Pevnost Sveaborg (Suomenlinna)
Jak se ukázalo během Severní války a Rusko-švédské války v první polovině 18. století, Švédské království nutně potřebovalo velkou opevněnou základnu ve Finsku. Výstavba pevnosti Sveaborg na několika ostrovech u vjezdu do Helsinek začala v roce 1748. Kromě základny Armádního loďstva, což byla zvláštní vojenská složka pro obranu pobřeží, nepodléhající námořnictvu, měla pevnost obsahovat i loděnice a sklady munice pro celý švédský kontingent ve Finsku.
Opevnění na špici ostrova Kustanmiekka (fort Gustafs Svärd) na švédském archivním plánu z poloviny 18. století. Většina objektů se dochovala v této podobě. (Švédský královský archiv)
Během Ruské války Gustava III v letech 1788-90 byl Sveaborg téměř odříznut od spojení se Švédskem, nicméně osud pevnosti se tváří v tvář sílícímu Rusku naplnil až v roce 1808, kdy se izolovaná pevnost vzdala po neúspěších švédské armády na pevnině vzdala a zamrznutí moře, které vyloučilo přísun posil a naopak zvýšilo nebezpečí pěchotního útoku. Ruské ostřelování, prokládané vyjednáváním, trvalo několik týdnů, ale vzhledem k tomu, že ze sedmi a půl tisíce mužů posádky padlo šest, jistě nebylo příliš dramatické. Pád Sveaborgu zpečetil osud Finska, která nakonec padlo zůstalo součástí ruského impéria dalších 110 let.
Rusové se v pevnosti soustředili především na výstavbu kasárenských objektů a infrastruktury, avšak klíčový suchý dok byl poškozen explozí skladu prachu. Po ostřelování britskou-francouzskou flotilou v roce 1855 (během Krymské války) byl dok těžce poškozen a na desítky let zatopen. V poslední čtvrtině 19. století vybudovali podél břehů ostrova řadu nových baterií s mohutnými zemními valy a odolnými skladišti střeliva, osazených těžkými zezadu nabíjenými děly ráží 23 až 29 cm.(1) V roce 1906 zde došlo ke vzpouře části posádky, při níž obě strany nasadily děla a po zásahu dokonce explodovalo jedno ze skladišť střeliva.
Instalace hlavně moždíře vzor 1877 na ostrově Kustanmiekka. Není použito zvedací zařízení, ale naviják a úzkorozchodná drážka, položená až na lafetu. Kolem je jako obvykle spousta lidí, ochotných poradit.
Před první světovou válkou již pevnost nebyla modernizována, neboť obranná linie Helsinek byla v rámci vznikající Námořní pevnosti Petra Velikého vysunuta na ostrovy Katajauoto, Harmaja, Kuivasaari a Isosaari, vzdálené zhruba čtyři kilometry. Teprve v roce 1916 začaly rozsáhlé opravy suchého doku, včetně instalace nových vrat a jeho prohloubení. Po abdikaci cara došlo v březnu 1917 k rozsáhlým nepokojům, během nichž bylo v pevnosti povražděno kolem stovky důstojníků včetně několika generálů a admirálů. Po vypuknutí občanské války sem bylo evakuováno loďstvo z Tallinu a pasivní posádka, oslabená dezercemi vyřadila pobřežní kanóny poškozením závěrů. Na základě brest-litevského míru byly Helsinky vyklizeny a spolu s pevností předány Finům.
Oslavný výstřel ke stému výročí obsazení pevnosti. Zcela vlevo je na vrcholu záhozu muničního skladu primitivní stanoviště pro řízení palby. Velká dřevěná budova mezi valy je zastřešení nádrže na vodu.
Ačkoli měla pevnost své finské jméno Viapori, byla přejmenována Suomen linna (Finská pevnost), zatímco název Sveaborg byl dál používán švédsky hovořícím obyvatelům. Finové pak celé souostroví využívali jako základnu. V doku zkoušeli hydroplány a opravovali ponorky. V moderní éře na ostrově testovali například prototyp věže 100 56 TK pro pobřežní opevnění. Dnes je souostroví prvořadou turistickou atrakcí Helsinek a hladce se se dostanete přívozem městské hromadné dopravy. Lístek lze zakoupit při nástupu nebo využít levnou permanentku, která se kupuje přes mobilní aplikaci.
