 |
(Itálie) – Venas, Cima Gogna, Santo Stefano di Cadore, Val Frisone Napsal: O. Filip pancéřové forty, uzávěrové forty, pěchotní tvrze, dělostřelecká tvrzVysokohorský uzávěr s pancéřovými forty byl nejsevernější částí obrany provincie Belluno proti útoku z rakouského Tyrolska. Po připojení jižního Tyrolska k Itálii tudy vedla linie nových opevnění Alpského valu. |
Uzávěr Cadore – Maè byl vybudován před první světovou válkou a skládal se z pěti pancéřových fortů, rozdělených do dvou skupin. Jižní, s forty Monte Rite a Pian dell’Antro, blokovala údolí Cadore a v jejím dostřelu byl i údolí řeky Piavy. Severní trojice fortů (Col Vidal, Col Picollo a Monte Tudaio) pak uzavírala údolí Piavy z obou stran, navíc s výstřelem do několika navazujících menších údolí. Nejbližším sousedem na levém křídle byl více než 50 kilometrů vzdálený uzávěr Brenta-Cismon, na pravém křídle už žádná stálá opevnění nebyla. Až zhruba 60 kilometrů východně začíná u hranic rakouských Korutan dlouhá linie pancéřových fortů, bránících severovýchodní cíp Itálie.
Po změnách hranic, provedených na úkor poraženého Rakousko-Uherska a zakotvených v Saint-Germainské smlouvě z roku 1919, byly forty v severní část uzávěru jedinými, které se neocitly ve vnitrozemí a tudíž se nacházely v blízkosti nově budovaných opevnění Alpského valu. I když takové úvahy existovaly, forty nakonec nebyly z finančních důvodů modernizovány a zapojeny do systému moderních opevnění, využity však nebyly ani podstatně odolnější kavernové baterie, zřejmě pro své umístění v příliš velkých nadmořských výškách. Obrana této části italské hranice získala podstatnější význam až po anšlusu Rakouska, neboť Italové se obávali případných územních nároků, podpořených vojenskou silou svého nepříliš oblíbeného nacistického spojence. Intenzivní a s přihlédnutím ke klimatickým podmínkám velmi rychlá výstavba do hloubky členěných uzávěrů v této oblasti probíhala v letech 1940 až 1942. Vzhledem k době výstavby šlo výhradně o moderní objekty typu 15000, s obranou vchodů proti pěchotě a velkorysejšími prostory pro posádku. Většina objektů byla součástí tvrzí s podzemními chodbami a infrastrukturou, v některých případech ale byly budovány i mohutné povrchové „monobloky“, tedy obdoba našich pěchotních srubů.
Po skončení druhé světové války nebyla zdejší opevnění zahrnuta do programu likvidace a během studené války byla naopak částečně reaktivována. To zahrnovalo především instalaci moderních kulometů a protitankových kanónů, kompletních vnitřních rozvodů (elektrická energie, voda a komunikační sítě) a pečlivé zamaskování objektů. Naopak filtroventilace zůstala víceméně v původní podobě, s energeticky nenáročným, ale nepohodlným systémem rozvodu čerstvého vzduchu potrubími, na které se obsluhy zbraní připojovaly pomocí dlouhých hadic, spojených s obličejovými maskami. Kolem roku 1993 byly i reaktivované objekty opuštěny a dnes jsou vesměs přístupné.
1. PANCÉŘOVÉ FORTY
Monte Rite
Fort, vybudovaný na skalnatém hřebeni v nadmořské výšce 2180 m, měl mít původně šest věží, nakonec byl ale vybudován s obvyklou čtveřicí věží Armstrong pro 14,9 cm kanóny. Dvoupodlažní odolná kasárna byla umístěna pod hřebenem a vedla z nich chodba do bateriového traktu a podzemního muničního skladu. Fort nebyl v době vypuknutí bojů dokončen a během ústupu v roce 1917 nebyl bráněn. Těsně před jeho obsazením rakousko-uherskými jednotkami jej ve snaze získat potraviny vyplenili místní obyvatelé a založili zde požár.
