(Španělsko) – Cartagena, Cabo Tiñoso, Portmán Napsal: O. Filip objekty: pobřežní dělostřelecké baterie Zdejší opevnění zahrnují nejen dvě supertěžké baterie, ale i řadu architektonicky neobvyklých staveb a také baterii, která způsobila asi největší masakr v dějinách pobřežního dělostřelectva.

V antickém období byl přístav důležitou základnou Kartága, jak ostatně dokládá jeho název. Již tehdy mělo město hradby. Od 8. do 13. století jej ovládali Arabové, poté náleželo k Aragonii. Největší rozvoj zažilo město od 18. století, kdy se stalo hlavním vojenskou základnou Španělska ve Středomoří. Již předtím vznikly v Cartageně strážní věže, městské hradby a baterie, nyní však bylo postaveno kompletní bastionové opevnění a předsunuté forty, situované na dominantních vrcholech ve vzdálenosti od několika set metrů (Moros) až po dva kilometry od hradeb (San Julián).

Na konci 19. století chránily vjezd do přístavní rejdy lineární i kasematní baterie, především pro kanóny Ordóñez domácí produkce. Nejvýkonnější výzbroj v podobě 30,5 cm kanónů Krupp dostaly baterie Santa Anna Complementaria a Trincebotijas Baja. První z nich měla dva odlišné typy kanónů, starší vz. 1883 s čelním pivotem a odměrem 130° a novější vz. 1887 s poněkud větším dostřelem a kruhovým odměrem, druhá měla dva starší kanóny. Důležitá byla i baterie Podadera pro dva 26 cm kanóny Krupp vz. 1883, umístěné těsně vedle sebe na úzké špici mysu.

Podle obranného plánu z roku 1926, který vznikl za vlády vojenského diktátora Primo Rivery, byla zahájena výstavba velkorysého opevnění, vyzbrojené britskými kanóny Vickers. Jeho klíčovými složkami byly dvě baterie pro 38,1 cm kanóny (Castillitos a Cenizas), doplněné čtyřmi bateriemi pro 15,2 cm kanóny (Parajola, Jorel, Aquilones a Chapa) a protiletadlovými bateriemi s 10,5 cm kanóny, které mohly působit i proti námořním cílům. Nedaleko baterie Castillitos vznikla také moderní baterie Loma Larga pro čtyři 24 cm houfnice, na rozdíl od starších baterií ukrytá za malým hřebenem.

Všechny baterie mají neobvyklou architektonickou stylizaci. U evropských pevnostních objektů, především z 19. století, se tu a tam objevují skromné historizující prvky, běžné ostatně i pro tehdejší průmyslové a úřední budovy (pseudogotické věžičky fortů v Olomouci, pseudoegyptské úpravy pevnosti Korfu, provedené Brity). V meziválečném období to však již nebylo praktikováno. V Cartageně však najdeme neuvěřitelné dekorace, jako středověký hrad s věžemi a cimbuřími (supertěžká baterie Castillitos), antický chrám s kompletní dekorativní výzdobou (protiletadlová baterie Atalayón), monumentální bránu v toltécko-mayském stylu (supertěžká baterie Canizas), bohatou egyptskou výzdobu (baterie Parajola) či klasicistní zámeček se sloupy a balustrádami (baterie Chapa). Kvalita technických řešení ovšem za krásou staveb hodně pokulhává. Baterie nemají žádné odolné dveře či okenice, stanoviště řízení palby jsou zcela primitivní, neexistují odolné prostory pro osádku, mírové sklady munice jsou umístěny tak, že by při náhodné explozi zničily i baterie a tak dále. Výjimečně nesmyslnou konstrukcí se pak vyznačují protiletadlové baterie.