Velitel ponorkové flotily kapitánporučík Arto Kivikuru si prohlíží opravovanou ponorku Vesihiisi v suchém doku. V pozadí jsou vidět střílny kasematového objektu na dokem, označovaného jako Fersenovy kleště. (SA-Kuva)
Kořistní sovětské pobřežní kanóny B-13 v lednu 1944, uskladněné a opravované v pevnosti. (SA-Kuva)
Souostroví s pevností Sveaborg v konečné podobě po výstavbě ruských lineárních baterií a odolných muničních skladů na konci 19. století. Průliv mezi ostrovy Susisaari a Kustanmiekka je již zasypaný. (Ondřej Filip 2020, mapový podklad Mapy.cz)
Vystupuje se na největším ostrově Iso Mustasaari, kde je umístěno vojenské muzeum, informační centrum a supermarket. Nad ním je restaurace Bastion Bistro, na jejíž volně přístupné zahrádce je vystavena věž 100 56 TK. Z opevnění je zde k vidění především Ehrensvärdova korunní hradba.
Na ostrově Pikku-Musta stále funguje vojenská škola, ale většina prostoru je přístupná. Významnější opevnění zde nejsou. Další most vede na Länsi-Musta, kde je moderní baterie s přístupným interiérem, vybaveným funkčními pancéřovými dveřmi. Na severním cípu ostrova je baterie s dvojicí krásných kanónů ráže 229 mm a také finská protiletadlová baterie, jíž zde připomíná pomník s kanónem Bofors.
Posádka před moderní baterií na ostrově Länsi-Musta. Je vidět stanoviště velitele na lafetě kanónu, chráněné ocelovým štítem a vlevo od kanónu stojan s vytěráky. Na rozdíl od dochovaných kanónů vzor 1867 se jedná novější kanón vzor 1877.
Ostrovy Susisaari a Kustaanmiekka jsou dnes spojeny v jeden celek zasypáním průlivu. Nachází se zde především dalších devět těžkých kanónů několika typů včetně unikátní zbraně, která vznikla modernizací hlavně staršího kanónu Krupp. Navštívit lze také nejmohutnější bastionový objekt na jihu ostrova, jímž je pevnost Kustanmiekka. Zhruba 250 metrů severně od ní je vystavena ponorka Vesikko.
Ostrovy Vallisaari a Kuninkaansaari
Ostrov Vallisaari je jen 150 metrů od pevnosti Sveaborg, ale v době její výstavby zde byla jen malá reduta a ostrov sloužil především pro chov dobytka a těžbu dřeva pro pevnost. Po Krymské válce zde začala výstavba baterií, která pokračovala až do začátku 20. století, kdy se zde objevily i betonové objekty. V roce 1937 zde explodoval sklad munice a její pozůstatky jsou údajně stále nebezpečné, takže pohyb po ostrově je omezen.
baterie a ochranné valy na ostrovech. Vlevo je vidět část souostroví s pevností Sveaborg. Červeně jsou označeny moderní věže 100 56 TK. (Ondřej Filip 2020, mapový podklad Mapy.cz)
Na ostrově zastavuje pravidelná linka z centra a většina plochy je volně přístupná. V nepřístupné části se nachází dvě betonové baterie a především čtyři věže 100 56 TK. Prohlídky je nutné složitě domlouvat, termíny jsou omezené a drahé, ale fakticky lze do zakázané zóny jít. Po hrázi lze přejít na ostrov Kuninkaansaari, kde žádná omezení neplatí a je zde k vidění několik velkých lineárních baterií. Na Vallisaari jsme dopoledne vystoupili z lodě na Isosaari, po poledni nastoupili na další linku a do večera zvládli i zmíněný ostrov Isosaari, kde je toho k vidění podstatně více.
