 |
(Itálie) – Lavarone, Folgaria Napsal: O. Filip (výrazně rozšířený článek z roku 2007) objekty: pancéřové forty, pozorovatelna Tyrolské město Trident chránila linie nejmodernějších rakousko-uherských pevnostních objektů. V letech v letech 1915-1916 se objekty dobře osvědčily v tvrdých bojích s italskými jednotkami. |
Pozorovatelna Vezzena
FORT VERLE
FORT LUSERN
Blokhausy Viaz a Oberwiesen
Stanice optické signalizace Monte Rust
Telefonní a telegrafická centrála Virti
FORT GSCHWENT
FORT SEBASTIANO
FORT SOMMO
FORT SERRADA
Historie uzávěrů
Soustava náhorních planin v nadmořské výšce kolem 1000 až 1500 metrů, které se nachází jihovýchodně od Tridentu (Trento), měla z hlediska obrany rakouského Tyrolska zásadní roli. V případě obsazení nepřítelem by bylo snadné pozorovat a ostřelovat nejdůležitější město regionu i jeho starší opevnění. Pokud by se podařilo planiny udržet, mohly naopak posloužit jako výhodné východiště ofenzívy směrem do italského vnitrozemí, což ostatně bylo záměrem rakousko-uherského velení po nástupu Conrada von Hötzendorf do funkce náčelníka generálního štábu.
Plán obou uzávěrů s vyznačením palebných sektorů traditorů. Modrá – forty a blokhausy, červená – pozorovatelna, zelená – telefonní centrála a hlavní stanice optické signalizace, U věží je zeleně vyznačen dostřel jen na příkladu fortu Sebastiano, protože kruhy by byly z velké části mimo mapu a tedy zcela nepřehledné. (Ondřej Filip 2023, mapový podklad OpenTopoMap, CC 3.0)
Schéma stálých zařízení optické signalizace. Telefonní centrála Virti je propojena telefonním kabelem, stejně jako fort Lusern s blokhausem Oberwiesen, který mu díky výhodnější poloze zajišťoval spojení s linií fortů a centrální stanicí na Monte Rust. Signalizace mimo uzávěr: 1 – blokhaus Maranza, 2 – pancéřová baterie Busa Grande, 3 – kavernová baterie Monte Celva, 4 – Monte Argaro, 5 – Monte Maggio, 6 – Monte Blaena, 7 – Monte Finonchio, 8 – Monte Palon. (Ondřej Filip 2023, mapový podklad OpenTopoMap, CC 3.0)
Starší rakousko-uherská opevnění se nacházela blíže k Tridentu a jejich bojová hodnota a taktické možnosti byly na začátku 20. století slabé. V roce 1907 se proto rozběhla výstavba velkoryse pojatého uzávěru, jehož součástí bylo šest pancéřových fortů, doplněných samostatnou pozorovatelnou. Forty nejmodernější generace byly postaveny převážně z betonu a bohatě vybaveny pancéřovými prvky.(1) Během výstavby se rychle prosazovala koncepce rozprostření, takže fort Serrada již měl zhruba pětinásobnou plochu, než kompaktnější forty, stavěné jen o několik let dříve. Fort Gschwent již představoval spíše tvrz s jednotlivými objekty, propojenými podzemím. U fortu Lusern dokonce vznikly samostatné „pěchotní sruby“ s pancéřovými kopulemi.
Lusern, budovaný od roku 1908, patřil ke starším fortům s malou plochou, což se při bojích značně vymstilo. Ve stropě byla osazena kopule pro dva kulomety v kopuli a dvě pozorovací věže s kulomety. Obranu příkopů zajišťují kulomety a dva 6cm kanóny za pancéřovou deskou kaponiéry. (Ondřej Filip 2017)
Fort Sebastiano, který se začal stavět v roce 1910, měl výrazně větší plochu. Ve stropech byly tři kopule pro dvojice kulometů a kulomet v pozorovací věži, silná byla i výzbroj v pancéřových deskách. Dělostřelecké věže byly umístěny dál od sebe, aby netvořily tak snadný cíl. (Ondřej Filip 2017)
Forty byly vybaveny nejmodernějšími pancéřovými prvky, tedy věžemi pro 10 cm houfnice vz. 09, otočnými věžemi pro pozorování a těžký kulomet, pozorovacími zvony a především masivními pancéřovými kopulemi a polokopulemi pro dva těžké kulomety. Takticky bylo opevnění rozděleno do dvou uzávěrů: Folgaria s forty Serrada, Sommo a Sebastiano a Lavarone s forty Gschwent, Lusern, Verle a pozorovatelnou Vezzena. Jako protiváhu zdějších opevnění vybudovali Italové na Planině sedmi obcí uzávěr Agno – Assa s pancéřovými forty.
Příklady kopulí pro dva těžké kulomety. Vlevo je standardní kopule o síle 20 cm z oceli P2. Tato odolnost byla použita u všech objektů uzávěrů Folgaria a Lavarone, jednotlivé kopule se však lišily úhlem střílen a umístěním do stropu (při plném zapuštění měly slabší zadní stěnu. Vpravo je pro srovnání slabší kopule o síle 10 cm, který měla být používána především při modernizaci starších objektů. (Ondřej Filip 2017)
Nejdůležitějšími a nejvýkonnějšími pevnostními zbraněmi v oblasti byly věže pro 10cm houfnice M.9, osazené v počtu 20 kusů. Dostřel houfnice činil 7,3 km. Vysokou odolnost zajišťoval systém otáčení, při kterém se vrchlík nadzvedl, pootočil do jedné z 24 poloh, kde byl spuštěn a uzamčen. V této poloze měly kanóny odměr 15°, aniž by bylo nutné otáčet věží, což je naprostý unikát. Jelikož celá váha vrchlíku ležela na předpancíři a nebyl nijak spojen s mechanismy věže, při zásahu nehrozilo poškození interiéru. 1 – plechový kryt hlavně, 2 – zařízení pro nadzvedávání vrchlíku, 3 – stojany s pohotovostní zásobou munice, 4 – otočné „podium“ pro obsluhu s hlavním ložiskem, 5 – pancéřový strop přístupové chodby. Ondřej Filip 2017
Přehled výzbroje všech stálých objektů. V průměru disponoval jeden fort 17 moderními těžkými kulomety, z toho naprostou většinou pod pancířem. Hlavní výzbroj tvořilo 21 otočných věží a šest děl v polokopulích. (Ondřej Filip 2017)
Do vypuknutí bojů v květnu 1915 byly všechny pevnostní objekty dokončeny a vyzbrojeny. Ostřelování objektů začalo 24. května, přičemž nejsilněji byly ostřelovány objekty uzávěru Lavarone, především forty Lusern a Verle a pozorovatelna Vezzena, proti nimž byly podniknuty i pěchotní útoky. Například na fort Lusern dopadlo přes 12000 granátů různých ráží. Ačkoli byly silně poškozeny a došlo i ke zničení některých pancéřových prvků, nebyly vyřazeny z boje.
Forty uzávěru Folgaria ležely dál od fronty, která se ustálila na předsunuté obranné linii. Po úspěšné rakousko-uherské ofenzívě v květnu 1916 se celá fronta v oblasti posunula a forty se až do konce války neocitly v přímém ohrožení. Během bojů byly objekty vylepšovány především ražením podzemních chodeb, po zahnání Italů na nich proběhly rozsáhlé opravy.
Meziválečný snímek zabořeného předpancíře dělostřelecké věže. Značná výška a vybrání pro vstupní chodbu až ve spodní části naznačuje, že by se mělo jednat o část modernizované věže z fortu Valmorbia, které sem byly převezeny během války.
Po válce se celá oblast octla v italských rukou. Katastrofální následky měl pro forty hlad po oceli, vyvolaný surovinovou krizí Itálie před druhou světovou válkou, neboť trhání všech kovových součástí zdevastovalo objekty nesrovnatelně hůře, než nejtěžší dělostřelecké bombardování. Stropy a stěny proděravělo trhání hojně používaných pancéřových prvků. Trhání ocelových traverz, které tvořily spodní vrstvu stropů, způsobilo zavalení interiérů sutí.
