovat lehké jednotky, především raketové a hlídkové čluny a ponorky. Příslušníci námořnictva obsluhovali také pobřežní baterie (obalske baterije), nejprve kanónové a později též raketové. Většinu délky pobřeží, s výjimkou Puly a úseku černomořského pobřeží pod Dubrovníkem, chránily baterie, umístěné na ostrovech, vzdálených až desítky kilometrů od pevniny. Pro lodě a v některých případech i ponorky byla připravena kotviště, buď v podobě podzemních úkrytů (potkop) nebo otevřených stanovišť s betonovými moly a úchyty pro maskovací sítě (maskirna vez). Součástí obrany byla též odolná velitelská stanoviště, postavení protiletadlového dělostřelectva, pozorovatelny a radarová stanoviště (OROST).

Dělostřelecké baterie byly obvykle vybaveny podzemím, které spojovalo jednotlivá postavení kanónů s pozorovatelnami a východy v týlu, v podzemí byla solidní infrastruktura pro pobyt osádky včetně sociálních zařízení a nucené ventilace. Některé baterie měly jen otevřená postavení, řada z nich však disponovala kasematami, evidentně inspirovanými německými stavbami z období druhé světové války. Výzbroj tvořila pestrá směs kanónů zahraničního původu, většinu nicméně tvořily víceúčelové kanóny s vysokou úsťovou rychlostí, používané během druhé světové války jako protiletadlové a protitankové. Jednalo se o známé německé 8,8 cm kanóny, italské 9 cm kanóny⁽¹⁾ a především kanóny z produkce Škoda Plzeň, starší typ M28⁽²⁾ o ráži 7,65 cm a novější M38⁽³⁾, který byl Němci přestavěn na ráži 8,8 cm. Kromě toho se objevily například sovětské 8,5 cm protiletadlové kanóny, které Němci ukořistili na východní frontě a také upravili na ráži 8,8 cm (pod označením 88 mm M31). Další kuriozitou byly kanóny 7.5 cm Pak 97/38, což byly staré francouzské kanóny modéle 97, známé i z opevnění obou světových válek, které Němci opatřili švýcarskou úsťovou brzdou a lafetou z kanónů 5 cm Pak 38. Méně často byly používány lodní kanóny z období 1. světové války, konkrétně italské 7,6 cm a německé 8,8 cm. Ve starých pevnostech Pule a Kotoru byly využity některé rakousko-uherské 15 cm kanóny, včetně unikátních zbraní na ostrově Brioni, tvořících původně sekundární výzbroj bitevní lodě Tegetthoff a dokonce i dva 19 cm kanóny v baterii M. Kopa.

Hlavní tíhu pobřežní obrany přejímaly od šedesátých let baterie protilodních střel. Nejprve se jednalo o sovětské rakety, pravděpodobně v pozemní verzi SPU-35V „Redut“, odvozené od základního lodního typu P-5 „Pjaťorka“. Později byl nasazen systém s místním označením BROM (baterija raketa obala more)⁽⁴⁾.

Šibenik

Pevnost Sv. Mikuláše blokuje vjezd do mořského kanálu, vedoucího k přístavu Šibenik. Díky jejímu vysunutí na ostrůvek zbývá lodím k průjezdu necelých 200 metrů. Pevnost vybudovali Benátčané v polovině 16. století a má neobvyklý půdorys trojúhelníku, složeného ze dvou půlbastionů a vystupující špice s kruhovou baštou (torionem) na opačné straně. Na zdejší poměry je neobvyklé použití cihel na výše položené konstrukční části. Projekt vypracoval Gian Girolamo Sanmicheli, který také stavbu řídil (dříve se projekt připisoval jeho slavnějšímu otci Michele Sanmichelimu). Na konci 19. století přebudovali Rakušané povrch pevnosti pro použití těžkých děl s drážkovanými hlavněmi. Z této doby pochází i úpravy interiéru – vjezd úzkokolejné drážky z přístaviště a vestavba prachárny. Někdy později byla na ostrůvku mezi pevností a pevninou postavena otevřená baterie s betonovými úkryty pro munici a stanovištěm řízení palby (není ale jasné, z jaké je doby – možná se jedná i o jugoslávskou meziválečnou stavbu). K pevnosti lze bez problémů dojít z parkoviště na pevnině, na ostrůvek vede dřevěný chodník a mezi ním a pevností je schůdný pruh kamenů. Vnitřní prostory pevnosti jsou přístupné a jsou velmi impozantní.

