Napsal: O. Filip objekty: věžové pancéřové baterie Souhrnný článek o všech typech pancéřových věžích, určených pro boj s bitevními loděmi, s detailním popisem všech dochovaných exemplářů.

Obsah
Úvod: specifika těžkých pancéřových věží
Typologie těžkých pancéřových věží
Použití těžkých věží v jednotlivých zemích
Dochované věže

Úvod: specifika těžkých pancéřových věží

Tématem článku je specifická kategorie pevnostní výzbroj, kterou představují těžké otočné pancéřové věže, určené pro boj s bitevními loděmi, tedy věže s kanóny ráže nejméně 24 cm. Pod tento pojem zahrnuji pouze věže, disponující skutečným pancéřováním o síle v řádu desítek centimetrů, se vstupem pro posádku a munici zevnitř objektu. Tématem tedy nejsou „plechové krabice“ o síle několika centimetrů, coby vylepšení běžných štítů, do nichž se posádka (a v některých případech i munice) dopravovala zvenku, jako k běžným dělům. To je případ německých lehkých věží C/39 pro 38 cm a 40,6 cm kanóny s 5 centimetrů silným pancířem, španělských věží pro 30,5 cm a 38 cm kanóny s 2,5 cm silnými stěnami, různých britských konstrukcí, lehkých věží Škody Plzeň pro opevnění v Pule či věží na kodaňských fortech.

Se zaváděním opancéřovaných lodí v sedmdesátých letech 19. století získalo námořnictvo převahu nad pozemními bateriemi. Brzy se objevily úvahy o využití pancíře pro ochranu těžkých děl pobřežní obrany, a to nejprve v podobě válcových otočných věží z vrstveného pancíře. V osmdesátých letech 19. století nastoupily díky použití tvrzené litiny věže klasických pevnostních tvarů, se zaoblenými vrchlíky, z nichž vyčnívaly hlavně. V pozdější době, se zvětšujícími se nároky na vnitřní prostor, nastoupila éra hranatých věží, podobných lodním. S rychlým rozvojem námořní techniky se pro opevnění uvolnily i lodní věže, sejmuté ze zastaralých plavidel, především predreadnoughtů⁽¹⁾. Během válečných konfliktů také docházelo k demontáži věží z moderních, avšak neopravitelně poškozených lodí. Lodní věže byly k dispozici „zdarma“, ale mělo to své háčky. Pro opevnění byly jejich vnitřní části, procházející obvykle celou lodí, zbytečně vysoké, jejich odolnost byla většinou poněkud nižší, než u pevnostních typů. Věže byly opotřebované a poškozené působením mnoha let vibrací a slané vody. Jelikož optické řízení palby z lodí mělo své limity, věže nepotřebovaly velký náměr a jejich kanóny proto nevyužívaly svůj potenciální dostřel. Někdy musely být složitě zkracovány (věže z Poltavy pro Sevastopol), byl dodatečně zvyšován jejich náměr, či vyměňovány části pancířů. Některé věže, mající za sebou desítky let služby, byly v takovém stavu, že byly spíše pro zlost, pokud tedy rovnou nevyletěly do povětří při prvním výstřelu (baterie Rozenburg).

Oproti běžným věžím vnitrozemských opevnění mají těžké pancéřové věže některá specifika. Vzhledem k váze granátů, která se pohybuje od několika stovek kilogramů u 24 cm děl až po více než tunu u 41 cm kanónů, nestačilo dopravit munici pomocí výtahů do bojového prostoru, ale bylo nutné zajistit její mechanický přesun přímo k závěru a nabití do nábojové komory, v nejhorším případě alespoň za pomoci ručního jeřábu. Prachové náplně byly výrazně lehčí, ale ani s nimi nemohlo být manipulováno jen ručně a oproti jednotné munici menších děl bylo nutné zajistit jejich ochranu před případným zášlehem ze selhaného výstřelu či z nepřátelského zásahu. Věže, vážící obvykle několik stovek tun, ale někdy i přes tisíc tun, nemohly být otáčeny ručně. To vše vyžadovalo strojovny, nejprve s parními stroji a od počátku 20. století s dieselovými generátory pro elektromotory. Speciální pevnostní věže byly dvoudělové, pouze několik starých lodních věží mělo jeden kanón a naopak několik nejnovějších disponovalo třemi kanóny, což je řešení, které se ve vnitrozemských opevněních nikdy neobjevilo. Těžké věže se používaly výhradně pro obranu nejdůležitějších přístavů, případně přístupů k nim a většina zemí jich nainstalovala jen několik kusů.

V případě kapitulace některého státu bylo zničení takových věží důležitým cílem vítězné strany, v mírových dobách se vyřazené věže stávaly cennou kořistí obchodníků se šrotem. Není divu, že se dochovalo pouhých 18 kusů – v Evropě šest kusů, v Asii osm kusů, tři věže v Jižní Americe a jedna v Africe. Z toho sedm exemplářů pochází z bitevních lodí a zbývajících jedenáct jsou speciální pevnostní typy. Nutno podotknout, že i menší pancéřové věže pobřežního dělostřelectva, které nejsou tématem tohoto článku, přežily jen v minimálním počtu, snad s výjimkou sovětských věží MB-2-180 pro dva 18 cm kanóny, kterých ovšem ubývá, jak se stávají cílem zlodějů šrotu. Drtivá většina zbývajících pobřežních věží se nacházela ve Švédsku a Norsku, avšak ty byly až na nakoli kusů zničeny před několika lety.

Typologie těžkých pancéřových věží

Těžké věže lze rozdělit na několik základních kategorií, lišících se použitou technologií zpracování železa. Nejstarší byly konstrukce z vrstvené válcované oceli, které se vyráběla v omezených tloušťkách a byla poněkud křehká, takže bylo nutné vrstvit několik desek a prokládat je pružným materiálem, obvykle teakovým dřevem. Jejich poznávacím znamením je tvar válce, případně komolého kužele. Tyto věže, nazývané podle svého konstruktéra „Colesovy“, byly používány na raných pancéřových lodích, například monitorech, přičemž v opevnění se objevilo jen několik kusů, a to ve Velké Británii, v Belgii a v Rusku. Jediným dochovaným exemplářem této kategorie je věž v Doveru.

