(Ukrajina) – Záporoží, Chersonská oblast, Krym Napsal: O. Filip objekty: polní opevnění, protitankové překážky Po krachu plánu na dobytí Ukrajiny byli Rusové nuceni přejít do obrany. Pomalé vyzbrojování ukrajinské armády jim však poskytlo čas vybudovat rozsáhlá polní opevnění s překážkami a minovými poli, na kterých prozatím fronta ustrnula.

 

Tradice ruských opevnění

Rusko bylo rozsáhlou zaostalou zemí a hradů či bastionových pevností zde ve srovnání se střední a západní Evropou vzniklo jen malé množství. Na konci 19. století se však rozjela výstavba obrovských fortových pevností, jejichž technické řešení se díky schopným ženijním inženýrům rychle posunulo na evropskou špičku. Před první světovou válkou už byly budovány gigantické betonové stavby, na něž carské impérium vynakládalo největší část vojenského rozpočtu ze všech evropských zemí. Před druhou světovou válkou byly rozestavěny tisíce kilometrů dlouhé linie s kvalitními objekty a zbraněmi a během války se Rusové stali mistry ve stavbě polních opevnění a překážek. Málo známou skutečností je rozsáhlá výstavba opevnění během studené války, pro nějž byla vyvinuta řada speciálních zbraní a pancéřových prvků. Zavedeny byly také stroje pro hloubení zákopů a protitankových příkopů. Jinak se ale Varšavská smlouva zaměřovala spíše na plánování a nácvik útoků.

Historie ruských opevnění na ukrajinském bojišti

Původní ruské linie v okupovaném Donbasu a Luhansku sloužily osm let ke stabilizaci zamrzlého konfliktu. Ve srovnání s protilehlými ukrajinskými opevněními byly poměrně skromné. Po zahájení války se řada úseků díky počátečnímu ruskému postupu ocitla v týlu. Když se karta se obrátila, začali Rusové novou frontu, stabilizovanou až po sérii jejich ústupů od Kyjeva, Charkova a Chersonu, zajišťovat polními opevněními. Velkým poučením pro ně byl především katastrofální průběh charkovské protiofenzivy v září 2022, kdy se jejich obrana zhroutila a především kolem Izjumu Ukrajinci slabé a nekvalitní ruské jednotky doslova převálcovali.

V říjnu 2022 ohlásil Jevgenij Prigožin, že jeho polovojenská skupina zahájila stavbu Wagnerovy linie, táhnoucí se poněkud nelogicky podél severní hranice Luhanské oblasti, ačkoli Rusové území za ní obsadili a teprve poté podél fronty za Bachmutem na jih. Četné záběry ukazovaly především ledabylou instalaci dvouřadých překážek z jehlanů a kopání protitankových příkopů. Objevila se dokonce podezření, že investice je pouze zástěrkou pro praní špinavých peněz a zdá se, že fotografie dokončených překážek pochází z jediného, necelé dva kilometry dlouhého úseku.

Slabá protitanková překážka Wagnerovy linie, sestavená z pouhých dvou řad jehlanů.

V Chersonské oblasti začala být v listopadu 2022 budována takzvaná Surovikinova linie, pojmenovaná po generálovi, který byl v říjnu pověřen velením všech ruských jednotek na Ukrajině. Na ni směrem na východ navázala zcela zásadní opevnění Záporožské oblasti, která mají zabránit ukrajinskému postupu k Azovskému moři.

V Bělgorodské oblasti chtěl Prigožin budovat opevnění za peníze místních samospráv, ale nesetkalo se to s pochopením a místní gubernátor nechal postavit vlastní obranu, nazývanou v médiích dle ruských středověkých linií z pokácených stromů Záseková linie. Jen v Bělgorodské oblasti mělo být na výstavbu vynaloženo v přepočtu 2,5 miliardy korun, ani to však nezabránilo vpádům diverzních jednotek z Ukrajinského území. Otázkou je, kolik peněz skončilo v kapsách místních politiků a oligarchů, kteří zajistili byznys místním stavebním firmám a betonárkám.

