(Řecko) – Athény, Nauplio, Soluň Napsal: O. Filip objekty: pobřežní baterie, blokhausy, bastionové pevnosti V pevninském Řecku najdete opevnění z mnoha období, postavená nejen Řeky, ale i četnými okupanty. Mezi muzei vyniká jediný dochovaný pancéřový křižník na světě.

 
Nauplio   Akrokorint   Korintský kanál   Ostrov Aegina   Muzea v Athénách   Železniční blokhausy   Soluň   Hraniční blokhausy 

 

Nejvýznamnějším pevnostním systémem v Řecku je Metaxasova linie, která je popsána v samostatných článcích (západní část, východní část), později doplněná rozsáhlými pohraničními opevněními z období studené války.

Nejdůležitější pobřežní opevnění vznikla na přístupech do Saronského zálivu, kde se nachází athénský přístav Pireus i největší základna námořnictva Salamina. Jako výzbroj posloužily především kanóny z vyřazené bitevní lodě Lemnos, přispěl však i dávno potopený turecký obrněnec Feth-i Bülend. Na ostrově Aegna vznikla vůbec nejsilnější baterie s pancéřovými věžemi ze zmíněné bitevní lodě a mezery mezi ostrovy přehradila minová pole.

Kromě těchto moderních řeckých opevnění najdete na pevnině pestrou sbírku starších staveb, byť vesměs značně skromného technického provedení – řecké a turecké blokhausy z 19. století, baterie a reduty z balkánských válek, italské a německé blokhausy z období druhé světové války, ale například i bulharské baterie.

Mnoho opevnění, převážně benátského původu, ale i německých a italských baterií z druhé světové války a řeckých poválečných opevnění, najdete na řeckých ostrovech (Jónské ostrovy, Kréta, Kos a Rhodos).

 

Pevnost Akronauplio

Stará benátská pevnost vznikla již po roce 1470 v místech antické akropole a středověkého franckého hradu, jehož hradby byly částečně využity. Pod ní vzniklo opevněné přístavní město Nauplio. Turci drželi pevnost v letech 1540 až 1688 a po znovudobytí ji Benátčané opravili a rozšířili.

Dnes je přístupná, ale nejvíce opevněné spodní části bohužel dominuje obří ruina hotelu. Chybí i mnoho částí, zbouraných v 19. století. V nároží bastionu u parkoviště lze vejít do dlouhých poteren v eskarpě.

Pohled na Akronauplio z výše položené pevnosti Palamidi. V pozadí je mořská pevnůstka Kasteli.	Detail největšího bastionu, nad nímž je bašta s dělovými střílnami.
Starší bašta a bok bastionu, na protějším svahu je pevnost Palamidi.

Pevnost Palamidi

Složitě strukturovaná benátská pevnost byla spěšně budována od roku 1711 a její konstrukce si vyžádala téměř 40 tisíc kubických metrů zdiva. Leží na více než dvě stě metrů vysokém útesu, přímo nad starší pevností Akronauplio, s níž jí spojilo schodiště a mohutné duté batardeau. V roce 1714 byla téměř dokončena, přesto jí však obsadili Osmané, kteří chybějící části dokončili a pevnost si podrželi až do osvobození regionu Řeky v roce 1822. V roce 1834 se město pod ní dokonce načas stalo hlavním městem Řecka.

Pevnost na konci 19. století. V popředí je vidět dnes již zaniklé bastionové opevnění města.

Nynější schodiště z města pochází až z 19. století a má skoro tisíc schodů, nicméně z druhé strany lze dojet na malé parkoviště přímo před hlavní branou. Vstupné je mírné a prohlídka volná, průchody do některých částí je třeba chvíli hledat. Případná návštěva s dětmi vyžaduje opatrnost, neboť stometrové srázy jsou zabezpečeny s řeckou důkladností, například lany na volně položených stojáncích.

V zálivu pod pevností se nachází ještě pevnůstka Kasteli (Bourtzi). Vznikla již v 15. století, dnešní podobu jí dala až benátská přestavba na začátku 18. století. Z přístavu sem lze zajet loďkou.