Ruská vnitrozemská linie
Aby nebylo ohroženo blokování Finského zálivu a pobřežní baterie ve Finsku i Estonsku, bylo nutné udržet přístavy Tallin a Helsinky. Zatímco Tallin byl opevňován mimořádně silnou linií velkých pevnostních objektů, méně ohrožené Helsinky byly po vypuknutí války obklopeny jen linií polního opevnění. V dalších letech byla budována podstatně silnější linie, vysunutá deset kilometrů od města. Skládala se z opěrných bodů na vyvýšeninách, se zákopy vysekanými do skály a místy zpevněnými betonem. Objekty pro pozorování a kulomety byly malé stavby se stropem z klád nebo tenkého betonu na kolejnicích. Největšími stavbami tak byly kavernové úkryty. Bylo také budováno velké množství polních baterií, částečně vybavených staršími děly z pobřežních baterií a dokonce byla zahájena stavba čtyř dvoudělových baterií pro kanóny ráže 305 mm. Plánovala se i stavba kaponiér pro kulomety nebo 57mm kanóny, ale v terénu je k nalezení pouze silně poškozený dvoustřílnový objekt v opěrném bodu Maununneva a dva jednostřílnové v Laajalahti.
Lokality s opevněním jsou vesměs hezké, ale jen jsou jen zákopy vysekané ve skále. Nejzajímavější je opěrný bod v Kannelmäki s velkým podílem betonových zákopů, který je vyčištěný a dobře přístupný hned nad parkovištěm supermarketu. Dále dvojice kopulovitých objektů u dálniční křižovatky ve čtvrti Leppävaara a podzemní úkryty v týlu opěrného bodu Mäkkyla. Zajímavá by byla také rozestavěná baterie pro 305mm kanóny u Munkkiniemi.
Protiletadlová obrana
Během Zimní války byly Helsinky bombardovány osmkrát, poprvé jen několik hodin po zahájení útoku na Finsko. Dalších 39 náletů proběhlo během Pokračovací války. Skutečně masivní nálety tisíců bombardérů proběhly v únoru 1944. Finské protiletadlové dělostřelectvo využívalo neuvěřitelnou směsici typů kanónů, nejčastěji v počtu pouhých několika desítek kusů, přičemž některé typy však byly k dispozici jen v několika exemplářích. Patřily mezi ně staré zbraně, například francouzské 75mm kanóny M/97-14, i moderní děla jako švédské 75mm kanóny M/30 Bofors (původně určené pro Thajsko), 7,5cm kanóny Škoda vz. 37, 76mm kanóny Bofors několika typů, britské 76mm kanóny Vickers vzor 1931 a kořistní sovětské 76mm kanóny vzor 1931. Nejvýkonnější zbraní byly německé 88mm kanóny Flak 37.
Dnes lze navštívit několik bývalých baterií, přičemž v baterii Myllykallion na ostrově Lauttasaari a Taivaskallio nedaleko hlavního nákladového nádraží jsou vystaveny kanóny. Obě lokality jsou bez problémů přístupné a lze dojet téměř k bateriím.
Opevnění sovětské základny Porkkala
Ihned po uzavření příměří s Finskem si Sověti vynutili pronájem poloostrova Porkkala a přilehlé oblasti na padesát let. Opakoval se tak scénář ohledně poloostrova Hanko z roku 1940. Obyvatelstvo bylo vystěhováno a byla zde budována námořní základna. Součástí zóny byl i ostrov Mäkiluoto s otočnou pancéřovou věží, kterou zde Finové postavili s využitím dílů ruských věží MB-2-14 pro 356 mm kanóny a kořistních 305mm kanónů. Pozemní fronta zóny byla opevněna několika stovkami moderních objektů, o nichž nejsou bližší informace. Podle nalezených typů se jednalo o malé, ale kvalitně vybavené objekty s pevnostními zbraněmi, mezi nimiž vynikaly kasematní kanóny ZIF-25 ráže 100 mm, spřažené s těžkým kulometem. Jedná se poměrně vzácný typ zbraně, neboť jich bylo vyrobeno pouze 51 kusů. Hojně používaným typem bylo zřejmě kulometné střeliště BUK-1, využívající otočnou pancéřovou věžičku se zahnutou hlavní. Díky tomu mohl být kulomet uvnitř a nad úroveň stropu vyčníval jen malý výstupek s ústím hlavně.