Žertovnou epizodu představují běloruská opevnění, která byla po televizní reportáži překřtěna na Chreninovu linii (podle ministra obrany). Brzy se ukázalo se, že opevnění jsou dlouhá jen 300 metrů a odpovědné autority je rychle prohlásily za pouhé ženijní cvičiště.

Tento zajímavý zodolněný okop z gabionů, chráněný sítí (možná proti dronům), se ukázal být pouze součástí běloruské propagandy, která měla vyvolávat dojem připravenosti armády.

Nově vybudovaná opevnění s minovými poli každopádně značně ztížila ofenzivní akce a jejich průlom bude obtížný. Podobně jako v případě nacistické armády ve druhé polovině války dala šanci udržet obranu i při nasazení jednotek, složených z demoralizovaných, nezkušených či přestárlých mužů nebo polopravidelných útvarů nevalné kvality (Čečenci, soukromé jednotky, ozbrojené složky Ministerstva vnitra).

Nelze předpokládat, že by byla byla linie obsazena tak, jak předpokládá ruská doktrína. Podle ní by měla každý úsek polního opevnění o šíři 10 až 15 kilometrů bránit motostřelecká brigáda a ruská armáda jich má jen kolem třiceti. Navíc mají moderní armády jen stovky tisíc a nikoli miliony vojáků. To Rusům na obsazení nejdůležitější tisícikilometrové hranice nemůže stačit. Mobilní rezervy pro případ průlomu jsou podle všeho nedostatečné, takže stále nelze vyloučit nečekaný průlom s drtivými následky.

Výstavba probíhala horečným tempem a byť se na polních opevněních nedá zkazit až tak mnoho, v některých místech provázel stavbu chaos a také špatné zacházení s pracovními silami, které byly najaty po celém Rusku (nemluvě o mužích, kteří podepsali kontrakt na stavbu opevnění a pak se místo toho ocitli v zákopech). Jehlany jsou někdy instalovány bez snahy o jakékoli kotvení a údajně se objevily případy, kdy se beton začal vlivem počasí rozpadat.

Podobně jako u Ukrajinských opevnění se ukazuje zajímavý paradox moderní doby, kdy polní a polopermanentní opevnění díky využití ženijních strojů, stavební mechanizace a průmyslové výroby zlevnila a lze je vybudovat velmi rychle, zatímco ceny vojenské techniky a munice se vyšplhaly do astronomických výšek, a to při současném nedostatku výrobních kapacit. Za cenu jednoho tanku je možné postavit zhruba sto kilometrů protitankových překážek či několik desítek kilometrů kompletního opevnění se zákopy, úkryty a překážkami. Podle výpočtu webu Moscow Times by například 2500 kilometrů dlouhá čtyřřadá překážka z jehlanů (staví se jen trojřadé) stála bez nákladů na dopravu zhruba 6 miliard korun, což je přibližně tolik, kolik stojí Rusko pouhý jeden den vedení války.

 

V tuto chvíli zřejmě nejdůležitější část fronty směrem na Tokmak s vyznačením linií. Šipka ukazuje aktuální dotyk ukrajinské armády s hlavní obrannou linií. (Ondřej Filip 2023, podklad Mapy.cz, podle BBC)

 

Průběh linií

V tuto chvíli se obranná linie táhne od Běloruských hranic obloukem až k deltě Dněpru, v délce téměř dvou tisíce kilometrů. Zhruba polovina se nachází na ruském území, kde se nedá čekat masivní útok, má jen jeden sled blízko hranic, zato na okupovaném území je členěná do značné hloubky.

Mapa všech opevnění proti Ukrajině, vybudovaných od února 2022. Většina linií vznikla až během roku 2023. Červeně je zvýrazněna linie na ukrajinském území, fialově na Ruském. Oranžově je vyznačena původní obranná linie „separatistů“ do roku 2022. (Ondřej Filip 2023, podklad Mapy.cz podle Brady Africka)

Zhruba tisíc kilometrů na území Ukrajiny lze orientačně rozdělit do několika odlišných částí, zhruba odpovídajících regionům země. Severní část v Luhanské oblasti, od hranic Ruska přes Svatove po Kreminnu, se vyznačuje komplikovaným terénem s četnými toky a bažinami a zároveň zástavbou. Je výhodný pro obránce a případný průlom by Ukrajincům neotevřel významnější strategické možnosti. Proto zde fronta zde stojí už rok a opevnění jsou slabší.

