Historie pevnosti
Až do doby výstavby pancéřových fortů byla nejdůležitějším opevněním v Namuru bastionová citadela, vybudovaná v letech 1631-75. Citadela do sebe zahrnula i středověká opevnění a na její konečné podobě se podíleli dva slavní fortifikátoři – nejprve nizozemec Menno van Coehoorn a po něm nikdo menší, než sám Vauban. Pikantní je, první z nich velel v roce 1792 obraně pevnosti a druhý řídil její úspěšné obléhání. Výstavba pancéřových fortů proběhla ve stejné době a se stejnými technickými parametry, jako v sousedním Lutychu. Pevnost měla spolu s Lutychem a mírně modernizovanou citadelou v Huy představovat překážku nejen pro případný německý útok na Francii, ale i pro opačnou alternativu. Namurská pevnost byla nicméně o něco menší, neboť zde byly postaveny pouze čtyři velké forty a pět fortů malých, zatímco v Lutychu to bylo šest velkých a šest malých fortů. Nutno ovšem připomenout, že i malý pancéřový fort belgické provenience byl na evropské poměry, a to i pozdější, velkou a silně vyzbrojenou stavbou, pro představu českého čtenáře lze také připomenout, že objem použitého betonu u malého fortu byl větší, než u běžné československé tvrze.
V počátečních bojích první světové války, již v polovině srpna 1914, zaútočila na Namur, bráněný zhruba 37000 belgickými vojáky, německá 2. a 3. armáda s více než sto tisíci muži a především těžkými děly ráže 305 a 420 mm. Belgičané doufali v pomoc francouzských jednotek, ty však byly zastaveny v prostoru Charleroi. Polní armáda ustoupila 23. května, aby nezůstala v obklíčení a nic tak nemohlo zabránit Němcům, aby prošli mezi forty. Poučení průběhem bojů o Lutych se Němci nepokoušeli o předčasné pěchotní útoky, ale ostřelovali forty z bezpečné vzdálenosti. K jejich kapitulaci pak možná více než zásahy děl přispěla chybějící nucená ventilace a tudíž i nedýchatelný vzduch, zkažený zplodinami z vlastních výstřelů, explozí německých granátů i pobytem početné posádky.
Německé přestavby fortů během první světové války byly provedeny stejným způsobem jako v Lutychu. Meziválečná reaktivace, která probíhala na začátku 30. let v rámci výstavby Opevněného postavení Namur (Position Fortifiée de Namur), byla až na použitou výzbroj shodná, jako ve větší pevnost Lutych a bylo podrobně popsána v úvodu jednoho z článků. V případě plnohodnotné přestavby došlo k výstavbě podzemí ve dvou úrovních přímo pod masivem fortu – „hlubokého podzemí“ pro sklady munice a velení a výše položeného „čtyřúhelníku“ (quadrilatère) pro přesun munice a posádky pod bojová stanoviště. Čtyřúhelník byl vyražen v úrovni šíjových kasáren, jeho strop tedy byl těsně pod podlahou původního betonového „centrálního masivu“ s otočnými věžemi, který tak svou mohutnou hmotou kryl celý čtyřúhelník. Tím mu dodával dostatečnou odolnost, protože hloubka umístění čtyřúhelníku by sama o sobě nestačila. Dále došlo k výstavbě objektů pro nasávání vzduchu, tedy věží nebo otvorů ve skalních stěnách, napojených podzemními chodbami na „hluboké podzemí“. V některých případech byly postaveny i sruby, napojených na podzemní chodby. Část exponovaných vnitřních prostor fortů byla vyplněna betonem a kamenem, zbývající prostory byly buď zevnitř zesíleny železobetonem, nebo v případě boje odděleny odděleny pancéřovými dveřmi a hradidly a zůstaly nevyužity. Dá se říci, že podstatné stavební části byly vybudovány nově, z původní výzbroje nezůstalo vůbec nic a pojem „modernizovaný fort“ tedy ne tak úplně vystihuje výsledek. Spíše by se dalo hovořit o jakémsi hybridu nově vybudované dělostřelecké tvrze s fortem. Od okamžiku, kdy voják vstoupil do nitra fortu, aktivovaného do bojové konfigurace, téměř vůbec neviděl jakékoli původní stavební části. Pohyboval se novým podzemím, přesouval se na bojová stanoviště novými šachtami a v kasárnách i kaponiérách pobýval v železobetonových místnostech, vestavěných do původních prostor. Velitelské stanoviště Opevněného prostoru Namur se nacházelo v podzemních prostorách citadely, podle dostupných fotografií i zde došlo k modernozacím, zahrnujícícm zesílení stropů betonem a vlnitým plechem a instalaci moderních dveří.
Hlavní konstrukční odlišnosti mezi modernizovanými forty obou pevností byly následující:
1) Otočné věže fortů byly, s výjimkou výsuvných věží pro 5,7 cm kanóny, přezbrojovány podle úplně jiného schématu, než v Lutychu, přičemž celková výzbroj namurských fortů byla podstatně slabší. Zatímco v Lutychu byly největší věže pro dvojici 15 cm kanónů uprostřed masivu přebudovány na pěchotní věže s početnými kulomety a minomety, v Namuru zůstaly nejdůležitější součástí výzbroje, neboť obdržely dva 7,5 cm kanóny o dostřelu 10 kilometrů. U tohoto typu věží zůstal výjimkou fort Maizeret, který jako jediný obdržel dvojici 10,5 cm kanónů o dostřelu 13 kilometrů. Důvodem bylo zřejmě to, že měl nejvýhodnější polohu pro palebnou podporu linie Lutych – Namur. Ani jedna věž pro 21 cm houfnice nebyla v Namuru využita a věže byly vyplněny železobetonem, zatímco v Lutychu bylo sedm z nich vybaveno 15 cm dalekonosnými kanóny. Věže pro 12 cm kanóny, které měl každý fort dvě, byly v Lutychy přezbrojeny na výkonné 10,5 cm kanóny, avšak v Namuru byly využity pouze jako pěchotní věže s kulomety a minomety. V některých případech byly v jedné věži kulomety či minomety dva, ostatně v původně dělostřeleckých věžích na to bylo místa dost. Pouze věže pro 5,7 cm rychlopalné kanóny byly v obou pevnostech přezbrojeny stejně, tedy na 7,5 cm houfnice, které na rozdíl od původních zbraní nebylo nutné vysouvat ze střílen. Výsledkem namurské modernizace byla malá kapacita dělostřelectva, neboť pokud pomineme zmíněné houfnicové věže s malým dostřelem, měl velký plně modernizovaný fort v Lutychu celkem šest kanónů s dostřelem 13 kilometrů a více, zatímco v Namuru pouhé dva 7,5 cm kanóny (až na zmíněný fort Maizeret). V celém Lutychu bylo k dispozici 23 kanónů pro daleké palby a 31 houfnic pro blízkou obranu, v Namuru to bylo pouhých 14 kanónů pro daleké palby (s menší ráží i dostřelem než v Lutychu) a 25 houfnic.