Fort byl opuštěný a až na obvyklou absenci všech kovových součástí byl v dobrém stavu a měl zajímavé podzemí. Bohužel v roce 2002 zde bylo otevřeno jedno z muzeí Reinholda Messnera, přičemž do šachet věží byly instalovány hnusné skleněné konstrukce, většina prostor byla znepřístupněna a mimo otvírací dobu si tak můžete v podstatě prohlédnout jen týlovou stěnu, k nepoznání změněný strop a šachtu po vytrženém zvonu. K fortu vede silnice z parkoviště v průsmyku Passo Cibiana (+46° 22′ 29″, +12° 15′ 38″), ale po ní jezdí jen mikrobus do muzea a je uzamčená závorou. Pěšky lze jít po strmé pěšině, což lze zvládnout podstatně rychleji, než uvádějí směrovníky, ale pořád je to poctivých 650 metrů převýšení.
Kasárna fortu, ukrytá pod skálou v týlu.(RH) |
Týlová stěna bateriového traktu obložená kamennými kvádry. |
Poničená šachta po vytrženém pozorovacím zvonu s odkrytou poternou nevalné odolnosti. V pozadí je strop se skleněnými nástavbami na šachtách tří věží. (RH) |
Pian dell’Antro
Rozsáhlý pancéřový fort, postavený v letech 1910-14, neleží na horském vrcholu, ale v prudkém svahu, jen asi 150 metrů nad dnem údolí Valle di Cadore. Ani tento fort do bojů nijak nezasáhl a zásoby v něm shromážděné si rozebrali vesničané a ustupující italští vojáci. Fort měl vzhledem ke své poměrně přístupné poloze silnou protipěchotní obranu, především dvě otočné výsuvné kulometné věže a dále obvyklé betonové parapety pro pěchotu. Nad fortem se ještě nachází malý samostatný objekt s šachtou, o němž některé prameny tvrdí, že zde měla být osazena třetí kulometná věž, ale tomu neodpovídají jeho malé rozměry. Neobvyklým řešením bylo vybudování kavernové baterie pro tři 14,9 cm kanóny G přímo pod fortem. Její podzemí ale pravděpodobně nebylo spojeno s podzemím samotného fortu.
K fortu dojedete po uzoučké, asi 1,5 kilometru dlouhé silničce z obce Venas di Cadore (odbočka: +46° 24′ 44″, +12° 18′ 08″) a přímo u něj lze zaparkovat. Interiéry jsou volně přístupné a kromě částečně zdemolovaného bateriového traktu jsou v celkem dobrém stavu. Je třeba dát pozor při hledání šachet kulometné věže a pozorovacího zvonu ve spodní části, neboť jsou hluboké a ukryté v hustém porostu. Bez problémů jsme identifikovali i místo, kde by měl být vstup do kavernové baterie, ale nebylo zde nic víc, než mírně sesutý svah. Střílny jsou v hodně prudkém svahu, možná by se k nim dalo dostat od pravé kulometné věže.
Dvoupodlažní šíjová kasárna s jedním z nejpodivnějších fotbalových hřišť na světě. (RH) |
Bateriový trakt, silně poškozený výbuchy, které odtrhly stropní desku, a úplně zdemolovaly obě vystupující části v týlu. |
Hlavní chodba v bateriovém traktu. Vpravo byla příruční muniční skladiště a vstupy do věží, vlevo průchody na nádvoří. (RH) |
Chodba u jedné z kulometných věží. Vpravo jsou schody do spojovací chodby, na stropě jsou vidět izolátory původních elektrických rozvodů. |
Parapet pro pěchotu s palebným postavením pro polní těžký kulomet. |
Tagliata di Venas
(Blokhaus z roku 1911 je jedním z mála moderních objektů italského opevnění z doby před první světovou válkou, určených k přímému postřelování silnice. Skládá z kasematy pro dva těžké kulomety, propojené podzemní chodbou s kasárenským blokem, ukrytým za skálou. Ke kasárnám, která jsou podle fotografií hezká, je přístup po krátké odbočce ze silnice SS51, zhruba pod fortem Pian dell’Antro. Do interiéru objektu se ale zřejmě nedá dostat.)