Následuje hustě urbanizovaný terén Doněcké oblasti od Severodoněcku, přes Bachmut a Doněck, kde se bojuje především o civilní i průmyslovou zástavbu a prostor není příliš vhodný pro ofenzivní operace. Navíc se zde nachází i opevnění, budovaná od roku 2014, a to především v mezerách mezi zastavěnými oblastmi.

Klíčovým prostorem je Záporoží, kde se očekával hlavní nápor směrem k Azovskému moři a na Krym. Opevnění jsou zde zdaleka nejsilnější, když dosahují hloubky deseti až dvaceti kilometrů. Doplňují je ještě uzávěry komunikací, vzdálené další desítky kilometrů.

Nejsilněji opevněný úsek v Záporoží. Šipka ukazuje zatím jediný dotyk ukrajinské armády s hlavní obrannou linií (začátek srpna 2023). Ze hlavní obrannou linií je nejvýznamnější opevnění přístavu Berďansk, kruhová obrana Tokmaku a především dlouhá záchytná příčka Tokmak – Melitopol, která má zastavit postup v případě překonání Dněpru nebo průlomu po východním okraji Kachovské přehradní nádrže a zároveň blokovat čelní palbou dálnici E105. (Ondřej Filip 2023, Mapy.cz, podle Brady Africka)

Západní hranici fronty v Chersonské oblasti kryje slabší „Surovikinova linie“ podél Dněpru a Kachovské nádrže. Zde si však Rusové část první linie a minových polí sami zlikvidovali, když pravděpodobně ve snaze zvýšit průtok a ohrozit ukrajinské operace v deltě, způsobili poškozením hráze její úplné protržení a příval vody smetl obranná postavení na východním břehu.

Daleko za těmito liniemi se nachází silná opevnění, kryjící přístup na Krym, a to nejen po úzké Perekopské šíji, ale i podél severního pobřeží poloostrova, které dělí od pevniny několik kilometrů mělčin a bažin. Zde také Rusové začali s budováním obrany přímo na plážích, ačkoli Ukrajinci nemají žádné kapacity pro invazi z moře.

Výstavba pečlivě vydřevených zákopů v oblasti Perekopské šíje na Krymu.

 

Struktura obrany

V nejdůležitějších úsecích tvoří obranu jednotlivá předsunutá postavení a za nimi dva až tři sledy téměř souvislého hlavního obranného pásma, členěné do hloubky až několika desítek kilometrů a situované poměrně daleko za frontou. V každém sledu je několik linií zákopů a protitankových překážek. Podél vodních toků a jiných vhodných pozic vznikají také různé nepravidelné příčky a záchytné linie, tři obce (Tokmak, Očeretuvate a Bilmak) v klíčovém jižním úseku mají dokonce vybudovánu kruhovou obranu. Daleko za frontou vznikají také menší opěrné body, blokující důležité komunikace.

Příklad skutečné linie u vesnice Michailivka dle stavu v květnu 2023. Od té doby byl zákopový systém pravděpodobně ještě rozšířen a na koncích zákopů, vedoucích do týlu, byly postaveny úkryty, pro něž byly v květnu teprve připraveny čtvercové výkopy.

V hlavním obranném pásmu je často použit protitankový příkop, za nímž následuje jedna nebo dvě linie železobetonových jehlanů a zákopový systém pro pěchotu a okopy pro vozidla. Vzdálenost mezi zákopy a protitankovými překážkami je oproti starším opevněním značná, nicméně dnešní reaktivní protitankové zbraně jsou tak výkonné, že pro jejich nasazení nejsou stovky metrů žádným problémem. Na rozdíl od překážek z druhé světové války tedy není nutné budovat zalamované linie, postřelované podélně kulomety a protitankovými kanóny. Proti vozidlům postačuje čelné palba reaktivních zbraní a masové útoky pěchoty nepřipadají v úvahu.