Z téhož parkoviště vede na opačnou stranu nově upravená pobřežní cesta skrz areál bývalého vojenského skladu, z níž odbočuje pěšina na malou pláž, odkud se chodí do jeskyně. Z pláže vede štola do unikátního úkrytu pro rychlé čluny o půdorysu U, který má vjezdy na obou stranách. Podle některých zdrojů jej rozestavěli již Italové nebo Němci a proto má tak neobvyklou konstrukci. Po bočním chodníku pro pěší lze úkrytem projít.

(Další dvě otevřená postavení, každé disponující vlastním podzemím, jsou na hřebeni asi 2,5 kilometru východně od pevnosti. Měla by zde být i pozorovatelna. Osm kilometrů jihovýchodně od pevnosti, nedaleko vesnice Žaborić je nad pobřežím baterie se třemi otevřenými postaveními, propojenými klasickým podzemím s východem do týlu.)

Pozorovatelna baterie na ostrůvku mezi pevninou a pevností Sv. Mikuláše. V popředí je vidět zářez se schodištěm do muničního skladu. (PL)	Fronta se dvěma půlbastiony, přivrácená k pevnině. Hromada zeminy, sahající až k parapetu, je dnes jediným vstupem do pevnosti.	Nádvoří, výrazně přebudované Rakušany. Vlevo jsou palebná postavení pro hlavní výzbroj, mířící na vjezd z moře. (PL)
Jedno z palebných postavení pro těžký kanón, v němž se dochovaly i kolejnice pro pojezdová kola lafety. (PL)	Pohled z opačné strany. V popředí je sokl, na němž byl zřejmě osazen dálkoměr.	Ocelový ochoz u postavení pro dálkoměr. Kostelík v pozadí je již na opačné straně průlivu.
Barokní brána z malého přístaviště. Vstup v levé části byl zřejmě vytvořen až Rakušany, neboť poněkud popírá smysl brány.	Interiér největší kasematy. Nad střílnami jsou vidět větrací komíny. (PL)	Úkryt pro rychlé čluny v průlivu, umístěný blíže k městu, než pevnost a námořní základna.

VIS

Ostrov Vis o ploše 90 kilometrů čtverečních, je ze všech větších obydlených ostrovů nejvíc vzdálen od pobřeží bývalé Jugoslávie. Pozoruhodná byla historie ostrova za druhé světové války, neboť jakkoli byli Němci po kapitulaci Itálie úspěšní v obsazování jejich středomořských držav, na Vis už jim nezbyly síly. Namísto nich se zde usídlili partyzáni, brzy doplnění regulérními britskými jednotkami „Jadranských pozemních sil“ s dělostřelectvem a protiletadlovými zbraněmi. Bylo zde vybudováno letiště, z něhož operovaly letouny Brity zřízených Balkánských leteckých sil a také zde nouzově přistávaly těžké bombardéry, poškozené při náletech. Z přístavů Vis a Komiža operovala lehká britská plavidla.

Baterie 9,4 cm děl britského 64. pluku těžkého protiletadlového dělostřelectva v roce 1944. Vlevo je poloostrov Stupišće, vpravo Barjaci a v pozadí ostrov Biševo. Na těchto třech místech později vznikly stejnojmenné baterie jugoslávského námořnictva. The British Army in the Adriatic 1944 © IWM (NA 18246)

V době Studené války byl ostrov nejsilněji opevněnou součástí jugoslávské obrany s pěti pobřežními bateriemi a šestou na nedalekém ostrůvku Biševo, nejčastěji vyzbrojenými předválečnými československými kanóny. Kromě toho zde byla podzemní velitelská stanoviště, protiletadlové baterie a později též jedna ze čtyř základen pro moderní protilodní rakety systému BROM.