2) Kaponiéry a kasematy pro obranu vchodů některých fortů nebyly vyzbrojeny obvyklými lehkými kulomety, nýbrž kulomety těžkými, a to rovnou ve složité a drahé konfiguraci s dvojicí zaměnitelných zbraní, která byla jinak použita jen v moderních tvrzích PFL1 a v otočných pěchotních věžích modernizovaných fortů. Takto byly vyzbrojeny forty Andoy, Marchovelette, St. Héribert a Suarlée. Výzbroj se zřejmě nekombinovala, fort měl tedy buď všechny kulomety lehké nebo těžké, a to nejen v příkopu, ale i ve střeleckých místnostech pro obranu vstupu.
3) Pouze v Namuru se vyskytují nasávací štoly, ústící ve skalní stěně, a to u fortů Maizeret a Dave. Jediným dalším objektem v Belgii, který měl stejný způsob nasávání čerstvého vzduchu, byla moderní tvrz Eben Emael, kde byla využita stěna zářezu Albertova kanálu. Tento způsob nasávání byl výhodný v tom, že otvor byl nenápadný a špatně přístupný, zatímco vysoké věže, ale i oba velké nasávací objekty v Lutychu, se staly terčem německých děl a pěchotních útoků. Toto specifikum ovšem nebylo vyvoláno taktickými důvody, ale spíše tím, že zde bylo možné využít příznivé terénní podmínky. Na rozdíl od ostatních typů nasávacích objektů byly štoly v podstatě nepoužitelné jako nouzové východy, to však u obou fortů vyřešilo napojení bojových objektů s vlastními východy na přístupovou chodbu (u fortu Maizeret jeden objekt, u Dave dva)(1).
4) Lehké objekty v intervalech mezi forty, jichž bylo postaveno kolem 150, byly vesměs modernější typy, než v Lutychu a vyskytovalo se zde jen minimum objektů atypických či vícepodlažních. Většinou zde byly instalovány moderní pevnostní lafety „Chardome“, nikoli kulomety na pouhých polních lafetách. Naprostá většina objektů měla jen jednu střílnu, některé však byly vybaveny pozorovacími zvony a následně využity jako dělostřelecké pozorovatelny pro forty. O něco lépe vybavené byly objekty se stálou posádkou u důležitých komunikací, takzvané uzávěrové objekty (abris de contre-irruption). Specialitou byly čtyři objekty, vybudované na masivu nemodernizovaných fortů Cognelée a Emines, z nichž jeden byl napojen šachtou se stupačkami na původní prostory fortu (viz plánek, podle O. Gregara).
Situace se za druhé světové války opakovala téměř dokonale, nicméně forty byly díky rozsáhlé modernizaci solidně připraveny, zatímco útočníci měli k dispozici stejné těžké zbraně, jako o 26 let dříve. Výjimkou byly bombardéry a výkonné protiletadlové kanóny pro přímou palbu. Zatímco letectvo se proti masivním fortům neprosadilo a proti těžkým dělům byly forty dostatečně odolné, protiletadlové kanóny ráže 88 mm se ukázaly být velmi nebezpečnou zbraní proti pancéřovým věžím a zvonům. Nelze nicméně podléhat dojmu, že to bylo jednoduché, neboť nemotorné sedmitunové kanóny musely střílel z bezprostřední blízkosti a dokud nebyly forty obklíčeny a oslabeny, nebylo jejich nasazení možné. Daleko lépe se manévrovalo s protitankovými kanóny ráže 37 mm, vážícími jen něco přes 300 kilogramů, avšak ty mohly působit spíše jen rušivě a jejich posádky se stávaly obětí houfnic z výsuvných věží i krycí palby sousedních fortů. V případech, kdy se Němci pokoušeli o přímé útoky nebo neuváženě soustředili pěchotu v dostřelu pevnostních děl, utrpěli značné ztráty.
V květnu 1940 zaujaly u Namuru obranné pozice belgické polní jednotky, které stahovaly z prostoru Opevněného postavení Lutych a Albertova kanálu, aby zabezpečily jižní křídlo nové obranné linie Antverpy – Brusel – Namur. Mezi Namurem a Bruselem však zela neopevněná mezera, kterou musely narychlo obsadit francouzské jednotky. Právě zde došlo k tvrdým bojům, bohužel až za mohutnou protitankovou překážkou, kterou belgičané v takzvané „gemblouxské mezeře“ vybudovali. Ačkoli boje, včetně tankových bitev, byly poměrně úspěšné a francouzské dělostřelectvo si udrželo převahu, kvůli německému postupu na jihu musely polní jednotky ustoupit a tím byl osud Opevněného postavení Namur v podstatě zpečetěn. Posádky fortů se nicméně dál bránily, blokovaly komunikace, odolávaly palbě těžkých děl a vzájemně se podporovaly. V mnoha případech tedy došlo i k přímým pěchotním útokům, jimž se Němci v předchozím kofliktu raději vyhýbali. Ty se však hroutily v palbě pevnostních děl a nakonec rozhodly kanóny, které se v noci či v mlze podařilo přisunout k fortům, kterým už beztak docházela munice.