V éře tvrzené litiny, kterou bylo možné odlévat do libovolných tvarů, dominovala výrobě věží německá zbrojovka Gruson, která nabízela své výrobky po celém světě a přesvědčila řadu států, aby si pořídily nevelké počty těchto drahých a složitých věží pro dva kanóny, jejichž pancíře, složené ze segmentů, někdy dosahovaly tloušťky přes jeden metr. Typickým rysem věží byl zaoblený tvar a klasický masivní předpancíř v podobě taktéž zaobleného prstence, zapuštěného do stropu objektu. Věže se v malém počtu objevily v Německu, Nizozemsku, Belgii, Itálii, Brazílii a Rakousko-Uhersku. V Evropě se dochovala pouze jediná věž pro dva 40 cm kanóny v Tarantu, další tři věže lze najít v Brazílii.

S nástupem moderní legované oceli se konstrukce pozemních a pobřežních věží oddělila a druhé jmenované se naopak sblížily s lodními konstrukcemi. Zatímco ocelové věže vnitrozemských pevností vypadaly stejně, jako v předchozí éře, tedy měly zaoblený vrchlík, dosedající na předpancíř, u těžkých věží se až na výjimky uplatňovala klasická lodní konstrukce, tedy rám z ocelových profilů, na nějž byly našroubovány pancéřové desky potřebné tloušťky, což dávalo věžím typický „hranatý“ tvar. U některých pevnostních typů, které měly kruhový půdorys, byl tvar částečně kuželovitý a boční desky byly prohnuté. Předpancíř nových věží (s výjimkou francouzských typů) netvořil složitý zaoblený odlitek s proměnnou tloušťkou, ale jednoduchý válec z desek, podobný barbetám bitevních lodí.

Použití těžkých věží v jednotlivých zemích

Velká Británie
V osmdesátých letech 19. století byla v Doveru instalována obrovská věž Colesova systému, další věže, plánované pro „mořské“ pancéřové forty před Portsmouthem, již realizovány nebyly. Zhruba čtyřicet let poté následovala další, poněkud tragická epizoda, když bylo rozhodnuto, že pro obranu ústí řeky Tyne na severu Anglie vzniknou dva velké betonové objekty pro věže s 30,5 cm kanóny z predreadnoughtu HMS Illustrious. Výstavba baterií Kitchener a Roberts sice začala už během první světové války, ale protáhla se do roku 1921. Věže byly solidně pancéřované, jenže kanóny BL 12 inch Mark VIIIbyly nepříliš povedené zbraně s dostřelem pouhých devět kilometrů a nebezpečnými technickými problémy. Není divu, že krátce po dokončení byly vyřazeny a sešrotovány, čímž veškeré britské aktivity na tomto poli skončily.

Rytina doverské bvěže z dobového tisku. Nahoře osazování kanónů, vlevo interiér věže s lafetami před instalací děl, vpravo obvodová chodba po dvěží.

Spojené státy americké
Američané budovali četné otevřené baterie, ale otočné věže, odvozené z lodních typů použili jen na výjimečné baterii Drum, situované v Manilské zátoce. Zatímco tyto věže se v boji velmi osvědčily, další epizoda už tak úspěšná nebyla. Spočívala v instalaci dvou třídělových věží s 36 cm děly, sejmutými ze zádě bitevní lodě USS Arizona, potopené pří japonském útoku na Pearl Harbour, do baterií Arizona a Pennsylvania na havajském ostrově Oahu. Akce byla složitá, neboť věže byly napůl potopené a poškozené působením mořské vody. Jedna z baterií vypálila v roce 1945 zkušební výstřely, druhá nebyla dokončena. Již v roce 1948 byly baterie opuštěny a poté byly věže sešrotovány.

Demontáž věží z vraku bitevní lodě Arizona. V níže položené věži probíhá demontáž posledního kanónu. (NARA)

Belgie
Jakou součást pevnosti Antverpy osadili Belgičané pro obranu Šeldy na fort St-Filips tři otočné věže systému Coles, pro celkem čtyři 24 cm a dva 28 cm kanóny. Záhy bylo zřejmě, že takové věže jsou neperspektivní a obdobný fort De Perel na opačném břehu je vůbec neobdržel. Další věž, tentokrát již modernější Grusonovy konstrukce z tvrzené litiny pro dva 24 cm kanóny, byla instalována na staré španělské severní citadele (Noord Kasteel), opět s výstřelem na Šeldu. Nic modernějšího se už na belgickém pobřeží neobjevilo.

Nizozemsko
Pro obranu důležitých přístavů bylo zakoupeno několik gigantických věží Gruson. Nejsilnější výzbroj obdržel fort Harssens v Den Helderu, který měl dvě věže po dvou 30,5 cm kanónech, po dvou dvoudělových věžích pro 24 cm kanóny měly forty Maasmond u vjezdu do Rotterdamu a Pampus na umělém ostrůvku severně od Amsterodamu. Jeho umístění bylo poněkud kuriózní, neboť ležel v mělkém vnitrozemském „moři“, kudy by jen těžko projely velké lodě. V roce 1913 byla zahájena výstavba moderních věžových baterií De Ruyter a Nieuw Kijkduin, které měly chránit přístav Den Helder a ústí Šeldy, vypuknutí války však zmařilo plánovanou dodávku věží Krupp a obě baterie skončily ve fázi betonáže prvního podlaží.

Německo
Ačkoli byl Krupp prakticky jediným světovým výrobcem těžkých věží pro opevnění, v Německu byly instalovány pouze na fortech Langlütjen II a Brinkamahof II u vjezdu do přístavu Bremerhaven. Zvláště první jmenovaný, s pěti věžemi těsně vedle sebe, byl dosti unikátní stavbou. Později přibyla ještě jedna věž pro 30,5 cm kanóny u přístavu Kiel, sice v betonovém objektu, ale stále z již zastaralé tvrzené litiny. Čtyři moderní věže „lodního typu“ pro 30,5 cm kanóny, disponující 40 cm silným pancéřováním, dostala ostrovní pevnost Helgoland. Tyto objekty byly napojeny na rozsáhlé podzemí, pokrývající většinu ostrova.

