 |
(Litva) – Plungė Napsal: O. Filip objekty: sila pro balistické rakety Tato základna balistických střel středního doletu R-12 je jedinou lokalitou na území Evropské unie, kde můžete vidět odolný objekt se sily pro start raket s jadernými hlavicemi. |
Podzemní sila pro nukleární střely
Myšlenka na ukrytí zranitelných balistických raket a zásob paliva do odolných objektů se objevila už se zavedením raket V2 do výzbroje nacistického Německa. V obrovských železobetonových objektech měly být střely zkompletovány, natankovány a připraveny, odpal však měl probíhat z vnějších ramp. Balistické rakety velmocí z počátku studené války vycházely z německé konstrukce, jejich velikost však rostla a pevnostní objekty by musely být obrovské. Zatímco německá V2 měřila 14 metrů, sovětská R-12 už 22 metrů a mezikontinentální střely i více než 30 metrů.
Jednotky, odpalující rakety z připravených stanovišť v lesích mohly být částečně mobilní, ale odolnost raket a techniky proti následkům jaderných explozí byla mizivá a každá jednotka potřebovala rozsáhlou infrastrukturu, která mohla být kdykoli napadena. V případě raket na kapalná paliva trvalo jajich tankování a příprava několik hodin a následně bylo možné udržovat je v pohotovosti jen krátkou dobu, neboť většina paliv a okysličovadel byla agresivní, zatímco kapalný kyslík se po natankování odpařuje. Řešením byla výstavba hlubokých šachet, překrytých odolným víkem, pro něž se vžilo označení „sila“. Primát drží sila pro americké rakety Titan 1, nešlo však o plnohodnotné řešení, protože rakety v nich byly jen uschovány před startem musely být vysunuty na povrch. Plnohodnotné řešení představovala až sila pro americké rakety Titan 2 a sovětské R-12, zprovozněná v roce 1963. V dnešní době kromě obou velmocí využívá sila zřejmě jen Čína, údajná sila zmiňovaná ohledně Severní Korey a Íránu jsou nejspíše jen úkryty pro rakety a odpalovací zařízení.
Základnu obvykle tvořilo několik sil se společnou infrastrukturou a velitelským stanovištěm, přičemž jednotlivé objekty byly často spojeny podzemními chodbami. Silo tvořil železobetonový válec, uzavřený posuvným nebo odklápěcím víkem, do něhož byla spuštěna raketa a ponechána zde natrvalo. Běžné kontroly a údržba byly prováděny z plošin, instalovaných na stěnách nebo spouštěných podél rakety. V okamžiku startu bylo nutné zajistit bezpečný odvod výtokových plynů raketových motorů, aby startující raketu nepoškodily. Jednou z možností bylo umístit do šachty ocelový válec, mezi nímž a vnější stěnou mohly plyny unikat. Dalším řešením bylo zřízení samostatných bočních šachet. Opětovné dobití sila novou střelou bylo spíše teoretickou možností, jednak byly vnitřní technologie a kabely po startu poškozené a především by to v realitě globálního jaderného konfliktu asi postrádalo smysl.
Systém R-12 Dvina
Jednostupňová raketa s pohonem kapalným palivem R-12 Dvina je řazena mezi zbraně středního doletu. V kódu NATO je označena SS-4 Sandal a proslavila se především během kubánské krize, kde je dovezli na Kubu tato střela i s obsluhami. Mezi nimi byli i vojáci 79. raketového pluku, který krátce nato obsazoval čerstvě dokončenou základnu v Plokštinė.
Mobilní verze rakety r-12 na přepravním podvozku během přehlídky na Rudém náměstí (archiv CIA).
Raketa byly vyvinuta na Ukrajině jako konkurence raketám Koroljovovy kanceláře. První zkušební odpal proběhl v roce 1957 a zařazení do výzbroje zřejmě v roce 1959, systém však zůstával značně zranitelný a manipulace s palivem byla v polních podmínkách obtížná a nebezpečná (1).
V září 1959 byla testována verze pro podzemní sila a hned při prvním strartu se ukázalo, že musí být odstraněna stabilizační křídélka, neboť se zdeformovala o stěnu šachty a po minutě letu došlo k destrukci rakety v důsledku nadměrného aerodynamického namáhání. První dokončenou základnou se sily bylo právě Plokštinė. Během osmdesátých let byly základny vyřazovány a všechny rakety byly sešrotovány po podpisu smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu z roku 1987. Sila podobné koncepce nicméně dodnes zůstávají v aktivní službě pro mezikontinentální balistické rakety jaderných velmocí.
Obálka časopisu Ohníček z roku 1967 přinesla atraktivní závěr otevřeného sila s raketou R-12. Je dobře vidět vnitřní plechový válec, kolem něhož měly unikat plyny startující rakety, směřované do stran sešikmeným horním dílem. Vpravo je záběr zespoda na raketu v silu.
Celkem bylo vyrobeno 2335 raket, z nichž jen malá část zamířila do sil, v nichž bylo možné zajistit lepší podmínky pro skladování paliva a dosáhnout kratších pohotovostních časů. Sila byla romístěna především na západní Ukrajině v prostoru mezi Lvovem a Kyjevem a u Černého moře, odkud bylo možné vyslat rakety na Turecko. Jedinou základnou se sily v Litvě bylo právě Plokštinė, ostatní rakety byly odpalovány z pozemních stanovišť, které mohly mít úkryty pro techniku z prefabrikovaných oblouků, obsypaných zeminou. V Lotyšsku se nacházely nejméně dvě podobné základny pro rakety R-14 Čusovaja, ale ty byly v nedávné době zcela zlikvidovány, stejně jako základna pro R-12 v Estonsku.