Namurské pancéřové forty
Malý trojúhelníkový MARCHOVELETTE zahájil palbu na nepřítele 20.8.1914 a následujícího dne začalo jeho ostřelování. Fort se vzdal 23.8. po explozi, kterou způsobil zásah těžkého granátu do kapitální poterny. V boji zahynulo 20 mužů posádky a velitel byl vážně zraněn. Na archivních snímcích je vidět zásah do boku jedné z věží pro 12 cm kanóny, který ji úplně zničil, jakož i věž pro 15 cm kanóny, rozmetaná vnitřní explozí. Němci provedli obvyklé modernizační práce, mimo jiné kompletně obložili jednu z chodeb vlnitým plechem a na větrací šachtu v kapitální poterně osadili pozorovací zvon. V meziválečném období prošel fort kompletní modernizací s výslednou výzbrojí v podobě otočné věže pro dva 7,5 cm kanóny, tří věží se 7,5 cm houfnicemi, kulometné věže a věže pro 5 cm minomet. Konstrukční specialitou fortu byla průchozí odvodňovací štola, opatřená šachtou se schodištěm, kterou bylo možné využít jako východ pro pěchotu nebo nouzový východ. V roce 1940 se fort bránil celý týden a vzdal se až poté, kdy byla úplně rozstřílena jeho nasávací věž a útočníci se dostali na centrální masiv. Dostupné archivní fotografie ukazují věž pro 7,5 cm houfnici, naprosto rozstřílenou přímými zásahy 8,8 cm kanónů.
Fort byl donedávna využíván k testování výbušnin, dnes je však dobře přístupný. Severně od něj se nachází vojenské sklady a na silnici je zákaz vjezdu, je tedy nutné jet z jihu a zaparkovat ve vesnici Boninne, odkud po pár stovkách metrů dojdete ke statku a kolem něj k lesu, kde se tyčí nasávací věž. Do věže se dá dosti nepohodlně prolézt polozasypaným vchodem a prohlédnout si dvě místnosti a šachtu věže, která je až na jednu ocelovou podlážku prázdná. K fortu snadno dojdete po lesní cestě, vstup je možný v pravém nároží, kde je průchod skrz bariéru z ostnatého drátu a zemní rampa do příkopu. Další možností je prolézt nouzovým východem u vstupní poterny v kontreskarpě, kde si také můžete prohlédnout pamětní desku, připomínající návštěvu Leopolda III. Interiéry kasáren jsou těžce poničené výbuchy, jinak je ale podzemí ve slušném stavu. Lze si také projít celou chodbu až k nasávací věži.
Malý čtyřúhelníkový fort MAIZERET měl méně obvyklý, výrazně asymetrický půdorys. Jeho bojová kariéra za první světová války nebyla dlouhá. Ostřelování těžkými děly začalo 21. srpna 1914 a druhý den jej posádka vyklidila. Fort se zapojil do bojů druhé světové války 14. května 1940, kdy ostřeloval vzdálené cíle. V následujících dnech několikrát poskytoval palebnou podporu fortům Marchovelette a Andoy. během 19. května došlo k potyčkám v okolí fortu a posádka zajala dva zraněné německé vojáky. Osud fortu se naplnil až 23. května, kdy se dostal pod intenzivní palbu 8,8 cm kanónů, po níž následoval útok pěchoty. Po vyřazení všech zbraní se posádka vzdala.
Fort leží na okraji velkého lomu. Příjezdová cesta vede skrz nepřístupný areál, k fortu se však dá bez problémů dojít po polní cestě, vedoucí kolem srubu Relève. Tento srub, původně vybavený dvěma lehkými kulomety, světlometem a velkým zvonem pro lehký kulomet a pozorování, je napojen na podzemní chodbu, vedoucí k nasávacímu otvoru, bohužel však jsou všechny otvory v něm zabetonované. Zajímavý je pohled na čelní kaponiéru fortu, která je na hraně lomu a její stěna je obnažená, jinak jsou ale kaponiéry jako obvykle silně poškozené. Brána fortu byla v době naší návštěvy pečlivě uzamčená a nepoškozená kontreskarpa nedávala šanci proniknout do fortu. Ve skalní stěně severovýchodně od fortu ústí chodba pro nasávání vzduchu a poblíž by měl být i pomocný nasávací otvor s pozorovatelnou (zřejmě jen průzorem). Pokud by byly přístupné seshora, dalo by se jimi možná dostat do fortu, ale neměli jsme přesnější lokalizaci a nenašli jsme je (podle ne zcela přesné mapky na Wikipedii je jakýsi objekt ve stěně lomu přímo před fortem, ovšem to by mohlo být nějaké pomocné nasávání). Poblíž fortu by se měl nacházet také jeden ze dvou postavených srubů s výkonným 6 cm pevnostním protitankovým kanónem, jeho přesné umístění a současný stav však neznám.