Věže baterie Nordgruppe na ostrově Helgoland. (AHF)

Z německých opevnění, budovaných během první světové války, známe jediné případy použití těžkých lodních věží v polopermanentních opevněních. Do lesa Houthulst na flanderské frontě byla instalována věž z pancéřového křižníku SMS Fürst Bismarck, pro dva kanóny 24 cm SK L/40. Je otázkou, jaký byl smysl tak náročné akce, když boční pancíř věže měl 20 cm, ale strop, u něhož byl zásah v podmínkách frontových bojů mnohem pravděpodobnější, pouhé 4 centimetry. Další dvě jednodělové věže pro 24 cm kanón, v tomto případě z některé z vyřazených pobřežních obrněných lodí (buď SMS Odin nebo SMS Frithjof), byly instalovány o baterie Gammelskov na obranné linii, chránící Německo před případným vyloděním v Dánsku (Sicherungsstellung Nord).

Za druhé světové války bylo naplánováno několik baterií s moderními těžkými věžemi, ale bojeschopné byly pouze baterie Fjell a Ørlandet pro třídělové věže s 28 cm kanóny z bitevního křižníku Gneisenau a baterie Großer Kürfurst s hranatými jednodělovými věžemi pro jeden kanón, které se nevyznačovaly nijak velkou odolností. Zřejmě se jednalo typ C/37, který měl být osazen také v baterii Goeben ve Svinoústí, kde jsou sice postaveny objekty, ale kanóny byly zřejmě provizorně umístěny na stropě vedle šachet. K dispozici bylo několik mohutných věží pro 38 cm kanóny, určených pro nerealizované bitevní lodě a zčásti též vyráběných pro Sovětský svaz, ale povedlo se je alespoň částečně namontovat pouze do baterie Vogelnest na jihu Dánska. Výstavba podobné baterie u Cherbourgu teprve začínala a dnes tam nejdete jen výkopy. U Rotterdamu byla vybudována baterie Brandenburg se třemi antikvárními věžemi z nizozemských obrněných lodí Hr.Ms. Jacob van Heemskerck a Hr.Ms. Hertog Hendrik. Jednodělové věže s 25 cm silným pancířem nebyly v příliš dobrém stavu a jejich munice zřejmě také ne. V jedné věži při zkušebních střelbách explodovala munice, což si vyžádalo značné ztráty na životech a vedlo k jejímu vyřazení. V Toulonu se Němci zmocnili francouzské baterie Cap Cépet s dvojicí věží pro 34 cm kanóny, jejíž posádka sice stihla zničit zbraně, avšak Němci je nahradili děly z napůl potopené bitevní lodě Provence. To vedlo k bizarní situaci, když baterie vedla v srpnu 1944 souboj s bitevní lodí Lorraine, sesterskou lodí Provence, pochopitelně vybavenou úplně stejnými kanóny.

Itálie
V devadesátých letech 19. století proběhla instalace dvou věží Gruson pro 40 cm kanóny u důležitých vojenských přístavů La Spezia a Taranto. Během první světové války byla vybudována podstatně modernější baterie Amalfi v Benátkách, s dvoudělovou věží „lodní“ konstrukce, vyzbrojenou výkonnými 38,1 cm kanóny, určenými pro nedokončené bitevní lodě třídy Francesco Caracciolo. Obdobné věže obdržely i dvě baterie v Brindisi, dokončené až po první světové válce. Italové budovali ještě další těžké baterie, jejich věže, napůl ukryté v kasematách, však byly jen lehké plechové konstrukce.

Montáž věže Umberto I pro dva 40 cm kanóny. Je vidět segment bočního pancíře s vybráním pro spojení s další částí.

Věž baterie Amalfi se zajímavým zodolněním za pomoci vrstvy pytlů s pískem.

Francie
Etapu obřích věží z tvrzené litiny Francouzi pochopitelně vynechali, neboť s jejich německým výrobcem nebyli zadobře. Během první světové války nicméně začala zbrojovka Schneider produkovat speciální pevnostní věže pro 24 cm kanóny, určené pro použití v koloniích. Věže měly klasický zaoblený předpancíř, kruhový půdorys a slabý vrchlík. Osazeno bylo pouze pět kusů, z toho tři v Senegalu a dva ve Vietnamu, přičemž v meziválečném období prošly věže v Africe svéráznou přestavbou na výkonnější výzbroj, která se do nich nevešla. V meziválečném období začala u téhož výrobce produkce věží Mle 24 pro kanóny 340mm/45 Modèle 1912, které již měly „lodní“ obdélníkový půdorys, čelní pancíř o síle 27 cm a boční 17 cm. I tyto věže disponovaly zaobleným „pevnostním“ předpancířem, ovšem na rozdíl od starších kruhových věží přes něj přečnívaly. Osazeny však byly jen dva kusy do baterie Cap Cépet u Toulonu, neboť objekty pro věže u Cherbourgu nebyly dokončeny. Další dva kusy velmi podobných věží Mle 28 byly osazeny v tuniské Bizertě.

Věž Mle 24 baterie Cap Cépet u Toulonu po jejím dobytí Spojenci. Na stropě je 10 cm kanón. (NARA)

Rusko
Již v sedmdesátých letech 19. století byly do jednoho z fortů v Kronštadtu zabudovány tři věže typu Coles pro 28 cm kanóny. Před první světovou válkou však byly jako zastaralé odstraněny a na jejich místo byly instalovány běžné zbraně v otevřených postaveních. V celosvětovém kontextu byla ojedinělá sériová výroba těžkých věží typu MB-2-12 pro 30,5 cm kanóny, jichž bylo v roce 1913 objednáno 14 kusů. Tyto kruhové věže s velice solidním bočním pancéřováním (boky 30,5 cm, strop 20,3 cm, předpancíř 10 cm) byly určeny pro přístavy Sevastopol a Vladivostok (v obou bylo rozestavěno po dvou bateriích) a především pro obranu přístupů k Petrohradu (Ino, Krasnaja Gorka, ostrovy Aegna a Naissar). Byly pro ně stavěny mohutné betonové objekty, určené vždy pro dvě věže, ale většinu baterií se do roku 1917 nepodařilo zprovoznit. Plánovaná baterie u litevské Rigy nebyla ani započata, nicméně některé další baterie byly dokončeny v meziválečném období. Pro Rusy se staly zásadními dvě dvouvěžové baterie v Sevastopolu, dokončené z rozestavěných carských objektů na začátku třicátých let, neboť se s velkým úspěchem zúčastnily bojů o Krym v letech 1941-42. Další významnou kapitolou bylo použití čtyř věží pro trojici 30,5 cm kanónů z bitevní lodi Poltava⁽²⁾, které se dochovaly a proto jsou popsány níže.