Během občanské války, po ztrátě kontroly nad Gibraltarským průlivem, což vyřadilo přístavy Cádiz a Ferrol, se Cartagena stala hlavním přístavem Námořnictva španělské republiky. Základnou nacionalistů ve Středozemním moři byla Palma de Mallorca. Když už byla situace republikánů beznadějná, vyvolali 5. března 1939 někteří důstojníci přímo ve městě protikomunistické povstání. Zbytky republikánského válečného loďstva se v noci vytratily a skončily v internaci v tuniské Bizertě. Nacionalisté vyslali flotilu s více než 20 tisíci vojáky, aby město obsadili, avšak povstání bylo potlačeno a pobřežní baterie obsazeny vojáky, loajálními republice. Castillo de Olite, jedna z transportních lodí, byla zasažena třemi 15,2 cm granáty z baterie Parajola, rozlomila se a rychle potopila, přičemž zahynulo téměř jeden a půl tisíce vojáků. To je zřejmě největší počet ztrát, způsobených v dějinách jednou pobřežní baterií.

Kanón Vickers-Armstrong 381/45 vz. 1926 byl nejvýkonnější zbraní španělských pobřežních opevnění. Nejednalo se o lodní kanón, jako v jiných případech, ale o speciální typ, produkovaný ve Velké Británii pouze pro Španělsko. Dostřel 880 kg vážícím granátem s úsťovou rychlostí 762 m/s činil 35,1 km, maximální elevace byla 40°. Hlaveň o délce 17,6 m vážila 86 tun. Díky umístění v otočné věži měla věž teoretický odměr 360°, ale v praxi se toho zřejmě nevyužívalo. Celkem bylo dodáno 18 věží s kanóny, z toho čtyři pro Cartagenu, osm pro El Ferrol (baterie Campelo Alto, Prior Sur, Lobateiras a San Pedro) a šest pro základnu Mahón na Menorce (pevnost la Mola, baterie Favaritx a Llucalary Alaior). V průběhu druhé světové války byla děla baterií Campelo Alta a Favaritx demontována a odeslána do lokality poblíž vjezdu do Gibraltarského průlivu jako výzbroj pro novou baterii Paloma Alta. Jedno z nich však bylo poškozeno při přepravě a tak byly instalovány jen tři kusy. Doprava děl do baterií byla komplikovaná. Hlavně byly po strmých cestách usazeny na úzkokolejných podvozcích, tažených traktory. Speciální masivní kolejová pole se za vozíky demontovala a přenášela dopředu. Ačkoli je věž nýtovanou a šroubovanou konstrukcí, její součásti, především rozměrné patro pod věží, rozdělené pouze na dvě části, se dopravovaly již smontované. Otočná věž měla jen symbolickou odolnost, neboť byla sestavena z plechů o tloušťce 12 milimetrů, z čelní strany byly plechy dva. Vnitřním vybavením nicméně odpovídala plnohodnotné věži bitevní lodě. Byla vybavena ventilací, elektrickým pohonem otáčení a hydraulickým pohonem mechanismů elevace a nabíjení. V betonovém objektu pod věží byla umístěna strojovna s generátory, velkým čerpadlem hydraulického systému a obrovským akumulátorem kapaliny. Posádka mohla využít žebříky, spojující čtyři podlaží věže (a jedno mezipatro), ale ty dělají dojem spíše servisních zařízení a alespoň část obsluhy musela k věžím zvenku. Řez věží pro 38,1 cm kanón. Hlaveň je v nulové elevaci, v níž byla nabíjena v nouzovém režimu. Výtah v nejnižším patře obsahuje granát a čtyři prachové náplně, nad ním čeká prázdné transportní pouzdro, které se následně přesune nahoru k závěru a přitom se pootočí o 80°. 1 – jeřáb pro nouzovou dopravu munice, 2 – závěsná dráha pro nouzové nabíjení, 3 – žlab pro nouzové nabíjení, 4 – mechanický nabiják, 5 – ventilace, 6 – šroubový závěr kanónu, 7 – znázornění hlavně v maximální elevaci 40°, 8 – mechanismus náměru, 9 – mechanismus odměru, 10 – řetěz nabíjecího pouzdra, 11 – pohon řetězu, 12 – nabíjecí pouzdro, 13 – dráha nabíjecího pouzdra, 14 – znázornění pouzdra v poloze pro nabíjení, 15 – výtah do pouzdra, 16 – hydraulický píst výtahu, 17 – závěsná dráha pro dopravu granátů k výtahu, 18 – závěsná dráha pro dopravu granátů ze skladu, 19 – skříně na granáty. 15 O. Filip 2015 Blíže k věži byl sklad s policemi pro prachové náplně a komplikovaný systém skříní, z nichž byly vytahovány granáty kleštěmi závěsné dráhy. Poté byly granáty předány další závěsné drze, vedoucí pod věž. Zde byl granát i s prachovými náplněmi umístěn do malého výtahu v nejnižším patře, který je zdvihl do pouzdra. To se pohybovalo po obloukové dráze, takže v horní poloze se dostalo až za závěr kanónu, který měl mírnou elevaci. Nabiják vsunul do hlavně granát a po mírném posunu pouzdra prachové náplně. Pro nouzové zásobování municí byly v Cartageně použity dva mírně odlišné systémy. V baterii Castillitos byla těsně za věží šachta, do níž bylo možné spustit kleště malého jeřábu a vytáhnout munici ze skladu přímo k věži. V baterii Cenizas byly nutné vyvézt munici na vozíku ven k výtahu, obsluhovanému podobným jeřábem, který ji následně přeložil na další vozík. Ten teprve dojel po stropě objektu k věži. Nouzové nabíjení probíhalo v horizontální poloze kanónu, kdy byl za závěr vysunut žlab a po něm byla ručním nabijákem posunuta munice. K tomu bylo nejspíše nutné otevřít vrata v zadní stěně věže. Hlavní systém zásobování municí se tedy podstatně lišil od menších věží pro 30,5 cm kanóny, instalovaných po válce. Ty totiž neměly integrován výtah na granáty, ale jen na prachové náplně, které jsou podstatně lehčí. Stačila tedy menší a nižší věžová šachta s jednoduššími mechanismy. Granáty i s vozíkem vyvezl výtah na povrch za věží, kde jej ručně tlačila obsluha k nabíjecímu žlabu. Nouzový systém byl podobný výše zmíněnému systému baterie Castillitos, tedy za pomoci malého jeřábu, který zvedal munici šachtou na povrch.