Brána fortu. Vlevo je polozasypaná přístavba se střílnami pro boční obranu brány. |
Pěchotní srub Relève, napojený na podzemí. Je vidět zazděná střílna pro lehký kulomet. |
Velký trojúhelníkový fort ANDOY leží uprostřed dobře průchodného prostoru, ohraničeného z obou boků a z týlu zákrutem řeky Mázy. Jeho posádka zahájila palbu na německé baterie již 20. srpna 1914, hned následující den však začalo těžké ostřelování fortu granáty ráže 30,5 a 42 cm. Již po několika hodinách byla poškozena největší věž s 15 cm kanóny a jedna z 5,7 cm věží. Následujícího dne zabila střepina, která proletěla škvírou v zataraseném oknu kasárenského traktu, jednoho z důstojníků. Posádka byla silně demoralizovaná, ale zatím se veliteli dařilo udržet pořádek. Během 23. srpna pálily věže do týlu, kde se Němci pokoušeli postavit pontonový most přes Mázu a vedly protibaterijní palby, nikoli však proti těžkým dělům, neboť ta byla mimo dostřel pevnostní výzbroje. V tomto dni ovšem uspěli i Němci, když vyřadili tři velké věže, přičemž v případě věže pro 21 cm moždíř těžký granát prorazil předpancíř a zabil velitele věže a šest mužů posádky. Kromě přímých zásahů a odletujících kusů betonu ohrožovaly posádku i jedovaté zplodiny z explozí. Řada mužů se přiotrávila a v ošetřovně se udusil jeden ze zraněných. Kolem deváté hodiny večerní ostřelování náhle ustalo a na glacis s objevila německá pěchota, která se chtěla pokusit o přímý útok v domnění, že fort je úplně zdevastován. Tři funkční věže s 5,7 cm kanóny se okamžitě vysunuly a zahájily palbu maximální kadencí. Útočníci se pokusili naházet do příkopů balíky slámy, snahy o sestup ale zmařila intenzivní palba 5,7 cm kanónů z kaponiér a Němci s těžkými ztrátami ustoupili. Poté začalo další ostřelování a 24. srpna se začala hroutit klenba hlavního sálu v centrálním masivu. Fort již v podstatě nebyl bojeschopný a v 11 hodin dopoledne se posádka vzdala.
V roce 1940 měl fort klasickou výzbroj, tedy věž pro dva 7,5 cm kanóny, čtyři výsuvné věže se 7,5 cm houfnicemi a pro blízkou obranu vlevo věž s kulometem a vpravo s minometem. Poplach byl vyhlášen 9. května po jedné hodině ráno, posádka zatarasila cesty, připravila demolice mostů a střežila okolí proti případným výsadkářům a záškodníkům. Dělostřelectvo fortu promluvilo až 13. května, kdy zahnalo německé pěší hlídky a ženisty, kteří se snažili zřizovat zákopy a postavení pro dělostřelectvo. Během následujícího dne fort ostřeloval křižovatky v okolí, průzkumné hlídky s obrněnými vozidly i celou kolonu tanků. Ráno 15. května obdržela posádka zprávu, že se vyklízí velitelské stanoviště Opevněného prostoru Namur, forty mají nadále bojovat samostatně a nemusí již žádat o povolení k palbě. Že se situace zhoršuje, ukázalo náhlé postřelování nasávací věže lehkými protitankovými kanóny, které musela umlčet palba dělostřeleckých věží. V brzkých ranních hodinách 16. května zpozorovala hlídka maskované německé vojáky, kteří se opatrně přibližovali k čelní kaponiéře fortu. Útočníky zahnala palebná přehrada z fortů Dave a Maizeret a palba kartáči z vlastních věží fortu. V dalších dnech fort pálil na odhalené přesuny nepřítele a 18. května večer se marně pokoušel pomoci fortu Marchovelette, který padl. Během 20. května využil velitel zklidnění situace a provedl inventura zásob s neradostným výsledkem, protože kromě nedostatku potravin se povážlivě tenčily i zásoby střeliva. Následujícího dne pálila věž se 7,5 cm kanóny na forty St. Haribert a Malonne, ty však padly a z celého opevněného prostoru tak zůstaly bojeschopné pouze forty Andoy, Dave a Maizeret. V průběhu desátého dne bojů začala být situace kritická. V okolí se přesouvaly početné kolony nepřátelských vozidel a fort začaly ostřelovat 8,8 cm kanóny, které krátce nato vyřadily přímými zásahy hlavní pozorovací zvon i lehké pomocné zvony na povrchu fortu. Fort si vyžádal palebnou podporu sousedů a díky tomu odrazil další útok, nádavkem pak 7,5 cm kanóny rozstřílely neopatrně se přesunující jednotku 19. pluku protiletadlového dělostřelectva. Němci už byli blízko fortu a když věž s houfnicí umlčela dotěrný 3,7 cm kanón, okamžitě se na ni zaměřil další. Situaci se podařilo zvládnout s pomocí pozorovatelny C30, která měla výhled na les Jeumont, u něhož se protitankové kanóny pohybovaly a navedla na ně palbu minometné věže. Ta způsobila obsluhám těžké ztráty a poté děla fortu nerušeně zmasakrovala jednotky, které se ukryly v lese. V noci na 23. května rozmístili Němci kolem fortů další kanóny pro přímou palbu a jakmile se zvedla ranní mlha, zahájili palbu. Dělostřelcům z Andoy se podařilo umlčet 8,8 cm kanón, který ohrožoval fort Maizeret, zatímco fort Dave postřeloval kanóny kolem Andoy. Velitel Andoy nechal vlastními výsuvnými věžemi postřelovat 3,7 cm kanóny, bylo to však riskantní, neboť ty obvykle docílily zásahů dříve, než se staré věže dokázaly vysunout do bojové polohy a zahájit palbu. Ostřelování všech věží nabývalo na intenzitě a došlo k několika vážným zraněním jejich obsluh. Odpoledne se dostavili němečtí parlamentáři s nabídkou kapitulace a pohrůžkou, že bude následovat letecké bombardování těžkými pumami. Jelikož v tu dobu již byly bojeschopné jen lehké minomety ve věži a jeden ze dvou 7,5 cm kanónů v hlavní věži, shodli se důstojníci na kapitulaci a po zničení zbraní, dokumentů a zařízení strojovny vypochodovala posádka za vojenských poct z fortu. Kromě jednotlivých ztrát v řadách hlídek a osádek vozidel, které fort zasáhl na okolních komunikacích, způsobilo dělostřelectvo fortu Němcům ztrátu přibližně 80 mužů na statku Sart-Bernard a především 176 mužů při palebném přepadu lesa Jeumont.