Řezání kopule pravého objektu blízké obrany v roce 1940. Je dobře vidět mohutnost pancíře.
Zhodnocení pevnostních objektů
Po technické stránce obstály rakousko-uherské objekty mnohem lépe, než jejich italské protějšky. Konstrukce jejich stropů a čelních stěn byla testována palbou 24cm moždířů, což byly v době zahájení výstavby nejvýkonnější obléhací zbraně rakousko-uherské armády. To se jevilo jako dostatečné, neboť Italové měli na začátku války jen houfnice a moždíře do ráže 21 cm. Do srpna 1915 je však dokázali doplnit řadou starých zbraní, stažených z pobřežního opevnění a postupně zařazovali i 30,5cm houfnice, byť z větší části na improvizovaných lafetách.
Největší procento zásahů připadalo na granáty ráže 28 cm, které by jednotlivě nepředstavovaly zásadní nebezpečí, po stovkách zásahů však docházelo k podstatnému oslabení celé struktury stropů a následně k průstřelům, a to především u chodeb a poteren s klenutými stropy, nezpevněných ocelovými nosníky. Nebezpečnější byly 30,5cm granáty, které měly zhruba dvojnásobný účinek, než granáty ráže 28 cm. Díky dobré konstrukci ale ani při průstřelech nedošlo k závažným explozím uskladněné dělostřelecké munice či velkému požáru. V důsledku ročního ostřelování ztratily posádky sedmi pevnostních objektů jen několik desítek mužů. Míra poškození jednotlivých objektů byla dána nejen intenzitou ostřelování, ale do značné míry i plochou, na které byly rozptýleny.(2)
Příklady účinku granátů ráže 30,5 cm. 1 – exploze v oslabené čelní stěně způsobuje pád kopule, v místnosti vytrhává část klenby; 2 – narušený strop o síle 2,5 m je téměř proražen, ale fatálním následkům zabránily traverzy; 3 – slabší klenutý strop je proražen; 4 – granáty pronikají méně odolným předpancířem i poškozeným stropem pod ním, vrchlík věže odolává. (Ondřej Filip 2017)
Nadporučík Perschitz, velitel fortu Gschwent, pózuje s ostatními důstojníky v místnosti, zasažené 30,5 cm granátem. Masivní traverzy profilu I40 se silně prohnuly, ale zabránily prolomení stropu.
Legovaná ocel P2, z níž byly vyrobeny vrchlíky věží, kopule a většina desek, prokázala své kvality, především vynikající elasticitu. Dokázala zastavit i 30,5cm granáty, které pronikly většinou tloušťky pancíře, bohužel některé pancéřové prvky vyřadilo úplné zničení betonových konstrukcí, v nichž byly osazeny. Konstrukce dělostřeleckých věží, které během palby zcela ležely na předpancíři, umožňovala přežít těžké zásahy bez poškození mechanismů, jejich velkou slabinou však byly předpancíře, vyrobené z méně kvalitního materiálu P0 a nedostatečně zapuštěné do betonu. Následkem toho je prorážely nejen 30,5cm granáty italských houfnic, ale dokonce i podstatně lehčí 28cm granáty ze starých pobřežních moždířů, v některých případech došlo po poškození stropů i k průrazům pod předpancíři. Horším škodám zabránilo především rychlé zalití prostorů pod předpancíři betonem, z vnitřní strany jištěným hustě narovnanými ocelovými traverzami, jakož i neustálé opravy stropů.
Granát ráže 30,5 cm se po zásahu věže M.9 fortu Gschwent zabořil do hloubky 19 cm, díky kvalitnímu pancíři a promyšlené konstrukci zůstala věž bojeschopná.
Velitel dělostřelectva uzávěru Lavarone, major Jelínek, u granátu ráže 30,5 cm, který dopadl v týlu fortu Verle. Munice, určená původně především proti pancéřovým lodím, se pro ostřelování fortů dobře hodila.
Pozorovatelna Vezzena
Třípodlažní stavba na ostrém vrcholu hory o nadmořské výšce 1 908 metrů tvoří její pomyslnou špičku. V týlu padá do údolí téměř svislá stěna o výšce více než kilometr, z čelní strany je sice strmý, nicméně schůdný svah, který bránily dvě kopule, kulomet v pozorovací věži a kulomet v „hangardu“. Posádku mělo tvořit 46 mužů s velkou zásobou munice a potravin. Chyběl však agregát i zdroj vody, které měly řešit přípojky z fortu Verle, samozřejmě zničené hned na začátku bojů.
Půdorys pozorovatelny v původní podobě a po přestavbě, vynucené poškozeními v boji. Parapety pro střelce a hangard zcela zmizely, pravá kopule a otočná věž pro pozorování a kulomet musely být osazeny o několik metrů níže. Ve skalní stěně vznikl podzemní systém, napojený schodištěm na prostor před vchodem do objektu. (Ondřej Filip 2017)
V květnu 1915 byla Vezzena ostřelována věžovými kanóny italského fortu Monte Verena a těžkými moždíři, ale bez velkých následků. Granáty, které přelétly strop, padaly daleko do údolí, což si vynutilo rychlou evakuaci civilistů z několika vesnic. V noci na 30. května poprvé zaútočila horská pěchota, ale útok ztroskotal v pásu překážek. Zastaven byl i silný útok mezi pozorovatelnou a fortem Verle. Od poloviny srpna srpna ostřelovaly objekt 30,5cm houfnice, byl zničen „hangard“(3) a jeden z kulometů pravé pancéřová kopule. Několik granátů prostřelilo strop a byla zničena telefonní ústřednu a padli tři muži. Poté se obě kopule vyvalily ze stropu a posádka horečně razila podzemní prostory ve skalní stěně za pozorovatelnou. Na konci září se zřítila i pozorovací věž. Celkem objekt a nejbližší okolí zasáhly přes dvě tisícovky těžkých granátů ráží 21 až 30,5 cm a přes
čtyři tisíce granátů do ráže 14,9 cm.
Palbou poškozená pozorovatelna s viditelným pásem protipěchotních překážek. V popředí je cesta ke kavernám, budovaným pod objektem.
Když se situace na začátku roku 1916 uklidnila, byly práce na podzemí urychleny a při zahájení ofenzivy v květnu 1916 zde bylo umístěno 28 dělostřeleckých pozorovatelů. Po zahnání Italů začaly intenzivní rekonstrukční práce, které značně změnily vzhled stropu
Začátek oprav po rakouské ofenzivě. Pozorovací věž je vytržená i s předpancířem, levou kopuli zachránily kotvící tyče a proto mohla být ponechána na původním místě, zatímco levá (mimo záběr) se zřítila a musela být osazena o patro níž.
Pancéřová kopule pro dva kulomety se sektorem palby 180°. Tato verze s vrchlíkem, zapuštěným do stropu (Haube in Deckenflucht) byla použita na pozorovatelně Vezzena a fortu Serrada. Vážila 17,3 t, klasické kopule s vyčnívajícím vrchlíkem vážily 18,3 t. (Ondřej Filip 2017)
K pozorovatelně vede cesta kolem fortu Verle a dál je možné jít po původní přístupové komunikaci, nebo strmě stoupající, zato však podstatně kratší pěšině. Cestou si můžete všimnout několika kaveren, těsně před pozorovatelnou vede římsa k velkým kavernám, který končí až pod ní, ale pohyb po římse je nebezpečný. Ještě více než boje poškodilo pozorovatelnu trhání pancéřových prvků, při nedávné „rekonstrukci“ byla bohužel vylepšena nehezkými přístavbami a většina interiérů byla uzavřena.