Okolí přístavu Vis

Po silnici a krátké prašné cestě dojedete k malé kasárenské budově, situované u nejsevernějšího útesu ostrova. U budovy je jeden z vchodů do podzemí dělostřelecké baterie M. Pošta, jejíž 7,6 cm kanóny Škoda M 28 byly umístěny v otevřených postaveních, přístupných z podzemí, s výjimkou jednoho, které má standardní kasematu. Interiér je v dosti špatném stavu, posprejovaný a vykradený. Po žebříku lze nicméně vylézt do italské kulometné kopule, která zde supluje pozorovatelnu a zvenku je pečlivě zamaskovaná. Na povrchu baterie je také několik běžných palebných postavení pro lehké protiletadlové kanóny.

Pokud popojedete zatáčkou až na břeh, dostanete se až ke vstupu do známého úkrytu pro plavidla, který je označován jako ponorkový, ale vzhledem k výšce sloužil spíše pro raketové čluny a podobná plavidla, i když ponorka by se sem jistě také vešla. Kromě samotného sálu má ještě boční chodbu se vstupem pro pěší.

Na poloostrově před přístavem najdete zrekonstruovány fort George (Sv. Juraj), nejvýraznější pozůstatek britských opevnění, vybudovaných kolem roku 1912. Dvůr fortu je přístupný, neboť slouží jako restaurace. Půl kilometru od fortu vybudovali Britové věž Bentick, což je v podstatě klasická věž Martello, jejíž strop sloužil jako palebné postavení pro kanón. Bohužel z ní je jen torzo, neboť byla vyhozena do povětří.

Přímo v přístavu Vis je jedna z benátských obranných věží a ve městě je také menší rakousko-uherská pevnůstka, která dnes slouží jako archeologické muzeum. Poblíž „Českého domu“ by mělo být podzemní skladiště munice.

Pohled na poloostrov M. Posta s úkrytem pro lodě a dělostřeleckou baterií. Na jejím povrchu byla též lehká protiletadlová baterie.
V popředí je postavení s úkrytem, zřejmě pro světlomet, za ním je vidět jediná kasemata a vyčnívající palebné postavení pro kanón. (PL)	Kasemata pro 7,6 cm kanón s maskováním z kamenů. (PL)	Otevřené palebné stanoviště s úkrytem pro kanón, který pojížděl po kolejnicích. (PL)
Italská pancéřová kopule, z větší části zalitá betonem a využitá jako pozorovací stanoviště. Betonová věž v pozadí měla zřejmě také vojenský účel.	Vjezd do úkrytu pro plavidla. Výřez uprostřed měl posloužit pro stěžeň.	Vnitřek úkrytu s ochozy pro obsluhu. Vlevo je chodba do bočního vstupu. (PL)
Nádvoří britského fortu George.	Benátská věž v přístavu Vis. Věž na opačné straně ostrova, v přístavu Komiža, je velmi podobná.

Mys Stupišće

Na mys lze dojet autem, i když cesta po pobřeží skrz místní skládku nebyla nejkvalitnější. Kromě toho vede cesta i seshora po hřebeni, ale tu jsme nezkoušeli a pravděpodobně je užší a horší. Těsně před cílem jsou dva vjezdy do podzemního úkrytu pro dvojici mobilních odpalovacích zařízení protilodních střel systému BROM. Tunel je obrovský, což odpovídá značným rozměrům nosičů, které byly dlouhé 14 metrů a široké přes tři metry. Velké jsou i boční sklady, neboť rakety byly dlouhé téměř šest metrů a připomínaly malé letouny.

Jeden z vjezdů, maskovaných sítí s polystyrénovými balvany.

Hlavní chodba pro ukrytí raketových nosičů. Na stropě jsou vidět dvě jeřábové dráhy, vedoucí ze skladů raket.

Boční sklad raket byl chráněn masivními vraty s betonovou výplní. Není jasné, jak přesně měla manipulace s raketami fungovat.

