DOUAUMONT Froideterre SOUVILLE Thiaumont VAUX
Na začátku války měla pevnost řádnou posádku v počtu 63 tisíc mužů a početné dělostřelectvo, složené však převážně ze zastaralých zbraní. Již na začátku září 1914 se německé armády, postupující z Belgie, pokusily obchvátil pevnost ze západu, odříznout jí a prolomit z týlu linii mezilehlých fortů mezi Verdunem a Toulem. Když se to nepodařilo, pokusili se Němci prolomit linii čelně, což by také vedlo k obklíčení pevnosti. Ta zatím nebyla přímo ohrožena a na nepřítele krátce střílely pouze věže fortů Marre a Vacherauville. Do října 1914 se Němcům podařilo dobýt mezilehlý fort Camp des Romains a vytvořit výběžek, který odřízl poslední železniční trať normálního rozchodu. Pro zásobování ze tří stran obklíčeného Verdunu zbyla jen úzkorozchodná železnice a přetížená silnice z Bar-le-Duc.
Mapa pevnosti s vyznačením nejzazší linie německého postupu k 6. srpnu 1916 a dat obsazení fortů Douaumont, Vaux a tvrze Thiaumont. Červené kružnice označují věže 75R 05, přerušované pak neosazené věže tohoto typu, fialové věže 155R 07 a zelená věž Bouissère. Nejedná se o dostřel věží. (Ondřej Filip 2021, mapový podklad Open Street Maps)
Fronta ustrnula a pevnost se stala obětí pochybností o odolnosti pevnostních objektů a potřeby děl na frontových liniích. V létě 1915 byla pevnost fakticky zrušena a stal se z ní jen jeden z úseků dlouhé fronty zákopové války. Objekty byly odzbrojovány, což postihlo především traditory a odváželo se z nich střelivo. Do objektů naopak zamířily tuny prachu, určeného k jejich demolici při případném ústupu.
V této situaci se Němci se na začátku roku 1916 rozhodli pro čelní útok, kterým obránce značně překvapili. Nasadili více než 1100 děl, z toho 13 houfnic ráže 42 cm, které si měly poradit s betonovými forty. Palebná příprava začala 21. února a během čtyř dnů byla obrana v polních liniích severně od Verdunu rozdrcena. Uvažovalo se o zničení fortů a ústupu za Mázu, nakonec se však velení rozhodlo prstenec bránit. Zmatky ale vedly k tom, že se Němcům už 25. února podařilo obsadit téměř nebráněný fort Douaumont.
Generál Petain, kterému byla oblast nově podřízena, změnil strategii a nenechal se přimět k bezhlavým protiútokům, kterými byli Francouzi pověstní v předchozím období a v nichž měli podle záměru německého velení definitivně vykrvácet. Namísto toho posiloval obranu, zařídil rotaci vyčerpaných jednotek, organizoval zásobování pevnosti po “Svaté cestě” a také opětovné vyzbrojení fortů. Němci byli nuceni pomalu postupovat na obou křídlech fortu Douaumont, kde se zuřivě bojovalo o každý úkryt. Ukázalo se, že betonové a železobetonové objekty francouzských fortů, postavené na rozdíl od belgických a italských z kvalitního materiálu a také moderní francouzské pancéřové věže, dobře odolávají dokonce i zásahům 42cm granátů, považovaným do té doby za absolutní zbraň, deklasující každé opevnění.
Situace se nicméně stále zhoršovala. Francouzský útok na Douaumont v květnu 1916 skončil katastrofou a v červnu se Němcům naopak podařilo dobýt fort Vaux. Vrcholné vzepětí nastalo 23. června, kdy bavorské jednotky dorazily až na povrch tvrze Froideterre, ale nedobyli jí a v červenci německý postup definitivně ustrnul. V říjnu zahájili Francouzi velký protiútok, před nímž se jim podařilo umlčet mnoho německých baterií. Hned první den obsadili fort Douaumont a za dalších osm dnů i Vaux. Do prosince definitivně zatlačili Němce do vzdálenosti několik kilometrů od linie fortů. Mohly tak začít rozsáhlé opravy opevnění, které objektům (s výjimkou zcela zničené tvrze Thiuaumont) vrátily bojeschopnost. Celková bilance ztrát přímo ve Verdunu čítá kolem 180 tisíc padlých Francouzů a 100 tisíc Němců, další stovky tisíc mužů byly zraněny. Kdyby nedošlo k neuváženému odzbrojení pevnosti a zbytečné ztrátě Douaumontu, mohly být francouzské ztráty nižší.