Řez dvěma verzemi věží pro pozorování a kulomet. Vlevo je běžná verze s depresí střílny 20°, vpravo speciální verze s depresí 35°. Takto vysoká deprese je pouze v části obvodu, kde je také prodloužený předpancíř. V levé věži je pro lepší představu zakreslen i pozorovací průzor s dalekohledem, který se ve skutečnosti nachází před rovinou řezu. (Ondřej Filip 2017)
Skalnatý vrchol s pozorovatelnou. Svah vpravo pokrývají úlomky betonu ze stropu objektu.
|
Skalní římsa, vedoucí ke vchodům do všech kaveren.
|
Skála na křídle pozorovatelny je upravena jako pokračování týlové stěny.
|
Uprostřed je otvor po pancéřovém sponsonu, vlevo nahoře po speciální pozorovací desce.
|
Při opravách byl beton armován vším, co přišlo pod ruku, především překážkovými kolíky.
|
Pohled do týlu výmluvně ilustruje vyhlídky starších fortů v případě, že by Italové planinu Lavarone dobyli.
|
Fort Verle
Fort měl silnou výzbroj – čtyři věže pro 10cm houfnice, dvě polokopule pro 8cm kanóny, tři kulometné kopule a tři desky pro dvojice kulometů, obranu zesiloval ještě kulomet v pozorovací věži. Unikátní kaponiéra měla pancéřový sponson pro dva kulomety, umístěný mezi deskami pro 6cm kanóny v kaponiéře.
Nahoře je plán fortu v roce 1914 s palebnými sektory kulometů a 8cm kanónů v traditoru. Dole plán po velkých opravách v roce 1916. Přibyly podzemní chodby a byl zcela přestavěn objekt blízké obrany na levém křídle. Levá houfnicové věž č. IV je zničená. Není jisté, zda byly v traditoru oba kanóny. (Ondřej Filip 2023)
Kromě obrany průsmyku a palby do údolí měl fort poskytovat palebnou podporu pozorovatelně Vezzena. Ležel však přímo naproti italskému fortu Monte Verena a palba na něj tak mohla být snadno korigována. Již první den ostřelování prorazil 28cm granát předpancíř houfnicové věž, v níž zahynuli dva muži a tvrdá palba pokračovala. Demoralizovaný velitel fortu Giebermann nařídil částečnou evakuaci fortu, po níž zůstalo jen 44 dobrovolníků. Posádka se vrátila až po jmenování nového schopného velitele.
Snímek šíjové kaponiéry ilustruje kompaktnost moderních rakousko-uherských fortů a jejich bohaté vybavení pancéřovými prvky, světlomety a komunikačními zařízeními. Za nárožím vlevo je ještě další deska pro dva kulomety, vpravo nahoře velké polokopule pro 8 cm kanóny.
Již 27. května dostala přímý zásah věž IV a poté zásah do předpancíře zablokoval otáčení věže I, takže proti italskému útoku 30. května zasahovaly jen dvě věže. Následně se však podařilo obě věže opravit. V polovině srpna začaly na fort pálit dvě 30,5cm houfnice a hned první den prostřelily předpancíř věže III a o něco později stejně dopadla i věž II, zatímco ve věži IV zasáhl granát přímo spoj mezi vrchlíkem a předpancířem, přičemž následná exploze vymrštila vrchlík z šachty.. Kuriozitou byl náhodný zásah do hlavně 8cm kanónu v traditoru, nejhorším momentem pak průstřel stropu, který zasáhl skupinu vojáků, provádějících opravy a tři z nich zabil. Během 24. srpna odrazila posádka útok pěchoty, ale situace byla nebezpečná, protože příkopy byly zavalené.
Nahoře je fort po prvním ostřelování 28cm moždíři, které jej pouze lehce poškodily. Dole po ostřelování ostřelování 30,5cm houfnicemi od srpna do září 1915. Dělostřelecká věž i kopule v levé části snímku zůstaly na místě, stejně jako pozorovací věž vpravo. Levý objekt pro blízkou obranu je však zcela zničený a kopule pro čelní (1) i pro boční palbu (2) leží převrácené na záhozu. Pancéřový prvek pro světlomet (3) zcela zmizel. Boční stěna kasáren (4) je odhalená a právě do tohoto místa bude během oprav přesunuta jedna z kopulí.
Betonové části fortu nakonec zasáhlo více než 1 800 těžkých granátů ráží 21 cm, 28 cm a 30,5 cm, výsledkem však bylo pouze 16 průrazů stropu. Pancéřové prvky dostaly 55 zásahů, z toho 28 inkasovaly věže, došlo sice k pěti průstřelům předpancířů, ale k žádnému průrazu vrchlíku. Během pěti měsíců finančně a logisticky náročné italské kanonády padlo jen třináct mužů.
Na podzim 1915 byl zahájen přesun bojeschopných zbraní do polních baterií(4) a rozsáhlé opravy fortu. Některé prostory byly výrazně sníženy novou vrstvou betonu na ocelových profilech, nad traditor byla nalita metrová vrstva betonu a byla vyražena podzemní chodba z kasáren do dělostřeleckého traktu, která měla nahradit těžce poškozenou poternu. Zároveň byla ražena i přístupová chodba do týlu. Opravy pancéřových prvků byly náročné a v květnu 1916 podporoval ofenzivu jen kanón v traditoru a jedna dělostřelecká věž. Po ofenzivě byly zprovozněny tři věže, neopravitelnou věž IV nahradila betonová maketa.
Oprava levého objektu byla radikální. Většina původních prostor byla zalita betonem, levá kopule byla osazena do týlu objektu, kam bylo přistavěno nové ucho. Pravá kopule byla přemístěna asi o 30 metrů do nároží kasáren. Nové objekty byly masivnější a před kopulemi byly zabetonována vrstva traverz. (Ondřej Filip 2017)
Fort leží nedalako velkých parkovišť v průsmyku Vezzena. Bohužel patří mezi nejvíce zničené, nicméně týlová stěna kasárenského traktu s poničeným traditorem vypadá impozantně. Do interiéru se zřejmě dá dostat, i když jsou okna nově zakrytá mřížemi ale přes sutiny se stejně daleko nedostanete. Naprosto zničená je kaponiéra, levý objekt pro kulometné kopule a celý bateriový trakt. Ze stropu je pěkný výhled na hřeben s pozorovatelnou Vezzena a na kráterové pole, které výmluvně ilustruje intenzitu italského ostřelování.
Fort Verle je příkladem kvalitního vybavení světlomety. Světle zelnou jsou vyznačeny sektory světlometů o průměru 35 cm, která osvětlovaly cíle v mezipolí fortů dělostřelectvu. Vlevo je světlomet v pancéřové kasematě, vpravo ve střílně s hlavním úkolem osvětlovat cíle pro kanóny v traditoru. V šijové kaponiéře jsou ještě dva výsuvné světlomety o průměru 21 cm pro kulomety a v čelní kaponiéřy dva stejné světlomety pro ochranu příkopu. (Ondřej Filip 2023)
Šíjová kasárna jsou kvůli umístění ve svahu lomená.
|
Šíjová kaponiéra s vytrženými deskami pro kulomety. Uprostřed je roura pro signalizaci k pancéřové baterii Busa Grande.
|
Začátek jedné z podzemních chodeb, budovaných během války.
|
Zničená šachta věže. V pozadí stoupá hřeben k pozorovatelně Vezzena.
|
Fort Lusern
Fort byl vzhledem k vysunuté poloze velmi důležitý, ale také silně ohrožený. Kromě čtyř věží a traditoru měl fort poněkud slabší kulometnou výzbroj, tu však na pravém křídle doplňovalo osm kulometů v pancéřových prvcích blokhausů Viaz a Oberwiesen.