Baterie Castillitos (C-1)

Baterie byla vybudována v letech 1928-36 na mysu Tiñoso. Její kompaktní symetrická stavba leží nad strmými útesy, na uměle vytvořené plošině ve výšce 240 metrů a vyznačuje se bizarní stylizací do podoby středověkého hradu. Uprostřed se nachází hluboká jáma se dvěma baráky mírových skladů munice, po stranách jsou samostatné strojovny a muniční sklady pro každou z věží. Uprostřed je podzemní velitelské stanoviště s počtárnou. Posádka se do věží dostávala zvenku, především po točitých schodištích v týlu. Nad každou z věží je menší pozorovací stanoviště, další dvě, podstatně větší, leží po obou stranách baterie, ve vzdálenosti několika stovek metrů.

K baterii vede úzká „horská“ silnice, na jejímž konci je parkoviště. Celý prostor je upraven jako volně přístupná turistická atrakce s lavičkami a informačními tabulemi. Všude jsou rozesety vojenské budovy, i ony často stylizované do podoby hradních staveb a také malé objekty pro blízkou obranu.

Týlová část baterie s jednou z pozorovatelen. Čtyři větší „hradní“ věže obsahují točitá schodiště pro přístup k věžím a pozorovatelnám.	Týlová stěna se státním znakem (jde o moderní verzi, přijatou až v roce 1981). Nápisy označují vchod ke stanovišti řízení palby a dělu č. 1.	Pohled na záliv za baterií. Tenké prostřední věžičky sloužily jako strážnice.
Kasárna na pravém boku jsou také stylizována do hradní podoby.	Hluboce zapuštěný mírový sklad munice ve střední části baterie. Vpravo je pomocná pozorovatelna děla č. 2.	Obvodový koridor kolem levého skladu se stopami po úzkorozchodné drážce. Portál vlevo vede přímo ke strojovně děla č. 2.
Pohled z baterie směrem na baterii Jorel. Na pahorku vpravo je jedno z hlavních stanovišť řízení palby.	Hlaveň děla č. 2 a obě pomocné pozorovatelny. Přesně uprostřed se tyčí vrchol s protiletadlovou baterií Atalayón.	Oba kanóny jsou velmi blízko. Vtipné je umístěné zděné strážní budky v palebném sektoru.
Věž č. 1 s dobře patrným poklopem pro nouzové zásobování municí pomocí ručního jeřábu.	Detail větráku u paty jednoho z pozorovacích stanovišť.	Siluety válečných lodí v pozorovatelě. Chybí italské lodě, z francouzkých jsou uvedeny i těžké křižníky (třída „Tourville“ je uvedena chybně, správně „Duquesne“).
Velké stanoviště řízení palby na levém křídle baterie. Spodní postavení, spojené schodištěm, je podstatně menší.	Obrovský prostor stanoviště řízení palby (11,5 x 5,5 metru). Odolnost pozorovatelny je minimální.