Prostor přímých bojů o opevnění. Vyznačena je německá linie po obsazení fortu Douaumont a linie nejzazšího postupu. Z ní došlo ke krátkým výpadům až na tvrz Froideterre a fort Souville. (Ondřej Filip 2021, mapový podklad Open Street Maps)
Tvrz Froideterre
Moderní tvrz byla vybudována v letech 1902-1905 na místě staršího opěrného bodu, aby byla oporou levého křídla pozice na hřebeni, na jehož opačném konci ležel fort Douaumont. S věží 75R, dvěma kulometnými věžemi a traditorem pro dva 75mm kanóny byla nejsilněji vyzbrojenou verdunskou tvrzí. V roce 1915 byla odzbrojena, nicméně v březnu 1916 se podařilo oba kanóny do traditoru vrátit. Od začátku dubna byla silně ostřelována a pohyb mezi jednotlivými částmi byl obtížný, železobeton však odolával velmi dobře. Například 21. června při mimořádně silném ostřelování zasáhlo kasárna 30 těžkých granátů, ale jen jeden z nich prorazil strop chodby před ubikací, kde zabil pět mužů. Přímé zásahy dostal i objekt pravé kulometné věže, traditor a zvon, kde pozorovatel utrpěl takový šok, že musel být vystřídán. Všechny komunikační prostředky byly vyřazeny a pro hustou palbu neprošly ani spojky, takže velitel musel spoléhat na poštovní holuby.
Protipěchotní překážky v podstatě zmizely, z masivní fortové mříže zbyly jen krátké úseky a rozrytý terén umožňoval skrytý pohyb útočníků. V pozadí je poškozený traditor. (archiv La Contemporaine)
Německý útok se 23. června 1916 převalil přes úkryty i trosky tvrze Thiaumont a bavorští vojáci se přiblížili k Froideterre. Bez problémů se dostali přes chabé zbytky příkopu a překážek, aniž by je obtěžovaly kulometné věže, jejichž otáčení blokovaly úlomky betonu. Vylezli na strop kasáren, odkud skrz komíny a průstřel naházeli dovnitř granáty. Zapálili jimi sklad raket a vzniklé efekty vyvolaly dojem, že se posádka chystá vyhodit objekt do povětří. Bavoři raději o kus ustoupili, takže velitel tvrze mohl poslat spojku do dělostřelecké věže. Ta se vysunula a zahájila prudkou palbu, při níž na útočníky na povrchu i na blížící se posily vystřelila 116 kartáčů. Kulomet ze vchodu do jejího objektu překvapil a zlikvidoval dvacet vojáků, kteří se pokoušeli tvrz obejít. Útočníci se stáhli a zůstali přibiti v okolních kráterech. Velitel poslal holuby s žádostí o pomoc a právě ve chvíli, kdy se posádce podařilo zprovoznit kulometnou věž a zastřelit několik nejbližších německých vojáků, zjevili se na scéně francouzští horští myslivci a zbytek útočníků zajali.
Tvrz po válečných úpravách. Je zakreslena původní překážka v příkopu, kterou po jejím zničení nahradila rozsáhlejší soustava překážek z ostnatého drátu. 75R – věž 75R 05 pro dva 75mm kanóny, kul. – kulometná věž GF4, Dig. – pozorovací zvon Digion, zvon – lehký pěchotní pozorovací zvon. (Ondřej Filip 2021)
Němci už se k tvrzi nikdy nedostali, ale pokračovali v jejím ostřelování. Po druhém zásahu do stejného místa proletěl těžký granát do pravé kulometné věže a na dlouho jí vyřadil z provozu. Další zásah pozorovacího zvonu způsobil veliteli tvrze zranění sluchu a nervový otřes. Po krátké době se vrátil, ale celkové vyčerpání z bojů jej tak poznamenalo, že v lednu 1917 zemřel. Nebyl jediným z velitelů pevnostních objektů, kteří položili život tímto způsobem.