Dělostřelecká baterie Stupišće se skládá ze čtyř kasemat pro italské 9 cm kanóny, propojených chodbou se dvěma východy. Sály pro posádku a velitelství jsou paralelně s hlavní chodbou. Pro řízení palby byla k dispozici dvě stanoviště, napojená na podzemí, jedno se štěrbinou v betonu, druhé s pancéřovým stanovištěm rakousko-uherského původu. V kasematách se dochovaly pozůstatky kanónů, přičemž ve dvou kasematách zůstaly torza zbraní i s hlavněmi. Na protějším úzkém poloostrově jsou dva menší úkryty pro nějakou techniku (možná i světlomet) v podobě vybetonovaných sálů.

Mys Stupišće s objekty dělostřelecké baterie a úkrytem pro raketové nosiče, z něhož je z tohoto úhlu vidět jen bílý „domeček“, kryjící vyústění ventilační šachty.
Dvojice kasemat na levém křídle baterie. Konstrukce objektů umožňovala bývalým protiletadlovým kanónům velkou elevaci. (PL)	Kasemata s 9 cm kanónem, maskovaná kameny.	Hlaveň dalšího kanónu s viditelným poškozením náloží, odpálenou v hlavni při ústupu jugoslávských vojsk.
Nejlépe dochovaný 9 cm kanón je i tak zbaven všech menších dílů. (PL)	Velitelské stanoviště s postavením pro dálkoměr. Štěrbinu chránily pancéřové okenice.	Druhé pozorovací stanoviště, vybavené pancéřovým prvkem „Distanzmesserstand“ rakousko-uherského původu. (PL)
Interiér pozorovacího stanoviště. V tomto exempláři chybí typická signatura zbrojovky Škoda.	Sál s telefonní ústřednou v podzemí baterie.	Ukázka orientačních nápisů v podzemí (v popředí: hlavní pozorovatelna, dálkoměr, východ; doleva: nouzový východ, toalety; doprava: východ). (PL)

Mys Barjaci

Na mys vede kamenitá cesta z vnitrozemí, nicméně dvakrát 11 kilometrů vozovky neznámé kvality jsme nechtěli riskovat a raději jsme vyrazili jsme pěšky ze západního okraje městečka Komiža, odkud je to zhruba pět kilometrů. Pěšina vede výjimečně hezkou krajinou po okraji útesu a poté malými lesíky. Kasematy, maskované jako domy, jsou propojeny obvyklým podzemím, na který je napojena i pozorovatelna s pancéřovým prvkem z rakousko-uherského opevnění a otevřené stanoviště s kolejnicemi, které bylo dodatečně zazděno (podle archivních fotografií sloužilo pro dálkoměr). Velitelské stanoviště s další pozorovatelnou je až na pahorku, ve vzdálenosti zhruba 200 metrů a podle vzhledu jeho vnitřních prostor to vypadá, že zůstalo ve fázi hrubé betonáže. Výzbrojí baterie byly 7,6 cm kanóny Škoda M 28, umístěné na kruhových soklech, nikoli na pojízdných lafetách, jako na opačném konci ostrova.

Přímo v Komiži je další benátská obranná věž a nad městem zajímavý opevněný kostel Sv. Mikuláše, disponující střílnami a krátkou lomenou hradbou.

Dvě z kasemat. Vlevo od středu snímku je pozorovatelna s pancéřovým stanovištěm, další je na zalesněném pahorku v pozadí (není vidět).	Detail jednoho z objektů s dobře patrnou konstrukcí pro maskovací nástavbu. (PL)	Interiér kasematy se zbytkem soklu pro 7,6 cm kanón Škoda. Z jeho středu vede hluboká šachta pro napojení rozvodů.
Strop kasematy s „nosem“ nad nejvyšším místem střílny a rozházenými taškami, které zůstaly z falešné střechy. (PL)	Vpravo je vchod pro materiál, domek vlevo ukrývá vstup pro pěší. V případě blízkého zásahu by zaručeně zasypal celé schodiště.	Pozorovatelna s betonovým nálitkem nad 5 cm silným pancířem rakousko-uherského stanoviště. V pozadí je původní otevřené stanoviště pro dálkoměr. (PL)
Interiér pozorovacího stanoviště se signaturou „SKODA WERKE A.G. PILSEN. 1901.“.	Pohled z průzoru přes strop jedné z kasemat. V pozadí je ostrov Biševo s baterií pro stejný typ kanónů.	Dráha pro posuvné uzávěry škodováckého pozorovacího stanoviště. Komunikaci zajišťovaly hlásné roury z novoduru.
Schody do pozorovatelny a odbočka do jedné z kasemat.	Ubikace posádky v podzemním sálu. Ventilaci zajišťovaly menší ventilátory, podobné německým typům, ovšem s rozvody z novoduru.