Vlevo je protitankový příkop z druhé světové války východně od města Záporoží, který je po celé trase zalamován tak, aby do něj mohly střílet protitankové kanóny. Vpravo je současný příkop, který vede rovně a lomí se pouze kvůli terénním poměrům.

Podle dosavadních poznatků byla rozsáhlá minová pole vytvořena už v předsunuté linii, o hlavní pásmo se teprve začíná bojovat a situace ohledně min není blíže známa. Je však vysoce pravděpodobné, že i zde budou pro postupující jednotky velkým problémem. Teprve 27. července se objevilo video, v němž ukrajinské bojové vozidlo pěchoty přejelo pole a uvázlo v protitankovém příkopu hlavní linie asi pět kilometrů východně od Robotyne, která se Ukrajinci snaží obsadit už od začátku ofenzivy. Otázkou je, zda bude hlavní pásmo bráněno tak intenzivně, když se Rusové vyčerpávají boji o každý remízek a Ukrajinci jim mezitím ničí dělostřelectvo a logistiku.

Specificky koncipovaný úsek u obce Rivnopil, západně od Volnovachy. Namísto obvyklé linie zákopů je tvořen izolovanými opěrnými body, schopnými kruhové obrany, značně podobnými ukrajinským opevněním z let 2015 až 2022. Mají průměr kolem 300 metrů a lze předpokládat, že každý slouží jako obranné postavení jednoho praporu. (Ondřej Filip 2023, podklad Mapy.cz, podle BBC)

Standardní zákopy za pásem jehlanů. V horní části snímku je vidět zesílení novější linií (světlejší zemina). Vlevo je zřejmě nějaké starší opevnění.	Obrana silnice na Krym přes poloostrov Čongar. V zákopu jsou i okopy pro vozidla. Na obou stranách silnice jsou předsunutá palebná stanoviště, napojená na hlavní zákop. Vpředu probíhá stavba překážky z jehlanů.
Ze střeleckého zákopu vybíhají do týlu spojovací zákopy k rozestavěným úkrytům za větrolamem (je vidět složený materiál pro jejich stavbu).	Silné obranné postavení u Jevpatorije na západě Krymu s rozestavěnými úkryty. V horní polovině jsou vybudovány palebné objekty (možná betonové). Na pláži je dvouřadá protitanková překážka z jehlanů.
Rozsáhlé opevnění s okopy pro vozidla nedaleko Armjansku na okupovaném Krymu.

Typy objektů

Drtivou většinu opevnění zajišťují běžné souvislé zákopy typicky pilovitého průběhu, který se prosadil už během první světové války, protože účinně zabraňuje postižení delšího úseku po explozi dělostřeleckého nebo ručního granátu v zákopu. Palebná postavení jsou většinou otevřená, někdy vysunutá před hlavní zákop. Objevují se například pozice pro dva střelce o půdorysu písmene Y, typická pro německá opevnění. Trend směřuje k zakrývání dílčích úseků zákopů stropy z klád, zasypaných zeminou, což chrání vojáky nejen před dělostřeleckou palbou, ale též před všudypřítomnými drony, které do otevřených zákopů shazují ruční granáty.

Místy se vyskytují primitivní dřevozemní palebné objekty, použití prefabrikovaných železobetonových bojových objektů či dílců je zřejmě sporadické a zatím se objevilo minimum snímků instalovaných objektů. Sociálními sítěmi nicméně kolují snímky transportovaných či skladovaných prefabrikovaných objektů různého provedení, které se začaly objevovat už v létě 2022. Vždy se jedná o místnost s několika střílnami a dveřním otvorem, liší se pouze tvar celého objektu. Dají se použít jako strážní stanoviště a zřejmě i zapustit do terénu a obsypat, takže poslouží pro pozorování a palbu. Provedení vzbuzuje dojem, že si je různé betonárky či místní pohlaváři vyprojektovali k obrazu svém a dokonce se objevily zprávy, že jsou volně nabízeny k prodeji za zhruba 60 tisíc Kč.