Fort byl v době naší návštěvy výborně přístupný, neboť bylo možné zaparkovat na začátku přístupové cesty a vejít dovnitř otvorem vedle brány nebo nasávací věží v protilehlém lesíku. Interiér je poněkud poškozený a střílny vytrhané, nicméně podzemí je pěkné a po sestupu ze „čtyřúhelníku“ do hlubokého podzemí si lze projít dlouhou štolu k nasávací věži. Zajímavostí jsou hned dvě vnitřní kaponiéry pro její obranu. Nasávací věž je zvenku je obklopená vzrostlými stromy, takže není příliš dobře vidět.
Fort DAVE leží na okraji strmého, téměř 100 metrů vysokého srázu nad řekou Mázou. V roce 1914 se bránil až do 25. srpna, kdy se vzdal po dvou dnech ostřelování těžkými děly. V roce 1940 měl obvyklou výzbroj, nicméně jako jediný modernizovaný fort obdržel hned dva objekty s pozorovacími zvony, napojené na podzemí, které podstatně zlepšovaly pozorovací možnosti do údolí Mázy a na protější břeh. Srub Troonois, s vynikajícím výstřelem napříč údolím, byl jedním z pouhých dvou srubů v Belgii, které obdržely plnohodnotný pevnostní kanón, jinak používaný výhradně v moderních tvrzích. Fort byl poprvé terčem útoku 15. května 1940 a vzdal se až 24. května, tedy jako poslední z namurských fortů. Do boje zasáhl i srub Troonois, který vedl rušivou palbu do údolí.
Fort leží v lese a lze zaparkovat přímo u něj. Brána je zavřená a je nutné vydat se doleva směrem k pěchotním srubům, které jsou na něj napojeny. První z nich je srub Relève, který dvě měl střílny pro kulomety a malý pozorovací zvon. V jeho šachtě však chybí stupačky. Následuje srub Troonois s 6 cm kasematním kanónem, jehož střílna je bohužel vytržená. Důvod k instalaci této výjimečné zbraně je na místě zjevný, neboť srub měl perfektní výstřel do údolí Mázy i na protější svah. Kromě kanónu měl srub ještě dva lehké a dva těžké kulomety a velký zvon, umožňující kromě pozorování i použité lehkého kulometu pro kruhovou obranu, takže se jedná o jeden z největších a nejsilněji vyzbrojených belgických objektů (samozřejmě mimo objekty tvrzí PFL 1). Ze srubu lze sestoupit šachtou se stupačkami do galerie, vedoucí na jednu stranu do fortu a na druhou směrem k nasávacími otvoru. Závěrečný úsek chodby tímto směrem však vyžaduje chůzi v předklonu. I nasávací otvor umožňuje přístup do podzemí, ale zvenku je problém jej najít, protože je těsně pod hranou svahu a pod ním je svislá skalní stěna.
ST. HÉRIBERT byl velký trojúhelníkový fort se zalomenou šíjí. Šlo o jediný fort, který nebyl oficiálně pojmenován podle blízké obce, ale přímo podle lokálního názvu místa, kde byl vybudován. Občas nicméně byl v souladu s obvyklými zvyklostmi označován i jako fort Wépion. Fort poprvé zasáhl proti vzdálenějším německým jednotkám 22. srpna a dalšího dne ostřelovaly nepřátelské hlídky i jeho lehké kanóny. Odpoledne 24. srpna začala fort ostřelovat fort těžká děla a kolem deváté hodiny večerní se posádka s minimální ztrátami vzdala, což byl ve srovnání s většinou belgických fortů nepříliš oslnivý výkon. Během modernizace byl ve fortu zřízen zcela unikátní systém ventilace, odlišný od všech ostatních čtrnácti modernizovaných Brialmontových fortů. Hlavní nasávací otvor byl přímo v týlové části centrálního masivu, tedy u zadní stěny objektu s východy na povrch fortu a byl opatřen velkým pancéřovým prvkem, z něhož vedla šachta přímo do podzemí s ventilátory. Dvě štoly pak vedly hluboko v podzemí pod kasárnami (kde byly dvě nasávací šachty) a pod příkopem mimo fort, kde byly další dvě šachty, opět chráněné dalšími speciálními zvony.
V roce 1940 fort poprvé střílel na vzdálený cíl už 11. května a poté přišly ke slovu i protiletadlové kulomety. Druhý den ráno posádka spálila baráky mírových kasáren, což Němci mylně považovali za výsledek svého bombardování. Poslední rozkazy k vedení palebných přehrad obdržel fort ráno 15. května a poté se velitelství odmlčelo. Odpoledne se německé letouny opět pokoušely bombardovat postavení protiletadlových kanónů, zatímco věže zasahovaly pro cílům v okolí. K večeru dokonce fort ostřeloval německé jednotky na žádost Francouzů. Intenzivní ostřelování fortu začalo 18. května, v součinnosti s pozorovateli fortu Dave se však podařilo lokalizovat obě pozice německého dělostřelectva a po protibaterijní palbě jejich aktivita značně poklesla. Další den byl fort opět postřelován, ale věž se 7,5 cm kanóny rány oplácela, zapálila stodolu, kde se ukrývali němečtí vojáci a likvidovala zjištěná postavení dělostřeleckých pozorovatelů. Němci se pokusili postřelovat přímo otočné věže a dvě z nich zasáhli, nicméně se jim je nepodařilo vyřadit. Během 20. května se Němci zaměřili také na bránu a objekt pro jejich obranu a poškodili je, to pro ně ale nemělo podstatný význam. Po půlnoci se hlídka, vyslaná z fortu, dostala do palby ručních zbraní hned na nedaleké křižovatce, což svědčilo o tom, že se okruh obklíčení zužuje. Posádka fortu si to ovšem nenechala líbit a vymetla podezřelá místa intenzivní palbou obou kulometných věží.