Podzemní úkryty a další baterie

Na ostrově se nachází nejméně několik větších podzemních systémů. Jeden je u Visu, ale slouží jako sklad vína, některé další se mi nepodařilo lokalizovat. Nejzajímavější je hlavní velitelské stanoviště Velja Glava , situované v opuštěné lokalitě tři kilometry západně od přístavu Vis. Lze sem dojet po polních cestách, ale ani s terénním autem to kvůli větvím keřů není nic příjemného. Lepší je jít pěšky asi 2,5 kilometru po cestě od zmíněného skladu vína (začátek cesty 43°03’35“ 16°10’25“). Velitelské stanoviště je částečně vykradené, ale přesto zde zbylo mnoho detailů. Skládá z dlouhé galerie, na jejímž začátku je strojovna a na konci sály. Nejzajímavější je nenápadný průlez u stropu po levé straně hlavní chodby. Vede z něj schodiště s převýšením kolem 45 metrů, které končí v objektu, vybaveném italskou kulometnou kopulí, zde zřejmě v roli pozorovacího zvonu. U kopule jsou dva východy na povrch.

V serpentině na obcí Komiža odbočuje cesta k podzemnímu úkrytu ve svislé skalní stěně. Podzemí tvoří oblouková chodba a obrovský sál, jehož většinu zabírá strojovna. Podařilo se mi vyšplhat ke dveřím u stropu jednoho sálu, kde chodba s dvojicí dveří a poté šikmá štola, stoupající k otvoru ve skále 24 metrů na vchodem do komplexu. To by vypadalo jako pokus o přirozené větrání, ale podle dostupného plánu odbočují na konci této štoly (kam už jsem nelezl) další dvě, taktéž ústící do skály, přičemž výše umístěná z nich 64 metrů (!) nad vchodem. Smysl takového labyrintu je nejasný.

Kasematní baterie Smokovo Polje pro italské 9 cm kanóny leží na pobřeží východně od přístavu Vis, blízko hlavní silnice. Podle fotografií je pěkná a má rozsáhlé podzemí. Nad ní je zřejmě ještě jedna baterie, ale nemám o ní bližší informace. Baterie Talež , tentokrát zřejmě pro protiletadlové kanóny, má vlastní podzemí a kromě toho jsou v okolí další objekty (betonové postavení pro nějaké vozidlo, pozorovatelna, velká kruhové palebná postavení). Některé prameny uvádějí ještě baterii pro 6,6 cm kanóny poblíž „Českého domu“ ve Visu. Obranu doplňuje baterie Biševo pro škodovácké 7,6 cm kanóny na stejnojmenném ostrůvku západně od ostrova Vis.

Hlavní vchod velitelského stanoviště Velja Glava s uzavíratelnými otvory ventilačního systému.	Jeden z úseků hlavní galerie, vedoucí od vchodu. (PL)	Italská pancéřová kopule pro těžké kulomety v roli pozorovacího stanoviště. Na pancíři je logo ocelárny ILVA. (PL)
Interiér kopule s jasně viditelným označením typu 3, což je nejslabší verze s 8 cm silnými stěnami.	Největší sál úkrytu nad Komižou sloužil jako strojovna. V pozadí je zvukově izolovaná dřevěná budka pro obsluhu.	Sál v zadní části. Dveře, dnes přístupné jen po laně, vedou do záhadné soustavy šikmých komínů.