Do obou věžových objektů bylo možné hladce proniknout dírami v dřevěných dveřích, které odrazují běžné turisty. Strojovny jsou z větší části vybavené, samotné motory však byly ukradeny. Zařízení muničních skladů a složité mechanismy pro dopravu munice se dochovaly. Stihl jsem si prohlédnout pouze jednu věž a nutno říci, že stoupání po žebřících přes čtyři patra (a jedno mezipatro) ocelového monstra je úžasný zážitek. V samotné věži, rozpálené sluncem, ovšem bylo zatraceně horko.

Část strojovny s kompresorem a hlavním ventilátorem. Na stropě je závěsná dráha.	Tlakové lahce pro spouštění dieselagregátu. Obvyklá součást pevnostních strojoven.	Detaily hřídele hlavního kompresoru pro pohon hydraulických systémů věže. Výrobcem byla firma z britského Ipswiche.
Obrovský válec akumulátoru, který vyjížděl do šachty, vedoucí stropem.	Chodba mezi strojovnou a muničním výtahem. Vlevo je sklad prachu, vpravo jsou vidět předávací stojany na granáty ze skladu.	Granáty byly skladovány ve skříních a dopravovány komplikovaným systémem závěsných drah k chodbě, kde si je přebírala dráha k výtahu.
Detaily jednoho ze dvou totožných mechanismů, které sloužily k transportu granátů ze skříní do chodby.	Sklad prachových náplní má celkem dvě stovky polic.	Krátký výtah ze spodního patra do pohyblivého pouzdra. Stupnice polohy věže nejspíše pomáhala, aby obsluha věděla, jak bude orientován granát a prach.
Spodní část věže s oplechovaným prostorem pro zákluz kanónu. Oblouk na stěně naznačuje vnitřní dráhu pro pouzdro s municí.	Pohonný mechanismus pohyblivého pouzdra s masivním řetězem a příslušným ozubeným kolem.	Stupnice polohy věže v dolním patře. Písmo je čitelné jen zrcadlově obrácené a zároveň vzhůru nohama. I tak je v nápisu překlep.
Podlážka na levé boční stěně spodní části. I zde jsou tlakové lahve, možná na profukování hlavní.	Rozlehlé mezipatro má podobu obrovského otočného bubnu, obklopeného chodbou. Žebřík vpravo vede do nástavby s kanónem, žebřík vlevo na povrch vedle ní.	Ložisko, nesoucí váhu věže. Jeho spodní dráha je kombinována s ozubeným věncem.
Vnitřní prostor nástavby s kanónem. Na levé stěny jsou vidět úchyty pro nářadí pro čištění kanónu.	Značení závěru kanónu č. 13, vyrobeného v roce 1929. Kanón je výslovně označen jako „pobřežní“.	Prostor pod přední částí lafety, kterým lze proléz do horní části věže.
Obrovský prostor pro zákluz kanónu. Dole je pouzdro na granát a munici a je dobře vidět i dráha, která jej vedla až k závěru. Plošina vpravo je sklopná.

Baterie Jorel (C-2)

Baterie pro čtyři kanóny 15,2 cm Vickers je se svými opěrnými zdmi, kasárenskými budovami a „antickými“ průčelími velkolepá. Ve skutečnosti se však skládá ze čtyř nevelkých a vzájemně nepropojených objektů, obsahujících malé sklady munice, místnost s muničními výtahy a šachtu pro napojení rozvodů. Z instalačních chodeb ke zmíněným šachtám byly dodatečně vyraženy úzké chodbičky směrem k pobřeží, jejichž účel je nejasný. Tři dochované kanóny jsou velmi hezké, čtvrtý byl převezen do muzea v Cartageně.