Vlevo je původní stav fortu, v němž chybělo spojení do čelní kaponiéry. Vpravo je stav po opravě v roce 1916 a výstavbě chodeb (vchod do týlu, poterna a protiminové chodby v čele, chodba ke zdroji vody vpravo). Funkční zůstala pouze dělostřelecká věž č. II, zatímco zbývající sloužily jako provizorní stanoviště pro kulomety (šedá čísla) a věž. č. III pro světlomet a jako východ na povrch náhradou za zničený hangard. Od listopadu 1916 zůstaly pouze kanóny v traditoru. (Ondřej Filip 2023)
Lusern se stal prvořadým cílem italského dělostřelectva včetně věžových kanónů fortů Monte Verena a Campolongo. Již 26. května prorazil těžký granát ráže 28 cm předpancíř věže III, v níž zahynul jeden muž, následujícího dne zablokoval přímý zásah otáčení věže II. Český velitel fortu Nebesář ztratil 28. května nervy a svévolně vyvěsil bílou vlajku, nechal poničit část zařízení a výzbroje a fort vyklidit. Málem došlo ke katastrofě, ale velení zasáhlo, Nebesář byl odvolán a postaven před válečný soud. První útok pěchoty 30. září pak posádka úspěšně odrazila.
Během června ostřelování polevilo a tak mohla být část zařízení opravena. Na strop byly umisťovány koše s kamením, prostor pod předpancíři věží byl zabetonován a probíhaly opravy stropu, práce však komplikovala italská palba.
Poškozená kasárna v prostoru hlavního vchodu. Nahoře jsou schody na strop a také zajímavě řešený nouzový přístup z okna po ocelových tyčích a kramlích.
Čelní kaponiéra. Dole je velká pancéřová deska pro dva 6cm kanóny M.10, zarovnaná pytli s pískem, vpravo od ní zřídka používaná betonová střílna pro kulomet. Nehoře zleva je pušková střílna, deska pro dva kulomety, střílna pro těžký kulomet a otvor pro světlomet o průměru 21 cm.
Oprava dvou levých dělostřeleckých věží. Ze stropu chybí metry materiálu a je nutné jej vybetonovat znovu. Zajímavé je otočení vstupní chodby a tedy i nižší části předpancíře směrem k nepříteli, což naznačuje, že nově byly vnitřní prostory strukturovány jinak. V pozadí je levá věž pro pozorování a kulomet.
Unikátní snímek poškozeného traditoru. Levá pozorovací věž je v pořádku. Plechová krabice vpravo je zřejmě obranné stanoviště se střílnou pro ochranu stěny.
Druhá fáze ostřelování začala 15. srpna a díky nasazení 30,5cm moždířů byla ihned vyřazena levá pozorovací věž houfnicová věž III utrpěla průstřel předpancíře, který ji vyřadil natrvalo. O několik dní později zasáhl 28cm granát pancéřová hangard, zničil světlomet a zabil dva muže. Silná italská hlídka se dostala až k fortu a snažila se zasáhnout střílnové otvory věží, zneškodnila je však palba traditoru fortu Verle.
Během 24. srpna dostal fort několik nebezpečných zásahů a následoval mohutný útok dvou horských brigád. Situace v polních opevněních mezi forty Lusern a Verle byla kritická, nakonec se však podařilo útočníky zastavit a poté, co jim palba pevnostních zbraní odřízla cestu zpět, byla část zdecimovaných italských jednotek zajata.
Do 15. října zasáhlo fort kolem tří tisíc těžkých granátů, ale zůstal bojeschopný, posádka však zažila krušné chvíle a mnoho mužů musela být evakuována z důvodu psychického vyčerpání. Po druhém ostřelování byly zbraně fortu přemístěny do polních postavení severně od fortu. Děla zůstala jen ve věži I, v traditoru a v horním patře kaponiéry, kde byl kanón nouzově instalován v kulometné střílně, protože příkop byl zavalený troskami. Během zimy a jara 1916 se podařilo opravit tři věže a vrátit do nich houfnice a bylo rozšiřováno podzemí.
Příklad pancéřové desky pro dva kulomety o síle 20 cm. Tato konkrétní varianta umožňovala výrazné vytočení vějíře směrem doprava. Podobný typ desky byl použit na pravém křídle kasáren fortu Lusern, aby mohl krýt celou stěnu šíjových kasáren. (Ondřej Filip 2017)
Třetí fáze ostřelování začala 9. dubna 1916 a během několika dnů byly vyřazeny všechny tři opravené věže, levá pozorovací věž a jediná kulometná kopule fortu. Z dělostřelectva zbyl jen traditor s 8cm kanóny. Po květnové ofenzivě začaly radikální opravy, při nichž byl strop zesílen na 3,5 metru a část prostor v horním podlaží byla zalita betonem. Podařilo se zprovoznit jen dělostřeleckou věž II a obě pozorovací věže, ostatní těžce poškozené věže sloužily jen jako pevná stanoviště kulometů a světlometu.
Konstrukce fortu přímo zasáhly dva a půl tisíce těžkých granátů, z toho 725 ráže 30,5 cm. Přibližně padesát zásahů těžkými děly dostaly pancíře, z toho dvacet dělostřelecké věže. Strop objektu prorazilo pouze 16 granátů a přímé ztráty posádky činily jen 23 mužů a fort zůstal oporou obrany, stále znovu a znovu opravovaný posádkou. Jeho zbraně vystřelily na útočníky přes 11 tisíc granátů ráže 10 cm a pět tisíc granátů ráže 8 cm.
Vyznačení všech průstřelů stropů a pancéřových prvků včetně počtu padlých. Dalších 40 těžkých granátů zasáhlo pancéřové prvky a zhruba 2500 těžkých granátů betonové konstrukce, aniž by je prorazily. (Ondřej Filip 2017)
K fortu pohodlně dojdete z velkého parkoviště u Malga Millegrobbe. Bohužel byl před několika lety zdevastován otřesnou plechovou nástavbou, která má naznačovat původní tvar. Monstrózní konstrukce zničila vzhled fortu a znepřístupnila celý interiér kromě traditoru. Z pravé strany se dá vylézt na strop, ale ani zde toho mnoho nezbylo. V roce 2007 jsme v ještě přístupných ruinách nenašli žádné vstupy do podzemí s výjimkou poterny do kaponiéry, z níž odbočuje protiminová štola.
Pravé nároží s šíjovou kaponiérou. Stav fortu v roce 2007 před „rekonstrukcí“.
|
Střílna na obranu vchodu, zbytek části s vchodem byl při „rekonstrukci“ znehodnocen.
|
Vnitřní střílny pro obranu vchodu. Nad nimi je dokorace v podobě schránky mořského živočicha.
|
Stejná ozdoba je i na vnější fasádě. Zajímavé je, že byla zřejmě přímo odlita do betonu.
|
Místnosti horního patra odkryté trháním traverz a následným vyčištěním na snímku z roku 2007. Tuto část již dnes neuvidíte.
|
Pozůstatky traditoru na levém křídle. Oproti dostupným plánům je vidět, že v nároží byl ponechán skalní blok.
|
Typizovaný vstup do kopule tvořila šikmá šachta pro žebřík. Rourami na bocích byly protaženy kotvící šrouby.
|
Pozůstatky malého blokhausu na křídle fortu, kryjícího cestu k blokhausům Viaz a Oberwiesen.
|
Blokhausy Viaz a Oberwiesen
V rakousko-uherském opevnění byly postaveny pouze čtyři samostatné objekty s pancéřovými kopulemi, z toho dva u fortu Lusern. Oba kryly jeho pravé křídlo a obsazovala je posádka fortu. Blokhaus Viaz se skládal z podzemní chodby a malého objektu pro kopuli, větší Oberwiesen disponoval kopulí, dvojicí desek pro kulomety, dvěma světlomety i ochrannými střílnami a lze jej přirovnat k pěchotním srubům z meziválečného období. Důležitým úkolem těchto objektů bylo i pozorování údolí Astico, které nebylo možné zajistit z fortu a udržování přímého optického spojení s forty Gschwent a Sebastiano. Během bojů nebyly objekty pro svůj malý rozměr nijak podstatněji zasaženy.
Levá deska pro dva kulomety blokhausu Oberwiesen. Vpravo je ochranná pušková střílna a velká střílna pro světlomet o průměru 35 cm.