Poznámky:
(1) Víceúčelový kanón 90/53 produkovala zbrojovka Ansaldo od roku 1939. Vyrobeno bylo přes pět stovek exemplářů a kromě protiletadlových baterií posloužily i v protitankové roli a jako výzbroj samohybných děl Semovente 90/53. Ukořistěné kanóny používali Němci pod označením 9-cm Flak 41(i). S hmotností kolem devíti tun byl těžší, než jeho 8,8 cm německý protějšek, ale jinak se mu svými parametry dosti podobal.
(2) Kanón M28 ráže 7,65 cm byl exportní zbraní. Ve dvacátých letech jich Škoda dodala do Jugoslávie 100 kusů, ve třicátých letech následovalo ještě 32 kusů vylepšené verze M28A. Ukořistěné kanóny Němci zřejmě užívali spolu s jinými verzemi škodováckých protiletadlových kanónů pod souhrnným označením Flak 33(t).
(3) Nejmodernější kanóny vz. 37 se měly stát páteří československého protiletadlového dělostřelectva. Po Mnichovu bylo 80 z 94 kusů, dodaných naší armádě, prodáno Jugoslávii. Následovalo ještě 40 kusů 7,5 cm kanónů typu R3 z rozpracované série 114 kusů pro naši armádu.
(4) Systém BROM byl variantou sovětského systému 4K51 Rubež, vyzbrojenou zjednodušenými exportním verzemi raket P15 „Termit“. Rakety byly označovány P21 (radiolokační navádění) a P22 (tepelné navádění) a měly dolet 80 km. Čtyřnápravové vozidlo vozidlo MAZ-543, které i s výzbrojí vážilo přes 40 tun, neslo dvojnásobné odpalovací zařízení a velitelskou kabinu se sklopným radarem Garpun a dalšími elektronickými systémy. V roce 1979 si Jugoslávie pořídila deset vozidel, které byly po dvou rozmístěny na ostrovech Vis, Lastovo a Lošinj, na pevnině u Kotoru a poslední dvojice v rezervě na základně Divulje u Splitu. Na ostrovech byly pro vozidla a rezervní rakety zřízeny podzemní úkryty. Po rozpadu Jugoslávie zůstal jeden nebojeschopný kus v Chorvatsku, sedm bylo prodáno Egyptu a dva zůstaly u Kotoru, ovšem dnes již nejsou provozuschopné. Srovnatelné rakety Harpoon ve výzbroji NATO sice měly poloviční bojovou hlavici, zato však čtvrtinovou hmotnost a o polovinu vyšší dolet.

U Splitu je několik zajímavých starších opevnění. Přímo ve městě je bastionová pevnost Gripe a podle fotografií to vypadá, že zde došlo k nějakým modernizacím. Vysoko nad městem je hrad Kliš, částečně zmodernizovaný na bastionový standard. Na Visu lze navštívit opevnění v rámci organizovaných prohlídek (pro bunkrologa zbytečné), informace o bateriích na turistických webech jsou ovšem dosti nepřesné. Většinu poznatků jsem čerpal z diskusního fóra „Paluba“, kde je mimo jiné seznam baterií a jejich výzbroje a alespoň základní přehled typů kanónů. Na Vis jezdí několikrát denně velký trajekt ze Splitu. Na prohlídku popsaných opevnění je potřeba celý den, takže přespat na ostrově je nutné, nicméně mimo sezónu nebyl problém sehnat cenově přijatelné ubytování. Pokud byste navštívili i další baterie a podzemní prostory, o nichž jsme v době naší návštěvy nevěděli, je třeba ještě dalšího půl dne.

stav: září 2014

Foto: O. Filip 2014, J. Pavel 2014 (JP), P. Lach 2014 (PL)

Paluba – diskusní fórum
B. Nadilo: Tvrđava Sv. Nikola ispred ulaza u Šibensku luku, Građevinar 53 (2001) 11
M. Bilušić, D. Krajnik: Napuštene utvrde 19. stoljeća – potencijal za razvitak grada Visa, 2011

Komentářů: 1

1. FortMan, 8.5.2017:

   2015 – Na pevnost Sveti Nikola u Šibeniku jsem se dostal jen brodem v moři po kolena vody z ostrůvku.Velice krásná pevnost a úkrytu pro rychlé čluny nazývají chorvaté „Hitlerovy oči“ – protože úkryt má tvar půlkruhu a od moře jsou vidět 2 vjezdy blízko sebe a tudíž vypadají jako oči.