Plán dochovaných částí pevností Akronauplio a Palamidi. Obdélník mezi pevnostmi je spojovací batardeau. (Ondřej Filip 2024, mapový podklad Mapy.cz)

Strmý svah se schodištěm a dutým batardeau.	Baloardo Staccato (Miltiades) tvoří zcela samostatnou jednotku s vlastním příkopem.
Stupňovitý bbastion San Girardrdo (Agios Andreas) střílí doleva na vrchol kopce.	Tentýž bastion při pohledu z nějvýše položené části pevnosti.
Boční výstupek bastionu kryl terasu. V pozadí je pevnost Akronauplio a pevnůstka Kasteli.	Přesunutý bastion Tavil dapia (Phokion), jako jediný postavený v době vlády Osmanů.

Pevnost Akrokorint

Výrazná stolová hora je opevněna již od antických dob. Ve 13 století byla franckou pevností, během druhé benátské éry byly na začátku 18. století hradby v jediném přístupném úseku přestavěny tak, aby umožňovaly nasazení dělostřelectva.

Pevnost je přístupná, ale brzy odpoledne zavírá. Parkoviště je přímo před bránou, a i když bude zavřeno, uvidíte z něj celou hlavní modernizovanou část opevnění.

Hradba nad srázem mohla zůstat zůstala ve středověké podobě.

Jediné ohrožené místo bylo zesíleno benátskými bateriemi, které prozrazují zářezy pro kanóny.

Opevnění Korintského kanálu

Kanál, dokončený v roce 1893, významně zkracoval cestu z Korintského zálivu do Jónského moře. Řekové jej neopevnili, neboť ležel hluboko v týlu. Dne 26. dubna 1941 v okolí mostu přistály kluzáky německých výsadkářů, britští obránci však stihli aktivovat nálože a most zničit.

Rozmístění objektů u kanálu. Zelená – větší italské objekty, červená – německé Ringstandy, modrá – malé blokhausy. (Ondřej Filip 2024, mapový podklad Mapy.cz)

Existující objekty pochází až z období italské okupace. Část tvoří běžné kamenobetonové válcové blokhausy, zajímavých je pět větších betonových objektů, které se vyskytují například v Chorvatsku. Po kapitulaci Itálie obsadili kanál Němci, kteří zde stihli vybudovat nejméně dva Ringstandy. Při ústupu odstřelili most, část svahů a do kanálu naházeli lokomotivy a další materiál. Dnes je kanál využíván jen málo, protože pro současné lodě je příliš úzký a mělký.

Dva velké italské objekty jsou na severní straně, ale jeden je zarostlý a druhý za plotem. Na jižní straně lze dojet přímo k Ringstandu pro tankovou věž u východního konce kanálu a poté ke skupině nejhezčích italských objektů u jeho středu, kde je i jeden Ringstand 58c. Jeden kamenobetonový objekt je přímo na parkovišti u starého mostu, odkud si většina turistů fotografuje kanál.

Pohled na objekt na severní straně. V tmto místě je zářez hluboký hruba 60 metrů.	Objekt na jižní straně. Přímo před ním je bílý kvádr německého Ringstandu.
Německý Ringstand 58c před italským blokhausem.	Blokhaus dnes stojí na zbytku neodtěžené zeminy.
Menší blokhaus se shodnými puškovými střílnami.	Jeden z osmi standardních blokhasů, obklopujících starý silniční most.
Německý ringstand pro tankovou věž u východního konce kanálu.

Cestou z Athén ke kanálu, mezi starou silnicí a dálnicí, je u zrušené železniční tratě trojice hezkých a přístupných italských objektů, o nichž jsme bohužel nevěděli. Jeden z nich je dokonce zabudován do skály a poněkud připomíná opevnění Alpského valu. Objekty jsou vyznačeny na mapě.

 

Ostrov Aegina

Na ostrově v Saronském zálivu o rozloze 87 km2 vybudovali Řekové ve třicátých letech Severní baterii, s dvojicí pancéřových věží vůbec nejsilnější v zemi. Věže pro dva kanóny ráže 305 mm typu 12″/45 Mark 5, pocházely z bitevní lodě Lemnos⁽¹⁾. Měly solidní pancéřování o síle 30 cm, ale kanóny měly dostřel pouhých 8,2 km, daný nízkou elevací lodních lafet. Pro pohon mechanismů věží musela být vybudována velká podzemní elektrárna, vybavená agregáty z lodi. Věže byly během okupace sešrotovány a zbyly jen obrovské prázdné šachty. Celý cíp ostrova, kde se nachází baterie, její pomocné stavby, stanoviště řízení palby, řecká baterie pro čtyři 100mm kanóny a kasematy německé baterie pro 15cm kanóny, jsou bohužel v oploceném prostoru vojenského námořnictva.