Po bojích byla opravena kulometná věž a bylo vyraženo podzemí o délce 480 metrů, které bylo po válce částečně vybetonováno. Dnes patří tvrz mezi nejzajímavější, povrch je udržovaný, vnitřní prostory čisté a lze si prohlédnout i mechanismy věží. Interiér věže 75R 05 je vypálený, nejedná se však o dílo vandalů, nýbrž kapitulujících francouzských vojáků v roce 1940. Vstupy do podzemí jsou uzavřené mřížemi.
Jen zhruba 800 metrů jihozápadně od Froideterre je velký pěchotní úkryt MF2, který je asi nejhezčí. Interiér je přístupný. Nedaleko něj jsou betonové parapety pro pěchotu, jimž však chybí ocelové štíty.
Úkryt MF2, k nepoznání změněný bariérou z pytlů zeminy a klád, chránících vchody a slabou týlovou stěnu. Zajímavostí je anténa, svědčící o instalaci vysílačky. (archiv La Contemporaine)
Poblíž fortu jsou také moderní baterie 1-1 a 1-2 s železobetonovými objekty z roku 1913 pro kanóny 155L. V roce 1915 byly odzbrojeny a během bojů sloužily jako úkryty. Stejně jako z větších objektů z nich byly raženy nové podzemní chodby.
Na opačném křídle fortu je k vidění například úkryt FT1 s hezkými interiéry, která se Němcům podařilo překvapivě obsadit během útoku 23. června 1916. Další úkryty, jako FT3 se změnily jen v hromady železobetonových rozvalin.
Směrem k Thiaumontu je přímo u silnice slavný podzemní úkryt Froideterre, přezdívaný „Čtyři komíny“ (Quatre Cheminées). Na jeho povrch se 23. června útočníci dostali a skrz větráky dovnitř naházeli ruční granáty, ukrytí vojáci se však nevzdali. Odpoledne je vytlačil protiútok, podporovaný dělostřeleckou věží tvrze Froideterre, ale Němci drželi vchody ještě několik dnů pod palbou kulometů, než se je podařilo vytlačit a konečně osvobodit jeho osádku.
Vchod do podzemního úkrytu 320 na Štědrý den roku 1916 (archiv La Contemporaine)
Podzemní úkryt Douaumont nebo též „úkryt 320“ se nachází za tvrzí Thiaumont. Uvnitř se během útoku 23. června na ploše zhruba 400 metrů čtverečních tísnilo neuvěřitelných tisíc vojáků, z nichž bylo mnoho zraněných. Když Němci obsadili povrch a komíny naházeli dovnitř granáty, francouzští vojáci se vzdali.
Tvrz Thiaumont
V místě původního opěrného bodu se třemi zděnými úkryty byla postavena jedna z nejmenších moderních tvrzí. V roce 1914 začaly práce na jeho posílení věží 75R 05, ale nedošlo ani k betonáži objektu. Od února 1916 byla tvrz silně ostřelována a její traditor, který by se tak hodil pro boční krytí fortu Douaumont, byl odzbrojený a vybavený demoličními náložemi. Rozkaz k opětovnému vyzbrojení přišel pozdě, protože v dešti granátů se sem žádné větší zbraně dopravit nedaly.
Pro svou strategickou pozici byla tvrz ostřelována i moždíři ráže 38 cm a 42 cm. Granáty dopadly přímo na úkryt a objekt se zvonem Digoin a přesto, že neprorazily dovnitř, byly stropní desky těžce poškozeny. Jeden lehký pěchotní zvon byl zásahem vyrván a druhý rozmetala na kusy exploze demoličních náloží, které posádka nestihla odstranit. V březnu přestala fungovat i kulometná věž a překážky zmizely. Proto byla z tvrze stažena stálá posádka a měla sloužit už jen jako úkryt pro polní jednotky v běžné obranné linii.