Jedna z věží typu MB-2-12 fortu Ino u Kronštadtu, poškozená explozí. Pod ní leží utržený kryt zaměřovacího periskopu. V popředí jsou hlavně druhé věže.

Těsně před první světovou válkou válkou začaly práce na věžích pro dva 35,6 cm kanóny, odvozených od třídělových věží plánovaných bitevních křižníků třídy Borodino. V roce 1913 bylo objednáno devět věží, avšak již od počátku se jejich výroba potýkala s nedostatkem kapacit. Jejich pancéřování bylo podobné menším věžím pro 30,5 cm kanóny, ale měly mít 35 cm silný předpancíř. Během první světové války byly rozestavěny třívěžové baterie na ostrově Mäkiluoto v dnešním Finsku a ostrově Naissar v dnešním Estonsku, počet věží byl ale v obou případech zredukován na dvě již během stavby. Výkopy pro dva objekty vznikly také na poloostrově Suurupi západně od Tallinu. Proběhla však pouze instalace jedné věže na ostrově Naissar a jedné na ostrově Mäkiluoto, té však chyběl vrchlík. Věže se nedočkaly výzbroje, byť produkce námořních děl již probíhala a bylo rozhodnuto, že budou použita i pro věže, byť měla mírně nižší výkony, než plánovaná pozemní verze. V roce 1940, po okupaci Estonska uvažovali Sověti o instalaci 30,5 cm kanónů do dochované věže na ostrově Naissar, ale bylo by nutné dobetonovat část objektu, dodat některé mechanismy a strop věže.

Estonsko
Estonci podědili po carském Rusku poškozené a ne zcela dokončené věžové baterie na ostrovech Naissaar a Aegna, které měly disponovat celkem čtyřmi věžemi pro 30,5 cm kanóny a dvěma pro 35,6 cm kanóny. Baterie pro 30,5 cm kanóny na ostrově Naissaar byla ustupujícími Rusy vyhozena do povětří, jedna věž byla rozmetána na kusy, druhá se sesula na bok a trčela z trosek. Nakonec se podařilo zprovoznit obě věže MB-2-12 pro 30,5 cm kanóny na ostrově Aegna, zatímco ostatní baterie posloužily jako zdroj dílů a to nejen pro Estonce, ale i pro spřátelené Finy. Nedokončená věž pro 35,6 cm kanón na ostrově Naissar byla zakryta dřevěnou nástavbou, aby dovnitř nepršelo jejím chybějícím stropem a interiér mohutného objektu byl využit ke skladování munice pro estonské pobřežní dělostřelectvo.

Zničená věž pro 30,5 cm kanóny na ostrově Naissaar, vyfotografovaná po ústupu ruských jednotek v roce 1918. Dobře viditelné jsou segmenty kruhového pancíře.

Finsko
Na ostrově Mäkiluoto rozestavěli Rusové baterii pro dvě věže s 35,6 cm kanóny a zanechali zde mnoho součástí věží, nikoli však lafety a zbraně. Finové zdědili také 30,5 cm děla, která se nacházela v různých otevřených bateriích. Díky dodávce dílů z poškozených věží v Estonsku a vlastní výrobě chybějících částí se jim v polovině třicátých let podařilo z dílů 35,6 cm věží sestavit na ostrově Mäkiluoto jednu věž a vyzbrojit je kořistními 30,5 cm kanóny. Věž byla osazena v původním objektu a konstrukčně se příliš nelišila od ruského originálu, díky použití menších kanónů se však povedlo zvýšit elevaci na 38°, což zajistilo úctyhodný dostřel 41 km, tedy až na estonské pobřeží. Systém zásobování municí se však Finům příliš nepovedl a oproti ruským věžím došlo ke snížení kadence ze dvou výstřelů za minutu na jeden výstřel za 70 sekund. V roce 1940 začali Finové dokončovat i sousední objekt, ale do odevzdání ostrova Sovětům se jim to nepodařilo. Jediná další věž, tentokrát již finské konstrukce, vznikla na ostrově Kuivassaari a jelikož se dochovala, bude o ní pojednáno níže. Finské věže měly spolu s estonskými protějšky chránit minovou uzávěru napříč finským zálivem. Pro koordinaci palby byl položen podmořský kabel a dokonce bylo na estonském ostrově Naissaar zřízeno pomocné stanoviště řízení palby pro finskou věž na ostrově Mäkiluoto. Věž si několikrát vystřelila, nejprve na minonosky a konvoje evakuující Tallin a v listopadu 1941 na lodě, evakuující sovětskou základnu na finském poloostrově Hanko. Sice nedosáhla přímého zásahu, k čemuž přispěla i zmíněná nízká kadence, ale možná přispěla k tomu, že se manévrující lodě odchýlily z kursu a několik se jich potopilo na minách. V roce 1944 si Sověti vynutili pronájem a věž zprovoznili, v roce 1955 však dobrovolně vrátili ostrov Finům a těsně předtím vyhodili věž do povětří, stejně jako sousední rozestavěný objekt.

Věž pro 35,6 cm kanóny na ostrově Mäkiluoto, vyzbrojená 30,5 cm kanóny, ukořistěnými z baterie Ino u Kronštadtu. (SA-Kuva)

Řecko
Během první světové války zakoupilo Řecko predreadnoughty třídy Mississippi, které byly posledním typem těchto lodí v americkém námořnictvu a byly zkonstruovány jako levná plavidla menších výkonů. Jejich hlavní výzbroj tvořily čtyři 30,5 cm kanóny 12″/45 Mark 5 o dostřelu 18 km, umístěné ve dvou věžích s 30,5 cm silným pancéřováním. V době německého útoku na Řecko byly lodě zastaralé a byly ve špatném stavu. Zatímco Kilkis (ex USS Mississippi) byl plavbyschopný, Lemnos (ex USS Idaho) sloužil jako ubytovací loď a jeho věže byly osazeny na ostrově Aegina, odkud mohly krýt přístup k Athénám i Korintskému průplavu. Obě lodě byly potopeny střemhlavými bombardéry, nepoškozené baterie Aegina sever se zmocnili Němci.