Pobřežní baterie a minová pole Saronského zálivu. Protiletadlové baterie nejsou vyznačeny. (Ondřej Filip 2024, mapový podklad Mapy.cz)

Bitevní loď Kilkis, potopená náletem střemhlavých bombardérů. V pozadí je vrak sesterské lodě Lemnos, kterou postihl stejný osud, nicméně v tu dobu již byla odzbrojená a nebyla schopna samostatné plavby.

Německý snímek věže s 305 mm kanóny, instalované na ostrově.

Jižní baterie leží na mysu Perdika. Parkovat lze u hřiště, kde velká tabule varuje, že vstup do bývalého vojenského prostoru je na vlastní nebezpečí. V nezarostlém terénu jsou rozmístěna palebná postavení pro dva kanóny ráže 178 mm z bitevní lodě Lemnos, tři 76mm kanóny a dva protiletadlové kanóny. Několik muničních úkrytů má dochovány pancéřové dveře, pocházející s největší pravděpodobností ze zmíněné bitevní lodě. Zajímavostí je i šachta pro výsuvný světlomet a mohutné stanoviště řízení palby, původně vybavené lodním dálkoměrem.

Na snímku pozorovatelny pózují pravděpodobně italští vojáci.

Palebné postavení pro menší zbraň na stropě úkrytu.	Úkryt má lodní pancéřové dveře, uprostřed chybí kryt nouzového průlezu.
Další dveře jsou kompletní. Jsou odolnější, než všechny typy pevnostních dveří řeckého opevnění.	Jednoduché, ale rozměrné palebné postavení pro kanón ráže 178 mm.
Největší objekt, zřejmě velitelctví, je vybaven mnoha lodními dveřmi.	Palebné postavení pro menší kanón.
Objekt s hlubokou šachtou pro výsuvný světlomet. Kolem šachty nejsou žádné další místnosti.	Mohutné stanoviště řízení palby pravděpodobně sloužilo i pro těžkou 305mm baterii.
V zadní stěně stanoviště je dvojice velkých pancéřových dveří z bitevní lodě.	Po německém 603. oddílu námořního dělostřelectva, který baterii využíval, zůstal jen žertovný nápis nade dveřmi.

Velmi podobná baterie, dochovaná v ještě lepším stavu, je na ostrůvku Fleves, Ačkoli je ostrov zcela opuštěný a není na něm ani žádná infrastruktura, zůstává v držení námořnictva a vstup na něj je zakázán. Na webech inzerované lodní výlety ve skutečnosti nabízí pouhou možnost koupání u pobřeží ostrova.

 

Muzea v Athénách

Vojenské muzeum sídlí v centru, přímo u východu ze stanice metra Evangelismos. Na venkovní terase si můžete zdarma prohlédnout některé nejzajímavější exponáty, především ukořistěný bulharský Fahrpanzer (původně byly vystaveny dva, ale jeden byl kamsi přemístěn). Uvnitř je řada expozic o bojích balkánských válek i druhé světové válce.

Fahrpanzer na dvouosém transportním voze. U této modernější verze měl vozka k dispozici sedadlo.	Farhranzer z roku 1894 má výrobní číslo 25 a dvě udané váhy kolem 2,5 tuny.
Vozka měl k dispozici brzu. Bulharské nápisy označují, kterým směrem utahovat.	Na vnitřní ploše dvířek měla posádky rozvěšeno nářadí. Pozice jsou pečlivě označeny písmeny azbuky.
Interiér s lafetou, kanónem a pojezdovými koly otočného vrchlíku.	Francouzský horský kanón Schneider vz. 1919 byl typickou zbraní tvrzí Metaxasovy linie.