Na rozdíl od ukrajinských opevnění zatím nejsou známy případy použití prefabrikovaných úkrytů, ačkoli by to výrazně zvýšilo hodnotu obrany, zvláště kdyby disponovaly ochranou vchodů. Na záběrech jsou vidět jen primitivní kryty z klád, bez dveří a zalomených vchodů, které Ukrajinci snadno čistí ručními granáty nebo dokonce jen dávkami z automatických zbraní.

Stavba dřevozemního úkrytu. Od dob první světové války se technologie vylepšila o použití vodotěsné fólie a dřevotřískových desek. Zajímavé je, že pryčny byl zhotoveny ještě před položením stropu.

Běžnou součástí polních opevnění jsou i okopy pro vozidla, které se od druhé světové války značně osvědčily, mimo jiné pro eliminaci střepin ze zásahů tehdy značně nepřesného dělostřelectva v okolí. Při masivním nasazení dronů, z nichž některé shazují i protipancéřové kumulativní granáty, shora útočících raket Javelin a NLAW, raket systému HIMARS a naváděné dělostřelecké munice, však význam okopů klesá. Na videích z dronů je většina ruských samohybných houfnic, raketometů a protiletadlových systémů jednoduše postavena za větrolamy a proti těmto prostředkům by jim okopy nijak nepomohly.

Objevily se informace o plánovaném použití starších tanků T-62 a případně i T-55 jako statických opěrných bodů ve věžovém postavení, což by mělo v ruské armádě tradici, neboť stálé tankové palebné objekty (НТОТ, неподвижная танковая огневая точка) byly během studené války budovány ve velkém množství. Není vyloučeno, že se v týlových liniích skutečně nachází, ale zatím se mi nepodařilo najít žádné snímky.

Sklad třístřílnových objektů pro opevnění Luhanské oblasti. Provedení kopíruje standardní ukrajinské objekty z roku 2015.	Sklad objektů a panelů pro výstavbu opevnění. Podle vzhledu už tam nějakou dobu leží.
Jeden z prvních snímků přeopravovaných objektů se objevil již v roce 2022.	Jiná verze objektů, v tomto případě mířících do Sevastopolu.
Ruský kulometčík v prefabrikovaném objektu, kterému však chybí jakýkoli stolek, na který by se dala umístit dvojnožka kulometu PK.	Objekt s neobvyklým klenutým stropem. Modernější typy pancéřovek by měly umožňovat palbu i uzavřených prostor, ale zde je asi příliš málo místa.
Ukrajinský voják u dobytého objektu.

Kuriózní epizodou je použití standardních ukrajinských objektů, které byly rozebrány a v listopadu 2022 převezeny k městu Svatove. V minulosti byla opevnění běžně využívána proti původním vlastníkům nebo dokonce „obrácena“ překonstruováním vstupů a střílen na opačnou stranu (několik německých objektů ve Francii nebo italských v Jugoslávii). Stěhování celých prefabrikovaných objektů je unikátní, ale dává smysl, neboť ve srovnání s ruskými protějšky jsou ukrajinské objekty větší a kvalitnější.

Stavba objekt z ukrajinských dílů. Střílna v popředí má pravděpodobně zachovánu i vnitřní okenici.

Na jeřábu visí jeden z bočních dílů s další střílnou.

Protitankové překážky

Železobetonové jehlany se staly doslova symbolem současných ruských opevnění a jsou často předváděny v propagandistických pořadech. V médiích jsou označovány jako „dračí zuby“, což byla charakteristická překážka v opevněních Třetí říše, složené z mohutného železobetonového roštu, z nějž vyčnívaly zkosené sloupy, připomínající zuby. V ruském opevnění se však jedná o naprosto odlišnou konstrukci z volně postavených čtyřbokých jehlanů o výšce nejčastěji kolem 150 cm a váze přibližně 1,2 tuny. Jehlany mají manipulační oka z vyčnívající armatury, která někdy posloužila i k propojení jejich řad ocelovým lanem. Zpočátku, především na „Wagnerově linii“ byly umisťovány nesprávně do dvou od sebe vzdálených řad, což snižuje jejich efekt. Navíc byly používány i podstatně menší, zhruba metrové jehlany, o zhruba poloviční hmotnosti.