Francouzský voják si v rove 1918 prohlíží torzo zvonu Digoin. Pruty armatury ukazují, kde byl objekt. (archiv La Contemporaine)
Během velkého útoku 23. června 1916 byla tvrz obsazena Němci a poté ostřelována Francouzi, kteří ji během 28. června dobyli, ale hned v noci o ní přišli. Druhý den jí dobyli znovu, další den byli úspěšní Němci a tak se to masakry kolem rozpadajících se železobetonových objektů opakovaly až do 4. července, kdy se zde Němci dokázali zachytit a až do října odolávat všem útoků a intenzivní francouzské palbě. To se již objekty tvrze změnily v hromady ruin. Když se v roce 1917 do traditoru proplazil francouzský důstojník, zjistil, že se stropní deska po několika zásazích nejtěžšími granáty utrhla a pod ní se nachází rozdrcené pozůstatky německých obránců. Dnes je povrch vyčištěný a polohu objektů prozrazuji jen vyčnívající zbytky věže a zvonu a pruty armatury v trávě.
Tvrz nemá kasárna, ale pouze úkryt pro 40 mužů, propojený s kulometnou věží. kul. – kulometná věž GF4, Dig. – pozorovací zvon Digion, zvon – lehký pěchotní pozorovací zvon. (Ondřej Filip 2021)
Torzo zvonu Digion, jehož 25 cm silný pancíř rozlouskly těžké granáty. (JP)
|
Z kulometné věže zbyla na povrchu jen osa a několik úlomků pancíře. (JP)
|
Fort Douaumont
Fort byl dokončen až v roce 1886 a tak bylo nutné rovnou začít s modernizací, která trvala dva roky. Spotřebovalo se 28 tisíc metrů krychlových betonu, což je pro představu více, než kubatura objektů naší největší dokončené tvrze Adam. Betonové stěny a stropy byly silné 1,5 až 2,5 metru a od zděných konstrukcí je oddělovala vrstva písku. Do vypuknutí války byly postaveny ještě železobetonové traditory, nové poterny a objekty pro věže. Nedaleko fortu byl vybetonován objekt pro věž 75R, ale ta nebyla osazena a po vypuknutí bojů byla věžová šachta zakryta, zatímco šachta pro zvon posloužila ke konstrukci kulometného objektu. Jižně od fortu byly zahájeny práce na pancéřové baterii s dvojicí věží 155C, z jehož obrovského výkopu byl během bojů vyražen podzemní úkryt.
Fort v roce 1895 po první fázi modernizace. Specifické je zesílení všech muničních úkrytů na valech betonem. (Ondřej Filip 2021)
Fort na začátku války s dostavěnými železobetonovými objekty a poternami do kaponiér. (Ondřej Filip 2021)
Rekonstrukce fortu v době zahájení bojů. Z původních konstrukcí jsou viditelné pouze příkopy, strážnice u příjezdové cesty, vstupní objekt a oblouky s okny kasáren. Vše ostatní je postaveno nově nebo překryto betonem. (Ondřej Filip 2016)
Němci fort poprvé ostřelovali v říjnu 1914, a to i granáty ráže 305 mm. Betonové konstrukce zasáhlo 23 střel, ale bez většího efektu. V únoru na fort opět dopadaly granáty, tentokrát i ráže 42 cm, z nichž jeden se odrazil od betonu tak kuriózně, že dopadl až ve vzdálenosti pěti kilometrů. Tyto granáty opakovaně prorazily strop v části kasáren, kde byl beton silný jen 150 cm, takže se posádka musela zdržovat ve druhé polovině, kde byl strop o metr silnější. Jeden dopadl vedle věže 155R, kde vyrval několik kubických metrů železobetonu a způsobil deformaci předpancíře, která na vyřadila věž z provozu na dva dny.