Před pátou hodinou ranní 21. května začalo drama. Během ranní mlhy začaly na fort dopadat granáty, a to včetně zadýmovacích, které přispěly k už tak špatné viditelnosti. Pojednou zahlédla obsluha levé věže pro 7,5 cm houfnici mezi cáry kouře pěchotu, která se prodírala rozstříleným terénem v týlu. Okamžitě zahájila palbu kartáči, nicméně části útočníků se podařilo ukrýt v ruinách mírových kasáren. Věž pokračovala v palbě do ruin, zatímco pravá houfnicová věží střílela do prostoru šíje a obě kulometné věže pálily téměř bez přestávky. Do toho ovšem pokračovalo těžké ostřelování centrálního masivu. Pak mlha opět zhoustla a tři z houfnic naslepo postřelovaly okolní cesty. Kolem osmé hodiny ranní se mlha zvedla a posádka spatřila pouze dvě mrtvá těla před vstupem do fortu. První německý útok skončil neúspěchem. Poté opět začalo ostřelování a na okraji příkopu se objevilo pět mužů s plamenomety, což musel být zřejmě výsledek nějakého zmatku nebo nedobrého odhadu situace. Čelní kaponiéra je okamžitě zlikvidovala kulometnou palbou a dva z nich se zřítili do příkopu. Pak se začali objevovat útočníci ze všech stran a fort požádal sousedy o palebnou podporu. Fort Andoy pálil na levý bok, Malonne na pravý a Dave do prostoru šíje. Němci naházeli do příkopů dýmovnice a kaponiéry z obavy před průnikem zahájily naslepo palbu z kulometů. Pak se dým rozptýlil a bylo zřejmé, že necelou hodinu po zahájení skončil i druhý pěchotní útok naprostým neúspěchem. Poté Němcům došlo, že musí změnit taktiku – zadýmovali bojiště, přisunuli kanóny do půlkilometrové vzdálenosti a zahájili přesnou palbu proti dělostřeleckým věžím a pozorovacímu zvonu. Posádce se dařilo zasouvat houfnicové věže tak obratně, že nedošlo k přímým zásahům, ale kolem věží se začal rozpadat beton. Nakonec byly dvě výsuvné věže prostřeleny i v zasunuté poloze a levý 7,5 cm kanón v hlavní věži vyřadil přímý zásah do střílny. Nepoškozené zůstaly kulometné věže a všechny kaponiéry. V poledne zasedala rada obrany fortu, aby rozhodla o dalším postupu, nicméně nadále již bylo možné počítat jen s obranou samotného fortu, neboť ofenzivní možnosti byly minimální. Rozhodnutí urychlily selhávající dieselagregáty a následný kolaps ventilačních systémů. V levé kulometné věži, která stále pokračovala v palbě, se oxidem uhelnatým vážně přiotrávili dva muži, což varovalo, že v případě dalšího boje riskuje posádka fortu vážné problémy. Za těchto okolností bylo rozhodnuto o kapitulaci a krátce po půlnoci se nad fortem objevila bílá vlajka. Němci ztratili při útoku 129 mrtvých a 602 zraněných.
Fort je dnes zcela zasypaný a přístup je možný jen po laně jednou z nasávacích šachet, navíc ze soukromého pozemku, což jsme pochopitelně nezkoušeli. Po unikátních větracích zvonech nezůstala ani památka.
Malý čtvercový fort MALONNE (+50° 26′ 39.16″, +4° 48′ 32.00″) leží na hřebeni nad řekou Sambre, silnicí a železnicí do Charleroi. Jeho konstrukčním specifikem je výrazné vyvýšení centrálního masivu nad hranu příkopu, což bylo zřejmě motivováno snahou zmenšit hluché prostory věží na okolních svazích. O bojovém nasazení fortu nemám bližší informace. V roce 1940 zřejmě probíhaly boje obvyklým způsobem, tedy po neúspěšném ostřelování těžkými děly se podařilo zničit otočné věže přímou palbou, přičemž padlo pět mužů jejich obsluh a postřelována byla i nasávací věž. Fort se vzdal 21. května po obvyklé likvidaci zařízení, dle vzpomínek jednoho z členů posádky rozbíjely obsluhy zaměřovače ve věžích a vojáci házeli ruční zbraně a důležité součástky z děl do studny.
Fort je v poměrně rozlehlém lese a jeho okolí je neobydlené. Bohužel je kvůli netopýří rezervaci uzavřený a i když se mi podařilo sešplhat po laně do příkopu, nenašel jsem žádný vstup do interiéru, s výjimkou šachet po věžích, což by ovšem vyžadovalo lepší vybavení. Fort má nicméně velice pěknou ventilační věž, která je daleko od fortu.
Velký trojúhelníkový fort SUARLÉE leží v rovinatém terénu Poprvé byl ostřelován 23. srpna 1914, další den již byla těžce poškozena kaponiéra a kontreskarpa a došlo k průrazu do kapitální poterny. Fort zasáhlo odhadem kolem 1500 granátů, ale útok pěchoty byl odražen. Během 25. srpna ostřelovaly fort z týlu kanóny ráže 21 cm, 30,5 cm a 42 cm, přičemž jej zasáhlo dalších zhruba jeden a půl tisíce granátů. Posádka, přiotrávená zplodina explozí se vzdala.
Modernizace proběhla standardně, specialitou fortu byla velmi dlouhá chodba do nasávací věže, což souviselo se zmíněným plochým terénem. Od 10. května fort napadaly střemhlavé bombardéry, kterým se 15. května podařilo poškodit centrální masiv. Během tohoto dne 3,7 cm kanón postřeloval nasávací věž a zároveň došlo k ústupu francouzských jednotek z okolí. Následujícího dne fort přímou palbou kryl Marchovelette a večer čelil útoku pěchoty na nasávací věž, který se pak opakoval i další den. V noci na 18. května se Němci pokusili o útok, který byl odražen a tak se soustředili na ostřelování těžkými děly a zřejmě i přímou palbou, protože do večera byly vyřazeny dvě ze čtyř věží pro 7,5 cm houfnice a poškozeny obě kulometné věže i věž pro 7,5 cm kanóny. Následujícího dne odpoledne se fort vzdal.
