Zprvu bylo přikročeno k opevňování rozsáhlých hranic s Polskem. V něm však začal upevňovat svou moc značně autoritativní režim generála Pilsudského, který uzavřel s Němci smlouvu o neútočení. Na východě tak zůstal Francii jediný spolehlivý spojenec – Československo. Tato situace ji donutila ke sblížení se SSSR, s kterým uzavřela v roce 1935 spojeneckou smlouvu. Vzápětí tohoto příkladu následovalo i Československo. Tyto události byly v Německu podnětem k zahájení opevňování na hranicích s Československem, neboť němečtí generálové měli obavy z možnosti vstřícného útoku francouzských vojsk a armády ČSR, posílené eventuálně i jednotkami Rudé armády. Jako ideální prostor pro tuto operaci se Němcům jevilo území po obou březích řeky Main, kde byly hranice ČSR a Francie vzdáleny pouze 310 km.

Nebezpečí tohoto úderu měly eliminovat stále fortifikace. Proti Francii začala v roce již v roce 1934 vyrůstat pevnostní linie Wetterau-Main-Tauber-Stellung (WMTS) a o rok později jižněji položená linie Neckar-Enz-Stellung (NES)⁽¹⁾. Obě linie se opíraly o přírodní překážky, zejména vodní toky a do roku 1938 zde bylo vybudováno téměř 800 objektů. Typově se jednalo zejména o kulometné objekty C a B1(alt)⁽²⁾. Na několika místech se zde v objektech objevily i třístřílnové a šestistřílnové pancéřové kopule⁽³⁾.

Protějškem tohoto postavení na východě byl Bayerisch-tschechische Grenzstellung (dále jen BTG). Jednalo se o pevnostní postavení začínající u Eschkam (jižně od Folmavy) a táhnoucí se podél hranice s ČSR na sever až po Selb (naproti Aši). Postavení nemělo být tvořeno souvislou linií, ale pouze shluky objektů, které tak blokovaly důležité komunikace. Zde mělo být čs. armádě zabráněno snadno překonat hraniční hory a postupovat vstříc francouzským divizím. Řízení výstavby spadalo do kompetence Heeresdienststelle 6 sídlící v Regensburgu. Plány týkající se rozsahu opevnění doznaly během let několika změn. V roce 1937 se počítalo s výstavbou 79 jednostřílnových, 16 dvoustřílnových, 3 třístřílnových a jednoho čtyřstřílnového objektu a tří stanovišť světlometů. Objekty byly budovány ve shlucích vesměs po třech. Označovány byly počátečními písmeny názvu nejbližšího města či obce (např.: Fu – Furth im Wald, Bä – Bärnau atd) a pořadovým číslem. Největší důraz byl položen na opevnění prostorů u měst Furth im Wald, Waidhaus, Bärnau a Schirnding. Jako základní odolnost byla zvolena B1, kdy síla stěn byla 1 m a stropu 80 cm. Objekty, které nebyly ze strany nepřítele příliš viditelné, byly vybudovány ve slabší odolnosti C.

První objekty vznikly na podzim 1935 a jednalo se o jednostřílnové pevnůstky. Většinou nebyly stavěny přímo u komunikací, které měly bránit, nýbrž na vhodných místech v jejich okolí, tedy na
přivrácených svazích nebo vyvýšeninách. Objekty se nijak zvlášť neliší od typů tehdy běžně stavěných na jiných německých pevnostních liniích (např. na Pomořanském valu) a souhrnně označovaných jako kulometný objekt (MG – Schartenstandt), případně kulometný objekt s úkrytem pro družstvo (MG – Schartenstandt mit Einheitsgruppe)⁽⁴⁾.

Příklady objektů, realizovaných na BTG (modrá – pancéřové desky, světle žlutá – střelecké místnosti, světle zelená – ubikace, nv – nouzový východ). A – jednostřílnový s obranou vchodu a úkrytem, B a F – dvoustřílnový s obranou vchodu a úkrytem, C a D – jednostřílnové s obranou vchodu, E – dvoustřílnový s úkrytem, G – atypický pro kruhovou obranu, H – standardní blokhaus, I – blokhaus s platformou pro PTK. Autor: J. Pavel 1999.

Všechny objekty byly vybaveny těžkými kulomety MG 08, umístěnými za pancéřovou deskou a střílejícími vesměs čelní nebo kosou palbou. Výjimečně byla palba objektů doplněna dalšími zbraněmi v betonových střílnách pro kosé palby nebo ochranu okolí. Nejstarší objekty dokonce postrádají týlovou kaponiéru, která by chránila zadní stěnu s dveřmi do objektu. Díky použití pancéřových desek namísto střílen byly objekty směrem od nepřítele poměrně nenápadné. Navíc byly prakticky úplně zapuštěné do terénu. Pro palbu kulometu byl vytvořen vějířovitý zářez ve svahu a vchodová partie byla umístěna v prohlubni zajištěné opěrnými zdmi (např. A 1). Pokud bylo nutné umístit objekt tak, že podlaha byla v úrovni okolního terénu (například na vrcholku kopce), pak byl kolem objektu vytvořen zához, který ve formě náspu kryl i celou týlovou stěnu (např. A 3).