Týlová část, kde se střídají vzájemně nepropojené bloky pro kanóny a další prostory.	Kanón s dvojicí muničních výtahů. Nejbližší vrchol v pozadí je stanoviště řízení palby baterie Castillitos, na kopci vzadu je baterie Atalayón.	Detail hlavně jednoho ze tří dochovaných kanónů.
Detail soklu v němž je zakrytován ozubený věnec. Tlakové lahve by mohly při zásahu střepinou ohrozit obsluhu.	Interiér štítu kanónu při pohledu otvorem pro zaměřovač.	Detail horních částí výtahů pro dopravu munice. Náboje sjížděly vlastní vahou na dřevěnou podložku.
Spodní část výtahů v přípravně munice pod kanónem.

Baterie Atalayón

Protiletadlová baterie na strmé kótě nedaleko supertěžké baterie byla vyzbrojena čtyřmi 10,5 cm kanóny Vickers. Zezadu je stylizována do podoby antického chrámu, zepředu se jedná o nejpříšernější koncepci, jakou jsem kdy viděl. Kanóny byly umístěny lineárně, bez příček mezi sebou a v bezprostřední blízkosti, jako by se jednalo o nějakou stavbu o sto let starší. Již v roce 1952 byla vyřazena a nadále využívána pouze ke skladování munice.

Týlová stěna, stylizovaná do podoby antického chrámu.	Nápis, informující, že za těmito dveřmi je sklad munice.	Zvláštní místnost pro vystřelené nábojnice, padající skluzem. U otevřené baterie dosti zbytečná záležitost.
Palebná postavení jsou těsně vedle sebe, kromě ohrožení nepřítelem by se kanóny v některých polohách ohrožovaly navzájem.	Jeden z malých obranných objektů. Za ním je vidět příjezdová silnice a divoká krajina na pravém křídle opevnění.	Pohled na baterii Castillitos a Jorel. Pokud jde o terénní úpravy, cesty a opěrné zdi, jsou baterie pojaty velkoryse.

Baterie Santa Ana Complementaria Santa Ana Acasamatada, San Isidoro y Santa Florentina a San Leandro

Na východním okraji přístavu je série starších baterií, disponujících vesměs uzavřenou strukturou, připravenou na obranu proti útoku z pevniny. Jejich areál je upraven pro veřejnost a vybaven cestami a zábradlími, bohužel v době mojí návštěvy byl celý prostor z nějakého důvodu uzavřen a hlídán kamerami. Z paralelně vedoucí cesty se dá nicméně dobře fotit.

Baterie Santa Ana Complementaria, vybudovaná v letech 1888-95 je situována na nejvyšším pahorku a původně byla vyzbrojena dvěma 30,5 cm kanóny Krupp. V roce 1916 obdržela dva 5,7 cm kanóny, které byly v roce 1941 odeslány na ostrov Tarifa.

Kasematní baterie Santa Ana Acasamada leží jen několik desítek metrů od ní. Byla dokončena 1895 na základech pevnůstky z počátku 18. století a její výzbroj tvořily 15 cm kanóny Ordóñez.

Kasematní baterie San Isidoro y Santa Florentina vznikla po roce 1860 na místě dvou starších objektů, což je patrné i z jejího názvu. Obdržela šest 21 cm kanónů (pravděpodobně Ordóñez vz. 1891). Jde o největší objekt v této oblasti, s kaponiérami a postaveními pro lehká děla na valu.

Kasematní baterie San Leandro pro 24 cm kanóny byla jako jediná přístupná, stačilo jít z malého parkoviště po pěšině rovnou do střílny. Interiér je poněkud znečištěný, na průzkum spodního patra jsem neměl čas.