Samotné námořní muzeum není příliš zajímavé, skvělým zážitkem je nicméně možnost prohlídky pancéřového křižníku Georgios Averof⁽²⁾. Jde o jedinou dochovanou loď této kategorie na světě, po bitevní lodi USS Texas také o největší plně dochovanou válečnou loď z doby před první světovou válkou (japonská bitevní loď Mikasa je kromě trupu jen maketa). Křižník je přístupný denně kromě pondělí, prohlídka je volná, kromě kompletní paluby si lze prohlédnout část dvou podlaží citadely ve střední části lodi. Sklady munice, věže, strojovny a kotelny přístupné nejsou.

Křižník s tmavým nátěrem v roce 1913. Zatím mu chybí masivní trojnožkový stěžeň se stanovištěm dálkoměru, který dostal až při modernizaci v roce 1927.

Z boku připomíná Georgios Averof typický predreadnought (starou bitevní loď).	Pancéřové desky na bocích se směrem od citadely postupně snižují. Sytém pancéřování „všechno nebo nic“ se ještě neuplatňoval.
Zadní věž s 234mm kanóny a boční věže se 190 cm kanóny.	Po kanónu ráže 76 mm v rohu nástavby nad citadelou zůstal jen otvor pro hlaveň v okenicích.
Mohutné šrouby na příčné stěně citadely drží vnější 18 cm silné pancéřové desky z Kruppovy oceli.	Sílu pancíře ilustrují dveře citadely o síle 18 cm.

V přístavu, dosti daleko od křižníku, kotví ještě muzejní loď třídy Liberty SS Arthur M. Huddell (nyní SS Hellas Liberty). Bohužel z nábřeží není vidět, protože ji zakrývá budova skladu a podle uzamčeného oplocení, pustého okolí a absence informačních tabulí lze pochybovat, že muzeum nějak běžně funguje.

 

Blokhausy pro obranu železnic

V převážně hornatém Řecku bylo pro okupanty zásadní udržet v provozu železniční tratě. Početné mosty a tunely mohly být snadno terčem sabotáže a tak k nim musely být umisťovány strážní oddíly, pro něž byly budovány opevněné strážnice. Tyto blokhausy poskytovaly pouze ochranu proti ručním zbraním, v těch větších mohla být posádka i ubytována. V některých místech byly stavěny pouze malé kruhové objekty, do nichž se vešlo několik mužů s puškami, přičemž těchto objektů bylo kolem bráněného místa obvykle několik.

Nejčastějším typem velkého blokhausu je vícepodlažní věž se střílnami v nárožích a otevřeným postavením na stropě, chráněným cimbuřím středověkého vzhledu. Méně časté byly větší jednopodlažní objekty protáhlého tvaru. Celkový počet velkých blokhausů v Řecku zřejmě přesahuje stovku a jejich výstavba je připisována italským jednotkám, které v letech 1941 až 1943 okupovaly většinu Řecka. Najdeme je ostatně i v Italy kontrolované části Jugoslávie. Záhadou je, že se stejné objekty vyskytují i v německém a bulharském okupačním sektoru Řecka.

Severní blokhaus u železničního tunelu Agios Stefanos. Vchod chrání vysunutá předsíň.	Jižní blokhaus s puškovými střílnami.
Interiér obsahuje jedinou místnost. Na podestě v pozadí zřejmě mohl být i kulomet.	Blokhaus u nádraží Bralos má obytnou místnost se střílnami a polokruhová palebná stanoviště s ocelovými okenicemi.
Identický blokhaus na východní straně. Také on má na střeše strážní stanoviště.	Třípodlažní blokhaus měl pro vlastní obranu arkýře, připomínající středověké stavby.
Ringstand s věží PzKpfw 38(t) nedaleko blokhausu.	Detail velitelské věžičky tankové věže. Dole je otvor pro periskop.
Blokhaus u zdemolovaného mostu nedaleko stanice Rapsani. Stropy se zřítily a celou stavbou prorostl fíkovník.	Severní blokhaus u tunelu Platamonas. Stavba vpravo je ochranná galerie trati, změněná na restauraci,
Jižní blokhaus u výjezdu z tunelu. Jedná se o verzi se střílnami v nárožích.	Tentýž blokhaus s ochrannou předsíní vchodu.