Col Vidal
Fort, situovaný na protáhlém hřebeni v nadmořské výšce 1880 m, byl vyzbrojen čtyřmi věžemi Armstrong pro 14,9 cm kanóny a kulometnou věží. V roce 1915 byl odzbrojen a sloužil jen pro ubytování vojáků. Posádka jej opustila 7. listopadu 1917 bez jediného výstřelu a spokojila se pouze s poškozením zařízení lanové dráhy. Fort včetně věží přežil v dobrém stavu a v letech 1939-40 se dokonce uvažovalo o jeho zařazení do systému Alpského valu, neboť na rozdíl od jižněji umístěných uzávěrů ležel v prostoru, kde byla budována nová opevnění, nakonec však proběhlo obvyklé šrotování. Fort má odolná kasárna o délce kolem 80 metrů a dosti rozsáhlé podzemí, které spojuje kasárna s bateriovým traktem a muničním sklady.
K fortu stoupá uzounká silnice z obce Lozzo di Cadore, dopoledne je povoleno jet nahoru a odpoledne dolů, což není problém, protože na prohlídku budete potřebovat tři hodiny. Dvanáct kilometrů trasy je sjízdných i pro osobní vozidla, ale není to nic příjemného. V sedle dva kilometry od fortu jsou parkoviště a obě cesty, každá po jedné straně hřebene, vedou téměř po vrstevnici. Zajímavější je východní cesta, která vede skrz trosky stanice lanové dráhy. Nahoře jsou pozůstatky velké kasárenské budovy a nad ní odolná kasárna, z nichž stoupá dlouhá chodba k bateriovému traktu, na konci bohužel zavalená. Podzemní sklady munice jsou v lepším stavu, schodiště a výtahová šachta do bateriového bloku jsou však také zavalené. Bateriový blok je silně poškozený, nicméně šachty věží jsou v čitelném stavu a na levém křídle je šachta kulometné věže (na všech plánech fortu je chybně označena jako pozorovací zvon).
Z nejvýchodnější serpentiny cesty mezi odolnými a neodolnými kasárnami odbočuje pěšina, vedoucí po tělese úzkorozchodné drážky, směřující přímo do kavernové baterie COL CIAVALLON. Ta má rozsáhlé podzemí ve fázi hrubého výlomu a u vstupu je nutné přelézat nepěkný zával. Kdo by se tomu chtěl vyhnout, může zkusit najít jiné vchody po obvodu pahorku. Jinak je podzemí velice pěkné.
Vrchol s jasně viditelnými odolnými kasárnami. (RH) |
Odolná kasárna fortu, spojená podzemními chodbami s muničními skladišti i bateriovým traktem. (RH) |
Průčelí vstupu do podzemních muničních skladů. Nad zídkou v levé části se nachází bateriový trakt s věžemi. (RH) |
Poničený strop s patrnou šachtou věže, opatřenou po obvodu výklenky na dělostřelecké granáty. (RH) |
Śachta po kulometné věži, která byla neobvykle zapuštěna pod úroveň stropu a mohla střílet pouze do průsmyku na levém křídle. (RH) |
Vstup do kavernové baterie Col Ciavallon. Těmito místy vedla úzkokolejná drážka, sloužící k vyvážení rubaniny. (RH) |
Jedna z mnoha křižovatek v rozsáhlém podzemí baterie. V jiných místech jsou i vybetonované části. (RH) |
Monte Tudaio
Fort na strmém štítu v nadmořské výšce přes 2100 metrů má komplikovanou strukturu s podzemními prostorami ve třech úrovních – nejníže je podzemní sklad prachu, propojený schodišťovou šachtou se skladem granátů. Z něj vede šikmá štola se schodištěm a šachta, na jejímž konci je výtah na munici do bateriového bloku pro čtyři věže 14,9 cm Armstrong . V bezprostředním okolí bylo vybudováno mnoho neodolných objektů, včetně dvou stavebních lanovek a jednoduché pozorovatelny. Pro zásobování v boji měla zřejmě sloužit nejníže umístěná lanová dráha, jejíž stanice byla ukryta v nevelké kaverně. Fort bojoval od 6. do 7. listopadu 1917 a poté jeho posádka ustoupila, svou aktivitou nicméně pomohla obraně a poskytla čas k ústupu některým polním jednotkám, kterým hrozilo zajetí. Rakušané vyhodili při ústupu bateriový trakt do povětří a trosky věží byly později vytěženy. Přežil jen nosný prstenec věže, který je dnes vystaven v baterii Col Ciampon.