Nyní jsou již umisťovány ve třech řadách s patřičnými rozestupy a vzdáleností řad, což lépe odpovídá sovětským ženijním příručkám.⁽¹⁾ Účinnost těchto překážek proti tankům i větším obrněným vozidlům je ovšem pochybná. Již při testování československé armády v padesátých letech se ukázalo, že poválečné tanky přejedou několik řad a je tedy vhodné umístit těsně před jehlany protitankový příkop a násep z vykopané zeminy, aby tank zpomalil a spadl na překážku břichem. To však Rusové většinou nedělají. Objevilo se ostatně i video, v němž na dnešní poměry velmi lehké ukrajinské vozidlo BVP-2 přejede překážku z menších jehlanů bez jakýchkoli problémů a také další, kde britský tank Challenger, vybavený malou radlicí, snadno tlačí jehlany před sebou. Rusové odpověděli propagandistickým videem, na kterém tak zastaví jediný jehlan, jenže šlo o pomalý pečlivě provedený nájezd přesným středem korby, aby jehlan celý tank nadzvedl.

Tyto nedostatky ovšem nebránily tomu, aby se na lukrativní výrobu stovek tisíc jehlanů sesypali producenti betonu a prefabrikátů, kteří mají během války nedostatek zakázek. Někteří dokonce inzerují překážky na webu, aby je kromě armády mohli prodávat i místním samosprávám. Cena za jehlan s dodávkou do Ruska se pohybuje v přepočtu kolem 3000 Kč, za výrobu a dovoz na okupovaná území, která jsou dál a vozidlům hrozí nebezpečí, si producenti účtují až 5 tisíc Kč za kus. Jehlany by měly být vyráběny z vysoce kvalitního betonu B40, ale realita je v řadě případů jiná a především výrobky, umisťované blízko fronty, kde je nikdo nekontroluje, se údajně nezřídka šidí.

Přibližná rekonstrukce některý variant překážky. Vlevo dvouřadá Wagnerova linie s řidčeji rozmístěnými jehlany. Uprostřed standardní překážka, vpravo hustěji strukturovaná překážka z Belgorodské oblasti, kompletně provázaná ocelovými lany.

Protitankové příkopy jsou budovány ve značném rozsahu, pravděpodobně v délce stovek kilometrů. Někdy vedou těsně před linií jehlanů, většinou jsou ale předsunuty o sto až tři sta metrů. K hloubení jsou často používány sovětské zákopové stroje MDK 3⁽²⁾, které dokáží vytvářet příkop rychlostí padesát až sto metrů za hodinu, avšak v nedostatečné šířce. Aktuálně budované příkopy bez zpevněné stěny by moderní tank zastavily jen těžko, ostatně už kolem roku 1940 počítaly ženijní předpisy pro případ nasazení těžkých tanků s výrazně větší rozměry. Všechny západní hlavní bojové tanky mají hmotnost stejnou nebo ještě větší, než tehdejší těžké tanky. Při pokusech s využití radlice projel Leopard 2 příkopem téměř plynule. Na lehčí a kratší vozidla to nicméně může stačit.

Screenshot z videa, ukazujícího druhý průjezd k prohloubení protitankového příkopu. Zeminu rozrušuje „vrtule“, oběžné kolo s lopatkami ji následně vyhazuje ven.

Nejefektivnější překážkou zůstávají minová pole, která Rusové budují v obrovském rozsahu. Kromě běžných typů „talířových“ protitankových min používají i dálkové zaminování, jímž ohrožují postupující kolony a znesnadňují odminování. Talířové miny někdy umisťují až v pěti kusech na sebe, aby výsledná exploze poškodila odminovací zařízení, stavěná na menší exploze.