Šíjová kasárna v lednu 1916, ještě před začátkem nejintenzivnějšího ostřelování. Jsou dobře vidět oblouky betonu, za nimiž se skrývají původní stěny s okny. Zkroucená stavbička vlevo jsou záchodky „Goux“ z pozinkovaného plechu, používané v době míru. (archiv La Contemporaine)
Detail brány z ledna 1916 ilustruje účinek nejtěžších granátů, když jediný zásah zlikvidoval část šíjového objektu. Do konce bojů z tohoto osmdesát metrů dlouhého objektu nezbude téměř nic. (archiv La Contemporaine)
V únoru bylo ve fortu jen 56 dělostřelců, kteří stříleli na vzdálené cíle z věže 155R, protože čerstvý rozkaz obsadil jej pěchotou se kdesi zatoulal. Kaponiéry, kulometné věže ani valy nebyly obsazené. Díky tomu byl 25. února 1916 dobyt způsobem, který připomínal spíše grotesku a dokonce při něm nikdo nepřišel k újmě. K fortu se postupně přiblížilo několik skupinek německých vojáků a činorodý ženista Kunz prolezl střílnou kaponiéry. Bloudil po fortu, zajímal skupinky nic netušících Francouzů, které se mu zase ztrácely, potkával další zmatené Němce i další Francouze, kteří přišli v klidu vystřídat obsluhu věže. Pro francouzské velení to ale zábavné rozhodně nebylo. Němci se ve fortu okamžitě uchytili a změnili jej ve svůj klíčový úkryt. Zprovoznili kulometné věže i věž 75R a byli připraveni použít je proti jejich bývalým majitelům. Silně poškozené týlové stěny kasemat zevnitř obložili několik metrů silnou vrstvou pytlů se zeminou. V květnu utrpěli obránci velké ztráty vlastní vinou, když zřejmě neopatrností při vaření způsobili explozí skladu munice ráže 15,5 cm a zahynulo několik stovek mužů.
Francouzský letecký snímek, pořízený 10. května při přípravě na útok. I když povrch už připomíná měsíční krajinu, do dobytí fortu se stav ještě výrazně zhorší. (archiv La Contemporaine)
Od 17. do 22. května drtila fort francouzská dělostřelecká příprava a poté se pěchota probojovala až na povrch fortu, kde obsadila traditor a levou kaponiéru. Její poterna byla zavalená a tak musela být obsazena ještě čelní kaponiéra, z níž se Francouzi probíjeli chodbou k věži 75R. Němci se zabarikádovali v kasárnách a přes pravou kaponiéru přisunovali posily, zatímco ty francouzské pobíjela přehradná palba. Nakonec Němci zbytek obránců zajali, přičemž celý podnik stál útočníky 5640 mužů. V dalších měsících Němci postupovali a teprve po jejich odražení mohl proběhnout druhý pokus o dobytí fortu. Od 21. října ostřelovaly fort z týlu dvě houfnice ráže 40 cm a 37cm moždíře. Oslabené konstrukce fortu nedokázaly odolat a několik kasemat bylo zcela zničeno průstřely, přičemž v ošetřovně zahynulo 60 mužů. Další granát prorazil až do spodního patra a zapálil sklad raket a pěchotní munice. Dým zhoršil už tak téměř nedýchatelný vzduch a požár se nedařilo uhasit. V noci na 24. října německá posádka ustoupila a Francouzi jej bez problémů obsadili. Ve fortu našli jen několik desítek zraněných, množství zásob, zbraní a hořící ošetřovnu plnou mrtvol, kterou museli rychle oddělit pytli s pískem. V následujících dnech podnikli Němci několik protiútoků, které posádka dorazila. Po osmi měsících a tisícovkách mrtvých byl těžce poškozený fort natrvalo ve francouzských rukou.
Po ukončení bojů byl povrch fortu jen soustavou kráterů, z nichž občas vyčnívaly železobetonové konstrukce. Objekt pro pozorovací zvon je silně poškozený a val kolem něj zmizel. (archiv La Contemporaine)
Francouzští ženisté našli vnitřní prostory kasáren v překvapivě dobrém stavu. Kromě několik místností, kde došlo k průstřelům, byly plně využitelné. Poterny do kaponiér a traditoru byly těžce poškozené, z levé kulometné věže zbyly jen rozptýlené trosky, pravá byla proděravělá. Zato obě dělostřelecké věže přežily zásahy bez problémů. Věž 75R byla zprovozněna během několika dnů, ve věži 155R stačilo zamést a namazat mechanismy. Němci fort dál ostřelovali, a to i granáty ráže 42 cm. V prosinci jeden z nich způsobil zhrouceni kleneb dvou sálů s radiostanicí, kde trosky zabily deset mužů. Věž 155R dala 15. prosince svým výstřelem signál k francouzský útoku a přesto, že jí ve vysunuté pozici zasáhl 38cm granát, pokračovala v palbě.