Obě věže baterie Aegina sever po okupaci německými jednotkami. (Denkschrift über die griechísche Landesbefestigung)

Švédsko
V letech 1902-04 byly do fortu Ellenabbsfortet, součásti opevnění přístavu Karlskrona, osazeny tři věže, vyzbrojené vždy dvojicí britských kanónů (254 mm/34cal. Elswick M/1885). Pocházely ze všech tří pobřežních obrněných lodí třídy Svea, které měly vždy jen jednu věž. Mechanismy opotřebovaných věží na parní pohon byly poruchové a potíže byly i s muničními výtahy, takže v roce 1936 byly věže vyřazeny ze služby a sešrotovány.

Brazílie
Pro obranu Rio de Janeira si Brazílie pořídila kompletní sérii pancířů a výzbroje od zbrojovky Krupp. Nejdůležitější byly tři věže, nainstalované do masivních betonových fortů, dva z nich obdržely ještě menší věže pro 19 cm a 15 cm kanóny obdobné konstrukce. Fort Lage, v podobě masivního betonového bloku v moři, s výzbrojí plně ukrytou za pancíři, je co odolnosti a nepřístupnosti jediným objektem, který lze srovnávat se slavným amerického fortu Drum.

Věž pro 30,5 cm kanóny, připravená k expedici ve zbrojovce. Na každém segmentu pancíře jsou dva manipulační háky, které budou odřezány, ve vrchlíku jsou zašroubována oka.

Japonsko
Po vyřazení části nejtěžších lodí a zastavení stavby dalších v důsledku omezení, daných Washingtonskou úmluvou z roku 1922, získali Japonci velké množství těžkých věží. Pro jejich dopravu zkonstruovali speciální jeřábovou loď, která v letech 1927-30 vozila částečně rozmontované věže na různé japonské ostrovy a do Koreje. Celkem mělo být instalováno 12 věží pro 30,5 cm kanóny, které pocházely z predreadnoughtů Kashima a Aki, pancéřových křižníků Ibuki, Kurama (třída Ibuki) a Ikoma a bitevní lodě Settsu. Ve všech těchto případech šlo o dvoudělové věže pro britské kanóny EOC 12 inch/45, nicméně lišila se síla jejich pancéřování, od zhruba 20-23 cm u křižníků a predreagnoutů po 28 cm u věže z bitevní lodě. Nejsilnější výzbrojí disponovaly věže pro 41 cm kanóny 41 cm/45 3. roku) pocházející z rozestavěných moderních jednotek – bitevní lodi Tosa a z bitevního křižníku Akagi (třída Amagi, přestavěn na letadlovou loď). Věže této bitevní lodě měly pancíř o síle 23 až 30,5 cm, věže bitevního křižníku měly 23 až 28 cm pancíře. Z dostupných plánů je zřejmé konvenční umístění věží v betonových šachtách, napojených na podzemní prostory pro munici, posádku a strojovnu. všechny věže byly po kapitulaci Japonska sešrotovány.

Dochované věže

Turgut Reis

Německý predreadnought SMS Weissenburg byl spuštěn na vodu v roce 1890 a jeho hlavní výzbroj byla soustředěna ve třech věžích, vždy pro dva 28 cm kanóny. Přední a zadní věž měly kanóny SK L/40, prostřední, která byla vtěsnána mezi nástavby, měla kratší děla SK L/35. V roce 1910 byla zastaralá bitevní loď spolu se sesterskou lodí Kurfürst Friedrich Wilhelm prodána Osmanské říši, zúčastnila se balkánských válek, ale její role během první světové války byla minimální. V meziválečném období byly dvě věže demontovány a instalovány na asijské straně dardanelského průlivu, do samostatných betonových objektů, vzdálených od sebe 170 metrů. Jsou umístěny tak, že je proti případné přímé palbě blížících se lodí kryje hřeben a samy mohou vést boční palbu do průlivu. Samotné objekty obsahují jen chodby, malé sklady munice a toalety, tloušťku stěn a stropů lze odhadovat na 2-3 metry. Věže jsou v perfektním stavu, s dochovanými vnitřními mechanismy a závěry kanónů a jsou volně přístupné. Zajímavé je, že jejich pancéřování, složené po celé ploše ze tří desek o síle 4 cm. Ačkoli je zjevně původní, vůbec neodpovídá dostupným údajům o pancéřování lodi a na plavidlo takové kategorie je slabé.

Spodní věž s krátkými kanóny L/35. Vlevo nahoře je vidět druhá věž. (OF)
Zadní stěna výše položené věže s kanóny L/40. Vstupní otvory chránily posuvné pancéřové dvěře, nahoře je vidět velitelská věžička. (OF)	Pohled ze střílny pro kanón L/40. Vpravo je vidět vrstvený pancíř s výřezem pro mířidla. (OF)	Závěr levého kanónu s hledími pro míření. Nahoře jsou háky na vytěráky a další nářadí. (OF)

Castel Gorée, Rach-Cat

„Koloniální“ věže pro kanóny 240 Mle 1893-96 byly zřejmě vyrobeny jen v pěti exemplářích, z nichž tři směřovaly do Dakaru a dva do Vietnamu. Pancíř věže ve tvaru pláště komolého kužele byl silný 20 cm a skládal se z osmi segmentů, z vnitřní strany jej pak zesilovala ještě košilka ze dvou vrstev 13 mm silného plechu. Strop byl ze tří vrstev 17 mm plechu a vyčnívala z něj odlévaná velitelská věžička. Zásadní nevýhodou věže byla elevace pouhých 7°, což omezovalo dostřel kanónů na zhruba 10 kilometrů, ačkoli s lafetací pro otevřené baterie mohla činit až 23 km. Výhodou byl částečně mechanizovaný nabíjecí systém, který umožňoval kadenci 2-3 rány za minutu.

Věž, osazená na původní bastionové pevnosti Castel Gorée, dorazila na místo v roce 1918. V následujících letech se vedly diskuse o její modernizaci, zvýšení elevace na 40° a též o přezbrojení ostatních věží v Dakaru na modernější 15,5 cm kanóny, což ovšem naráželo na finanční problémy. V roce 1934 bylo konečně rozhodnuto o levnějším řešení v podobě instalace dvojitých kanónů 240 Mle 1902-06 z vyřazených predreadnoughtů třídy Danton do všech věží v Dakaru. Výsledek byl diskutabilní, neboť se podařilo zvýšit elevaci jen na 24° a dostřel tudíž činil zhruba 19 kilometrů. Mechanismy rozměrnějších kanónů vyčnívaly nad horní okraj pancíře a bylo také nutné proříznout horní okraje střílen a demontovat strop, který dodnes leží vedle věže. Namísto něj byla instalovány konstrukce s plachtou, chránící osádku před sluncem. Nabíjení bylo možné pouze při vertikální poloze kanónů a kadence proto klesla na jednu ránu za minutu. Věž se spolu s věží baterie Cap Manuel pomohla odrazit britský pokus o invazi a údajně docílila několika zásahů bitevní lodě Barham.