Přístav Soluň

Soluň byla důležitým obchodním městem už v období antiky a výjimečné postavení si udržela i po obsazení Osmany. Před první světovou válkou zajistili Turci přístup k přístavu dvěma tureckými těžkými bateriemi s moderními kanóny Krupp ráže 210 mm a pobřežním fortem na mysu Megalo Embalo u dnešní vesnice Angelochori). Baterie po válce získali Řekové a využívali je až do německé okupace.

V okolí fortu byla vybudována i německá pobřežní baterie, s jediným typovým stanovištěm řízení palby (tedy těžkým objektem), který byl dosud v Řecku nalezen.

Celá část mysu Megalo Embalo je bohužel v oploceném areálu řeckého námořnictva, ačkoli je využívána jen nepatrná část se samostatně oploceným radarovým stanovištěm. Za plotem zůstala pouze jižní turecká baterie, kterou lze snadno navštívit. Je postavena z betonu a má dvě postavení pro těžká děla Krupp.

Vlevo je úmyslně poškozená baterie při pohledu z týlu, vpravo jsou vidět oba kanónu čelně. Před nimi stojí německá houfnice 15 cm sFH 18.

Závěr kanónu Krupp 210/40. Jedná se o poměrně moderní zbraň s brzdovratným zařízením a pancéřovým štítem. Jsou dobře vidět turecké nápisy, které do zbraní vyryla německá zbrojovka, než je dodala Turkům.

Levé palebné postavení. V betonové traverze byl sklad munice a pozorovací stanoviště.

Detail parapetu těžkého kanónu.

U nábřeží v centru města trvale kotví Velos⁽³⁾, jeden ze čtyř dochovaných torpédoborců třídy Fletcher a jediný, který můžete vidět mimo území Spojených států. Otevřeno je denně kromě pondělí, prohlídka je bez průvodce.

Torpédoborec si do značné míry zachoval původní konfiguraci.

Hlavní výzbroj představoval pětinásobný torpédomet pro torpéda Mk13 ráže 533 mm.

Hraniční blokhausy z 19. století

Pozemní hranice Řecka vznikala v mnoha krocích, při nichž se země rozšiřovala na úkor Osmanské říše. První severní hranice z roku 1832 vedla jen asi 120 kilometrů severně od Athén, v roce 1881 se pak posunula o něco na sever díky anexi Thesálie. Většinu dnešních území na severu získala Řecko až v roce 1913 po balkánských válkách.

Hranice, vzniklé v roce 1832 a 1881, byly neklidné, protože oba státy měly nepřátelské vztahy a také tradici partyzánských akcí polovojenských skupin, z nichž některé připomínaly spíše loupeživé bandy. Oba státy tak zabezpečovaly hranice výstavbou linií opevněných strážních stanovišť, rozmístěných na vrcholech kopců.

My jsme navštívili pouze dvojici blokhausů nad městem Tyrnavos, protože se k nim dá pohodlně dojet autem. Jeden připomíná malá kasárna s věží, druhý má nárožní kaponiéry, ale který z nich je řecký a který turecký, zatím bohužel nevím.

Sedlo s blokhausem v podobě kasáren s věžičkou.	Výše umístěný blokhaus s dvojicí nárožních kaponiér.
Na kopci v pozadí jsou dva další blokhausy.

Další opevnění v Řecku

V Řecku nejsou moderní bastionové pevnosti ani žádná fortová pevnost, protože v éře těchto fortifikací ovládali území Osmané, kteří do opevnění investovali jen minimálně a pouze udržovali staré benátské pevnosti. Postavili jen několik baterií a zřejmě jen jediný standardní dělostřelecký fort (Izzeddin u krétského přístavu Chania).

Kromě pevností, popsaných v odkazovaných článcích, stojí za zmínku především velmi hezká pevnost Antirrio, která se dnes nachází přímo u severního konce mostu přes Korintský záliv nedaleko přístavu Patras. Další bastionová pevnost leží u zálivu Navarino, kde došlo v roce 1827 ke slavně bitvě mezi evropskými loďstvy a tureckou flotilou.

Z období balkánských válek pochází půlkruh řeckých redut, obklopujících přístav Kavala. Jedná se o zemní objekty s kamennými zákopy a předprsněmi pro pěchotu, umožňující kruhovou obranu, rozmístěné po kopcích nad městem.