Z ne zcela jasných důvodů, které zřejmě souvisely s rozvojem jaderných a raketových zbraní a změnou politického klimatu, podepsali Sověti v roce 1955 dohodu, dle níž vrátili v lednu 1956 celou zónu Finům. Předtím však zdemolovali všechny pevnostní objekty ve vnitrozemí a zahrnuli je zeminou. Věž na ostrově Mäkiluoto, kdysi chloubu finského pobřežního dělostřelectva, vyhodili do povětří.
Cestou z Helsinek na Harparskogskou linii a ostrov Örö jsme navštívili několik objektů u hlavní silnice. Přímo u slinice je objekt pro 100mm protitankový kanón, který ke částečně vyčištěný a opatřený informační tabulí. Na protější straně je v lesíku objekt pro kulomet, který lze zvenku identifikovat jen podle malé prohlubně v lese, kterou lze prolézt do vstupní chodbičky. Další dva objekty s otvorem ve stropě jsou podél průjezdné cesty, takže jsme dojeli až k nim. Dostali jsme se do jižního objektu, u toho severnějšího nám cestu znemožnily mršiny losů, kteří spadli do šachty po pancéřovém prvku. Na Internetu se mi podařilo lokalizovat mnoho dalších objektů, vesměs zřejmě pro BUK-1. Nejzajímavější jsou další objekty pro kanón ZIF-25 a velký objekt, možná pro tankovou věž (vyznačeno v mapě).
Sovětská zóna Porkkala, jejíž pozemní hranice byla zajištěna stálým opevněním. Důležitý význam měla pro ochranu ostrova Mäkiluoto, jehož věž mohla ve spolupráci s železničními kanóny v estonském Paldiski uzavřít Finský záliv. Srovnání se situací v roce 1941 je v článku o zóně Hanko. (Ondřej Filip 2020, mapový podklad Open Street Map CC 2.0.
Protiletadlové věže v Rajamäki
Zajímavou kuriozitou po cestě z Helsinek do Paroly, o níž jsme bohužel nevěděli, je dvojice protiletadlových věží. Byly vybudovány kolem roku 1940 nad strategickým lihovarem ve vesnici Rajamäki, který vyráběl mimo jiné zápalné lahve k ničení tanků. Velký průměr věží umožnil vytáhnout vnitřkem na lanech kanón Bofors ráže 40 mm i s podvozkem a postavit jej na horní plošinu. Otvor pro kanón byl poté zakryt dřevěnými trámy. Jednalo se zřejmě o nějakou místní iniciativu, neboť žádné podobné stavby ve Finsku nejsou.
Jedna z věží s kanónem Bofors v říjnu 1944. (SA-Kuva)
![]() Jedna z věží v současnosti. Brána musela být tak velká, aby dovnitř projel kanón. (Jaala), CC 3.0 |
Dělostřelecké muzeum Hämenlinna a tankové muzeum Parola
Hrad Hämen linna vznikl zřejmě již ve 13. století. Po Severní válce byl hrad v první polovině 18. století přebudován na odolný vojenský sklad mouky a pekárnu. Po roce 1770 byl značně přestavěný hrad obklopen bastionovým opevněním, které se z velké části dochovalo dodnes. Vedle hradu je areál historických carských kasáren, dnes hostících perfektní muzeum dělostřelectva s množstvím unikátních exponátů, mezi něž patří přes devadesát kanónů ve venkovní expozici a mnoho exponátů ve třech podlažích hlavní budovy. Mezi děly vyniká například 203mm Vickers M7, německý 21cm mörser 16, kuriózní japonská houfnice 15 cm Meiji 38 a velká kolekce sovětských a francouzských zbraní.