Zasunutá věž 155R v září 1917. Pancéřové prvky zůstaly jedinými povrchovými konstrukcemi, které nezměnily svou podobu k nepoznání. (archiv La Contemporaine)
Opravy fortu začaly ihned po jeho dobytí. Postupně byly zaceleny průstřely, dodány ventilátory a raženy chodby hluboko pod zemí. Pravá kulometná věž byla zprovozněna a levá nahrazena betonovým objektem. Teprve ve třicátých letech však došlo k celkové opravě betonových objektů věží a nahrazení obou kulometných věží novými kusy ze skladu. Dnes je fort známým muzeem, ale přístupná je jen menší část interiéru.
Fort Vaux
Fort byl poprvé ostřelován v únoru 1915 a i když exploze 42cm granátů posádce řádně pocuchaly nervy, ve skutečnosti se nic vážného nestalo. V únoru následujícího roku začalo nové ostřelování a tentokrát způsobilo vážnější škody, především poničilo oba boční pozorovací zvony. Posádka stejně jako v ostatních fortech rozmisťovala nálože a 26. února přišel rozkaz zdemolovat určené části fortu a ustoupit. To však nebylo v hustém dešti střel možné, zvláště když jeden zásah přivodil explozi 815 kilogramů prachu, uloženého poblíž dělostřelecké věže. Krátce nato inicioval další zásah demoliční nálože ve věži, která byla totálně zničena a díly pancíře se rozletěly po okolí.
Největším objektem jsou kasárna z první fáze modernizace. 75R – věž 75R 05 pro dva 75mm kanóny, Dig. – pozorovací zvon Digion, 1 – staré protiminové chodby, 2 – zděné sklady munice vzor 1874, 3 – válečný vchod z první fáze modernizace. (Ondřej Filip 2021)
Od března 1916 se německé linie přibližovaly a dělostřelectvo se snažilo Vaux zcela izolovat. Již 10. března se silné jednotky pokusily prorazit k fortu, ale byly odraženy. V jeho předpolí dál probíhaly krvavé boje a na konci dubna byli Němci jen 250 metrů od příkopu. Klíčovou obrannou pozicí se stal zákop, který vedl do průstřelu v čelní kaponiéře. Odtud vojáci procházeli podzemím až do pravé kaponiéry, z níž pokračovala další trasa zákopu. Během květnových útoků na okupovaný Douaumont sloužil Vaux jen jako pozorovatelna. Velitel Raynal trpce litoval, že levý traditor, který mohl akci skvěle podpořit, byl před bojem nesmyslně odzbrojen. Další ostřelování zlikvidovalo překážky a poškodilo příkop natolik, že jej bylo možné snadno přejít, nicméně kaponiéry byly bojeschopné. Posádka v počtu 250 mužů měla zásoby jídla na 15 dnů, ale jen málo vody, kterou sem pracně nanosila v nádobách, protože zděné nádrže stejně jako v ostatních ostřelovaných fortech popraskaly.
Když se 1. června útočníci konečně dostali k příkopu, nejprve svedli souboj s čelními kaponiérami. Pravou vyřadili ručními granáty, vhozenými do střílny, když se obráncům zasekl kulomet. Levou se nepodařilo vyřadit svazky granátů ani plamenomety, nakonec se ale podařilo odstranit pytle s pískem z průstřelu ve stropě a naházet dovnitř granáty, takže se posádky stáhla i z ní. Němci se uchytili na masivu fortu, vykopali zákopy a umístili zde kulomety. Posádka je mohla jen bezmocně sledovat ze zvonů, příliš malých na to, aby z nich mohla střílet alespoň z pušek. Avšak i útočníci zažívali pod palbou polních děl a věžového kanón z Moulanville horní chvíle a snažili se za každou cenu probojovat do nitra fortu, kde se za barikádami bránili muži majora Raynala. Těm začala brzy docházet voda a měli velmi špatné spojení, umožněné jen občasnou optickou signalizací k fortu Souville a poštovními holuby.