Ke vstupu do Viazu vede pěšina od pravého nároží příkopu. Po průchodu štolou lze objektem vyjít na povrch. Lze si všimnout, jak byl objekt dovedně vkomponován do rostlé skály, které nahrazovala podstatnou část betonu.
Zhruba 150 metrů vzdálený Oberwiesen bohužel doplatil na vysoký počet pancéřových prvků, takže mu chybí celý strop a stěny kasemat. Přesto je jeho prohlídka zajímavá, neboť původní řešení je dobře patrné a dochovala se střední část, do níž byl integrován skalní blok i vstupní chodba se střílnou na její obranu.
Blokhaus Oberwiesen byl klíčovým místem pro komunikaci fortu Lusern, neboť kvůli terénu bylo nutné umístit sem optickou signalizaci k fortům Gschwent a Sebastiano. Jeho šest kulometů pod pancířem zajišťovalo kruhovou obranu. Kopule byla v obvyklejšěí verzi s vyčnívajícím vrchlíkem (überragender Haube) o váze 18,2 t. (Ondřej Filip 2023)
Zářez se vstupem do přístupové chodby blokhausu Viaz. (RH)
|
Chodba je pouze vylámaná ve skále, beton začíná až pod objektem.
|
Pozůstatky objektu s vytrženou kopulí a východem na povrch.
|
Pravá střelecká místnost, která zároveň sloužila jako ubikace mužstva. Po desce zbyl jen volný prostor.
|
Stěna pravé místnost s otvory optické signalizace k fortům Gschwent a Sebastiano.
|
Vstupní chodba s ochrannou střílnou.
|
Stanice optické signalizace Monte Rust
Plánovaný pancéřový fort na hoře Monte Rust (1282 m) byl zrušen po rozhodnutí o posunutí linie blíže k hranicím. Místo však bylo klíčové pro optické spojení a proto zde byla v letech 1910-11 postavena hlavní stanice, umožňující přímé spojení se třemi forty, pozorovatelnou Vezzena a třemi dalšími lokalitami. Posádka dvaceti spojařů měla k dispozici betonovou budovu s dřevěnou střechou, která postrádala jakoukoli odolnost, nicméně byla dobře ukryta za skalní věží. Ochranu posádky zajišťovaly zákopy s poternami a podzemní úkryt v kaverně. Během války Italové stanici neostřelovali a proto byla považována za příjemné místo ke službě.
Druhá hlavní stanice optické signalizace, sloužící primárně pro potřeby dělostřelectva, vznikla na hoře Monte Cornetto ve výšce 2060 m, do dnešní doby se však nedochovala.
Půdorys fortu s rourami pro signalizaci směrem k plánovanému fortu Carbonare (1), blokhausům Fricca (2) a Maranza (3), pozorovatelně Vezzena (4) a fortům Lusern (5), Gschwent (6) a Sebastiano (7). (Ondřej Filip 2023)
Zaparkovat lze u supermarketu v obci Chiesa nebo na parkovištích za ním a během čtvrt hodiny dojít k objektu. Ten je vyčištěný a přístupné jsou i poterny v čele, velké kaverny pod fortem jsou však důkladně zamřížované.
Kaverny ve skalní věži. Nad hranou vyčnívá okraj stropu stanice optické signalizace.
|
Týl objektu s vchodem. Vlevo jsou dvě dvojice rour pro signalizaci.
|
Celý interiér na jednom záběru. Ve střední příčce jsou vidět komínové průduchy.
|
Roury pro signalizaci k plánovanému fortu Carbonare a blokhausu Fricca. Větší otvor sloužil pro signální světlomet, menší pro dalekohled.
|
Roury v čelní stěně k fortům Gschwent a Lusern a za nimi k pozorovatelně Vezzena.
|
Na čelní roury k fortům navazovaly pět metrů dlouhé kanály, procházející skrz skálu.
|
Telefonní a telegrafická centrála Virti
Objekt hlavní komunikační ústředny vznikl ve skalní rozsedlině zhruba kilometr severně od stanice na Monte Rust, s níž byl spojen telefonickým vedením. Skládal se ze tří rozměrných podzemních sálů a neodolného objektu, chráněného skalami, v němž zřejmě probíhaly porady velení. K centrále je to jen několik set metrů od hlavní silnice, objekt je volně přístupný a udržovaný.
Vstupy všech tří sálů ústí do zářezu ve skále.
|
Interiér jednoho ze sálů. Pokud by nějaký granát dopadl do zářezu, mělo by to katastrofální následky.
|
Z baráku na konci zářezu zbyly jen betonové obvodové stěny.
|
Fort Gschwent
Fort měl zcela specifickou konstrukci, danou jeho umístěním na konci skalního výběžku nad hlubokým údolím, půl kilometru od italských hranic. Hrozilo jeho ostřelování z mnoha úhlů a tak se uvažovalo o zřízení podzemních kasáren, nakonec ale byla zvolena klasická koncepce s třípodlažní betonovou stavbou. V bočních objektech i v kaponiéře byly ubytovací prostory a tak mohla být kasárna menší, než u ostatních fortů.
Fort má na obou křídlech silně vyzbrojené objekty s pancéřovými kopulemi. Jako jediný neměl otočnou pozorovací věž. (Ondřej Filip 2023)
Kromě dvou standardních věží M.9 měl fort i prototypovou věž M.6, převezenou po zkouškách na polygonu Felixdorf u Vídně. Moderně koncipované objekty blízké obrany se značně podobaly pěchotním srubům pozdějších meziválečných opevnění. Každý z nich měl atypickou kopuli s dvojicí střílen pro pozorování a kulomet a s pozorovacím průzorem.
Kasárna se šíjovou kaponiérou a pravý objekt blízké obrany. V levé části stropu je vidět probíhající zesilování. Věže jsou těsně za hranou a nejsou vidět.
Standardní věže M.9 a mezi nimi pokusná věž M.6, která se na první pohled liší plošším vrchlíkem.
I když byl fort ostřelován věžemi fortů Monte Verena a Campolongo a 28cm moždíři, díky rozprostření objektů přežil bez větších poškození s výjimkou nešťastného zásahu šíjové kaponiéry, v níž bylo zraněno pět mužů. Fort byl úspěšný v protibaterijní palbě a dočasně umlčel těžkou baterii Forcella Molon.
Posádka přesunula houfnice z věží do baterie severně od fortu a dokázala položit na strop kasáren metrovou vrstvu betonu, takže za celou dobu nedošlo k žádnému průstřelu. V roce 1916 byly houfnice přemístěny zpět a Italové se rozhodli je vyřadit. V polovině dubna byl prostřelen předpancíř věže II a zasažena věž III. která však vydržela. Zasažena byla i kaponiéra v příkopu a šíjová kaponiéra, což si vyžádalo ztráty na životech.
Celkově zasáhlo fort kolem dvou tisíc 28cm a stovky 30,5cm granátů, výsledky však byly slabé, neboť procento přímých zásahů bylo nízké.
Pravý objekt blízké obrany s méně odolnou deskou, určenou pro palbu dvou kulometů do týla a s výsuvným světlometem.
Fort je jako jediný zpřístupněn jako muzeum, přičemž prohlídka celého interiéru i povrchu je možná bez průvodce. Parkoviště je u hlavní silnice, těsně vedle odbočky ke kempu Belvedere. Kasárenský trakt je perfektně opravený, bohužel všechny pancéřové prvky jsou vytrhané. Oba objekty pro blízkou obranu byly kdysi opraveny, aktuálně však byly poškozeny nevhodnou rekonstrukcí, při níž byla dokonce zničena poměrně zdařilá betonová maketa unikátního zvonu pro pozorování a kulomety. Vnitřní expozice je kvalitní, s velkým množstvím archivních fotografií a map. Všechny tři dělostřelecké věže (krajní vz. 09 a prostřední vz. 06) jsou nahrazeny betonovými maketami, které naštěstí přežily poslední „rekonstrukci“.