Fort je dnes téměř celý zasypaný, původně zůstaly na louce šachty věží, které nějaký inteligent nechal zahrnout buldozerem, takže dnes jsou zde pěkné pasti se sesouvající se zeminou. Dovnitř se dá bez problémů dostat vchodem v kasárenském traktu, interiér fortu je zajímavý a dostanete se i do hlubokého podzemí. Spojovací chodba do nasávací věže je zatopená, věž je zdálky vidět a vypadá velmi hezky, ale z časových důvodů jsme přímo u ní nebyli.
Malý trojúhelníkový fort EMINES se zapojil do bojů 23. srpna 1914 a o dva dny později jej zasáhly první těžké granáty. Palba pokračovala i 24. srpna a fort zasáhly zhruba dvě tisícovky granátů ráže 15 cm, 21 cm a 30,5 cm. Posádka na to nebyla schopna adekvátně reagovat, ve fortu byl nedýchatelný vzduch a kolem 16 hodiny se vzdala. Ve srovnání s jinými forty to nebyl příliš hrdinný odpor, o čemž svědčí i tom, že nikdo z posádky neutrpěl vážnější zranění. Němci fort důkladně opravili a zazdili poškození objektů i konterskarpy, včetně zřízení nových prstenců betonu kolem poškozených předpancířů věží. Zazdili také většinu oken, vyrazili nasávací štolu do týlu, nainstalovali střílny pro své zbraně (5,7 cm rychlopalné kanóny a kulomety) a dodatečné pozorovací prvky. Jelikož fort v meziválečném období neprošel modernizací, dochovala se v něm dochovala většina těchto úprav. Belgičané jej využívali jako muniční sklad, pročež zřídili větší vjezd v pravé části šíje. Po vypuknutí války se ale přece jen rozhoupali a postavili na něm dva lehké objekty(2). Závěrečné šrotování zde nebylo tak důkladné a zůstaly zde tři předpancíře (v šachtách věží pro světlomet, pro 5,7 cm kanón a pro 21 cm houfnici). Nacházely se zde i části mechanismů světlometné věže, využité Němci jako nasávací otvor pro ventilaci, nicméně ty byly před několika lety odvezeny do muzea v lutyšském fortu Lantin.
Brány fortu je zamčená a konreskarpa neporušená, my jsme se do něj dostali po laně (na plechovou bránu a po ní do příkopu). Byli jsme tam potmě, takže zajímavosti na povrchu jsme nehledali. Uvnitř je fort v dobrém stavu a oplechovaná kapitální poterna i německé střílny jsou velmi zajímavé. Předpancíř 21 cm věže je vidět zevnitř, k předpancíři pro 5,7 věž byste museli zvenku, protože šachta k ní je zúžená betonem, zřejmě pro využití pro účely ventilace.
Velký trojúhelníkový fort COGNELÉE je položen nejseverněji. Po těžkém ostřelování se vzdal 23. srpna 1914, jako jeden z posledních. Strašlivé škody jsou vidět především v levé části šíje, kde zásahy rozmetaly kasematy v eskarpě i v kontreskarpě. Fort nebyl modernizován a stejně jako Emines sloužil ke skladování munice, což si vyžádalo proražení nové cesty skrz kontreskarpu. Stejně jako v případě Emines byly na valech postaveny dva lehké objekty, které nejsou nijak napojeny na vnitřní prostory fortu.
Fort leží u dálniční křižovatky a podél jeho šíje vede úzká silnice. Zaparkovat se dá na křižovatce na pravém boku fortu. Celkem pohodlný přístup do příkopu je v levé části šíje, skrz trosky kasematních prostor v kontreskarpě. Je vhodné počínat si alespoň trochu nenápadně, neboť příkop je občas využíván nějakým místním zemědělcem. Ve fortu si lze všimnout zajímavých německých úprav, především několika typických pancéřových krytů na ventilačních otvorech a úzké šachty do lehkého pozorovacího zvonu, která vznikla z původního větráku kapitální poterny. Čelní kaponiéra a poterna do ní jsou zatopené. V interiéru se dochovaly ocelové stoly na munici, spíše než původní vybavení to však zřejmě bude pozůstatek meziválečného skladu munice.
Samostatné objekty
Ze samostatných objektů lze za zajímavé označit jen několik z nich, protože většina je úplně zarostlá nebo jsou na oplocených soukromých pozemcích. Fotogenický objekt AM35 jsme viděli nedaleko fortu Maizeret, původně měl zvon a proto byl později přestavěn na dělostřeleckou pozorovatelnu, což lze identifikovat podle zazdění jedné ze střílen. Velmi pěkný je také objekt MS3 před fortem Malonne, který má kvůli prudkému svahu prodloužené stěny a dobře viditelnou šachtu po pozorovacím zvonu.
(Z objektů, u kterých jsme nebyli, by stál za vidění SD1a u fortu St. Héribert, který je zabudován do kamenné zdi, skrz níž je proražena střílna a je přímo u silnice. Dále pak SD1d, který je u silnice v údolí, přesně pod nasávací štolou fortu Dave, přičemž se jedná o velký uzávěrový objekt s kulometem, protitankovým kanónem a světlometem, který byl navíc vybaven pozorovacím zvonem.)