Baterie Santa Anna Acasematada na snímku z 19. století. Na stropě je jakési pozorovací stanoviště (možná úpancéřové), které je dnes zničené.	Santa Anna Complementaria: levé palebné postavení se starším 30,5 cm kanónem Krupp vz. 1883 (snímek z 19. století).	Santa Anna Complementaria: pravé palebné postavení s novějším 30,5 cm kanónem Krupp vz. 1887 (snímek z 19. století).
Santa Anna Complementaria. Vpravo je postavení pro 30,5 cm kanón Krupp vz. 1887 z předchozího snímku. Starší kanón byl za budovou odolných kasáren.	Týl kasematní baterie Santa Anna Acasematada pro 15 cm kanóny.	Baterie Santa Anna Acasematada (vlevo) a baterie San Isidoro y Santa Florentina.
Baterie San Isidoro y Santa Florentina. Vlevo je na opačném břehu vidět stará kasematní baterie Navidad.	Brána do baterie San Isidoro y Santa Florentina s kaponiérou. Vpravo je vidět kasemata, zřejmě pro světlomet.	Mys u západního vjezdu do přístavu. Zleva – baterie Podadera s kasematou pro světlomet, baterie Navidad, nahoře skupina baterií Gen. Fajardo.
Střílna pro 24 cm kanón baterie San Leandro.	Týlová část baterie San Leandro se vstupem do jedné ze tří dělostřeleckých kasemat.

Baterie Cenizas (C-9)

Baterie leží necelých 400 metrů od moře, ovšem v nadmořské výšce 290 metrů. Byla postavena v letech 1930-36. Od baterie Castillos se mírně liší systémem nouzového zásobování municí a umístěním velitelského stanoviště vedle věžových bloků. Symbolem baterie je monumentální brána, napodobující mayské památky. Kanóny baterie mohly pálit nejen před vjezd do přístavu a dál k baterii Castillos, ale též na pobřeží na opačné straně , které se prudce stáčí na sever.

K baterii je nutné dojít tři kilometry pěšky, neboť přístupová cesta je přehrazena závorou. Malé parkoviště je 250 metrů severně, nedaleko muničního skladu. Za bránou je velký areál kasáren, vpravo pod svahem běžné baráky a těsně za věžemi nepatrně odolnější budovy, zapuštěné pod úroveň terénu. Baterie je ve velmi dobrém stavu, ale interiéry obou věžových bloků jsou uzavřené, byť mříže nesou stopy opakovaného rozřezání a svaření. Teoreticky by se dalo sešplhat do levé věže po konstrukci nouzového muničního výtahu, ale tento prostor je pod dohledem kamer, které chrání aktivní vojenský radar. V pravé části baterie lze prolézt pod mříží do velitelského stanoviště, situovaného hluboko pod povrchem. Jeho interiér je dosti vyplundrovaný, zůstaly alespoň zbytky strojovny. U pozorovatelen na levém křídle jsem nebyl.

Monumentální brána v toltécko-mayském stylu. Strážní budka je stylizována do podoby obřího dělostřeleckého granátu.	Pravý 38,1 cm kanón (č. 1) při pohledu z pomocné pozorovatelny. Jsou vidět koleje pro nouzovou dopravu munice.	Hlaveň levého kanónu (č. 2). V pozadí je vidět zadní část druhé věže.
Bok věže se servisními průlezy. Největší průlez v popředí zřejmě sloužil pro transport materiálu či náhradních dílů.	Jeřáb levé věže, který z hlubokého zářezu vytahoval munici (v rámci nouzového systému) a překládal ji na vozíky.	Pomocná pozorovatelna, „maskovaná“ jako skalka. Jsou dobře vidět koleje pro nouzové zásobování.
Výhled z pravé pozorovatelny na hřeben s protiletadlovou baterií Negrete.	Podzemní velitelské stanoviště s počtárnou mělo svou vlastní strojovnu s malým agregátem.	Mapa na stěně stanoviště znázorňuje zaměření plavidla triangulací (červené čáry) a zřejmě též stanovení předstihu (černá čára).
Vchod do objektu kanónu č. 1., do něhož vede dážka z mírového skladu s odbočkou k výtahu pro nouzové zásobování municí.	Výhled na levé křílo. Dole je vidět strop stanoviště řízení palby, další je někde na kopcích v pozadí.	Během desetiletí ozdobila posádka okolí neuvěřitelnými dekoracemi, mezi něž patří i tato lavička,. obložená typickými dlaždicemi.