Nové kanóny, výrazně přečnívající přes původní pancíř věže. Jsou vidět též prořezané otvory střílen. (Bess Sadler, CC 2.0)
Závěry kanónů. V popředí je spoj mezi segmenty hlavního pancíře a otvory pro šrouby, které původně držely vrchlík. (HaguardDuNord, CC 3.0)	Demontovaný vrchlík věže s odlévanou velitelskou věžičkou. (HaguardDuNord, CC 3.0)	Jeden z dvojice dálkoměrů baterie v otočné věžičce. Roura pro druhé rameno dálkoměru chybí. (Remi Jouan, CC 3.0)

Dvojice věží baterie Rach-Cat se dochovala v původním stavu, včetně stropů (věž A kanóny nemá, věž B možná ano). Baterie, vybudovaná v letech 1905-14, má podobu obrovského železobetonového objektu o délce více než 200 metrů, obklopeného vodním příkopem a umístěného v bažinaté deltě řeky, po níž bylo možné doplout přímo do hlavního města Vietnamu, tehdy nazývaného Saigon. Kromě věží zde bylo i šest 7,5 cm a čtyři 9 cm kanóny, před druhou světovou válkou byly do otevřených postavení instalovány moderní 13,8 cm kanóny, coby obvyklá výzbroj tehdejších francouzských pobřežních baterií. Podle posledních informací se v tomto místě stále nacházel vojenský prostor.

Rio de Janeiro

K obraně vjezdu do přístavu byly na začátku 20. století vybudovány tři mohutné pancéřové forty s otočnými věžemi, doplněné dvojicí baterií s houfnicemi v lehce pancéřovaných věžích. Pancéřové věže s výzbrojí byly zakoupeny u zbrojovky Krupp, přičemž každá z věží hlavní výzbroje byla jiná. Fort Copacabana, dokončený v roce 1914, obdržel věž pro 30,5 cm kanóny, fort Imbuí na opačné straně průlivu pro 28 cm kanóny a fort Lage uprostřed průlivu pro 24 cm kanóny. Jako doplňkovou výzbroj dostal fort Copacabana ještě věž s dvojicí 19 cm kanónů a for Lage pro dva 15 cm kanóny Všechny forty byly vybaveny též výsuvnými věžemi pro 7,5 cm rychlopalné kanóny a pozorovacími zvony. Kuriózní je, že si fort Copacabana zabojoval, neboť se jeho posádka v roce 1922 vzbouřila a byla ostřelována bitevní lodí São Paulo. Dnes jsou všechny věže dochovány a kromě ostrovního fortu Lage, u něhož je obtížné přistát, jsou forty zpřístupněny.

Věž pro 30,5 cm kanóny s průzory ze stanoviště velitele, které bylo zabudováno v tloušťce vrchlíku. V pozadí je věž pro 19 cm kanóny. (Halley Pacheco de Oliveira, CC 2.0)
Celkový pohled na věž s viditelnými segmenty vrchlíku. Věž nesla název „Duque de Caxias“, kanóny „Barroso“ a „Osório“. (Wiki, CC 2.0)	Fort s oběma hlavními věžemi, po stranách jsou vidět výsuvné věže pro 7,5 cm kanóny. (Chensiyuan, CC 2.0)	Sklad munice pro 30,5 cm kanóny. Zajímavostí jsou odlišné závěsné dráhy, jedna pro skládání granátů na strany, druhá pro přepravu na vozíky. (Fulviusbsas, Public Domain)

Ørlandet

Věže, pocházející z bitevního křižníku Gneisenau, byly uvolněny pro použití v opevnění v roce 1942, po těžkém poškození lodě náletem. Britská puma iniciovala výbuch, který rozmetal příď včetně věže A, zbylé dvě věže pak byly demontovány, neboť loď měla při příležitosti generální opravy obdržet dlouho plánované věže s 38 cm kanóny. Věže Drh. L. C/28 o váze zhruba 900 tun měla pancéřování o síle 18 až 28 cm a jejich výzbroj tvořily tři 28 cm kanóny SK C/34. Jedna věž zamířila do baterie Fjell u Bergenu, druhá až na sever k Tronhaimu, do baterie Ørlandet. V obou případech došlo k výstavbě velkorysého podzemí a silné pozemní obrany, zvláště pak u baterie Fjell, kde vzniklo mnoho těžkých objektů s pevnostními zbraněmi, zčásti napojených na podzemí věžového objektu. Zatímco věž u Bergenu byla sešrotována a na místě zbylo jen pancéřování barbety a desítky kusů pancíře, naporcovaného autogeny, věž baterie Ørlandet se dochovala v perfektním stavu, byť už nefunguje její otáčení.

Věž na vyvýšené části objektu. Betonové „schody“ zřejmě sloužily pro opěry portálového jeřábu. (PB)
Celkový tvar věže je až na absenci výstupků pro dálkoměr velmi podobný větším věžím bitevních lodí třídy Bismarck. (PB)	Bok věže s dobře viditelnými spoji pancéřový desek a vertikálním pancéřováním nad kruhovou barbetou. (PB)	Závěry dvou kanónů. Na rozdíl od věží Poltavy nejsou bojové prostory jednotlivých zbraní odděleny pancéřovými přepážkami. (PB)

Taranto

Věž pro dva 40 cm kanóny byla instalována na ostrůvku San Paolo, aby blokovala vjezd do vojenského přístavu Taranto. Výstavba baterie Ammiraglio Aubry proběhla v letech 1883-1901. Samotná věž podle italského zvyku obdržela jméno, v tom případě „Vittorio Emanuele II“, podle prvního krále sjednocené Itálie. Nepodařilo se mi najít bližší technické údaje, nicméně pokud byla stejná jako věž „Umberto I“ v přístavu La Spezia, což je poměrně pravděpodobné, má vrchlík silný 125 cm (!).

