První nodovobá opevnění zřídili v Rize Švédové, kteří ji obsadili v roce 1643. Jednalo se o bastionovou pevnost Daugavgriva (později Usť-Dvinsk) u ústí řeky Daugavy a městskou citadelu. V 18. století, již pod vládou carského Ruska, byly budovány zemní forty a baterie, v 19. století pak následovala série pobřežních baterií, postavených především v lese Mangalsala. V roce 1855 se zapojily do bojů, když se jim během Krymské války podařilo odrazit nájezd britského loďstva.
Prudký rozvoj opevnění začal až kolem roku 1912 se stavbou mohutných betonových baterií pro děla v otevřených postaveních, z nichž byla většina rozmístěna rovnoběžně s pobřežím v lese Mangalsala. Do začátku první světové války zde vznikly dvě baterie pro 25,4cm kanóny, tři baterie pro 13,8cm kanóny Vickers a šest baterií pro 15,2cm kanóny Canet. Údajně byla plánována i věžová baterie pro 30,5cm kanóny, ale její výstavba ani nezačala. Během první světové války se fronta zastavila jižně od Rigy a ta byla obsazena Němci až v září 1917, po zhroucení carského režimu. Ustupující ruská vojska vyhodila část objektů a baterií do povětří.
V roce 1920 rozhodli Lotyši o zřízení Daugavgrivského opevněného prostoru, který měl bránit vylodění v úseku zhruba 30 kilometrů mezi ústím řek Lielupe a Gauja, tedy v prostoru před hlavním městem. Naprostá většina opevnění měla podobu zákopů a dřevozemních kulometných hnízd na dunách, bylo však postaveno i několik betonových kulometných objektů. Dělostřelectvo reprezentovalo několik reaktivovaných carských baterií. Z jedné z nich byly kanóny demontovány a umístěny na železniční vagóny, které díky dobudovaným odbočkám z železnice vytvořily mobilní baterie. Do masivního objektu velení byly přivedeny nové telefonní linky a byla zde zřízena radiostanice. Cvičení v roce 1924 ukázalo, že do ústí řeky mohou v noci nepozorovaně vniknout rychlé čluny a proto byla zřízena dvě stanoviště světlometů. Teprve v roce 1938 byly obnoveny obě týlové baterie pro čelní palbu na řeku a celkový počet aktivních kanónů opevněného prostoru byl kolem 20 kusů.
Carské baterie a lotyšské objekty. Na mapu se nevyšly týlové baterie „B“ a „Rinuži“, umístěné na březích řeky. Podél pobřeží se táhla lotyšská obranná pozice charakteru zesíleného polního opevnění. O. Filip 2019
V červnu 1940 obsadili Lotyšsko Sověti, ale žádné větší kroky k opevnění přístavu nepodnikli, stejně jako Němci, kteří Rigu dobyli o rok později. Na rozdíl od většiny důležitých pobaltských přístavů nebyla Riga opevněna ani v době studené války, jedna baterie sloužila jako školní objekty pro výcvik dělostřelců.
Pevnost Usť-Dvinsk
Bastionová pevnost se zemními valy pochází ze 17. století a disponovala šesti bastiony a pěti raveliny. V 19. století byla modernizována vestavbou cihlových kasematových objektů. Lotyšsky se pevnost nazývána Daugavgrīvas. Návštěvu pevnosti jsme nestihli, podle fotografií je stav objektů nepříliš dobrý.
Archivní plán pevnosti z období kolem roku 1830.
Brána pevnosti, procházající zemním valem. CC 3.0 (autor neuveden)
|
Jeden z ruských kasematových objektů uvnitř pevnosti. Autor: Karlis Ustups, CC 4.0.
|
Lotyšské kulometné objekty
V roce 1928 vybudovala lotyšská ženijní jednotka na severovýchodním okraji lesa Mangalsala objekt pro tři kulomety, označený číslem 1. Dochoval se v dobrém stavu, byť došlo ke krádeži části okenic a kolejnic ze stropu. Jeho stěny jsou silné 130 – 145 cm a je pravděpodobně největším lotyšským pevnostním objektem. Menší objekt podobné konstrukce č. 2 se nachází asi půl kilometru severně. Další dochovaný objekt je až ústí řeky Gauja. Většina objektů v pobřežních dunách, pravděpodobně ještě lehčí konstrukce o síle stěn několik desátek centimetrů, byla zřejmě zničena v roce 1944 při útoku sovětské armády, která po zkušenostech s německými protiútoky dobytá opevnění okamžitě likvidovala.
Příklady lotyšských objektů. Zleva: lehký objekt u pláže, objekt č. 2 v lese Mangalsala, objekt č. 1 v lese Mangalsala. Dole je srovnání největšího lotyšského objektu č. 1 s československým lehkých objektem A 160. Filip 2019
Ruské baterie v lese Mangalsala
Lesem prochází cesta, která spojuje většinu baterií, parkovat se dá na obou jejích koncích a zřejmě by se tudy dalo s opatrností i projet. U některých objektů jsou informační tabule a mapy. Kromě starších cihlových úkrytů pro munici je zde k vidění několik velkých betonových baterií pro carské kanóny. Některé nesou stopy drobných úprav, zřejmě z meziválečného období.
Baterie pro dva kanóny Canet ráže 152 mm. Uvnitř jsou rozsáhlé prostory, chráněné silnými betonovýmistěnami. O. Filip 2019
Z důvodu chybné lokalizace jsme nenašli velitelské stanoviště, které má podobu masivního obdélníkového objektu s tři a půl metru silnými stěnami a stropem. Uvnitř není objekt až tak zajímavý, neboť je poškozen explozemi.
Císař Vilém II projíždí kolem rižské baterie během návštěvy, kterou vykonal v roce 1917 po dobytí města německou armádou.
Cesta do Rigy je náročná, samotný les Mangalsala je však velmi dobře přístupná lokalita s minimálním okolním provozem a příjemným terénem, většinou pokrytým jen řidším a přehledným lesem. O bateriích v přístavu a na levém břehu řeky Daugavy se mi nepodařilo zjistit žádné informace. Z týlových baterií, obnovených Lotyši, zůstala baterie na pravém břehu, ale je v nepřístupném areálu. O menších stavbách, jako jsou pozorovatelny a postavení pro světlomety, jsem nic nezjistil.
stav: červen 2018
Foto: O. Filip 2018
Literatura:
Vladislavs Gusca: Кинжальная батарея Ринужи (záloha na Webarchive)
Vladislavs Gusca: Батареи и форты Мангальсалы (záloha na Webarchive)
Боевая история Латвии. По местам укреп районов.
Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)