Přístup je možný jedině pěšky, z parkoviště u restaurace (+46° 30′ 40″, +12° 28′ 24″), případně lze popojet několik set metrů po lesní cestě na parkoviště muzea Alpského valu. Desetikilometrový výstup s převýšením přes 1200 metrů trvá zhruba tři hodiny a až na jeden sesutý úsek v horní části, je to strmá, ale bezpečná vojenská cesta. Hned na začátku minete odbočku ke tvrzím Alpského valu a zhruba v polovině jsou malá kasárna, kde se dá schovat v případě nepřízně počasí (je zde i stůl s lavicemi). Podzemní sklad prachu je v dobrém stavu, přístupná je i část výše umístěného skladu granátů. Bateriový trakt je jen obrovský kráter vyplněný úlomky, kde nezůstalo téměř nic, co by se dalo identifikovat. Je odtud nicméně fantastický výhled do tří stran, pouze východní stranu zakrývá o 400 metrů vyšší masiv, která samozřejmě bránil výstřelu věžových kanónů. Při pohledu na komunikace hluboko pod vámi, kam kanóny vzhledem k minimální depresi rozhodně nemohly střílet, se nabízí otázka, zda se vyplatilo za nesmírných obtíží budovat silnici a dopravovat do tak extrémního terénu pancéřové věže. Žádný ze tří zbývajících států, budujících vysokohorská opevnění, se o nic takového nepokoušel.
Těsně před fortem projdete přímo kolem vstupu do kavernové baterie COL MUTO pro 14,9 cm kanóny, demontované z věží fortu Tudaio. Podzemí je v perfektním stavu a část střílen má dokončenou betonáž. Stejně jako u všech důležitých objektů po cestě je zde informační tabule s plánkem.
Pohled na vrchol s fortem Monte Tudaio z cesty u fortu Col Vidal. Po strmém svahu vede cesta téměř čtyřiceti serpentinami. (RH) |
Vstupní tunel u skladu prachových náplní. Vpravo je vstup do skladu, stěna u tunelu obsahuje větráky skladu. (RH) |
Neodolná kasárna po bateriovým traktem. Dnes z nich zbyly pouze obvodové stěny. (RH) |
Jedno z pěchotních obranných postavení. Jak je vidět, útok z tohoto směru příliš nehrozil. |
Pohled od pozorovatelny na trosky bateriového traktu. Dvě zdi v popředí náleží k zařízení staveniště. (RH) |
Výběžek, v němž se nechází podzemí kavernové baterie Col Muto. Je vidět vstup a rozsáhlá výsypka vylámaného kamene. |
Rozměrná střílna pro 14,9 cm kanón, původně umístěný v pancéřové věži fortu. (RH) |
Col Piccolo
Tento fort byl jako jediný umístěn v údolí, na pahorku v obci Vigo di Cadore. na rozdíl od ostatních fortů uzávěru byl vyzbrojen věžemi pro kanóny 149G. Fort byl opuštěn bez boje 7. listopadu 1917 a zůstal v rukách Rakušanů až do 19. října 1918, kdy v něm bylo odpáleno 40 tun trhaviny. Exploze naprosto zlikvidovala bateriový trakt a části pancéřových věží údajně doletěly až do vzdálenosti 500 metrů.
Nejsnáze se sem němu dostanete ze silnice, vedoucí ke hřbitovu. Od ní se odpojuje přístupová cesta do ještě nedávno využívaného vojenského areálu, vedle brány je ale díra v plotě. Kasárenský trakt se strojovnou je v poměrně dobrém stavu, bateriový trakt je tak zničený a zarostlý, že je téměř neidentifikovatelný. (Kdesi poblíž je pomník, na němž je granát z věžového kanónu a především segment věže, ale přesnou polohu neznám).
Část odolnější budovy v šíji, která obsahovala například strojovnu a laborační místnost. Zúžená okna sloužila jako střílny. (RH) |
Strojovna fortu se sokly pro agregát. Podlahu původně pokrývaly šestiúhelníkové dlaždice. (RH) |
Col Ciampon
Na plošině v nadmořské výšce 1050 metrů s vynikajícím výhledem do údolí byla v roce 1866 zřízena polní baterie, která pomohla zastavit postup rakouských jednotek. Když v roce 1915 vypukl konflikt s Rakousko-uherskem, lokalitu osobně navštívil velitel uzávěru Cadore – Maè a nařídil umístit sem reflektory a vybudovat kryty pro generátory a další vybavení. Bylo sem dopraveno i osm polních 7,5 cm kanónů, dva z nich však byly v únoru 1916 odeslány na Monte Tudaio, aby zde zajišťovaly protiletadlovou obranu. V roce 1939 vznikl plán na umístění objektu Alpského valu pro reflektor, ale k jeho realizaci nedošlo.