Další opevnění

Další objekty jsou popsány od západu na východ. U silnice na Castillitos je baterie Loma Larga pro 24 cm moždíře, která disponuje i podzemím. Její průzkum jsem nestihl. Z téže cesty je také vidět monumentální stavba kasáren s věžemi ve středověkém stylu. Protiletadlová baterie Roldán (10,5 cm Vickers) vypadá velmi hezky a i ona je dekorována v jakémsi šíleném stylu, možná také egyptském. Přístupová silnice zřejmě vede skrz areál muničních skladů a je tedy nutné jít necelé dva kilometry po pěšině ze severu. Baterie Parajola, (15,2 cm Vickers) s pěknými detaily a muničními výtahy, proslavená největším masakru v dějinách pobřežního dělostřelectva, má také odříznut přístup kvůli vojenskému prostoru. Vede k ní nicméně pěšina po vrstevnici ze serpentin pod baterií Roldán.

Nejpočetnější skupina objektů je na mysu u přístavu. Na nejvyšším kopci je bastionový fort Galeras, na kótě pod ním obranná kasárna Fajardo, obklopená trojicí baterií pro 21 cm, 24 cm a 30,5 cm kanóny, označovaných jako skupina General Fajardo (C-4). Cestou k nim je ještě velice pěkná kasematní baterie San Fulgencio, jejíž střílny jsou dobře vidět ze silnice. Na špíčce mysu je baterie Podadera a postavení pro světlomet. U malého přístavu vedle nich je kasematní baterie Navidad.

Na opačném břehu zálivu, za výše popsanou skupinou baterií (Santa Ana Complementaria atd.) je baterie Trincebotijas Baja, která měla po mnoha přestavbách dva 30,5 cm kanóny Krupp a nad ní baterie Comandante Royo (původně Trincebotijas Alta), který byla upravena pro použití šesti 24 cm kanónů Ordóñez, ale dostala jen čtyři kusy. Baterie se do dějin nejvíce zapsala, když zde v roce 1950 explodoval sklad munice. Na kopci nad nimi je krásný bastionový fort San Julian a hned vedle něj těžká baterie pro osm 24 cm kanónů Ordóñez, stylově nazvaná General Ordóñez (C-6). Na poloostrově nad rafinérii je ještě baterie Aguilones (C-7) pro 15,2 cm kanóny Vickers a nedaleko ní protiletadlová baterie Conejos. U nich mám největší pochybnosti o přístupnosti, protože jediná silnice zřejmě vede skrz uzavřený průmyslový areál. Dobře přístupná bude Chapa (C-8), nejvýchodněji položená baterie pro 5,2 cm kanóny Vickers. Pak už následuje supertěžká baterie Cenizas. Východně od zřejmě není nic dalšího podstatného, podařilo se mi lokalizovat jen jedno postavení pro světlomety.

Palebná postavení pro 24 cm houfnice v moderní baterii Loma Larga. Je vidět i vchod do podzemního skladu munice.

Díky kvalitní síti rychlostních komunikací lze do Cartageny zajet na jednodenní výlet třeba z oblasti Valencie či Almeríe, tedy ze vzdálenosti více než dvou set kilometrů. Zatímco rychlostní silnice jsou zdarma, mýto na dálnicích je absurdně drahé, a v době mé návštěvy po nich téměř nic nejezdilo. Obě supertěžké baterie jsou na velmi hezkých místech a zvláště Castillitos je celkem frekventovaná lokalita, kam jezdí cyklisté. Je tedy třeba dávat na klikaté příjezdové silnici pozor. Baterie byly v nedávné době opraveny, což obnášelo nátěry věží, odstranění stop vandalismu a dosti pečlivé zrestaurování „mayské“ brány baterie Cenizas.

stav: srpen 2015

Foto: O. Filip 2015

Literatura:
Ubaldo Núñez Sánchez: Fortalezas de Cartagena
Plaza Fuerte del Mediterráneo
50 años de vida militar en la guarnición de Cartagena (1876-1925)
Vladimír Kupka, Vladimír Francev: Děla a pevnosti 1867-1918 (1. díl), Naše vojsko, Praha 2015

Zatím žádné komentáře