Francouzští kulometčíci v provizorně vyzbrojené střílně traditoru po obsazení fortu. Jsou vyzbrojeni kulometem St. Étienne Mle 1907, který byl už krátce na to stahován od prvosledových jednotek kvůli složité konstrukci a z toho plynoucí poruchovosti v polních podmínkách. (archiv La Contemporaine)
Provizorní agregát pro napájení osvětlení, který Němci dokázali dopravit skrz zákopy. V listopadu 1916 již má francouzskou obsluhu. (archiv La Contemporaine)
Během 4. června Němci v poternách z čelních kaponiér nasadili plamenomety a stejným způsobem zaútočili na poslední kaponiéru. Situaci uvnitř se podařilo zvládnout a ženisty venku zlikvidovat. Veškeré německé pokusy včetně kopání miny u poterny byly marné, ale posádka už kvůli nedostatku vody a otřesným hygienickým podmínkám mlela z posledního. Během 6. června proběhl poslední francouzský pokus o protiútok a následujícího dne se posádka z níž bylo sto mužů zabito či zraněno vzdala. Ztráty polních jednotek obou stran na povrchu a v okolí fortu se počítaly na tisíce. Stejně jako Douaumont proměnili Němci Vaux v opěrný bod a začali razit přístupovou chodbu ke svým liniím. Udrželi jej až do 2. listopadu, kdy v něm odpálili nálože a ustoupili.
V létě 1917 připomínal pravý traditor spíše přírodní útvar a teprve později byl opraven. Šíjový příkop by již nepředstavoval žádnou překážku. (archiv La Contemporaine)
Provizorně opravená kaponiéra na pohlednici z dvacátých let. Nahoře jsou vidět zbytky železobetonového stropu, kamenné stěny jsou postavené zcela nově.
Fort Souville
Na rozdíl od fortů vnitřního prstence byl vysunut téměř do vnější linie a nacházel se nad důležitou tratí a silnicí. V roce 1898 byl dokončen unikátní podzemní úkryt pro 300 osob a v letech 1890-1891 byl nedaleko něj vybudován velký betonový objekt s pokusnou výsuvnou věží Bussière (1). Kromě zesílení prachárny betonem ale další modernizační práce neproběhly. Na začátku války měl fort malou bojovou hodnotu a mechanismy složité věže byly ve špatném stavu. Trvalo více než rok, než se jí podařilo plně zprovoznit, jenže v tu chvíli už byla pevnost rušena a dělostřelci odešli jinam.
Vchod do podzemního úkrytu s fortovou mříží v červenci 1916. Díky ukrytí ve svahu pod fortem jej zasáhlo jen několik lehčích granátů. (archiv La Contemporaine)
Od 24. února 1916 pálila věž na nepřítele, ale po šesti stech ranách se roztrhla jedna z hlavní a poškodila i další mechanismy, které nebylo možné opravit. Proto byla zasunuta a objekt se změnil na velitelské stanoviště. Samotný fort neměl posádku a sloužil jako úkryt a důležité pozorovací stanoviště dělostřelectva. Po nástupu generála Petaina se posádka vrátila a dostala 16 kulometů s dva lehké kanóny. Vnitřní prostory ale byly nadále přeplněné příslušníky polních jednotek i raněnými, odolné prostory však byly nedostatečné.
Objekt věže Bussière v červnu 1917. Okolí již je uklizené od trosek, skupinka vojáků nahoře stojí u věže. (archiv La Contemporaine)
Silné ostřelování fortu se po dobytí Vauxu změnilo v peklo a například 22. června na fort dopadlo téměř 2400 granátů. Nejtěžší granáty včetně těch ráže 42 cm drtily kamenné klenby a využívat šlo už jen bývalý sklad munice, zesílený betonem a starý podzemní úkryt. Během pouhých dvou měsíců zasáhlo fort neuvěřitelných 38 tisíc granátů, které změnily povrch v měsíční krajinu, v níž byly zbytky staveb téměř nerozeznatelné. Během velkého útoku 23. června 1916 se Němcům nepodařilo probojovat až k fortu a v následujících dnech jej opět zasypali granáty včetně plynových. Ty spolu se zplodinami běžných explozí přiotrávily velkou část posádky a sám velitel upadl do bezvědomí, z něhož se jej podařilo probudit až po 12 hodinách. Opustil fort až po odražení útoků a krátce nato zemřel.