Kasárna a pravý objekt blízké obrany. Fort je dobře chráněn prudkými svahy.
|
Šíjová kasárna se dochovala v perfektním stavu, až na vytrženou desku na opačné straně kaponiéry.
|
Šíjová kaponiéra má dřevem obložené puškové střílny. Nad střílnami jsou dvě stanoviště optické signalizace.
|
Pravý objekt blízké obrany s nepovedenou „maketou“ desky. Ve skutečnosti zde byla malá deska s obloukovým stropem.
|
Levý objekt blízké obrany. Betonový nos vlevo kryje dráhu pro velký světlomet o průměru 90 cm.
|
Čelní kaponiéra s vytrhanými deskami. Celý příkop je pouze vylámán ve skále.
|
Makety věží bateriového traktu. Prostřední je zhotovena chybně, měla být podstatně nižší, neboť zde byla osazena věž M.6.
|
Křižovatka chodeb k čelním objektům se speciálními deskami s deprecí 60°. Po vytržení desek z objektů nic nezbylo.
|
Fort Sebastiano
Fort se původně jmenoval Cherle, ale kvůli nebezpečí záměny s fortem Verle při telefonické či telegrafické komunikaci byl přejmenován. Vzhledem k umístění v rovinatém terénu náhorní plošiny měl silnou protipěchotní obranu (tři kopule, pozorovací věž s kulometem, pět desek pro dvojice kulometů a deska pro dva 6cm kanóny v kaponiéře). Dělostřelecké věže byly umístěny ve větších rozestupech, než u předchozích fortů. Unikátem byl traditor na levém boku, vybavený nejmodernějšími polokopulemi pro 10cm houfnice M12.
Fort s dostavěným podzemím (světle modrá). Věže jsou rozmístěny na větší ploše než u fortů Lusern a Verle. Traditor pro 10 cm kanóny míří téměř čelně. (Ondřej Filip 2023)
Italové na tento úsek přímo nezaútočili a tak bylo ostřelování fortu méně intenzivní, i tak se jednalo o zhruba 3 400 granátů ráže 28 cm a přes deset tisíc granátů do ráže 14,9 cm. Nejhorší byl zásah pozorovací věže 17. srpna, který věž trvale zablokoval. Zásahy do předpancířů věží naštěstí do značné míry eliminovalo zabetonování prostoru pod nimi. Vrchlík věže II dostal přímý zásah 28cm granátem, který se zabořil do hloubky 19 centimetrů, ale k poškození interiéru ani mechanismů nedošlo. Jediný průstřel nastal po opakovaných zásazích v traditoru, ale nemělo to vážnější následky.
Pravá část kasáren s hlavním vstupem po ostřelování. Vpravo nahoře směrem od vchodu je vidět deska střílny pro 21 cm světlomet.
Pravá kopule pro dva kulomety s celkovým sektorem palby 180°. V pozadí je pozorovací věž a střílny traditoru pro dvě 10cm houfnice.
V obavě z dalšího ostřelování byla i zde zahájena výstavba nových podzemních prostor včetně přístupové chodby do týla, plánovaný přesun výzbroje do polních postavení nakonec nutný nebyl. Šest houfnic fort vypálilo na Italy přes dvacet tisíc granátů, z toho čtvrtinu během několika dnů na začátku ofenzívy v květnu 1916.
Tři z věží M.9. během oprav fortu. Levá věž je až za zády fotografa. Lomená struktura v popředí je parapet pro pěchotu. Věž v popředí má zcela odhalený předpancíř a je připravená pro betonáž nového stropu. V pozadí je vidět strop čelní kaponiéry.
Fort leží nedaleko stejnojmenného hotelu, kde se dá zaparkovat. Chodby uvnitř fortu jsou částečně vyčištěné a na povrchu se nachází informační tabule. Bateriový trakt je v poněkud lepším stavu, než na některých podobných objektech, takže si lze prohlédnout šachty čtyř věží M.9. Bez problémů se dá dostat i do dodatečně postavených podzemních prostor s několika sály, místy je však několik centimetrů vody. Čelní podvojná kaponiéra je úplně zničená, z horního podlaží pravého křídla kasárenského traktu, kde se nacházela kulometná polokopule a unikátní pancéřové kasematy pro 10 cm houfnice nezbylo nic. Vstup do podzemní chodby, vedoucí do týlu, jsme nenašli.
Čelní kaponiéra s deskami pro dva kulomety a dva 6cm kasematní kanóny M.10. Kulomety mají palebný sektor 100°, mírně vyosený doprava, kanóny mohly mít různý odměr, v tomto případě je to 95°. Ačkoli šlo o moderní kanóny, jejich použití bylo motivováno zastaralou představou o nepříteli, budujícím skrz příkop kryté cesty ze zeminy a dřeva, které by nedokázaly ničit kulomety. (Ondřej Filip 2023)
Pravá část kasáren. Vpravo nahoře byla deska pro dva kulomety a za ní traditor.
|
Levá část kasáren se střílnami pro blízkou obranu.
|
Střílny pro obranu hlavního vchodu s typickým dřevěným obložením.
|
Bok bateriového traktu. Vpravo byla kasemata s deskou pro kulomety, uprostřed stanoviště pro signalizaci k fortům Lusern a Gschwent.
|
Trosky čelní kaponiéry, který doplatila na existenci velkých pancéřových prvků.
|
Jedna z podzemních chodeb, dostavěných během války.
|
Fort Sommo
Jako jediný nebyl označován jako hlavní fort (Werk), ale pouze mezilehlý fort (Zwischenwerk), přičemž šlo o koncepčně nejmodernější dokončený rakousko-uherský objekt. Jeho dvě věže pro houfnice M.9 měly být umístěny do oddělených objektů, ale z úsporných důvodů nakonec byly zabudovány do kasárenského objektu, který byl spojen podzemními chodbami se všemi objekty pro blízkou obranu. Kromě kopulí disponovaly i třemi pancéřovými stanovišti hangard pro kulomety a světlomety.
Povrch fortu Sommo byl perfektně kryt kulomety pod pancířem. Na rozdíl od starších fortů nemá ani jedna ze tří dvoustřílnových kopulí střílny pro stejný směr palby a navíc jsou použity čtyři jednostřílnové kopule a hned tři hangardy s kulomety, které se uchycovaly do otevřeného postavení. Doleva vede nedokončená štola nového vchodu. (Ondřej Filip 2023)
Posádku tvořily necelé dvě stovky mužů. Fort byl postřelován od května 1915, určitým nebezpečím byly jen 28cm moždíře, avšak díky rozprostření fortu zasáhlo se sedmi stovek těžkých granátů samotné objekty jen 49. Nejhorší byl zásah 30. srpna, kdy 28cm granát probil předpancíř otočné pozorovací věže a zůstal v něm vězet. Sice neexplodoval, ale odštěpky pancíře zabily telefonistu a vážně zranily pozorovatele.
Problémem bylo ostřelování týlové stěny kasáren po obsazení hory, kvůli kterému musela posádka ucpat okna pytli s pískem a začít budovat 400 metrů dlouhou přístupovou chodbu. Během války vypálily dvě věže fortu přes 12 tisíc granátů, což je nejvyšší výkon na jednu hlaveň ze všech fortů v oblasti.
Poškozená kasárna s nouzově zřízenou ochranou. Vlevo nahoře je levá dělostřelecká věž, vedle ní kulometná kopule a ve středu snímku pozorovací věž.
Detail šíjové kaponiéry v levé části kasáren s dobře viditelnými střílnami kopule, jejíž palebný sektor pokrýval celý týl a velkou část levého křídla fortu. Vchod je chráněn betonovou zdí, kamennou rovnaninou a provizorní střechou z klád.
Pro přístup máte na výběr několik parkovišť u průsmyku Coe, nejmenší převýšení je z parkoviště u restaurace Camini. Kasárenský trakt je v dobrém stavu a v poslední době byl citlivě rekonstruován doplnění části ocelových traverz na stropy. Podzemí je čisté a kompletně průchodné včetně štoly do tála, která však končí slepě. Nejzajímavější je největší a nejníže položený objekt, který měl kromě pancéřových kopulí též desku pro dva těžké kulomety.