Nejzajímavější z dosti skromných tureckých pohraničních opevnění je série baterií u města Ioánina, taktéž pocházejících z období balkánských válek. Mají standardizovanou podobu lomených zdí zdi s většími výklenky na děla a menšími pro pěšáky s puškami.

 

Poznámky:

(1) Predreadnoughty třídy Mississippi byly zařazeny do služby v americkém námořnictvu v roce 1908. Kvůli konstrukčním kompromisům byly od počátku považovány za nepříliš povedené lodě. Se čtyřmi kanóny hlavního dělostřelectva o malém dostřelu a rychlostí pouhých 17 uzlů, danou pohonem parními stroji, bleskově zastaraly a tak se jich Američané v roce 1914 rádi zbavili. USS Idaho sloužila v řeckém námořnictvu pod názvem Lemnos a její sesterská loď USS Mississippi jako Kilkis. Byly dobrou protiváhou proti Turkům, ale po válce se jejich technický stav zhoršoval a pro zastaralost se do nich nevyplatilo investovat. Kilkis se stal školní lodí, Lemnos byl odzbrojen a zbraně přemístěny do pobřežních baterií. Kromě obou věží hlavního dělostřelectva s 305 mm kanóny na ostrově Aegina byly údajně dvě věže sekundárního dělostřelectva ráže 203 mm instalovány na mysu Pappas západně od Patrasu. Obě lodě byly 23. dubna 1941 potopeny střemhlavými bombardéry na kotvišti u Salaminy.
(2) Loď byla spuštěn na vodu v roce 1910 jako poslední ze tří křižníků italské třídy Pisa a zároveň i jako poslední pancéřový křižník na světě. Plavidlo této kategorie není ekvivalentem pozdějšího těžkého křižníku, ale spíše zmenšeninou bitevní lodě se silnou výzbrojí a masivním pancéřováním. Kvůli rozpočtovým škrtům byl křižník záhy prodán Řekům, kteří jej ihned využili ve válce s Tureckem. Zúčastnil se dvou námořních bitev, při nichž vždy ujel zbytku flotily a v obou případech díky své palebné síle a rychlosti zahnal na ústup obě turecké bitevní lodě třídy Brandenburg. Do první světové války se nezapojil, ale hned po ní bojoval v řecko-turecké válce. Po kapitulaci v roce 1941 křižník dramaticky unikl do Egypta, odkud byl přidělen k eskortní službě v Indickém oceánu. Zde jej však stíhaly chronické problémy s kotli, které snížily jeho rychlost z 20 na 12 uzlů a někdy ještě výrazněji. Od roku 1985 slouží jako muzeum a je jediným dochovaným plavidlem této kategorie na světě.
(3) Torpédoborec USS Charette početné americké třídy Fletcher, proslulé širokým nasazením během druhé světové války, sloužil od roku 1943. Zúčastnil se bojů o tichomořské ostrovy a po válce zůstal v rezervě, dokud nebyl v roce 1956 předán Řekům. Proslavil se v roce 1973, kdy se posádka během cvičení NATO dozvěděla o vojenském převratu, vzbouřila se a zakotvila loď v Itálii, odkud se vrátila až po pádu junty. Od roku 1994 slouží jako muzeum, nejprve v Athénách a nyní v Soluni.

 

 

Cestování po popsané oblasti je díky síti kvalitních dálnic celkem rychlé. Poněkud složitější je výlet na ostrov Aegina, protože je nutné dopravit se do přístavu a potom dvakrát absolvovat téměř dvouhodinovou plavbu. Přímo u přístavu si lze půjčit auto. Vzhledem k tomu, že je zatím přístupná jen jedna baterie, je to bez dalšího programu časově neekonomické. Návštěva Nauplia je bezproblémová a zdejší pevnost patří k nejhezčím v Řecku. Železniční blokhausy jsou dosti podobné, můžete si jimi každopádně zpestřovat přesuny.

stav: říjen 2023

Foto: O. Filip 2023

Literatura:
Fortifications at Greece
Stephen Wass: Nauplion – Palamidi
Michalis Katsikarelis: Činnost Námořních opevněných prostorů řecké pobřežní obrany během druhé světové války

 

Zatím žádné komentáře