Pro lepší představu následuje podrobný popis objektu pro jeden kulomet a družstvo pěchoty z úseku Ahornberg. Vchody do objektu jsou dva a nacházejí se v týlové stěně. V této stěně byla vyústěna také všechna ventilační potrubí. Před spuštěním náloží ze stropnice byly vchody chráněny vodorovnou drátěnou mřížkou uchycenou na krakorcích po celé délce týlové stěny. Vchody byly uzavřeny standardními pancéřovými dveřmi typu 14P7 tvaru obdélníku se zaoblenými rohy. Uprostřed dveří se nacházel nouzový průlez s malou střílnou pro ruční zbraň. Část těchto dveří se v objektech dochovala. Dveřní otvory jsou poměrně nízké a jsou umístěny pod stropem objektu, takže na podlahu vstupní chodby je nutné sestoupit po několika schodech. Do této příčné chodby ústí oba vchody, které jsou chráněny vnitřními střílnami. Na jedné straně chodby se nachází nouzový východ obvyklé konstrukce, který byl za normálních okolností uzavřen dveřmi a dvěma sloupci ocelových traverz, na opačné straně ústí do výklenku ve stěně telefonní kabel. Uprostřed chodby se nachází dveře do jediné obytné místnosti objektu. Jejím hlavním vybavením bylo 18 sklápěcích lůžek tvořených rámy vypletenými sítí, neboť kromě pětičlenné osádky bylo v objektu ubytováno též 13 příslušníků pěchoty určených pro boj mimo objekt. Kromě dalšího nábytku, který již dnes není možné lokalizovat, obsahovala tato místnost také kamna na pevná paliva a ručně poháněný ventilátor s výměnnými filtry připevněný na stěnu místnosti vedle vstupních dveří. Celý objekt měl být zřejmě osvětlován pomocí petrolejových lamp umístěných ve výklencích. Pancéřovými dveřmi bylo možné vstoupit do střelecké místnosti vybavené dalším ventilátorem. Jedna stěna této místnosti byla tvořena přímo pancéřovou deskou typu 10P7 o síle 6 cm vybavenou střílnou a úzkým průzorem, které bylo možné uzavřít mohutnými posuvnými deskami. Těžký kulomet, pravděpodobně typ MG 08, byl umístěn na pevnostní lafetě, která stála na betonovém soklu vyčnívajícím z podlahy střelecké místnosti.

Objekt s pozorovacím zvonem 9P7, pravděpodobně typ, který byl budován na BTG (modrá – pancéřové desky, světle žlutá – střelecké místnosti, světle zelená – ubikace, světle červená – místnost pro pozorovatele se vstupem do zvonu, nv – nouzový východ, s – ochranná střílna, zp – pozorovací zvon). J. Pavel 1999.

Na místech s dobrým výhledem dostalo několik objektů odolnosti B1 ještě malý zvon pro pěchotní pozorování 9P7, charakteristický svým špičatým tvarem. Osádka objektu byla v takovém případě rozšířena ještě o dva pozorovatele. Později bylo na důležitých místech přistoupeno k výstavbě dvoustřílnových objektů (Doppelschartenstand). Objevily se ve dvou variantách, které se odlišovaly úhlem, které mezi sebou svíraly osy střílen v pancéřových deskách. U prvního typu to bylo 90°, u druhého se hodnota tohoto úhlu pohybovala okolo 45°. Tyto objekty mohly být opět sloučeny s úkrytem pro družstvo pěchoty stejně jako pevnůstky jednostřílnové. Zcela atypický dvoustřílnový objekt byl vybudován u Schiedelhofu. Kromě dvou pancéřových desek měl v přední části ještě samostatnou střeleckou místnost se dvěma pomocnými střílnami. Čtyři střílny stejného typu byly umístěny i v kaponiéře, která byla situována vedle vchodu. Celý objekt navíc obsahoval i místnost pro družstvo pěchoty.