Poznámky:
(1) Problematika meziválečných objektů s výzbrojí, napojených na podzemí modernizovaných fortů v Lutychu a Namuru, je velmi zajímavá, už proto, že v žádné jiné zemi nemá toto řešení obdoby. Při počtu patnácti modernizovaných fortů nebylo těchto objektů mnoho. Čtyři z nich byly klasické sruby s pancéřovými zvony a doplňkovou výzbrojí, velmi podobné běžným samostatným objektům. Plnily především roli pozorovatelen, byť se mezi nimi vyskytoval i srub Troonois se silnou výzbrojí (Eperon fortu Embourg, Relève fortu Maizeret, Troonois a Relève fortu Dave). Vyzbrojeny byly i dva velké nasávací objekty u fortů Embour a Pontisse a samozřejmě všech deset nasávacích věží, mezi nimž se vymyká věž fortu Boncelles, který měla kromě obvyklých šesti střílen v horní části a vchodové střílny též dvě pancéřové střílny pro lehké kulomety v základovém objektu. Mezi objekty s výzbrojí lze zřejmě počítat i pomocný nasávací objekt fortu Maizeret, který měl lehký kulomet, ale není jasné, zda se nejednalo pouze o vchodovou střílnu.
(2) Jednalo se o nejmodernější typy objektů pro těžké kulomety na pevnostních lafetách Chardome, velmi připomínající naše „řopíky“, nicméně s vyšší odolností a malým odměrem střílen. Měly ocelolitinové střílny, vchod chráněný mřížovými a pancéřovými dveřmi a typické maskování hrubou nahazovanou omítkou (tzv. tyrolskou). Levý objekt byl nově vyraženou šachtou se stupačkami napojen na schodiště do věže pro 5,7 cm kanón a střílel na obě strany (úhel střílen 180°), pravý objekt napojen nebyl a palebné vějíře jeho kulometů se mírně překrývaly. Oba objekty jsou názorně rozkresleny na str. 41-44 knihy Pevnost Belgie.
Související: Přehled dělostřeleckých věží belgického opevnění v roce 1940
Namur je stejně jako všechny lokality v Belgii dobře dostupný po dálnicích, z Lutychu je to sem po dálnici slabá půlhodina. Přístupnost fortů je zde podstatně lepší, protože v Lutychu se s výjimkou muzeí, většinou řídce otevřených, do žádného fortu nedostanete (a s výjimkou Embourgu dokonce ani na povrch). V původních prostorách modernizovaných fortů dejte pozor na četné šachty do čtyřúhelníku, v něm už obvykle hrozí jen kruhová šachta pro nasávání vzduchu z hlubokého podzemí. Na rozdíl od Verdunu, nebezpečně podkopaného během bojů, jsou nicméně všechny šachty z betonu, jsou stabilní a dobře viditelné. Zatímco o modernizaci Lutychu vyšla vynikající monografie, u Namuru bohužel nemám k dispozici plánky podzemí a dalších přestaveb (s výjimkou dvou fortů, kde jsem to skládal z dosti improvizovaných zdrojů).
Zobrazit místo Namur (position fortifée) na větší mapě
stav: únor 2011
Foto: O. Filip 2011, V. Karabec 2011 (VK)
Literatura:
Index des forts Belges
E. Coenen, F. Vernier: La Position fortifée de Liége – Tome 5 – Les forts de Meuse modernisés, Editions de Krijger, Erpe 2004
F. Tirtiat: Les tours d’air des forts réarmés des Positions Fortifiées de Liegeet de Namur
M. Ráboň, M. Blum, O. Gregar, T. Svoboda: Pevnost Belgie, SPČO, Brno 1997
V. Kupka, O. Gregar: Belgická opevnění z let 1930-1940, FORTprint, Dvůr Králové nad
Labem 1997
Během naší návštěvy byl fort Andoy uzavřený. Snad by se dalo slézt do příkopu, pokud byste měli lano, u čelní kaponiéry, kde je poškozená horní hrana kontraeskarpy. Věž jsme v protilehlém lese nenašli.
Fort Andoy byl v době naší návštěvy zamčený a otvory u vstupu zazděné. Snad by se dalo slézt, pokud byste měli lano, do příkopu u čelní kaponiéry, kde je poškozená horní hrana kontraeskarpy. Věž jsme v protilehlém lesíku nenašli.
Fort Dave byl v době naší návštěvy volně přístupný. Brána byla otevřená. Bylo možné si prohlédnout centrální masiv i vnitřní prostory fortu. Podzemní chodbou jsme došli až k otvoru pro nasávání vzduchu a vylezli do srubu Troonois. Jak je zmíněno v článku, je chodba v závěrečném úseku skutečně nízká, vyšší člověk musí jít takřka v podřepu.
Fort Marchovelette – dosti rozstřílený – dá se k němu dojí z jihu od obce Boninne po okraji ohrazených pastvin statku – raději nechoďte přes pastviny – místní jsou na to alergičtí.
Fort Maizeret – taky jsem šel podle výše popsané trasy kolem srubu Reléve a k fortu dojdete zezadu a zepředu od vstupu je rodinný domek – tudíž jsem šel opatrně,ale do fortu nebylo možné se dostat – uzamčená brána a příkop je dostatečně vysoký na slezení bez lana.
Fort Andoy – Díra vedle brány je zabetonovaná a hluboký příkop,ve kterém má majitel uzamčeny krávy.
Fort Dave – Brána je vyvrácená a dá se prolézt celý fort – pozor na místní některé lidi kteří okamžitě volají policii – raději odstavte auto někde dále a k fortu dojděte pěšky.
Fort Suarlée – do fortu se dostanete, ale na povrchu stále buldozer rozhrnuje zeminu tak není mi jasné co stále zahrabává,když tento článek je již napsaný v r.2013
Nasávací věž je naproti fortu ve vzdálenosti asi 400 na okrají areálu firem je na 2 místech silně poškozena.
Fort Cognelée – krásně dlouhá kasárna
Nejhezčí je ale Citadella.
Za pozornost stojí i nedaleký Mons kde se koná každoročně akce „Tank is Town“ – osvobození města americkou armádou s nabytým programem a spoustou vojenské techniky nejen klasických tanků,transportérů,džípů ale i vyprošťovací techniky, buldozery,návěsy,prorážecí technika,nákladní auta a navečer je připravena plavba vyloďovacích člunů různých typů na místním jezeře.