Šíjová kasárna patří mezi nejmenší, astále však jde o mohutnou třípodlažní stavbu o půdorysu 53 x 12 metrů.
|
Detail šíjové kaponiéry, nad níž byla původně umístěna kopule.
|
Pravé křídlo s větším objektem Sattel Front (vlevo) a Sattel Kehle pro jednu kopuli.
|
Objekt Sattel Front s otvory po dvoustřílnové kopuli, hangardu a jednostřílnové kopuli.
|
Horní část objektu Rücken Links nad pancéřovou deskou. Za hranou směrem doprava pokračuje sešikmená část s kopulemi
|
Stanice objektu Rücken Links pro signalizaci k ústředně Monte Cornetto. Vlevo byl rozvadeč světlometu.
|
Poterna typického vejčitého průřezu.
|
Fort Serrada
Fort patřil mezi modernější, s výraznějším rozčleněním a velkou plochou. Nejvýše byl umístěn velký objekt kasáren, v němž byly dvě věže a v jeho nárožích obrovské pancéřové kopule, z nichž levá byla vybavena třemi kulomety a světlometem a pravá měla ještě o kulomet více. Mezi kasárnami a čelní kaponiérou byl výrazný výškový rozdíl.
Ačkoli má zhruba stejnou výzbroj, zaujímá Serrada několikanásobně větší plochu než Lusern či Verle. Věže jsou navíc rozmístěny do dvou padesát metrů vzdálených objektů. Světle modrou je vyznačeno dodatečně budované podzemí. Na křídlech kasáren jsou unikátní vícedílné pancéřové prvky pro kulomety a světlomety. (Ondřej Filip 2023)
Italské 28cm moždíře vypálily na fort zhruba pět tisíc granátů, ale výsledky nebyly valné. Došlo k 28 zásahům do pancířů včetně průstřelu předpancíře věže I a zásahu do vrchlíku věže II. V prvním případě však granát neexplodoval a ve druhém se zabořil jen do hloubky 11 centimetrů, takže věže zůstaly plně bojeschopné. Posádka si pomohla trikem, když z plechových stříšek, chránících v době míru dělostřelecké věže před povětrnostními vlivy, vytvořila klamnou baterii a ačkoli měli Italové velmi přesné informace, nechali se nachytat a atrapy po dva týdny ostřelovali.
Levé křídlo kasáren s obrovskou třídílnou kopulí pro tři kulomety a světlomet. Pod kopulí jsou kulaté otvory pro optickou signalizaci k sousednímu fortu Sommo a komunikační centrále na hoře Monte Cornetto. Na střeše chybí oplechování a komíny jsou poškozené, zatímco beton nepoškozený, takže se zřejmě jedná o snímek z doby po provedení celkové opravy.
Spojovací poterna byla poškozena dvanácti zásahy a posádka začala hloubit podzemní chodbu z kasáren do kaponiéry, na níž navázala dlouhá chodba do pozorovacích a kulometných objektů ve srázu pod fortem. Věže fortu na oplátku vypálily přes dvacet tisíc granátů na italské pozice. V meziválečném období posloužil fort pro testy odolnosti betonu a pancéřových prvků, které předcházely výstavbě Alpského valu. Při nich byla mimo jiné použita německá 30,5cm houfnice L/17.
Rakouský císař Karel I při inspekci opevnění v roce 1917. Mohutná věž M.9. je opatřena kamuflážními skvrnami, hlaveň a průzor pro optiku jsou uzavřeny v plechové krabici, která je chrání před atmosférickými vlivy. Přes předpancíř je natažen plech proti srážkám.
Stejná skupina u otočné pozorovací věže. V popředí je průzor pro dalekohled, plechová nástavba na levé straně kryje střílnu pro kulomet.
Provizorní opravy stropu na levém křídle kasárenského traktu. O účinnosti pytlů s pískem či klád lze pochybovat, věž však přežila přímý zásah těžkým granátem, po němž ve vrchlíku zůstala velká prohlubeň. Betonový nálitek v pozadí kryje obrovskoý pancéřový prvek pro tři kolomety a světlomet.
K fortu snadno dojdete po značené cestě z parkoviště v průsmyku Coe. Objekty jsou v zoufalém stavu, neboť trhání traverz zlikvidovalo stropy a materiál zaplnil většinu interiéru. Hlavní chodby jsou nicméně vyčištěné. Zhruba 20 metrů od levého okraje kasáren je nenápadný vstup do poterny, která nahradila původní povrchovou spojnici s bateriovým blokem. Nachází se v místě, kde dvě podlaží fortu spojuje téměř zasypané točité schodiště a je nutné se do ní protáhnout mezi betonovými bloky. Pak už je chodba zcela nepoškozená a pokračuje k bateriovému bloku, pod objekt pro kopule a do kaponiéry. Zde je vstup do poměrně rozsáhlého válečného podzemí, které ústí do dvou improvizovaných kulometných objektů ve srázu před fortem.
Šíjová kasárna Na horní hraně v popředí byla třídílná kopule.
|
Pravý konec kasáren se stanicemi signalizace na Palon (v popředí), Monte Biaena a Monte Finonchio (vedle sebe za prvním oknem).
|
Trosky objektu pro dvě kopule a za nimi ruina čelní kaponiéry.
|
Dlouhé schodiště v dodatečně vybudovaném podzemí.
|
Jedna z kulometných střílen, k nimž podzemí vede.
|
Dvojice provizorních kulometných objektů hluboko ve svahu, k nimž vede podzemí.
|
Poznámky:
(1) Moderní předválečná forty měly šíjová kasárna. Hlavní výzbroj tvořily vždy věže pro houfnice M.9, umístěné na stropě kasáren nebo v odděleném bateriovém traktu. Některé z nich měly traditory s pancéřovými polokopulemi. Protipěchotní obranu většinou zajišťovaly příkopy s kaponiérami. Jako jediné v Evropě však disponovaly i četnými kopulemi, polokopulemi a deskami, které chránily kulomety a byly podstatně odolnější, než kulometné věže či věže s lehkými kanóny, používané v jiných zemích. Kvalitně byly chráněny i světlomety. Náklady na stavbu a vybavení fortů však byly enormně vysoké. Nejmodernější fort se čtyřmi dělostřeleckými věžemi a traditorem pro dva kanóny byl zhruba třikrát až čtyřikrát dražší než starší krakovský pancéřový fort se čtyřmi věžemi a čtyřmi kanóny v traditoru.
(2) Italové vypálili na sedm objektů uzávěrů přibližně 22 000 granátů ráže 28 a 30,5 cm, výsledky však klesaly úměrně tomu, jak byly jednotlivé betonové objekty a pancéřové prvky během vývoje rozptylovány po čím dál větší ploše. U fortu Verle zasáhlo betonové konstrukce více než 1800 těžkých granátů a pancéřové prvky 55 granátů. Ještě kompaktnější Lusern zasáhla většina vypálených střel a z nich plných 60 % způsobilo škody, když 2500 granátů zasáhlo betonové konstrukce a 50 pancíře. U rozlehlejších fortů Gschwent a Sebastiano zasáhlo betonové stavby a pancíře jen asi 40% granátů, které dopadly do prostoru fortů. U částečně rozprostřeného fortu Serrada mělo efekt jen 11 % granátů, které dopadly na jeho povrch. U silně rozprostřeného fortu Sommo o ploše několika hektarů mělo výsledek pouhých 5% zásahů, a to ještě většina z nich připadala na kasárna, coby dobře viditelný cíl o ploše zhruba 600 m2. Samostatné blokhausy Viaz a Oberwiesen se nepodařilo zasáhnout vůbec.