V roce 1937 se německé velení začalo zabývat i problémem velkých mezer mezi jednotlivými opevněnými body. Jednalo se o dlouhé lesní úseky, které nebyly ničím chráněny. Tento problém měla vyřešit výstavba blokhausů, které měly sloužit jako opěrné body a strážnice pěších jednotek, jejichž úkolem bylo tyto úseky chránit proti pronikání československé pěchoty. Blokhausy byly stavěny vesměs v těsné blízkosti horských komunikací. Spíše než jako pevnostní objekty je tyto stavby možné charakterizovat jako jakési strážnice. Jde o velmi jednoduché stavby nevelké odolnosti, zbudované z kamenných kvádrů a opatřené střílnami vymodelovanými z betonu. Strop objektů je z betonu, avšak je velmi slabý (pouze 35 cm). Vstup byl zvenku uzavřen plechovými a zevnitř ještě dřevěnými dveřmi. Uvnitř nejsou objekty nijak členěné, výbavu tvořila kamna na pevná paliva a pravděpodobně telefonní přístroj. Pokud byl objekt vybaven nějakým nábytkem, pak se nejednalo o pevnostní typy, neboť uvnitř nejsou zachovány žádné úchyty. Podle dochovaných skob byly střílny zakryty dřevěnými okenicemi, takže objekty měly v podstatě „civilní“ vzhled. Osádku jednoho blokhausu tvořilo družstvo pěchoty – tedy jeden poddůstojník a 12 vojáků. Tato myšlenka však nebyla masově realizována, bylo postaveno pouze několik těchto objektů a od jejich další výstavby bylo (zřejmě z důvodů nízké odolnosti) upuštěno.

Otázka protitankové obrany nebyla zpočátku díky slabosti československé armády, pokud jde o obrněné jednotky, příliš aktuální. V letech 1935 až 1937 se pozornost zaměřovala pouze na její pasivní stránku, tedy výstavbou stálých překážek. V roce 1938 bylo vzhledem ke stoupající vybavenost naší armády tanky a obavy z nasazení sovětských jednotek, které tanky disponovaly v hojné míře, nutné přikročit k obraně aktivní. Němečtí důstojníci vytipovali důležité komunikace, kde měly být zřízeny protitankové uzávěry. Ty byly tvořeny polními protitankovými kanóny, rozmístěnými v nepravidelných intervalech podél dané silnice. Pro kanóny byly vybudovány vyvýšené plošiny z kamenného zdiva o rozměrech přibližně 5 x 8 m. Jedno z postavení bylo spojeno s blokhausem, ale konstrukčně se nijak neliší. Umístění kanónů na vyvýšených podstavcích se jeví jako poněkud nelogické, vzhledem k horskému terénu snad mohlo mít určitý význam v případě vysoké sněhové pokrývky a je možné, že pro období bez sněhu mělo být pro kanóny připraveno jiné postavení někde poblíž. Pro obsluhy protitankových kanónů měly být vybudovány stálé objekty, avšak od jejich realizace bylo upuštěno.

Linii opevnění doplňovaly polní sklady munice. Jednalo se o objekty tvořené betonovou skruží o vnějším průměru 2,35 m, opatřené víkem a zcela zapuštěné do země, které se vždy nacházely několik set metrů od bojových objektů. Dalšími objekty, které doplnily linii opevnění, bylo několik úkrytů pro pěchotu vybudovaných v roce 1938.

Výstavba BTG probíhala velmi pomalu, což jistě souviselo s tím, že možnost úderu čs. armády na Německo byla rok od roku menší. Poslední objekty byly vybetonovány v květnu 1938. Zajímavé je, že ani dříve postavené objekty nebyly plně opatřeny vnitřním zařízením, zejména pak ventilací a kamny. Objekty BTG měli zpočátku obsazovat záložníci ubytovaní v blízkých obcích. Později došlo k reorganizaci a obranu opevnění převzaly dvě aktivní divize. Jižní úsek měla pokrýt 10. pěší divize (Regensburg) a severní 17. pěší divize (Nürnberg). Hranicí mezi nimi bylo město Mähring. V září 1938 se obě měly účastnit útoku na ČSR v rámci 10. armády generála von Reichenau. Osádky jednotlivých objektů byly ubytovány v jejich blízkosti, aby tak mohlo dojít k jejich rychlému obsazení.

Práce na této fortifikační linii definitivně zastavily Mnichovské události v září 1938. Na rozdíl od linií NES a WMTS, které tvořily záchytné postavení za Západním valem a byly zcela deaktivovány až v souvislosti s výstavnou Atlantického valu, proběhla demontáž vybavení na BTG velmi rychle. Příslušníci říšské pracovní služby (RAD) smotali ostnatý drát a odstranili i další překážky. Za povšimnutí stojí, že u všech tří objektů u Ahornbergu zůstala jen jedny z dvojice vnějších pancéřových dveří. Nabízí se teorie, že při deaktivaci byly kromě vnitřních dveří odvezeny i jedny vnější a druhé ponechány jako servisní vstup. Otvor po odstraněných dveřích mohl být uzavřen nějakou dřevěnou stěnou.