K baterii dojdete z konce ulice Borga Villa Nuova, kde ale není žádné oficiální parkoviště. V perfektně vyčištěném prostoru baterie je dnes volně přístupné muzeum se zrekonstruovanými postaveními pro kanóny a dřevozemními objekty pro kulomety. Nejzajímavějším exponátem je nosný segment 14,9 cm věže Armstrong s kuličkovou dráhou, který sem byl v nedávné době dopraven vrtulníkem z trosek fortu Monte Tudaio.
Pohledu z přístupové cesty na fort Monte Tudaio. S výjimkou přístupové cesty prakticky nehrozil přímý útok. |
Prostor baterie s postaveními pro kanóny. V pozadí je bok hory, po němž vede cesta k fortu Monte Tudaio. (RH) |
Zrekonstruované dřevozemní blokhausy, chránící přístup k baterii. (RH) |
Nosný věnec věže z fortu Monte Tudaio, jehož spodní část je součástí kuličkové dráhy, umožňující rotaci věže. |
Detail věnce v místě, kde bylo napojeno jedno z ramen, která zajišťovala spojení vrchlíku s lafetou, rotující na vlastním ložisku. |
2. ALPSKÝ VAL
Uzávěr Cima Gogna
Uzávěr třetí linie, umístěný 20 kilometrů vzdušnou čarou od hranic, ovšem po silnici celých 50 kilometrů od nejbližšího hraničního přechodu, měl mít podle projektu z roku 1940 silnou výzbroj v podobě 34 těžkých a 23 lehkých kulometů, pěti protitankových kanónů, dvou 6,5 cm a dvou 7,5 cm kanónů, taktéž využitelných k protitankové obraně. Velitelství uzávěru bylo umístěno ve tvrzi č. 11 s pozorovacím zvonem, většina pěchotním tvrzí byla úspěšně vybetonována, ale zajímavý objekt 4bis pro dva 7,5 cm kanóny v jednom betonovém bloku s pozorovacím zvonem, postavena nebyla.
Stav jednotlivých tvrzí neznám, navštívili jsme pouze obě tvrze, které jsou u cesty na Monte Tudaio. Obě jsou vyčištěné, opatřené informačními tabulemi a volně přístupné. Vchod do výše umístěné dělostřelecké tvrze č. 9bis je z cesty vidět a vede k němu opravená pěšina. Zajímavější je tvrz č. 9 s rozsáhlejším podzemím a pozorovatelnou, vybavenou speciální pancéřovou deskou.
Střílna pro 6,7 cm polní kanón v dělostřelecké tvrzi č. 9bis. (RH) |
Jeden s vchodových objektů tvrze 9 s důkladně maskovanou „kaponiérou“. (RH) |
Interiér místnosti pro obranu vchodu s maketou kulometu Breda 37. Obvyklou výzbrojí pro tyto účely však byl lehký kulomet. (RH) |
Střílna pro 4,7 cm PTK, v níž chybí pancéřová deska. Zajímavé je, že je zde zasunuta svislá traverza, která měla desku zafixovat. (RH) |
Speciální deska pro dělostřelecké pozorování ve tvrzi č. 9. Ve střílně chybí otočná vložka. (RH) |
Uzávěr Val Frisone
Uzávěr byl vyprojektován až na začátku roku 1940, aby blokoval úzké údolí, směřující na jih z údolí řeky Piavy. Čelní objekty uzávěru byly soustředěny v místě, kde se údolí maximálně zužuje a zároveň zde jeho dno na krátkém úseku strmě stoupá. Plánované počty a výzbroj objektů byly průběžně měněny, do roku 1941 se podařilo dokončit většinu pěchotních tvrzí, u tvrze č. 5 s výzbrojí dvou 7,5 kanónů však pouze probíhal výlom podzemí a aktivní úkryt 1ter, v němž měly být ukryty i 8,1 cm minomety, zůstal jen na papíře. Čelní objekty, tedy tvrze č. 1, 3 a 3bis prošly po válce modernizací, přičemž největší změnou byla instalace protitankového kanónu (pravděpodobně 7,5 cm) do tvrze č. 3bis.