Jedna z prvních fotografií jehlanů. Pravá řada, zabořená v příkopu, nebude příliš efektivní.	Stavba dvouřadé ničím nekotvené překážky je opravdu rychlá a stačí k ní autojeřáb a několik nákladních aut.
Sklad překážek v Bělgorodské oblasti. Tato verze má ocelové hroty, navařené na vnitřní armaturu.	Hotová třířadá překážka u Svatoveho. I zde mají jehlany ocelové hroty.
Detail jehlanů. Hroty se nepovedlo přesně umístit, popisky v médiích o rozpadání jehlanů jsou ovšem mylné.	Překážky proti vylodění. Fungování jehlanů v písku je diskutabilní.
Kvalitně postavená překážka v Bělgorodské oblasti, s hustě rozmístěnými jehlany, kotvenými lany.	Čerstvě zřízený protitankový příkop, pravděpodobně vyhloubený strojem MDK-3. Nevýhodou je, že stroj vytváří val, který zakrývá obráncům výhled na nepřítele.

Poznámky:

(1) Podle ženijních příruček z osmdesátých let by měly být protitankové jehlany rozmístěny s takovými bočními rozestupy, aby tank nemohl najet pásy na dva naráz, protože to by umožnilo zůstat bez náklonu a přejet je jako běžnou překážku. Mezi řadami má být rozestup, odpovídající délce tanku, aby byl tank nemohl přejíždět více jehlanů naráz, ale zároveň neměl žádný prostor na rozjezd.
(2) Vozidlo MDK 3 bylo zavedeno v osmdesátých letech a využívá podvozku staršího dělostřelekcého tahače MT T, který zase konstrukčně vychází z tanku T-64. Vozidlo váží 40 tun a jeho rotující hlavice dokáže odstranit kolem 800 metrů krychlových zeminy za hodinu a hloubit tak příkop až dva metry hluboký a široký vždy 3,5 metru. Pro vytvoření dostatečně hlubokého protitankového příkopu je tak nutné provést dva průjezdy, překážka však zůstává poměrně úzká a kvůli mechanismu vyhazování zeminy není možné kopat hlouběji, než do 3,5 m. Kromě protitankových příkopů slouží též k vytváření okopů pro techniku. Jelikož stroj hloubí při jízdě vzad, stojí řidič vedle něj a ovládá ho povelovým zařízením na kabelu.

 

 

Použité informace pochází převážně z médií, a to i ruských. Na západě bylo publikováno i několik velmi dobrých analýz, především článekz dílny Centra pro strategická a mezinárodní studia a také existuje podrobná mapa celého opevnění. Autoři se nicméně soustředí spíše na strategické stránky opevnění. Tento článek se snaží do jisté míry zaplnit mezeru i ohledně technické stránky věci, tedy konstrukce objektů a překážek a také srovnání těchto aspektů s historickými zkušenostmi.

 

A na závěr jedna perlička. Ruský blokhaus u silnice, postavený z pytlů omítkové směsi a štítů divizních kanónů z druhé světové války (vlevo dva ze 76,2mm ZiS-3, vpravo dva z 85mm D-44).

 

Literatura:

Brady Africk: Ruská polní opevnění na Ukrajině
Brady Africk: Ruská polní opevnění v okupované Ukrajině před rokem 2022
BBC: Ukraine war: Satellite images reveal Russian defences before major assault
Reuters:Diggin in(analýza rozšiřování opevnění od roku 2022)
Militarnyi: Russian military constructing pillboxes in Svatove direction
Wall Street Journal: Satellite Images Reveal Russian Defenses for Ukraine Counteroffensive
CSIS: Ukraine’s Offensive Operations: Shifting the Offense-Defense Balance
BBC: Как Россия возводит укрепления на оккупированных территориях Украины
В Курской и Белгородской областях строят линии обороны.
Stavba “Surovikinovy linie“
David J Betz Russian fortifications present an old problem for Ukraine

Zatím žádné komentáře