Řez silem s raketou R-12. 1 – posuvné víko sila, 2 – technická lávka, 3 – spojovací kabely, 4 – plechové vnitřní pouzdro, 5 – servisní vstupy, 6 – kanály pro spaliny, 7 – startovací stůl, 8 – čerpadla. O. Filip 2019
Raketa R-12, vystavená v ukrajinském Žytomyru. Verze R12U pro sila by neměla malá stabilizační křídélka. (vitalist, CC 4.0)
|
Startovací stůl s deflektorem, vystavený na střelnici Kapustin Jar. Podobně vypadalo i zařízení v nejnižší části sila. (Leonidl, CC 3.0)
|
Základna Plokštinė
Stavba začala v srpnu 1960 a kromě samotného komplexu sil zde vznikla areál kasáren a odolný sklad jaderných hlavic, vzdálený zhruba 400 metrů. Celý areál byl obklopen silně střeženým pásmem s několika ploty, další pásmo překážek a stráží pak obklopovalo samotný komplex se sily. Základna byla oficiálně zprovozněna 31. prosince 1962 a spadala pod 79. raketový pluk, který měl velitelství a základnu s dalšími raketami, odpalovanými z otevřených stanovišť, v nedalekém Šateikiai.
Model hlavního objektu se strojovnou a operačními místnostmi. Dole jsou dvě chodby do sil. (RS)
|
Bojový objekt s prázdným silem. Víko sila se odsunuje směrem doleva. (RS)
|
Rakety byly umístěny v silech jen do roku 1978, kdy byla základna zrušena. Do doby zřízení muzea byla z objektů odstraněna většina vybavení včetně nádrží. Část demontáží zřejmě provedla ještě sovětská armáda a další části podlehly zkáze před zprovozněním muzea.
Struktura základny při „odkrytí“ tří sil. Na zjednodušeném schématu nejsou vyznačeny vstupy a větrací komíny hlavního objektu. O. Filip 2019
Vjezd do prostoru sil s betonovou vozovkou, po níž se pohybovala speciální vozidla s raketami a palivem. V pahorku uprostřed je ukryt hlavní objekt. (RS)
|
Detail posuvného víka sila. Pruh trávy vyznačuje polohu kolejnice, spoj mezi oplechovaným víkem a boční stěnou je utěsněn gumou.
|
Na opačnou část stropu najížděla technika při instalaci rakety. Hák v prohlubni zřejmě sloužil k fixaci vozidla. Vpravo je zarážedlo víka.
|
Elektrický naviják pro posun víka sila. V zařízení chybí lano.
|
Pod kopulí víka je zavěšena technická lávka, z níž byly spouštěny pracovní plošiny a kabely. (RS)
|
Prostor pro raketu uvniř vloženého plechového válce. Dveře sloužily pro servisní účely, neboť raketa zde byla umístěna v podstatě natrvalo. (RS)
|
Nápisy v obvodové chodbě varují před ohrožením života (tebe i soudruhů) při porušení bezpečnostních pravidel a nabádají k používání ochraných pomůcek.
|
Spojovací chodba z centrálního objektu do jednoho ze sil. Původní kabely byly demontovány nebo ukradeny.
|
Interiér základny je rozdělen masivními protitlakovými dveřmi. Nápis zakazuje, aby byly ponechávány otevřené. (RS)
|
Četné průchodky uvnitř centrálního objektu připomínají složité instalace, které se nedochovaly. (RS)
|
Ve strojovně zbylo jen torzo hlavního agregátu, dochovala se však výkonná ventilace. (RS)
|
Zbytek elektrické rozvodny, z níž zůstaly v podstatě jen přední panely rozvodných skříní.
|
Poznámky:
(1) Motor RD-214 (respektive jeho verze RD-214U pro sila) spaloval nebezpečnou směs kyseliny dusičné a oxidu dusičitého jako okysličovadla s petrolejem a benzínem. Pohonné látky se sice skladovaly lépe, než u starších motorů, kde jako okysličovadlo sloužil kapalný kaslík, ale kyselina dusičná je vysoce korozivní a oxid dusičitý prudce jedovatý. Veškerá manipulace s palivem musela probíhat v zabezpečených prostorech, s obsluhou v kompletních protichemických oděvech. Natankovaná raketa v silu mohla zůstat v nejvyšší pohotovosti po dobu několika dnů, poté muselo být palivo opět odčerpáno.
Lokalita se bohužel nachází mimo hlavní tahy a je nutné si k ní zajet. Posledních sedm kilometrů se jede po původní vozovce z betonových panelů. Od května do září je otevřeno denně od 10 do 18 hodin. Po zbytek roku je otevřeno v některých dnech, a to dokonce i v zimě. Prohlídka je volná a kromě samotného objektu je zde rozsáhlá výstava o sovětské raketové technice, základnách v Pobaltí a podobně. K vidění jsou i videa z doby nasazení raket.
stav: červen 2018
Foto: O. Filip 2018, Roman Sýkora 2018 (RS)
Literatura:
Vladimir Orlov a kol.: XX amžiaus fortifikacja Lietovoje, Karo Paveldo centras, Kaunas 2008
Plokstine Missile Base. Museum of Cold War
Игорь Афанасьев: Р-12 „Сандаловое дерево“
Po předchozím článku o objektech u Klajpedy jsem čekal, že asi dojde i na tuto základnu. Proto díky za tento příspěvek. Mimochodem údajně se na této základně natáčely závěrečné scény filmu V ostře sledovaném pásmu (В зоне особого внимания). Rok natáčení (1978) odpovídá zrušení základny, před tímto datem by natáčení bylo těžko možné.