(3) „Hangard“ byla masivní pancéřová krabice o tloušťce stěn 20 cm se silnými dvířky, zapuštěná do stropu fortu. Sloužil jako východ pro pěchotu, byť s omezenou kapacitou, neboť bylo nutné šplhat po žebříku a vylézat malými dvířky. Na vnitřní straně dvířek mohl být připevněn výsuvný světlomet o průměru 21 cm, většina exemplářů obsahovala i výklenek pro uložení těžkého kulometu, pro nějž byl připraven úchyt na parapetu vedle pancíře. U hangardu pozorovatelny Vezzena kulomet pravděpodobně použit nebyl, zato jej měly všechny tři hangardy rozprostřeného fortu Sommo.
(4) Dvě funkční houfnice byly přemístěny do půlbaterie Malga de Cima Verle a poté, co dorazily náhradní díly pro obě poškozené zbraně, byla z nich vytvořena půlbaterie Cost’alta Nord. Z čelní kaponiéry byly demontovány čtyři 6cm kanóny, které kvůli zasypání příkopu ztratily význam a přemístěny do polního postavení Basson. Z traditoru byl demontován poškozený 8cm kanón a když v prosinci obdržel náhradní hlaveň, podařilo se jej zprovoznit a umístit do polního postavení. Přes zimu zůstal ve fortu, nyní sloužícím jako pouhý opěrný bod pěchoty, jen druhý z traditorových kanónů a několik kulometů, což umožnilo zredukovat posádku na zhruba padesát mužů. Nejambicióznější byl plán na instalaci 10cm věžových kanónů baterie Cost’alta do nejmodernějších věží M.14, které zůstaly u nedokončeného fortu Valmorbia. Přeprava nejtěžších rakouských pancířů byla velmi obtížná a i když byly v lednu do oblasti dopraveny předpancíře a poté jeden vrchlík, do finální lokality už kvůli nedostatečné kvalitě cest nedorazily.
Na prohlídku všech objektů budete potřebovat nejméně dva dny. Pokud byste měli málo času, doporučuji alespoň Sommo, Gschwent a pozorovatelnu Vezzena. V oblasti, která je přírodní rezervací, není dobré zkoušet spát v přírodě, ubytování je možné v kempech a díky tomu, že jde o lyžařskou oblast, je k dispozici mnoho hotelů. Kromě krásné přírody jsou pozitivem dobře značené turistické cesty a informační tabule u všech pevnostních objektů. Ačkoli jde o velké objekty, s výjimkou týlových stěn kasáren není mnoho k vidění a fotografování, protože jsou interiéry velmi poničené. V případě fortu Gschwent a především Lusern došlo mezi našimi návštěvami v letech 2007 a 2021 ke zhoršení jejich stavu v důsledku necitlivých „uměleckých“ rekonstrukcí. Z literatury doporučuji naši knihu, kde je uzávěru věnováno 33 stran a mnoho informací i v jiných kapitolách. Boje o jednotlivé forty jsou popsány několikanásobně podrobněji. Dále doporučuji pak špičkovou monografii Rolfa Hentzschela, která obsahuje velké množství plánů, map a archivních fotografií.
Stav: září 2021
foto: O. Filip 2007 a 2021, R. Hrabčák 2007 (RH)
Literatura:
Martin Dubánek, Ondřej Filip. Jan Pavel: Pevnosti v bojích Velké války – Východní fronta a Alpy, Mladá fronta, Praha 2017
Rolf Hentzschel: Festungkrieg im Hochgebirge, Athesia, Bolzano 2008
Ulrich Moesslang, Bunkeranlagen und Festungen vom ersten Weltkrieg in den Alpen
Giorgio Trevisan: La Fortificazioni Militare
Rudi Rolf: Festungsbauten der Monarchie, PRAK publishing, Middelburg 2011
Vladimír Kupka: Opevnění na planině sedmi obcí, ATM 1, 2 a 3/2007
Dobrý večer,
v oblasti jsem byl několikrát, poznámky z dopravní situace jsou z jara 2015:
1) Serrada: původní chodba co vede do podzemí v levé části je opravdu docela schovaná mezi bloky betonu. Našel jsem ji až na druhý pokus a jen díky tomuto webu. Dík! Ovšem je nádherná, manželka ocenila dokonalou čistotu a omítky co vypadají jakoby zedníci odešli včera. Je možné skrze ní projít všechny objekty až po improvizovaná kulometná stanoviště.
Náznak zahloubení či improvizované chodby v pravé části, co je ve článku zmiňovaná, dnes asi nikam nevede. Prolezl jsem v ní do místa odkud byl, celkem jistě, vidět její konec. Strop nemá betonáž ani výdřevu a nestojí za moc, to je pravda.
Na fort lze vyjet skoro až nahoru, letos nově umístili k odbočce zákaz vjezdu, ale právě teď je škrtnutý.
2) Sommo: web nepřehání, je to skoro moderní rozprostřená tvrz, jen zakopat šíjová kasárna pod zem :-). Část chodeb je ve velmi slušném stavu, hlavně od detašovaných kulometných objektů ke kasárenskému traktu. Při tomto směru postupu je v galerii nalevo několik pěkně vybetonovaných a omítnutých skladů či malých sálů.
V části směrem k „nouzovému východu“ je zachovaná výdřeva a dva větší sály, celé to trochu padá. Jak daleko lze prolézt směrem k ven nevím. Skončil jsem u hodně mokrého a špinavý zával, neměl jsem overal.
K fortu lze zcela bez potíží dojet autem.
3) Nad rámec článku jsme navštívili velitelské stanoviště. Je volně přístupné v rozsahu dvou větších sálů, přístupové chodby a zbytků skrytých staveb schovaných mezi skalami. Všechno dost vlhké.
Zdraví
kk
Serrada – fort je volně přístupný. Vstup do zmíněné poterny se nehledá lehce, našli jsme jej jen díky upozornění v tomto článku. Podzemí je pěkné a stojí za prohlídku.
Sommo – fort je oplocen a přístupy do podzemí z kasárenského bloku jsou uzavřeny dveřmi. My jsme měli štěstí, že jedny z dveří nebyly zamčeny na zámek, ale jen zajištěny drátem. Každopádně se dá případně do podzemí bez problémů dostat čelním objektem s dvěma vytrženými kopulemi a kasematou pro kulomety. Díry po vytržených pancéřových prvcích nebyly nijak zajištěny. Stejně tak nejsou nijak zajištěny otvory po pancéřových prvcích v objektech na pravém křídle fortu, kde jsme z podzemí vylezli. Fort Sommo rozhodně stojí za návštěvu, je jedním z nejzajímavějších v celé oblasti.
Sebastiano – je volně přístupný. Do chodeb na pravém křídle jsme nelezli, přišlo nám to dost nebezpečné.
Gschwent – je upraven jako muzeum, letos bylo otevřeno každý den včetně pondělí od 10 do 18:30. Prohlídka je nesmírně zajímavá a chcete-li si číst všechny popisky, zabere vám 3 hodiny. Vřele doporučuji.
Lusern – fort je uzavřený a vstupy v přízemí zamřížované. Ve fortu se konají příležitostně prohlídky. Každopádně pokud vylezete do úrovně 1. patra, což je přes zbytky traditoru pro kanony na pravém křídle jednoduché, stačí přeskočit nízké zábradlí a můžete si fort zevnitř pohodlně prohlédnout.
Pěchotní objekty Viaz a Oberweisen jsou volně přístupné, včetně přístupové štoly do blokhausu Viaz.
Verle – kasárenský blok fortu je oplocen, dá se do něj ale přes traditor bez problémů vlézt. Podzemí je zavalené, takže se dá projít jen zničeným kasárenským traktem.
Vezzena – všechny vstupy do pozorovatelny byly uzavřeny a dá se prohlédnout jen z venku. Z místa je nádherný výhled.
Podrobné informace o opevnění v této oblasti lze nalézt v knize Hentzschel, Rolf: Festungskrieg im Hochgebirge, Bozen 2008 a pak Dubánek, Martin – Filip, Ondřej – Pavel, Jan: Pevnosti v bojích Velké války. Východní fronta a Alpy, Praha 2017, s. 243 – 275.