Téměř k uzávěru lze bez problémů dojet po silnici z obce Campolongo. Ačkoli v mapách i na satelitních snímcích uvidíte kvalitní silnici, ve skutečnosti dlouhý úsek pod uzávěrem smetla řeka takovým způsobem, že místy po silnici nezůstala ani stopa. Je tedy nutné včas zaparkovat a dojít něco přes kilometr pěšky.
Střílny tvrze č. 1 (+46° 32′ 02″, +12° 35′ 55″), vybavené poválečnými maskovacími okenicemi uvidíte hned nad začátkem velkého mostu přes údolí a pohodlně k nim dojdete po pěšině. Nejbližší vchod je ale zavřený a dovnitř se dá dostat jedině vchodem v týlu. Z úrovně střílen se k němu dostat nedá, musíte sejít dolů, projít suťovisky a křovinami a opět se vyšplhat nahoru. Stojí to ale zato, protože podzemí je krásně čisté a plně vybavené. Po strmém schodišti můžete vyjít i do pozorovatelny s pancéřovou deskou, která měla pravděpodobně sloužit především pro dělostřelectvo uzávěru. Odbočkou, označenou „non attivata“ (neaktivováno), pak dojdete k zazděné střílně pro 4,7 cm protitankový kanón, která se pro moderní zbraně nehodila.
Dvojice propojených monobloků 3 a 3bis je dobře viditelná, jejich vchody jsou ale uzavřené. Monobloky jsou spojeny podzemním schodištěm, výše umístěný monoblok 3bis měl mít pozorovací zvon, ten ale nebyl osazen. Nacházejí na okraji dnešní silnice, původní serpentiny, jejichž žalostné trosky můžete vidět v korytě řeky, ale procházely pod objekty, na jejich opačné straně. My jsme se dostali dovnitř otvorem nad dveřmi tvrze č. 3, což ale byl mimořádně krkolomný způsob. Pohodlně se dovnitř dostanete jedině nouzovým východem, který ústí v prudkém svahu říčního koryta mezi oběma tvrzemi, ale dosti špatně se hledá. I tyto objekty jsou uvnitř velmi zajímavé a lze se podivovat nad neuvěřitelně dlouhým schodištěm, které Italové postavili kvůli propojení dvou běžných objektů. Ve spodní části, tedy ve tvrzi 3bis, uvidíte masivní pancéřovou deskou s kruhovým otvorem pro těsnící kouli pro 7,5 cm kanón ze samohybného děla Semovente 75.
Tvrz č. 5 (cca +46° 31′ 39″, +12° 36′ 16″) je zabudována do úpatí skalní stěny, necelý kilometr za prvním sledem objektů. Stačí jít po silnici, odbočit doleva k chatě a projít lesem až ke skalám, kde už uvidíte střílny. Uvnitř je podzemí v dosti syrovém stavu a bez stop reaktivace, v kruhových šachtách chybí točitá schodiště, takže se nedá dostat do vysoko umístěné pozorovatelny, ani do jednoho z kulometných objektů, který je naopak níže, než hlavní část podzemí. Od vchodů do tvrze je na protější straně údolí vidět tvrz č. 4 (dva vchody, tři těžké kulomety).