Drum

Fort Drum, jehož konstrukce připomíná betonovou bitevní loď, byl postaven v letech 1909-18 na malém skalisku uprostřed Manilského zálivu. Jeho hlavní výzbroj tvořily čtyři 35,6 cm kanóny 14″/40 Model 1909, což byly armádní a nikoli námořní zbraně a ve výzbroji bitevních lodí se nevyskytovaly. Dvě věže byly zkonstruovány speciálně pro tento objekt a měly enormně silné pancéřování (čelo 457 mm, obvodové stěny 356 mm a strop 152 mm). Fort bojoval s Japonci od ledna do 6. května 1942 a jeho těžké kanóny poskytly ostatním obranným pozicím cenné služby. Věže byly mnohokrát zasaženy, ale jejich bojeschopnost to neovlivnilo. Při kapitulaci posádka děla zničila a Japonci je nebyli schopni opravit. Během amerického útoku na Filipíny byl fort obsazen zhruba šedesáti muži, kteří však neměli provozuschopné kanóny. Celá posádka zahynula při útoku zápalnou směsí, načerpanou do fortu z nebráněného stropu a následné explozi munice. Zajímavostí je, že při přípravném bombardování se podařil přímý zásah leteckou pumou, který který utrhl polovinu hlavně 30,5 cm kanónu. Dnes je vnitřní zařízení věží po explozi munice, požáru a řádění obchodníků se šrotem v naprosto dezolátním stavu a těžké hlavně se postupně propadají dovnitř.

Spodní věž „Marshall“, jejíž kanóny ještě částečně vyčnívají ze střílen. (JP)
Pohled na věže „Marshall“ a „Wilson“ přes „příď“ fortu. Vlevo je novodobý maják. (PL)	Věž „Marshall“ s kryty zaměřovacích periskopů (velitel a dvakrát mířičí kanónů). Dobře je vidět válcová barbeta. (JP)	Detail střílnových otvorů horní věže „Marshall“. Všimněte si stop zásahů na hlavni. (PL)

Sevastopol, Vladivostok

Z bitevní lodi Poltava byly na začátku třicátých let demontovány dvě věže a odvezeny do Vladivostoku, kde měly tvořit výzbroj nově budované 981. baterie pobřežního dělostřelectva. Ačkoli se zde nacházely dvě rozestavěné věžové baterie z carských dob, bylo jejich umístění posouzeno jako příliš exponované. Navíc byly vyprojektovány pro pevnostní věže MB-2-12 o celkové výšce 9,6 m, zatímco věže z bitevní lodě, označované v opevnění MB-3-12, byly od spodní části po stropní pancíř vysoké 15 metrů. Pro novou baterii na ostrově Russkij byly postaveny dva betonové objekty, spojené podzemní chodbou. Aby se sem vešla vysoká lodní věž, musely mít objekty tři podlaží, přičemž spodní část věže byla ještě o něco níže. Z věží byly odstraněny boční pancíře o tloušťce 203 mm a strop, který měl jen 75 mm a byly nahrazeny deskami o síle 305 mm a 200 mm.

Věž č. 2. Všimněte si poněkud archaického vzhledu 30,5 cm kanónů s rozšířením u ústí hlavně. (JP)
Detail věže č. 1 s cvičným kanónem malé ráže. Čelní pancíř je silný 203 mm. (JP)	Závěr levého kanónu. Vlevo je sešikmený vnější pancíř, vpravo bezpečnostní přepážka, oddělující prostřední kanón. (JP)	Spodní patro věže v prostoru pro distribuci prachových náplní. je vidět dvojice podavačů s protizášlehovými dvířky. (JP)

Zbývající dvě věže byly z Poltavy sejmuty v roce 1939 a nejprve měly být umístěny u fortu Krasnaja Gorka, součásti pevnosti Kronštadt. Po obsazení poloostrova Hanko, coby výsledku vyhrané války s Finskem, bylo v roce 1940 rozhodnuto umístit věže na nedalekém ostrůvku Russarö, zde však byly pouze vylámány stavební jámy. Nakonec však věže zamířily do Sevastopolu, a to až v padesátých letech, aby zde nahradily zničené pevnostní věže MB-2-12 v objektech 30. baterie, proslulé svým bojem proti Němcům. Původní slabé stropy lodních věží byly nahrazeny 175 mm silnými deskami a náměr kanónů byl zvětšen na 40°, což zvýšilo dostřel z 23,5 na 28,9 km. Instalace si vyžádala podstatné změny, neboť betonové objekty byly určeny pro nízké pevnostní věže. Spodní část věží byla odříznuta a byly přepracovány mechanismy pro zásobování municí, tak aby zabíraly jen jedno podlaží. Takto pozměněné věže byly označovány jako MB-3-12 FM. S ohledem na zvýšení počtu kanónů ze dvou na tři byly nutné i změny v objektu, kde část skladů a ubikací sloužila jako další muniční skladiště.

Dover

Věž systému Coles, umístěná na vlnolamu doverského přístavu, byla zprovozněna v roce 1882 a její výzbroj tvořily dva osmdesátitunové 40,6 cm kanóny RML 16 inch 80 ton. Byly nabíjeny zepředu a původně byly určeny pro obrněnou loď HMS Inflexible. Boční pancéřování věže tvořily tři vrstvy po 17,8 cm, proložené teakovým dřevem, celková hmotnost tohoto monstra činila 895 tun. Technické zařízení věže bylo velmi složité a disponovalo čtyřmi parními stroji (pro nabíjecí zařízení a muniční výtahy, pro rotaci, pro záložní pohon a pro pohon čerpadla vody pro ostatní stroje). Sklad prachových náplní byl uložen hluboko v nitru vlnolamu, až pod úrovní mořské hladiny. Věž rychle zastarala a již na začátku 20. století byla vyřazena. Dnes je zvenku přístupná, ale interiér, ponechaný bez jakékoli údržby, není v dobrém stavu. Oba kanóny se dochovaly, strojní zařízení je ale vesměs sešrotované.