Jednou z mála zděných částí, které bylo možné po boji identifikovat, jsou tyto pozůstatky brány. Verdunské forty se již v roce 1917 staly cílem mnoha návštěv, na tomto snímku jsou to členové belgické mise. (archiv La Contemporaine)
Další útok proběhl 12. července, za situace kdy příkopy fortu už v podstatě neexistovaly. Útočníci se i přes silnou kulometnou palbu dostali na rozstřílený masiv fortu, kde došlo k boji muže proti muži. V kritické situaci začaly povrch postřelovat vlastní 75mm kanóny, které ovšem způsobily ztráty i mezi obránci. Francouzi se udrželi až do příchodu posil, ale polovina posádky padla nebo byla zraněna. Němci dál pokračovali v ostřelování a odhaduje se, že cena spotřebované munice představovala osminásobek nákladů na jeho stavbu.
Fort po modernizaci. 1 – betonový sklad munice (během bojů úkryt posádky), 2 – podzemní úkryt pro 300 mužů. (Ondřej Filip 2021)
Po posunu linie dál od fortu mohlo v roce 1917 dojít ke zprovoznění věže, která byla jen lehce poškrábána zásahy. Probíhala ražba podzemních kasáren a spojovacích chodeb, na něž byl napojen objekt věže, tři polokopule Pamart a objekt s pozorovacím zvonem Digoin. Pozůstatky fortu jsou dnes v husté vegetaci téměř nerozeznatelné, okolí polokopulí a věže je však vyčištěné a je zde zřízena naučná stezka. Interiér věže je přístupný stejně jako velký podzemní úkryt z 19. století.
Podzemní systém s objektem věže z roku 1891 a čtyřmi objekty z roku 1917. Tmavší část podzemí je z roku 1898, světlejší z války. (Ondřej Filip 2021)
Poznámky:
(1) První francouzskou výsuvnou věž navrhl podplukovník Bussière a prototyp byl v roce 1888 instalován na polygonu Châlons, aby byl porovnán s nevýsuvnou věží Saint-Chamond. Věž pro dva dlouhé kanóny ráže 155 mm měla průměr 435 cm, stěny byly silné 45 cm a vrchlík 25 cm. Pohyblivá část vážila 184 tun, díky revolučnímu systému pohonu se nicméně dokázala vysunout, vypálit a zasunout během 14 sekund. Systém byl poháněn parním strojem o výkonu pouhých 8 koňských sil, jehož energie se akumulovala v hydraulickém systému, který zvedal závaží o váze 80 tun. Věž se ukázala jako velmi složitá a především drahá, neboť stála kolem miliónu franků (novější výsuvná věž 155L pro stejné zbraně stála 850 tisíc franků a věž pro kanón 155R jen 537 tisíc franků). Prototyp byl opraven a osazen ve Verdunu.
Celá popisovaná část pevnosti je turistickou oblastí s muzei, parkovišti a informačními tabulemi. Kromě zcela rozstříleného fortu Souville mají všechny objekty udržovaný povrch bez vegetace, u Souville je upraven prostor s polokopulemi Pamart, věží Bussière a zvonem. Kromě fortů Vaux a Douaumont lze navštívit také kostnici u tvrze Thiuaumont a muzeum bitvy u silnice mezi kostnicí a fortem Souville, které však není přímo zaměřeno na opevnění.
stav: 2010, 2014 a 2020
Foto: O. Filip 2010, J. Pavel 2010, 2014 a 2020 (JP), R. Hrabčák (RH)
Literatura:
Cédric Vabourg, Julie Vabourg: Le site web de la fortification Séré de Rivières
Martin Dubánek, Ondřej Filip, Jan Pavel: Pevnosti v bojích velké války – Západní fronta, Mladá fronta 2016
Martin Egger: Výstavba podzemních chodeb ve verdunských fortech během bitvy, Novodobé fortifikace 8/2001, str. 17-28
Philippe Truttmann: La Barriére de Fer, Gérard Klopp, Thionville 2000
Velice působivá oblast mezi forty a krátery z granátů,tak jako prohlídka monumentální kostnice i samotných fortů a jejich příběhy.Museum bitvy o Verdun taktéž doporučuji navštívit.
Srpen 2022
Bojiště na pravém břehu je udržováno v turisticky velmi přívětivém stavu. Tomu odpovídá i množství návštěvníků. Na levém břehu kolem Mort Home a Coty 304 toho moc k vidění není. Ale prohlídka se dá spojit s návštěvou bojiště v Argonne. Škoda, že kvůli Covidu došlo k uzavření cenově příznivého a dobře situovaného kempu v Charny-sur-Meuse.