Skalní stěna s tvrzí č. 1. Jsou vyznačeny střílny, využité při reaktivaci a také vysoko umístěná pozorovatelna. |
Detail poválečného maskování jedné z kulometných střílen. Jsou vidět i zbytky lanek k jejich ovládání. |
Pancéřové dveře ve vstupu do tvrze č. 1, opatřené střílnou pro ruční zbraň. (RH) |
Hlavní rozvodný panel u vstupu. Použité instalace naznačují, že tvrz byla reaktivována dosti brzy po válce. (RH) |
Spojovací chodba do objektu pro 4,7 cm protitankový kanón tvrze č. 1. Nápis na zdi informuje, že objekt nebyl reaktivován. (RH) |
Zazděná střílna pro 4,7 cm protitankový kanón, umístěná u podlahy, aby měla zbraň maximální depresi. V podlaze zůstaly úchyty lafety. (RH) |
Pancéřová deska v dělostřelecké pozorovatelně, umístěné vysoko nad bojovými objekty tvrze č. 1. (RH) |
Pohled na břeh řeky s monoblokem č. 3, výše umístěný monoblok č. 3bis není v lesíku vidět. Původní silnice vedla těsně pod těmito objekty. (RH) |
Vzácně se vyskytující lafeta pro lehký kulomet v kaponiéře monobloku č. 3bis. Místnost je zároveň využita jako záchod. (RH) |
Masivní pancéřová deska pro těžký kulomet, pálící čelně nebo šikmo do údolí. Opět jsou vidět dosti staré typy poválečných elektrických instalací. |
Poválečná pancéřová deska pro pevnostní protitankový kanón v monobloku č. 3. Ve stropě je kolejnice pro kladkostroj. (RH) |
Maskovaný vchod do tvrze č. 5 se střílnou pru lehký kulomet. (RH) |
Šachta do níže umístěného kulometného objektu, v níž chybí původní dřevěné schodiště. V této oblasti se toto řešení schodišť vyskytuje často. (RH) |
V uzávěru Santo Stefano di Cadore jsme si prohlédli jen velký monoblok č. 2 (+46° 33′ 07″, +12° 32′ 08″), který měl být vybaven čtyřmi těžkými kulomety, 4,7 cm PTK a dvojicí lehkých kulometů na obranu vchodů, který nás na fotografiích zaujal svým neobvyklým maskováním a také informací, že by se zde mělo chystat nějaké muzeum. Zaparkovali jsme u odbočky před mostem, asi 100 metrů jihozápadně od objektu, ale u něj jsme zjistili, že zde nevzniká muzeum, ale píše skládka. I tak bylo jeho maskování, která má zřejmě vyvolávat představu, že jde o přízemí domu, celkem zajímavé a po menším brodění odpadky jsme si prohlédli i jeho rozlehlý, ale zcela prázdný interiér.
Dvě ze střílen mohutného monobloku, opatřené oblouky, které měly zřejmě vyvolávat dojem, že se jedná o civilní budovu.(RH) |
Hlavní sál monobloku s výklenky pro petrolejky a zbytky instalací. Sál byl zároveň hlavní chodbou, spojující chodby ke střeleckým místnostem a vchody. (RH) |
Zobrazit místo Sbarramento Cadore – Maè, Val Frisone, na větší mapě
Na Monte Rite jsme se dost prošli, k Pian dell’Antro jsme celkem pohodlně dojeli autem, na Col Vidal je to ale dlouhá cesta. Monte Tudaio spolu s tvrzemi 9 a 9bis zabere většinu dne, Col Picollo je jen na chvíli. Uzávěr Val Frisone patří k dobře přístupným a hlavně kvůli okolním scenériím i velmi atraktivním místům. Tímto článkem je dokončen popis moderních uzávěrů z doby před 1. světovou válkou, vybudovaných na zhruba 160 kilometrů dlouhé východní hranici Tyrolska, tedy od jezera Garda směrem na oblast Cortina d’Ampezzo. Od jihu se jedná o uzávěry Rivoli – Ceriano, Agno – Assa, Brenta – Cismon a v tomto článku popsaný uzávěr Cadore – Maè.
stav: červen 2011
Foto: O. Filip 2011, R. Hrabčák 2011 (RH)
Literatura:
Alessandro Bernasconi, Giovanni Muran: Il Testimone di Cemento, La Nuova Base Editrice, Udine 2009
Giorgio Trevisan: La Fortificazioni Militare
Ulrich Moesslang: Bunkeranlagen und Festungen vom ersten Weltkrieg in den Alpen
R. Rolf: A Dictionary on modern fortification, Prak publishing, Middelburg 2004
 
Na Monte Tudaio podle map vede z jedné strany původní přístupová cesta, z druhé pak Via Ferrata klasifikace B. Tudíž občasné lano a možná nějaký žebřík. Nicméně určitě prudší a zábavnější.
A ještě se chci zeptat: Co znamená bis, ter a tak podobně u tvrzí Vallo Alpino?
Indexy „bis“ a „ter“ znamenají v podstatě to samé, co u nás „a“ nebo „b“ u čísel těžkých objektů (např. K-S-53b). V překladu to znamená „druhý“, „třetí“, takže první objekt s daným číslem logicky žádnou příponu neměl.
I důvod je nejspíš stejný jako u nás – aby se kvůli dodatečnému přidání objektů nemusely přečíslovávat ty s vyššími čísly. Přičemž Italové měnili plány jednotlivých uzávěrů opakovaně a výrazně.