![]() Pevnost Hämeen linna se středověkým hradem na břehu jezera Vanajavesi. Vpravo je vidět muzeum dělostřelectva. (Joneikifi, licence CC 4.0) |
![]() Finská pancéřová kopule vzor 1943 a sovětský pevnostní kanón L17 ráže 76 mm. |
![]() Masivní střílna kanónu L17. Finové tyto výkonné a odolné zbraně nasadili i ve svém opevnění. |
![]() Střílnová deska a těsnící koule finského pevnostního kanónu ráže 45 mm. Vedle hlavně je otvor pro zaměřovací dalekohled. |
Tankové muzeum Parola je jen několik minut cesty od Hämenlinny. Nevelký areál nabízí obrovské množství unikátní techniky, především starší sovětské tanky a obrněná vozidla, jichž se dochovalo jen minimum a také méně obvyklé typy tanků, jimiž byla vybavena finská armáda. Výjimečným exponátem je obrněný vlak, složený z ukořistěných ruských vozů z různých období. Je také možné vlézt se do věže pobřežního dělostřelectva 100 56 TK a prohlédnout si rozstřílené věže tanků T56, opatřené podrobným popisem účinků moderní munice na homogenní pancíř.
Pevnost Hamina
Část Finska s bastionovými pevnostmi Lappeenranta a Hamina získali Rusové v roce 1743 po vyhrané válce se Švédskem. V další válce v letech 1788-90 území ubránili, ale bylo zřejmé, že je nutné přístupy k hlavnímu městu Petrohradu opevnit podstatně lépe. Pod vedením generála Suvorova vznikla řada menších pevností a starší švédské pevnosti byly zrekonstruovány a opatřeny zděnými hradbami, což byl i případ pevnosti Hamina (původně Fredrichshamn). Slabší fronta směrem k jezeru byla na začátku 19. století zdemolována a pod vedením nizozemského generála von Suchtelena opevněna atypickou frontou s velkým kasematovým bastionem, kaponiérami a předsunutými prvky. Dochovala se větší část bastionového opevnění, především novější část u jezera, která je opravená a volně přístupná. Při pohledu na mapu je pozoruhodná určitá podobnost se symetrickým osmiúhelníkovým pevnostním městem Palmanova.
Pevnost Kyminlinna
Původní pětiúhelníková pevnost zde vznikla v letech 1791-95, ale již v roce 1803 byla zbořena a na hrazena podstatně větší pevností von Suchtelena. Půdorys obranných prvků se zalomenou kurtinou, kterou brání malý objekty, označovaný jako kaponiéra, je shodný s pevností Hamina. Pevnost je zvenku upravena, ale brány jsou zavřené a vnitřní prostor je přístupný jen při předem domluvených prohlídkách.
![]() Brána pevnosti. Vpravo je specifický ravelin, plnící roli kaponiéry, vlevo bastion. |
![]() Rostlá skála, dosahující téměř k hraně eskarpy, ilustruje velkou míru nedokončenosti příkopů. |
Poznámky:
(1) Prvními moderními a především standardizovanými zbraněnmi ruského pobřežního dělostřelectva byla série kanónů ráže 203, 229 a 280 mm spolu s moždířem ráže 229 mm. Zbraně označené jako vzor 1867 vycházely ze spolupráce se zbrojovkou Krupp a disponovaly buď šroubovým nebo vodorovným klínovým závěrem. Část zbraní byla zakoupena přímo u výrobce a část vyrobily zbrojovka Obuchov v Petrohradě a Permská zbrojovka. Kanóny měly dostřel pouze 5,3 km, což se výrazně zlepšilo po zavedení zbraní vzor 1877 s delšími hlavněmi a dostřelem 7,5 – 8,5 km. Část kanónů byla opět dovezena z Německa a došlo i k přestavbám starších kusů na nové standardy. Společné pro oba vzory bylo použití lafet, u nichž zpětný ráz tlumilo tření při pohybu horní lafety po nakloněné ploše spodní lafety. Toto řešení se ve své době stalo standarem a podobné kanóny používala k obraně pobřeží většina zemí. Na začátku 20. století je začaly nahrazovat výkonné zbraně s brzdovratným zařízením, od rozšířeného dalekonosného kanónů Canet ráže 152 mm až po slavné 305mm kanóny Obuchov.
stav: červenec 2019
Foto: O. Filip 2019, P. Lach 2019
Literatura:
John Lagerstedt, Markku SaariKrepost Sveaborg
John Lagerstedt: Opevnění Helsinek, Novodobé fortifikace 2/1999
Russian Viapori (Sveaborg – podrobná historie)
Antiarcraft Guns part 3:
Heavy Guns
Heavy Coastal Guns
Fortified Places (Sveaborg)
Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)