Věž s viditelnými spoji pancéřových desek a dvojicí střílen. Jedna ze střílen dnes slouží jako vstup. (JP)
Celkový pohled na část mola, v němž je zabudována věž. Uvnitř jsou rozsáhlé prostory pro skladování munice, mechanismy výtahů a strojovna. (JP)	Interiér věže s hlavněmi osmdesátitonových kanónů. Zajímavý je klenutý strop, který neodpovídá vnějšímu tvaru věže. (David Alan Moore, CC 3.0)

Kuivasaari

Objekt pro věž vznikl originálním způsobem, když byla do ruské lineární baterie pro čtyři 25,4 kanóny vylámána hluboká šachta a v ní vybetonován objekt, přičemž tři ze čtyř původních kanónů zůstaly na místě. Na rozdíl od věže na ostrově Mäkiluoto se jednalo o finskou konstrukci, pro níž byly využity některé vnitřní díly z druhé (nezprovozněné) věže na Mäkiluoto a z Estonska. Tvar vnějšího pancíře je odlišný a zatímco ruské věže pro 36,5 kanóny měly svislý předpancíř, finská věž jej mí šikmý. Systém zásobování municí byl podobný ruským věžím. Kanóny pro věž byly v pozemní verzi a byly v roce 1918 ukořistěny ve fortu Ino. Věž dosáhla bojeschopného stavu v roce 1935, do bojů se zapojila v roce 1941 při evakuaci poloostrova Hanko, ale žádnou ruskou loď nezasáhla. Po podpisu mírové smlouvy museli Finové všechna těžká děla demontovat, nicméně v letech 1960-61 je mohli nainstalovat zpět. Dnes je na ostrově vojenské muzeum a věž je plně provozuschopná.

Věž s vyčnívajícími kryty zaměřovacích periskopů. Je dobře patrný kruhový půdorys věže. (MKFI, CC 2.0)
Pohled z věže na původní otevřenou baterii, dnes využitou pro instalaci exponátů. (MKFI, CC 2.0)	Závěr levého kanónu se značením „CA“ (pozemní verze) „Obuchovskij zavod No. 111, 1914″. (MKFI, CC 2.0)	Obvyklým vybavením ruských věžových baterií byly záložní hlavně, skladované na volném prostranství. Finové to vyřešili stejně. (MKFI, CC 2.0)

Poznámky:
(1) Koncepce britské bitevní lodi Dreadnought, spuštěné na vodu v roce se „všemi děly velkými“ a pohonem parnímu turbínami, rázem deklasovalo starší bitevní lodě, pohoněné parními stroji a standardně vybavené pouze čtyřmi kanóny hlavní výzbroje (obvykle 30,5 cm) v dvoudělových věžích na přídi a na zádi, a několika věžemi či kasematami pro menší kanóny, schopnými střílet s větší kadencí. Tyto staré bitevní lodě se pro odlišení od „dreadnoughtů“, coby nového stanndardu, začaly nazývat „predreadnoughty“. Pro větší verze starých bitevních lodí se sekundární výzbrojí větší ráže se někdy používá výraz „semi-dreadnoughty“. Naopak pro modernější bitevní lodě s větším výtlakem než Dreadnought, které se objevily těsně před první světovou válkou a byly vyzbrojeny ještě děly ráže 34 až 41 cm, byly pro lepší rozlišení nazývány „superdreadnoughty“.
(2) Bitevní loď Poltava „baltické“ třídy Gangut, o délce 180 m a výtlaku 24800 tun, byla dokončena v roce 1914. Její uvedení do služby zpozdila srážka se sesterskou lodí Gangut a smůla se na ní lepila dál. Během první světové války neměla příležitost bojovat, zato v roce 1916 najela na mělčinu. V roce 1919 byla těžce poškozena požárem strojovny, během oprav roce 1923 hořela znovu. To byl definitivní konec snah o zprovoznění. Ve třicátých letech věnovala dvě věže baterii ve Vladivostoku, v roce 1941 byla najeta na mělčinu, aby nebyla potopena a od roku 1949 přobíhalo šrotování. Zbývající dvě věže byly zachráněny a instalovány v Sevastopolu. Historická cena věží z Poltavy je enormní. S výjimkou dvoudělových věží americké bitevní lodi Texas a jedné věže z japonské lodi Mutsu se jedná o jediné dochované věže z moderních bitevních lodí (dreadnoughtů), provozovaných za první světové války.

 

 

Na závěr poznámka k fotografiím. Barevné fotografie ze současnosti mi dodali přímo jejich autoři, zbytek je publikován dle příslušných licencí Wikipedie. Archivní fotografie jsou vesměs volně použitelné (americké archivy to umožňuji plošně, finský SA-Kuva uvolnil snímky z druhé světové války po 50 letech, u fotografií z 19. století již práva propadla). U několika fotografií z internetových diskusí si nejsem jist aktuální situací, nicméně jedná se o snímky všeobecně dostupné a nejspíše jsou také volné. Pokud jde o připojenou mapu, jsou v ní, alespoň doufám, všechny objekty pro věže, ovšem s výjimkou japonských, k nimž nemám lokalizace a pokusy o jejich hledání nesmírně komplikuje rozdílná transkripce japonských geografických názvů.

Fotografie: O. Filip (OF), J. Pavel (JP), P. Lach (PL), P. Bělošický (Jersey 98) (PB)

Literatura:
M. Dubánek, P. Lach: Malá kniha o velkých bunkrech, Mladá fronta 2013 (vše)
W. Brzoskwinia: Atlas pancerzy Twierdzy Kraków, Część I, Krakov 2003 (vývoj pancíře)
W. Kalinin, J. Chorzępa: Najdłuższy pancernik świata, Przasnysz 2002 (vývoj pancíře, Sevastopol a Vladivostok)
O. Enquist: Coastal guns in Finland, Moreeni 2013 (Kuivassaari a Naissar)
A. Tameev: Dvanadcatidjumovaja ipostas četyrnadcatdjumovych bašeň (Dvanáctipalcové převtělení čtrnáctipalcových věží), Arsenal-Kollekcija 3/2014 (věže u Finského zálivu)
J. Chorzępa: Baterie pobřežní obrany Kuivassaari, Novodobé fortifikace 8/2001
J. Puelinckx, J-L Aublet, S. Mainguin: Index des fortifications Francais de 1874 á 1914 (francouzské věže)
A. Goss: Nothern Fortress (věže u Finského zálivu)
M. Vlach: Fort Drum – nepotopitelná bitevní loď v Manilském zálivu 1. část, 2. část
KFSS (Vladivostok)
T. DiGiulian: Naval Weapons

Zatím žádné komentáře